Luffs - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenka, Clarissa

„Ta-ta, ta-ta, ta-ta!“ Lee natahuje svoje buclaté pěstičky, dokud ho Ehd nezvedne.

„Tak je to správně!“ Řeknu a pohladím dítě po tváři zahřáté pozdním letním sluncem. „To je tvůj táta!“

Lee pokračuje v opakování zvuků a Ehd přimhouří oči na svého syna a pak na mě. Snažím se ovládnout úsměv. Vím, že Ehda nezajímá jeho blábolení nebo mé mluvení, ale jsem nadšená, že náš syn očividně dokáže mluvit. Sheila, nebo 'Lah', jak jí říkal Ehd, nebyla dost stará, aby začala vydávat zvuky, než dostala horečku a já se vždycky obávala, že naše děti budou stejně tiché jako můj jeskynní muž.

Miluju Ehda, ale potřebuju s někým mluvit. Než přišel Lee, začala jsem některá slova zapomínat kvůli nedostatečnému používání. Bála jsem se, že možná ztratím svoji vlastní schopnost verbálně komunikovat. A kdybych neustále nemluvila, třeba i sama se sebou, nakonec bych se zbláznila.

Lee mhouří oči, když ho Ehd drží v jasném slunečním světle a chichotá se, když se s ním Ehd točí.

Při přemýšlení o Lah se mi tlačí slzy do očí. Pořád na ni myslím, ačkoli už je to dlouho od chvíle, kdy můj otec zmizel z pole a vzal ji s sebou kvůli ošetření. Ehd byl zničený a zabíjelo mě, že jsem neměla jak mu vysvětlit, aby to pochopil.

Lah by na svoji nemoc zemřela, kdyby nás můj otec nenašel, nepřežila by další noc. Potřebovala antibiotika a řádné lékařské ošetření, proto ji můj otec vzal s sebou.

Mohla jsem jít s ní. Mohla jsem se vrátit do svého času a domova se svojí dcerou, ale neudělala jsem to. Kdyby ano, co by se stalo s Ehdem? Lah má moje rodiče, aby se o ni postarali a uzdravili ji, ale kdybych se vrátila s ní, Ehd by neměl nikoho.

Zemřel by, tím jsem si jistá. Stejně tak jsem si myslela, že Ehd možná zemře na infarkt, když můj otec odešel a vzal Lah s sebou.

Tak jsem se rozhodla zůstat. Zůstat s mým jeskynním mužem.

Kromě toho znám svůj osud ode dne, kdy Ehd rozbil ten talíř. Vím, že tu zemřu, zabalená v Ehdově náručí. Někdy, o tisíce let později, má matka najde naše pozůstatky v jeskyni, kde teď žijeme. Už jsem se s tím smířila.

Lee se začne rozčilovat, Ehd mi ho přinese a položí do klína, abych ho nakojila. Lee mě chytí za prso a začne sát, jeho malá ruka se otvírá a zavírá, zatímco se mu začínají zavírat oči.

Ehd se vyhřívá na slunci vedle nás a ptáci nám cvrlikají nad hlavami. Usměju se na něj.

„Beh miluje Ehda,“ řeknu, trochu nadzvednu Leeho a Ehd se otočí za zvukem mého hlasu.

„Beh miluje Leeho.“

„Milljuu Beh! Milljuu Lee!“ Ehd se zakření a já si nemůžu pomoct a rozesměju se.

Lee se lekne, když se mé tělo začne třást a pak zakvílí. Ehd se posadí, nakloní se blíž a hladí dítě po tváři, dokud se neuklidní a nezačne zase sát. Ehd se přesune za mě a já se o něj opřu.

„Jsi dobrý táta,“ řeknu mu.

Slunce mě hřeje a cítím se ospalá. Na okamžik zavřu oči a podřimuju. V mém sotva bdělém stavu si pomyslím, že slyším bílý šum, který máma používala, když měla problém se spaním, ale zvuk je příliš hlasitý.

Trhnu sebou, otevřu oči a posadím se zpříma. Leemu vyklouzne bradavka z úst, ale neprobudí se. Podívám se na pole poblíž naší jeskyně a uvidím vířící kouli modrého a zeleného světla.

Uprostřed mezi jiskrami statického výboje se začíná objevovat tátův obrys.

Než stihnu zareagovat, Ehd vyskočí na nohy a táhne mě s sebou. Utáhnu sevření kolem Leeho a snažím se ustoupit od Ehda k tátovi, ale Ehd zakřičí a pevně mi stiskne ruku.

