UWillow - 7. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

Willow

PŘED OBCHODEM S potravinami popadnu prázdný vozík, hodím do něj tašku a projdu automatickými dveřmi. Usměju se na dívku za přepážkou, která mě vesele pozdraví, a zamířím do oddělení zeleniny. Obvykle nakupuji potraviny v neděli, ale protože jsem se cítila, jako by mě srazil náklaďák, nakonec jsem ten den jen lenošila. Včera po mém útěku od Brodieho jsme si s Leou objednaly večeři a strávily spolu příjemný večer. Dneska už nemám na výběr, musím si nakoupit jídlo na celý týden, abych neumřela hlady nebo nejedla každý večer ve fast foodu. A naštěstí pro mě jsem dneska skončila v práci dřív, takže stihnu nakoupit, pojedu rovnou domů, udělám si večeři a potom rovnou do postele, protože to zoufale potřebuju.

Zatímco dávám do vozíku trs banánů, zaslechnu z bezprostřední blízkosti roztomilé chichotání a prohlédnu si okolí, načež ztuhnu, když mi oči spočinou na Clayovi stojícím pár metrů ode mě. Puls mi přeskočí a v břiše se mi rozletí tisíc motýlů. Absolutně nepopírám, že mě přitahuje, ale koho by nepřitahoval? Jenže když si vzpomenu na jeho poslední slova, než odešel, rychle skloním hlavu a začnu tlačit vozík pryč v naději, že si mě nevšimne. Zastavím se, když se mi o něco zachytí spodní část svetru. Podívám se dolů, abych zjistila, o co jsem se zachytila, a pak zamrkám, když se na mě zpod okraje stolu usměje roztomilá, velmi povědomě vypadající holčička s banánem v ruce, který se očividně pokoušela oloupat.

„Winter?“

Když slyším Clayův hluboký hlas, přeběhne mi mráz po zádech a sleduju, jak holčička, která musí být Winter, se zachichotá a pak si dá prst před rty, aby mi řekla, že mám být zticha.

„Hele, nepotřebuješ s tím pomoct?“ Zašeptám.

Přikývne a tmavé vlasy jí lehce spadnou do očí. Často se pohybuji ve společnosti jiných dětí v jejím věku, což je podle mého odhadu tak pět, možná šest let. Takže jsem byla u toho, když se některé z nich rozhodlo udělat v obchodě přesně tuhle věc, otočím se k místu, kde jsem naposledy viděla Claye, a najdu ho s panickým výrazem ve tváři, jak se rozhlíží kolem sebe. Pak jeho oči spočinou na mých.

Aniž bych nahlas řekla, že Winter je přede mnou, ukážu na stůl a sleduji, jak se jeho ramena uvolní, než zamíří mým směrem. Přikrčím se před Winter a vezmu si od ní banán. „Tyhle věci se vždycky těžko loupou.“

„Já vím,“ zašeptá a já jí banán podám zpátky, jakmile se mi podaří uvolnit slupku, a pak ucítím, jak se Clay přikrčí vedle mě.

„Měla jsi hlad?“ zeptá se, chytne Winter za drobné zápěstí a jemně ji jím vytáhne z úkrytu, aby se postavila vedle něj.

„Ano, říkala jsem ti, že chci banán.“

„Já vím, ale nejdřív jsem ho chtěl zaplatit.“ Se smíchem jí uhladí vlasy z čela.

Moje vaječníky se válejí po zemi, když vidím, jak je k ní něžný. Bože, musím odsud vypadnout.

Pročistím si hrdlo a začnu vstávat, ale Clayova velká ruka se mi omotá kolem pasu, což způsobí, že se mi v krku zadrhne dech.

„Kam utíkáš, Myško?“ zeptá se.

Při té přezdívce na něj zúžím oči.

„Nevypadá jako myš,“ informuje ho Winter.

„A jak vypadá?“ zeptá se jí.

