RTSF - 1. kapitola

Překlad: Marťa

Atlas

Na stupnici od jedné do deseti, jak moc je zlé, že chci nakopat bratrovi prdel?

Mlčky mu strčit do stodoly, abych mu dal lekci. Přemýšlel jsem naplno. Stará škola a tvrdé údery by z něj ty sračky vymlátily. Znovu a znovu jsem si to představoval a fantazíroval o jeho skonu. Ten muž mě právě okradl o poslední věc, kterou jsem měl – můj ranč. Jasně, bylo by pro mě snadné mu ho vzít. A vsadím se, že kdybych se s ním posadil a promluvil s ním, dal by mi nějaký rozumný důvod, který by mnoha lidem tady dával dokonalý smysl. Ale oni moji situaci neznali. Nevěděli, jak tvrdě jsem pracoval, abych tohle místo udržel nad vodou od té doby, co moji rodiče zemřeli… a určitě neznali Dennyho. Kdyby ano, stáli by teď vedle mě a pomohli mi ho vyhnat z ranče s vidlemi a zapálenými pochodněmi.

Napil jsem se vodky z lahve a zhoupl se v křesle na verandě, zatímco jsem zíral na úbočí hory. Byla chladná noc, ale nebylo na co si stěžovat. Přijde léto a já si budu přát, aby byly chladné noci, jako dnes, kdy byl vzduch ostrý a svěží.

Dveře na verandu se otevřely a ven vyšel Denny. Posadil se do houpacího křesla z druhé strany dveří, ale přesto to nebylo dost daleko.

„Co tady děláš?“ Jeho hlava klesla níž, jako by byl příliš hloupý na to, aby věděl, jak velké sračky tady provádí.

Přimhouřil jsem oči a znovu upil z láhve. „Uvolňuju se. Co chceš?“

„Chci to urovnat.“

„Pak si myslím, že bys mi neměl prodávat ranč před nosem. Opravdu si myslíš, že by to máma a táta chtěli?“

Otočil se ke mně.

Kurva, nechtěl jsem o tom mluvit.

„Máma a táta jsou mrtví téměř deset let,“ řekl. „Nemyslím si, že už je zajímá, co děláme.“

Jeho slova mě přinutila sevřít ruce v pěst. Svrběly mě, abych dokončil to, co jsem měl udělat, jakmile vyšel ven.

„Pokud potřebuješ peníze, řekni si.“

Zasmál se. „Takhle snadné to je? Máš v kapse jen pět set tisíc?“

„Dostaneš svoji polovinu, jakmile budu mít peníze, abych ti je dal,“ zavrčel jsem.

„A kdy to bude? Za dalších deset let? Takové peníze nemáš a nikdy mít nebudeš.“

„Pokud je tak zatraceně moc potřebuješ, vezmu si půjčku.“

Zasmál se. „Oba zatraceně dobře víme, že ti banka nepomůže.“

Do hajzlu. Zaskřípal jsem zuby a uvnitř jsem se rozpaloval. Byl to trol, příživník, peníze sající měšťák, který neměl na to, aby to tady řídil.

„Kam vlastně šly všechny tvoje peníze? Myslel jsem, že bydlíš na Wall Street?“

Podíval se dolů, pak znovu na mě a přejel si rukou po čelisti.

„Bydlím.“ Narovnal se. „Jsem jen…“

„Znuděný? Potřebuješ novou jachtu? Nebo možná vilu? Ve které zemi tentokrát?“

„Beru si to, co mi máma a táta nechali.“ Měl zatnutou čelist, když se podíval zpět. „Udělal jsem ti laskavost tím, že jsem tě tu nechal tak dlouho žít.“

Vystřelil jsem z křesla, jako zapálená raketa. Ostře a intenzivně jsem se zadíval přímo na Dennyho. „Před deseti lety jsi měl možnost se sem vrátit,“ zavrčel jsem. „Mohl jsem zůstat na turné s kapelou. Vzdal jsem se všeho, abych se sem vrátil.“ Věděl, že jsem byl dvě vystoupení od turné svého života. Představení pro dvaadvacet zemí s vyprodanými stadiony téměř na každém místě. Vrátil jsem se, abych řídil ranč, protože se nemohl rozhodnout, co dělat. Nemohl jsem přihlížet, jak tohle místo upadá nebo ho řídí nějací cizí lidé. Ne po tom všem, co do tohoto místa máma a táta za ta léta vložili. Právě kvůli tomuto ranči jsem miloval hudbu.

Pořád spolu zpívali, hráli na kytaru, pracovali. Sakra, zatímco táta makal ve stájích, já se ve stodole naučil na akustickou kytaru.

„Byla to tvoje volba, Atlasi.“ Řekl Denny a vstal. Byl vysoký, ale já se nad ním stále tyčil. „Rodiče mi ranč přenechali, protože věděli, že to umím lépe s penězi.“

Byla to pravda, technicky vzato. Ranč byl psaný na Dennyho jméno, ale udělali to jen proto, že jsem se chystal jet na turné. Táta mi sám řekl, že on a máma nechtěli, abych opustil to, na čem jsem se tak nadřel, jen abych se vrátil a pracoval na ranči. Mysleli si, že Denny to místo prodá a peníze si rozdělíme. Tehdy jsem mu řekl, že to nikdy nedovolím. Věděl, jak moc pro mě tohle místo znamená, ale oni si mysleli, že to vědí nejlépe a stejně to tady nechali Dennymu.

„Ale tak to není, ne?“ Řekl jsem. „Jsem tady. Vrátil jsem se. Tohle je můj domov. A víš, co by si naši rodiče přáli.“ Zajel jsem si rukama do vlasů a podíval se na pole, na kterém začalo zapadat slunce. „Vyplatím tě, až to půjde, ale právě teď potřebuji, abys kurva vypadl z mého pozemku.“

Denny udělal krok ke mně. Čelist měl sevřenou a ramena napjatá. „Stále ti to nedochází, velký brácho. Tohle je můj pozemek. Ty jsi ten, kdo tady nemá co dělat.“

A s tím jsem ho popadl a vyhodil tak, jak jsem to měl udělat hned, co sem přišel.