„To je můj táta!“ Zakřičím, když se snažím vymanit z Ehdova sevření, ale nemůžu se dostat pryč. Můžu vidět hrůzu v jeho očích, když mě táhne ke vchodu do jeskyně a popadne kopí s pazourkovým hrotem. Výhružně ho drží. „Ne, Ehde!“

Ehd mě schová za sebe a máchá oštěpem, zatímco se mě a Leeho snaží nastrkat do jeskyně. Vidím v jeho očích strach a vím, že nebude váhat zaútočit, kdyby cítil, že jsme v ohrožení. Zatlačím na něj a podívám se přes něj na otce, okamžitě si všimnu, že drží v rukách malý uzlíček zabalený v nezaměnitelné růžovo modré zavinovačce, která se používá v nemocnici.

Lah.

„Ehde… Ehde…“ hladím ho po paži a snažím se ho uklidnit. „Uklidni se. Má s sebou Lah. Má naši dceru.“

Ehd vydá hlasité zavrčení, vycení zuby a drží před sebou oštěp.

„Ehde!“ Zakřičím na něj. „Koukni! Lah!“

Pozoruju mého otce, jak se o několik kroků přiblíží. Pak se uzlíček v jeho náručí pohne a vydá dlouhý zdravý pláč. Cítím, jak Ehd napne ruku.

„Lah,“ zopakuju. Ukážu na otce a na uzlíček v jeho náručí.

Otec se stále přibližuje a už se dostává na dohled. Zvedne dítě, abychom mohli vidět její růžovou tvář těsně zabalenou do pruhované deky.

„Lah,“ zašeptá Ehd.

Strčím Ehda do zad, snažím se znovu kolem něj proklouznout, ale nenechá mě. Znovu zavrčí a rychle pohlédne na mě, než se vrátí zpět k otci.

„Drž se zpět, tati! On tomu nerozumí! Pravděpodobně si myslí, že nám jdeš sebrat naše dítě!“

„Ty máš další?“ Táta zavrtí hlavou. „Kolik času uběhlo?“

„Prosím tati!“ Ignoruju jeho otázku a pokládám stále spícího Leeho na trávu. „Nemůžeš už přijít blíž! Polož ji do trávy! Pokud ji položíš a ustoupíš od ní, bude vědět, že nejsi hrozba!“

„Nebudu jen tak –“

„Prosím tati! Nechci, aby ti ublížil!“

Táta uposlechne, položí Lah do teplé trávy pár metrů od nás. Ona stále pláče a srdce mě bolí touhou držet ji v náručí, ale Ehd se stále bojí.

„Nech mě pro ni jít, Ehde.“ Řeknu tiše. „To je v pořádku. Teď už ji máme zpátky a je v pořádku.“

Ehd drží oštěp za sebou a blokuje mi cestu. Pomalu se blíží k uzlíčku na poli.

Jakmile k ní dorazí, dřepne si a pohladí ji po tvářičce. Odsune deku a pečlivě zhodnotí její stav, než ji vezme do náručí a znovu se postaví. Lah vydá další dlouhé zakvílení.

Ehd ostře vydechne a když se mu podívám do obličeje, vidím, že mu tečou slzy po tvářích. Skloní se k dítěti, přitiskne svoji tvář na její a zhluboka se nadechne.

Vzhlédnu a vidím, jak se můj otec rychle blíží.

„Ne!“ Vykřiknu, ale už je moc pozdě.

 Ehd ztuhne na místě, když chytnu Lah a táta vykročí vpřed a zabodne jehlu do Ehdovy ruky a ten spadne na zem.

„Proč jsi to udělal!“ Sevřu pevněji svoji dceru, sotva se slyším přes její křik.

„Nemohu riskovat, že ti ublíží! Je to jen mírné sedativum a byl to nejbezpečnější způsob. Za pár hodin bude v pohodě.“

„O to nejde, tati. Ničemu z toho nerozumí a ty ho děsíš!“

„Elizabeth, chystal se mě zabít oštěpem, kdybych se k němu dostal moc blízko a ty to víš. Byla bys radši, aby si chvíli zdříml, nebo abychom se dostali do fyzické potyčky?“

Zamračím se, nechci si připustit, že má táta nejspíš pravdu.

„Nenecháme ho tady.“ Přehodím si Lah na jednu ruku a druhou zvednu Leeho. „Vezmu děti dovnitř, ty se postarej o Ehda.“

Posadím se vedle ohně a hladím dceřinu tvář. Její bratr, stále blaženě nevědomý toho, co se děje, dřímá v kožešinách vedle Ehda.