„Trochu jako princezna.“ Natáhne se ke mně, aby se dotkla mých vlasů.

„Myslím, že máš možná pravdu.“ Usměje se na ni. „Winter, tohle je Willow. Willow, moje neteř Winter.

„Ráda tě poznávám, Winter, líbí se mi tvoje jméno.“

„Děkuji.“ Usměje se, když Clay vstane a chytne mě za horní část paže, aby mi pomohl vstát, nebo možná aby mi zabránil v útěku, protože mě nepustí, ani když už oba stojíme. „Víš, jak se dělají lasagne?“

„Cože?“ Usměju se na ni a nejsem si jistá, kde se ta otázka vzala.

„Strýček Clay neumí vařit.“ Winter mě informuje s rošťáckým úsměvem.

„Odvolej to.“ Clay ji začne lechtat, až se začne chichotat.

„Ne.“ Směje se ještě hlasitěji.

Zasměju se.

„Potřebuju tuhle mršku nakrmit a ona odmítá jíst pizzu, kukuřičné párky nebo cokoli, co by normální dítě snědlo.“

„To proto, že je to všechno přepracované,“ řekne mu svým hláskem.

„Nemýlíš se.“ Souhlasím s ní a ona se na Claye samolibě usměje, jako by chtěla říct: „Já jsem ti to říkala.“

„No, jestli s ní souhlasíš, můžeš mi pomoct udělat jí jídlo, které není přepracované.“

„Cože?“ Vyprsknu a on se ušklíbne.

„Pokud se tedy dnes večer nesejdeš se svým přítelem.“

„Ty máš přítele?“ Winter se mě zeptá.

„Ne, nemám.“

„Strejda Clay taky nemá přítelkyni. Táta říká, že je to hráč.“ Vypadá roztomile zmateně a pak pokrčí rameny. „Ale nevím, jaký sport hraje.“

„Tvůj táta moc mluví,“ zamumlá Clay.

Kousnu se do spodního rtu, abych se nerozesmála.

„Já vím.“ Podívá se mezi Claye a mě. „Můžeš být přítelkyně strýčka Claye.“

Ach bože.

„To je ne…“

„To je skvělý nápad,“ řekne jí Clay a přeruší mě.

Přísahám, že mám pocit, jako by mi měly oči vyskočit z hlavy.

„Svou roli mé nové přítelkyně můžeš začít tím, že mi dneska pomůžeš udělat večeři.“

Co se to sakra děje?

„A můžeme si hrát s mým novým domečkem pro panenky.“ Winter nadšeně tleská.

„Než si začneš hrát, musíš se naučit na test z pravopisu a přečíst si.“

„To není fér, že musím celý den pracovat ve škole a pak musím pracovat ještě víc, když přijdu domů.“ Se zasténáním nechá hlavu klesnout na ramena.

„Promiň, dítě, ale já pravidla nevymýšlím.“ Clay jí pohladí temeno hlavy a pak se na mě podívá. „Tak co říkáš, Myško, chceš mi dneska večer pomáhat?“

Proboha ne, a to mám rozhodně v plánu říct, i když Winter sepne ruce k modlitbě a pořád dokola opakuje „prosím“, ale když otevřu ústa, vyjde ze mě slovo „ano“. „Chci říct…“

„No tak.“ Sehne se a vezme ze země rukojeť malého červeného košíku, ve kterém je pár věcí, a hodí mi ho do vozíku, než se ho ujme. Když ho začne tlačit v oddělení produktů, zírám mu na záda a poslouchám, jak mu Winter říká, že si chce dát chřest k lasagním, které mu teď zřejmě pomáhám dělat.

Vážně, co se to sakra děje?

„Willow?“ Když uslyším své jméno, otočím se a proklínám své štěstí, když zahlédnu Jaysona, jak stojí u stojanu se saláty. Jayson, kluk, se kterým jsem chodila před pár lety. Byl to někdo, s kým jsem se rozešla, protože byl přelétavý, a pak se s ním kamarádila, protože jako přítel možná nestál za nic, ale jinak byl super milý a vždycky s ním byla sranda.

„Ahoj, Jayi, jak to jde?“ Zeptám se, když Clay a Winter obíhají místo, kde stojím.

„Je zvláštní tě tu vidět.“ Usměje se, jde ke mně a odhrnuje si z obličeje zacuchané blonďaté vlasy. „Chtěl jsem ti dneska večer zavolat, jestli by ses nechtěla příští víkend podívat na hokejový zápas.“

„Aha, ehm, já mám vlastně ehm příští víkend práci.“ Říkám mu, že se cítím velmi nepříjemně, když cítím, jak se mi Clayovy oči zabodávají do boku hlavy. „Možná někdy jindy?“

„Jo, určitě.“ Usměje se, pak se podívá na místo, kde stojí Clay, a zvedne bradu. „Jak je, kámo?“

„Nic moc.“ Clay odpoví.

Drobná ruka mě obejme a já se podívám dolů na Winter.

„Můžeme dokončit nákupy? Umírám hlady.“

„Jo.“ Stisknu jí ruku a pak se podívám na Jaye. „Uvidíme se.“

„Jasně, zlato.“ Usměje se.

Kousnu se do spodního rtu a nechám se Winter odtáhnout.

„Další kamarád?“ Clay se tiše zeptá, když se Winter v podstatě nalepí na můj bok.

Samozřejmě dělám, že ho neslyším, a místo toho projdu kolem něj a pak se s Winter, která poskakuje těsně vedle mne a rozverně si povídá, prodírám zbytkem obchodu a házím do vozíku věci, které potřebuju, spolu s věcmi na lasagne, a zatraceně doufám, že nenarazím na nikoho dalšího, koho znám.

Ani ne po patnácti minutách Clay vytlačí z obchodu vozík plný svých potravin, říkám jeho potravin, protože když jsem se u pokladny snažila roztřídit, co je moje a co jeho, Winter tím jak byla vstřícná, začala všechno házet na pás dohromady. Když pak přišel čas zaplatit, Clay mě odsunul z cesty a všechno zaplatil. A protože není možné, abych si domů vzala něco, co zaplatil on, opět jsem zůstala bez nákupu.

„Myslím, že…“ zastavím se u zadní části Clayova džípu, kde dává všechny tašky do kufru, zatímco Winter leze na zadní sedadlo, „měla bych prostě…“

„Pojeď za mnou ke mně domů.“ Přeruší mě, když se na mě podívá a setká se s mým pohledem. „Přemýšlel jsem o tom samém, můžeme tam vyřešit nákup.“

„To jsem nechtěla říct.“ Ustoupím, aby mohl zavřít okénko a pak zadní část svého džípu. „Jen si myslím, že tohle asi není nejlepší…“

„Neutíkáš, že ne, Myško?“ Přeruší mě, vstoupí do mého prostoru a tyčí se nade mnou.

„Přestaň mi tak říkat!“ Vyjedu na něj.

„Nasedni do auta a jeď za mnou, nebo tě strčím do džípu a nechám tvé auto tady.“

„J-jsi neuvěřitelný,“ prskám. „Kdo si myslíš, že jsi?“

„Deset.“

„Co to děláš?“

„Vyber si – tvé auto, nebo moje. Devět.“

„To nemyslíš vážně, já…“

„Osm.“

„Přestaň odpočítávat jako…“

„Sedm.“

„Panebože, ty…“

„Šest.“

„Přestaň.“

„Pět.“ Zkříží ruce na prsou.

„Můžeš být, prosím tě, rozumný, tohle je směšné…“

„Čtyři.“

„Jsi tak otravný.“ Vyhodím ruce do vzduchu.

„Tři.“ Zvedne obočí a já začnu panikařit, protože je mi jasné, že nepřestane, a pokud se nevzdám, uvíznu u něj bez auta.