„Je tak malá.“ Řeknu tiše.

Tiše Lah kojím, zatímco se můj otec usadí na zem s malým černým kufříkem vedle sebe.

„Kolik času uplynulo? Ve tvé časové ose, jak je to dlouho od doby, co jsem tě našel?“

„Už je to více jak rok, co jsi ji vzal. Možná rok a půl. Proč je tak malá?“

„Pro tebe to byl rok a půl, pro nás uběhly jen dva týdny.“

„Dva týdny?“ Zírám dolů na svoji dceru. „Kolik jí je teď?“

„Netuším, kdy jsi ji porodila. Hrubý odhad jsou čtyři měsíce.“

„Lee se narodil v zimě. Myslím, že teď je mu kolem sedmi měsíců.“ Zavrtím hlavou.

„Jak je tohle možné?“

„Je složité celé tohle cestování časem.“ Táta se usměje. „Najít správné datum je téměř nemožné. Tohle je moje třetí cesta zpět. U zbylých dvou výpočtů jsem byl dost mimo – jednou příliš daleko v minulosti a podruhé zase moc v budoucnosti. Chvíli trvalo, než byly rovnice vypočítané přesně. Příliš mnoho proměnných.“

„Ani se to nebudu snažit pochopit.“

„Budeš znovu trvat na tom, že tady zůstaneš?“

„Samozřejmě, že jo. Nemůžu nechat Ehda samotného. Byl zničený, když jsi odnesl Lah pryč. Potřebuje mě. Potřebuje svoji rodinu. Patříme k sobě a já nikam nepůjdu.“

Táta se párkrát nadechne, pak se předkloní a pohladí Lah po hlavě.

„Jsi to ty, že?“ Zeptá se tiše. „Nález tvé matky – ty kostry – jsi to ty a on?“

„Ano.“ Polknu a podívám se na tátovu sklíčenou tvář. „Už to vím nějakou dobu.“

„To jsem tušil. DNA, knoflík – všechno to začalo zapadat do sebe, když jsem si uvědomil, co se stalo, ale nechtěl jsem tomu věřit.“

„Nějakou dobu mi trvalo to přijmout, ale smířila jsem se s tím. Vím, že je těžké to pochopit, ale tady mám být. Mám být tady s Ehdem.“

„Žádné další kostry se v okolí nenašly. Doufám, že to znamená, že tvé děti vyrostly a přestěhovaly se do jiné oblasti.“

„Ano, také doufám.“ Má tichá slova se nedotknou mého srdce. Nelíbí se mi, že by naše děti šly kamkoli bez nás, i když jsem ráda, že vyrostou.

„Přinesl jsem ti nějaké věci.“ Táta otevře kufřík. „Nemohl jsem ti přinést mnoho, ale přinesl jsem to, co jsem si myslel, že bude užitečné.“

Vytáhne z kufříku předmět.

„Chtěl jsem ti přinést iPad kvůli více informacím, ale tvá máma říkala, že cokoli, co sem přinesu, musí být biologicky rozložitelné. Měl jsem jeden speciálně vyrobený ze sójových plastů, ale není tam moc úložného prostoru a museli byste často nabíjet solární panely, abyste ho mohli používat. Většinu pevného disku zabírá kniha, která obsahuje seznam primitivních hub a rostlin, jejich identifikaci a medicínské využití, ať už jsou jedlé či nikoli. Pamatuješ si, jak správně rozpoznat vzory listů?“

„Ano.“

„Ujisti se, že jsi opatrná. V okolí jsou i jedovaté rostliny.“

„Budu opatrná.“

Táta vytáhne pár lahviček a injekční stříkačku.

„Vitamíny.“ Zatřese lahvičkou. „Prenatální, multivitaminy, vitamíny C a D. Měly by vám pomoct udržet zdraví a nahradit vše, co by vám mohlo chybět ve vaší obvyklé stravě. Jsou tam taky antibiotika pro případ, že někdo z vás znovu onemocní.“

„Mělo by být snadné rozdrtit je někomu do jídla.“ Přikývnu.

Lee se probudí a připlazí se ke mně. Dlouze se zadívá na dítě u mého prsa a zamračí se.

„Ma-ma ma-ma!“ Natáhne ruku a snaží se odstrčit Lah od jeho příjmu potravy.