„Fajn, pojedu za tebou…“ Moje slova skončí překvapením, když mi najednou obtočí ruku kolem krku, trhne se mnou dopředu a zakryje mi ústa. Ten polibek mě úplně vyvede z míry a stejně jako při posledním polibku mě zaskočí záblesk elektřiny, který mezi námi probouzí k životu.

„Uvidíme se u mě,“ řekne, jakmile odtrhne svá ústa od mých.

Dotknu se prsty rtů, které cítím nějak poznamenané tím polibkem.

Stiskne mi zátylek, který stále drží, a já na něj zamrkám.

„Počkám, až budeš v autě.“

Přikývnu a rychle se otočím na podpatcích, pak se odpotácím k autu jako čerstvě narozené srnče, nohy mám jako želé a ruce se mi třesou, jako bych vypila příliš mnoho kávy.

Jakmile sedím za volantem, nastartuju, zařadím zpátečku a vycouvám z místa. Zastavím za Clayem a zamávám na Winter, když na mě mává zadním okénkem, a pak jako idiot odbočím z parkoviště hned za ním a následuju ho k němu domů.

Když po několika minutách dorazím k jeho budově, zaparkuju za ním na ulici, která je přeplněná stavebními vozidly, a všimnu si, že předními dveřmi vchází pár chlapů v ochranných čepicích. Popadnu tašku a pak se setkám s Clayem a Winter vzadu u džípu, když začnou vykládat tašky s nákupem a Winter si na záda nasadí třpytivý batoh.

„Willow.“ Když slyším své jméno, které se ozývá shora, zakloním hlavu a podívám se nahoru.

„Vážně?“ Zamumlám, když vidím Tonyho, jak se naklání přes okraj budovy a jeho oči zakryté slunečními brýlemi míří dolů na mě. Před pár lety jsme si s Tonym vyšli na pár schůzek. Nikdy to nikam nevedlo, ale stal se z něj kamarád, se kterým se občas scházím. Je to taky kluk, se kterým jsem se snažila dát dohromady Leah, ale ona s ním odmítla chodit, protože jí to přišlo divné.

„To si ze mě děláš prdel,“ zabručí Clay.

„Musíš dát dolar do sklenice na nadávky,“ zazpívá Winter z jeho strany.

„Uf, ahoj Tony.“ Zamávám mu a on se zašklebí a sundá si zelenomodře zabarvené sluneční brýle.

„Myslel jsem, že jsi to ty.“

„Jo, to jsem já.“ Vydechnu a přeju si, aby z budovy spadla cihla a zbavila mě trápení. Leah měla stoprocentní pravdu v tom, že se přátelím se všemi svými bývalými, protože dnešek byl tak zatraceně trapný.

„Co tady děláš?“

„Já…“

„Pracuješ pro mě. Neměl bys náhodou pracovat?“ Clay křikne a postaví se vedle mě.

Sleduju, jak se Tonymu vytrácí barva z obličeje. „A sakra, jasně, promiň. Uvidíme se, Willow.“

„Měj se, Tony.“ Protřu si rty a pak se podívám na Winter, když mě zatahá za ruku.

„Znáš hodně lidí.“

„Jo, mám spoustu přátel.“

„Já mám taky hodně kluků.“ Šťastně se usměje a pak mě vezme za ruku, když Clay něco zavrčí. „Pojď, ukážu ti, jak se dostaneš k domu strýčka Claye.“ Vstoupíme do otevřené budovy, kde se muži a několik žen mísí při práci, a ona mě pustí, aby si odskočila ke krabici u dveří, která je plná tvrdých čepic.

„Začínám v tom vidět téma, Myško,“ zašeptá mi Clay u ucha.

Zachvěju se a otočím se, abych se na něj podívala. „Přestaň mi tak říkat.“

„Nikdy.“ Usměje se na mě zblízka.

Jeho výraz mi udělá něco divného se žaludkem. Odmítám přemýšlet o tom, co je to za pocit, a obracím pozornost k Winter, když se k nám vrací a nese dvě jasně oranžové plastové helmy.

„Tyhle si musíme vzít.“ Podá mi jednu z nich a pak si druhou nasadí na hlavu. „Strejda Clay říká, že on nemusí, protože má tvrdou hlavu.“

„Tomu věřím.“ Odpovím jí a ona pokrčí rameny, pak mě znovu vezme za ruku a vede mě bludištěm krabic, hromad dřeva, plechovek s barvou a stavebních potřeb do zadní části budovy, kde je výtah. Když k němu dojdeme, Clay se dotkne mobilem panelu na přední straně, což způsobí, že se dveře otevřou, a jakmile jsme všichni uvnitř, Winter stiskne tlačítko pro páté patro. Když se dveře opět otevřou, vstoupíme do známé chodby a dáme se doprava k jediným dveřím na patře a Clay opět použije svůj telefon, aby nás pustil dovnitř svého bytu.

Jakmile projdeme dveřmi, Skye už nás vítá, nejprve jde k Winter, aby ji objala, až mi roztaje srdce, a pak jde ke mně.

„Ahoj, holka.“ Dřepnu si, abych jí prsty prohrábla hustou srst, a ona vydá mlaskavý zvuk, když se mi přitiskne ke krku. Jakmile ji pořádně přivítám, vstanu a rozhlédnu se kolem. Bez kocoviny, kterou jsem měla, když jsem tu byla naposledy, jsem schopna skutečně ocenit, jak je ten rozlehlý prostor krásný. A představuji si, že celý jeho dům musí být stejně velký jako prostor v přízemí, na kterém se právě pracuje, což ve mně vzbuzuje zvědavost, co se skrývá za některými zavřenými dveřmi.

„Zuj si boty a udělej si pohodlí, bejby,“ nařizuje mi Clay, když jde s nákupními taškami do kuchyně.

Winter shodí batoh, sundá si helmu a nechá ji vedle dveří spolu s kabátem.

Protože mám pořád na nohou podpatky, které jsem si vzala do práce a které mi sice nezabíjejí nohy, ale nejsou zrovna pohodlné, sundám si je a pak v punčochách přešlapuju po teplé betonové podlaze. Pak si sundám kabát a položím ho na opěradlo gauče spolu s vypasovaným sakem, které jsem měla přes hedvábný top s knoflíčky, který jsem si zastrčila do tužkové sukně.

„Willow, chceš se podívat na můj domeček pro panenky?“ Winter se zeptá z druhého konce místnosti a upoutá mou pozornost.

Začnu jí říkat „ano“, ale než stihnu otevřít pusu, Clay mě přeruší.

„Nejdřív čtení. Víš, že se na mě táta bude zlobit, jestli si neuděláš domácí úkoly.“

„Ale no tak, chci jí to jen ukázat.“

„Promiň, dítě.“ Zavrtí hlavou.

Vydá ze sebe zasténání, ale přesto jde ke svému batohu, prohrábne ho a vytáhne z něj knihu, než se vydá ke gauči.

Zatímco se usazuje na jeden z přeplněných polštářů, jdu do kuchyně, kde Clay vybaluje nákupní tašky. Když se jeho pohled upře na mě, po páteři mi sklouzne velmi nepříjemné mrazení.

„Pojď sem, bejby,“ řekne tiše.

Držím nohy pevně na místě, kde stojím. „Chceš mi ukázat, kde co je? Měla bych začít dělat lasagne, protože to bude chvíli trvat.“

„Ne, chci, abys sem přišla.“

Vydechnu zklamaně, ne z něj, ale ze sebe, protože, panečku, já ho chci poslouchat, a to se mi vůbec nepodobá. „Clayi.“

„Dobře, já přijdu za tebou.“ Přestane dělat, co dělá, a jde ke mně.