„Budeš se muset naučit dělit.“ Přesunu Lah na jedno stehno a táta mi pomůže umístit Leeho k druhému prsu. Stále se mračí, ale zdá se, že se uvolnil, jakmile vypil nějaké mléko.

„Také jsem přinesl toto.“

Olíznu si rty, najednou nervózní, když táta zvedne injekční stříkačku.

„To je pro tebe.“ Řekne pomalu. „Mělo by ti to zabránit mít další děti.“

„Antikoncepce?“

„Ne tak úplně.“ Táta si povzdechne a odtáhne se. „Způsobí několikadenní krvácení a pochybuju, že to bude příjemné. Jakmile krvácení ustane, budeš sterilní.“

„Och.“

„Měla bys to použít a neriskovat další těhotenství. Tady je to příliš riskantní.“

„Já vím.“ Dlouze vydechnu. „Zatraceně mě to děsí, ale zatím šlo všechno dobře.“

„Zatím, neriskuj to znovu, Elizabeth. Možná tě nejsem schopný přesvědčit, aby ses vrátila se mnou, ale potřebuju vědět, že budeš… že budeš tak v bezpečí, jak jen můžeš. Potřebuju vědět, že budeš žít“ – odmlčí se a bojuje se slzami – „dlouhý šťastný život.“

Podívám se na Ehda a na naše dvě děti.

„Použiju ji, ale ne hned.“

Otec je očividně nespokojený, ale také ví, že umím být tvrdohlavá.

Přikývne a znovu se natáhne po kufříku.

„Tvá matka mě přiměla přinést i tohle,“ povzdechne si. Vytáhne skalpel a malou kapsli. „Tohle bude trochu bolet.“

„Co je to?“

„Antikoncepce, která vydrží asi pět let.“

Zírám na něj, nevím, jak se ohledně toho cítit.

„Není to dlouho a bude pro tvé tělo zdravější nechat ho, aby se chvíli zotavilo, obzvláště když už máš dvě děti.“

Už jsem uvažovala, jak se postarám o oba najednou a vidím tátovu logiku. Bude pro mě lepší chvíli vydržet, než budu mít další dítě a všechny mé plány doteď nefungovaly moc dobře.

„Dobře.“ Obě děti mi usnuly v klíně a nechci je tam mít pro případ, že by to bolelo víc, než táta připouští. „Dej mi chvíli.“

Začnu se pomalu zvedat.

„Ta-ta ta-ta.“ Zamumlá Lee a já čekám, než znova odpadne. Jakmile má zavřené oči, jemně mu vyndám bradavku z úst a odnesu ho na lůžko.

Ehd se probudí a nejistě na mě hledí.

„Všechno je v pořádku, Ehde.“ Přitisknu mu ruku na hruď, když se snaží zvednout a oči mu ztratí lesk. „Jen odpočívej. Všichni jsou v pořádku. Postarej se o děti, jo?“

Položím obě děti vedle jejich otce a on kolem nich obtočí ochranářsky ruku. S úžasem hledí na Lah a já mu na okamžik stisknu ruku, než se otočím k otci.

Táta mi očistí ruku a natře pokožku znecitlivujícím krémem. Trhnu sebou, když udělá malý řez a vtlačí mi implantát do kůže. Očistí řez a zaváže sterilním obvazem.

„Přinesl jsem také nějaké látkové pleny.“ Řekne, když skončí.

Mnu si paži a táta se natáhne, aby mě vzal za ruku.

„Jsi šťastná, Elizabeth? Jsi tu vážně v pořádku? Není to snadné, ale můžu se pokusit znovu vrátit a přinést ti, cokoli budeš potřebovat.“

„Máme všechno, co potřebujeme. Máme spoustu jídla, teplé místo, kde žít a jsme spolu. Teď, když máme Lah zpět, myslím, že všechno bude v pořádku.“ Ujistím ho.

„Ale jsi šťastná?“ Oči mu zalijí slzy.

„Jsem šťastná, tati. Vím, že se to zdá zvláštní, ale nemyslím si, že bych mohla být šťastnější, i kdybych se s tebou vrátila domů. Mám Ehda, naše děti a všechny je miluju.“

„Pokusím se v tom najít nějakou útěchu. Také se budu snažit přesvědčit o tom samém tvoji matku, ale nedá se tak snadno ovlivnit. Chtěla, abych použil tu injekci a přinutil tě vrátit se zpět se mnou.“

„Nemůžu Ehda opustit. Neopustím ho.“

„Já vím.“