Napnu se a nejsem si jistá, jestli to zvládnu, pokud mě znovu políbí. Zvednu ruku, abych ho zastavila, protože je blízko, ale on sklopí oči k mé ruce a jen se usměje se. Pomalu zvedne ruce k mému obličeji a já zatajím dech, nejsem si jistá, co má za lubem. Potom mám najednou lehkou hlavu a já si připadám trapně, když vedle mě na pult položí helmu, kterou jsem dosud měla na sobě.

„Tak nervózní, Myško,“ řekne tiše, jak se nakloní a jeho rty se otřou o mé ucho, a on do něj zašeptá. „Teď na tebe nezaútočím, když je tady Winter, takže jsi na chvíli v bezpečí.“

Odtáhne se ode mne a já přemýšlím, jestli slyšel, že mi srdce buší tak silně, až mám pocit, že mi snad vyskočí z hrudi.

„Pojď.“ Chytne mě za ruku a vede mě k taškám na pultu. „Jen mi řekni, co potřebuješ a co chceš, abych udělal.“

Pročistím si hrdlo, podívám se na věci na lince a pak se s hlubokým nádechem pustím do přípravy večeře, ani se neobtěžuji přemýšlet, jak jsem se do téhle situace dostala. Je jasné, že jsem se ocitla v nějaké podivné alternativní realitě jako v tom filmu, kde se tomu chlápkovi ukázaly všechny jeho bývalé přítelkyně, aby mu ukázaly, kde v životě udělal chybu.

„Mluvila jsi ještě s tou kamarádkou z práce, s tou, co jsi s ní byla venku?“ Clay se zeptá, zatímco jde k troubě a zapíná ji, aby se předehřála.

„Jo, ale v práci toho bylo hodně. Nicméně se pořád vídá s tím klukem, kterého potkala ten večer v baru, a omluvila se mi, že mě nevyprovodila z baru, když jsem šla ven.“ Podívám se na něj. „A teď, vždycky, než nastoupím do auta, zkontroluju ho, jestli v něm není nějaké sledovací zařízení. Žádné jsem nenašla, takže si nemyslím, že by někdo šel po mně, ale spíš po mém autě.“

Věnuje mi pohled, který je naplněný něčím, co se dá popsat jen jako pýcha. „Chytrá holka.“

„Vychoval mě muž, který osobní bezpečnost staví na úplně jinou úroveň; byl by zklamaný, kdybych nebyla opatrná.“ Popadnu krabice nevařených těstovin a otevřu je.

„To dokážu ocenit.“ Přistoupí ke mně a sleduje, jak dokončuji míchání sýrové směsi ricotty, která půjde mezi jednotlivé vrstvy těstovin.

„Takže ty opravdu neumíš vařit, nebo to používáš jako způsob, jak vzbudit v ženách lítost, aby skončily u tebe v kuchyni?“

„Když jsem vyrůstal, pracoval jsem ve steakové restauraci. Umím uvařit steak, upéct brambory a udělat pár příloh. Lasagne jsem se nikdy nenaučil dělat, a protože to není něco, co bych normálně jedl, takže nemám chuť se to učit.“

„Tvoje neteř je jí, měl by ses to naučit kvůli ní.“ Setkávám se s jeho pohledem.

„Kdybych to udělal, nemohl bych tě přimět, abys mě litovala.“ Zamrká na mě.

„Teď mi pověz o všech těch mužích, kteří tě znají. Chodila jsi se všemi?“

Žaludek mi klesne a odtrhnu od něj oči. Chce se mi lhát, protože to nám ženám společnost nařídila, abychom lhaly o tom, s kolika muži jsme chodily nebo spaly, zvlášť když nám tuhle otázku položí muž. Skutečně bojuju s nutkáním to udělat. Proč je špatné, když zkoumám své možnosti a hledám toho pravého pro sebe? I kdybych měla sex se všemi těmi muži, co by na tom bylo opravdu špatného? Muži spí s tunami žen a dostanou jen poplácání po zádech, zatímco ženám se vyhýbají a dívají se na ně svrchu, jako by byly nějak pošpiněné.

Na to seru.

„Jo. Chodila jsem se spoustou mužů a s většina z nich jsme zůstali kamarádi, protože jsou to dobří chlapi.“

„Ukončíš to ty, nebo oni?“

„Co na tom záleží?“ Podívám se na něj a on pokrčí rameny.

„Jen by mě zajímalo, jestli je tvůj modus operandi utíkat.“

„Já neutíkám.“

„Mmm.“ Vydá zvuk a pak ze mě spustí oči, když Winter vyleze na jednu ze stoliček u pultu naproti nám.

„Už jsem se čtením skončila.“

„Dobrá práce, jsi připravená na test z pravopisu?“ zeptá se jí a její ramena poklesnou.

„Když budu muset.“

„To musíš. Běž si pro věci, uděláme ho rychle.“

„Dobře.“ Vzdá se a seskočí ze stoličky.

Dokončuji lasagne. Protože je pozdě a příprava lasagní od základu by trvala hodiny, proto jsem udělala rychlé pečené. Pár sklenic kvalitní omáčky na těstoviny, čerstvá mozzarella, ricotta a nepečené těstoviny. Je to něco, co dávala dohromady moje máma, když jsem byla malá, a na co jsem upřímně zapomněla, dokud jsme nebyli v obchodě. Zatímco Clay, začne probírat s Winter slova, já posypu vrchní část misky sýrem a pak ji vložím do trouby, kde by se měla péct asi pětačtyřicet minut. Když se vydám zpátky k pultu, podívám se na Claye a zjistím, že se usmívá, když sleduje, jak si Winter na papír zapisuje slovo „protože“, a mě zaplaví nával déjà vu, při kterém málem zakopnu.

„Jsi v pořádku, bejby?“ Podívá se na mě.

Přikývnu a pak se věnuji úklidu, odmítám se zabývat tím, proč mám déjà vu, kdykoli jsem v jeho blízkosti.

„Můžu si teď hrát?“ Winter se zeptá, když Clay kontroluje její test.

Když přečte poslední slovo, řekne: „Ano, můžeš.“

„Jdeš taky, Willow?“ Podívá se na mě.

Usměju se nad rozkošným výrazem její tváře. „Ano, za chvilku.“

„Hurá.“ Seskočí ze stoličky a odrazí se přes obývací pokoj k dvojitým dveřím, které otevře.

Z místa, kde stojím, toho moc nevidím, ale vidím velký domeček pro panenky, o kterém mi předtím vyprávěla.

„To je její táta?“

„Miles.“

Přikývnu a vzpomenu si, jak jsem si myslela, že jsou si s Clayem tolik podobní. Kdybych je oba neznala a jen je viděla Claye a Winter spolu, myslela bych si, že Winter je Clayova dcera.

„Ve dnech, kdy pracuje, vyzvedávám Winter ze školy a ona je se mnou, dokud se nevrátí.“

„To je hezké.“

„Co na to říct, jsem milý chlap.“

„Tomu se mi nějak nechce věřit.“ Zamumlám a on se zasměje. „Kde je její máma?“

„Žije v Denveru.“

„Aha.“ nevím, jak na to reagovat.

„Létá sem tak často, jak jen může, a Winter s ní tráví léto a některé prázdniny. Je to na nic, ale naštěstí všem to tak vyhovuje.“ Odstrčí se od pultu, pak mi vezme z ruky utěrku a hodí ho na pult. „Pojď, potom to uklidím.“

„Dobře.“ Následuju ho přes prostor k dvojitým dveřím, kde najdeme Winter sedící na podlaze před svým domečkem pro panenky. Na uších má sluchátka, ale soustředí se na Skye, která leží vedle ní na zádech, a nechává se hladit po břiše. Odtrhnu od nich dvou oči a zamrkám. Myslela jsem si, že zbytek domu je velký, ale mýlila jsem se, tenhle pokoj je obrovský a je to vysněné místo pro setkávání dětí i dospělých. Nejenže je tu obří televize s pohodlně vypadajícími pohovkami a bar s dlouhými řadami lahví alkoholu, ale je tu i celé dětské hřiště, a to nemluvím o takovém tom gumovém, které mají někteří lidé uvnitř svých domů, když jsou jejich děti malé. Ne, tohle má skluzavku v plné velikosti, která padá do jámy z pěny, houpačky a opičí dráhy.

„No páni.“ Vydechnu, když si všimnu makety domečku na stromě zastrčeného v rohu místnosti, který je tak vysoký, že skoro dosahuje ke stropu.

„Tohle všechno jsem nechal postavit, když tu Miles a Winter bydleli, než se dostavěl jejich byt dole. Neměl jsem to srdce to všechno odnést,“ řekne Clay.

Soustředím se na něj. „Je to moc pěkné.“ Zavrtím hlavou. „Takže oni v této budově bydlí?“

„Jo, on a Winter bydlí ve čtvrtém patře, které je rozdělené na dva byty. Dayton s nimi nakonec bude sdílet čtvrté patro, až bude jeho byt dostavěný a on se sem přestěhuje.“

„Dayton?“

„Potkala jsi ho ráno, když jsi tu spala. Pořád ještě bydlí v Denveru, takže tu není pořád, a když je, přespává u mě v pokoji pro hosty.“

„Takže je to tvůj bratr?“ Zeptám a on kývne. „A ty v tomhle domě bydlíš, rekonstruuješ ho a stěhuješ sem celou svou rodinu, takže buď jsi stavitel, nebo vůdce nějaké sekty.“

„Žádná sekta.“ Zasměje se. „Mám pár nemovitostí po celých Spojených státech a další investiční nemovitosti, ale nejsem stavitel,“ řekne, ale víc nedodá, čímž mě ještě víc zajímá, co je skutečně zač. Chci říct, že každý den jednám s lidmi, kteří zakládají firmy, kupují nemovitosti a přesouvají obrovské balíky peněz, a vím přesně kolik co stojí. A jen tenhle dům stál nejspíš skoro dvacet milionů dolarů, ne-li víc, a to nepočítám všechny ty přestavby, které dělal a dělá. To je spousta peněz, které musí mít k dispozici…

„Willow,“ zavolá Winter a vytrhne mě z myšlenek.

Otočím se na ni a zjistím, že má nataženou ruku s panenkou. Přistoupím k ní, posadím se vedle ní na zem a vezmu si hračku, kterou mi podává. „Můžeš být máma.“

„Jasně.“ Umístím panenku do domečku a pak se jí začnu legračním hlasem ptát, jestli si ustlala postel a udělala úkoly, což ji přiměje, aby se začala chichotat a běhat s menší panenkou po domečku. Když ji nakonec domeček pro panenky přestane bavit, vyrazí přes pokoj, aby vylezla na hřiště, a mně nezbývá než se k ní přidat. Už je to věčnost, co jsem se naposledy sklouzla po skluzavce nebo přešla přes opičí dráhu, a upřímně jsem zapomněla, jaká to byla zábava a proč jsem se jako dítě vždycky těšila o víkendech na volno a do parku. Zatímco ji celou dobu honím, vnímám, jak nás Clay pozoruje, a podívám se k místu, kde stojí s rukama zkříženýma na hrudi na okraji pěnové jámy. Jako by cítil, že se na něj dívám, jeho oči se setkají s mýma a úsměv, který mi věnuje, způsobí, že se mi hruď naplní zvláštním pocitem. A kdybych už nevěděla, že mi to celé přerůstá přes hlavu, bylo by mi to teď stoprocentně jasné.