RTS - 2. kapitola

Překlad: Marťa

Brock

„Chodíte po lese vždycky tiše, jako duch, šerife?“ Dožadovala se krásná zrzka přede mnou.

Naučil jsem se toho dost na to, abych věděl, že někteří lidé na strach reagují tak, že se rozesmějí a jiní se naštvou. Druhá reakce v nich vyvolávala pocit síly. Ale ji jsem chtěl uklidnit. „Vždycky kazíte všechny písničky ze sedmdesátek nebo tohle byla zvláštní příležitost?“

„Je to klasika.“ Zvedla bradu.

„Určitě jste porušila lidská práva.“ Ukázal na cestu mezi stromy. Za pár dní nás prý čeká sněhová bouře a teplota hodně klesne.

Pak se zasmála, bohatým hrdelním zvukem, který mě nutil přemýšlet, jak by zněla v mé posteli. „Nikdo mě nikdy neobvinil, že mám pěvecký talent.“

„Odkud jste, zlato?“ Nevím, proč mi z úst vyklouzl ten projev náklonnosti. Věděl jsem jen, že jsem to tak nějak cítil.

„Charlestone,“ to slovo převalila na jazyku sladce a jemně.

„Karolína?“ Zeptal jsem se v domnění, že její přízvuk se pro Západní Virginii nehodil. Byl příliš sytý. Slova převalovala pomalu, jako by měla všechen čas světa.

„Usměvavé tváře, krásná místa,“ opakovala slogan, který jsem znal ze značek vozidel. Chtěl jsem se jí zeptat, co dělala v téhle oblasti, ale dorazili jsme k autům. Takže místo toho, abych s ní flirtoval, sklouzl jsem zpět do profesionálního režimu.

„Můžu vidět váš průkaz?“

Posadila svou malou čivavu do šedého auta. Byla to jedinečně vypadající věc. Tříbarevná s našpicovanýma ušima. Měla jen jedno oko a hlavu, která vypadala, jako by byla trvale zakloněná. Zjevně měla slabost pro ty, kteří nezapadají.

Když mi předala řidičský průkaz, dotkly jsme se konečky prstů. Nikdy jsem na ženu tak nereagoval. Jasně, chodil jsem s nimi, ale nikdy to nebylo vážné.

„Dejte mi minutku.“

Zpátky ve svém vozidle jsem dlouze zíral na její průkaz a zapamatoval si podrobnosti. Zoey Hartová. Sakra, to jméno mi znělo až příliš povědomě.

Když jsem předal jméno Piper, nadechla se a vzrušeně zaječela. Právě jí bylo dvaadvacet a normálně byla naprostá profesionálka. Ale dnes ji něco rozrušilo.

„Nemá zrzavé vlasy a zelené oči, že ne?“

„Drobná a samá křivka?“ Zeptal jsem se a přemýšlel, jak ji mohla Piper znát. Možná se přátelily ze střední školy. Když nastoupila na školu, dávno jsem byl daleko od domova. Byl jsem rozhodnutý, že se nestanu policistou z malého města, jako můj otec. Ale teď byl pryč a já tady byl šerifem. Legrační, jak život zařídí, aby se kruh uzavřel.

„Musíš se jí zeptat, jestli píše romány! Jsem si docela jistá, že je to přesně ona.“

Spisovatelka románů. To bych od té stydlivé, nemotorné ženy, kterou jsem právě potkal, nečekal. Přesto mě štvalo, že o té zrzavé krásce věděla moje sestra víc, než já. „Jen mi dej seznam všech přestupků,“ zavrčel jsem na ni.

„Přestaň být panovačný,“ trvala na svém. „Jsem tady mnohem déle, než ty.“

Protože na rozdíl ode mě, Piper udělala to, co se od ní očekávalo. Zůstala blízko našich rodičů a pomáhala jim tak, jak jsem to měl udělat já. Sžíral mě smutek a vina. Hlodavá bolest už byla moje stará známá. Byly to tři roky, ale stále jsem si neodpustil, že jsem tam nebyl, když mě můj otec potřeboval. Zatímco jsem čekal, až se mi Piper ozve, otevřel jsem svůj osobní telefon. Stačilo mi rychlé hledání, abych si potvrdil, že žena, jejíž dokonalý zadek jsem právě viděl, byla ve skutečnosti autorka románů žijící v Charlestonu se svým malým psem. Nebyla tam žádná zmínka o příteli nebo manželovi, což byl fakt, který mě přinutil se usmát. Když jsem se vrátil k jejímu autu, mluvila s někým do telefonu.

„Je všechno v pořádku?“ Promluvila ke mně.

Do žaludku mě koplo zklamání, že nebudu mít příležitost mluvit s ní déle.

Zvládnul jsem přikývnout. Nemusel jsem se ptát, kde bydlela. Big Bear Lodge byl hned po silnici. Zítra najdu důvod, proč se tam stavit. Ta myšlenka byla jediná věc, která mi umožnila nechat ji odjet.

 

***

 

Zoey

„Jsi na letišti?“ Zeptala jsem se, jakmile jsem se dovolila Valentině, mé nejlepší kamarádce. Stále jsem byla v autě a čekala, až se mi vrátí ten sexy šerif. Přála bych si, aby měl sexy chlap, jako on zájem o tlustou holku, jako jsem byla já. Ale věděla jsem své. Psala jsem pohádky. Nežila jsem je.

Woofer na zadním sedadle zaštěkal. Opřela jsem se a podrbala ho na hlavě. Budu ho muset do své chaty v Big Bear Lodge propašovat. Byla jsem si docela jistá, že tam domácí mazlíčky nechtěli. Ale myslím, že dokud budeme oba zticha, nikdo se to nedozví.

„Moje letadlo přiletělo o téměř dvě hodiny dříve, tak jsem ho ještě neviděla,“ řekla. Valentýna bydlela v Charlestonu přes ulici ode mě. Moje nana byla nejlepší kamarádka se ženou, která si k sobě vzala Valentýnu. Možná to byl osud nebo co, ale Valentýna a já jsme se staly nejlepšími přítelkyněmi. Byly jsme tam jedna pro druhou, když nejprve odešla moje nana, a stejně pak i Stella.

„Jsi v chatě?“ Zeptala se a přerušila mé myšlenky. Vím, že se snažila odpoutat pozornost od svých nervů. Seděla na letišti v Asheville a čekala na setkání se svým budoucím manželem. Před několika měsíci se přihlásila k tomu, stát se nevěstou na objednávku. Vdá se za muže, kterého nikdy nepotkala, ani neviděla jeho tvář.

Snažila jsem se ji uklidnit a řekla si, že bych jí mohla říct o své nejnovější epizodě. Nejprve jsem se podívala do zpětného zrcátka, abych se ujistila, že si mě nevšímal. Samozřejmě, že ne. Byl zaneprázdněný zíráním do telefonu. „Téměř. Nejdříve jsem se ale zastavila, abych prozkoumala místního šerifa. Cítím se tak ponížená! Byl sexy, Val, jako opravdu sexy.“

„Na Jackmanově stupnici?“ Dožadovala se.

Hugh Jackman byl naše vzájemná láska a přitažlivost mužů jsme hodnotili podle našich oblíbených filmů, které natočil. Zhluboka jsem se nadechla a znovu si ten okamžik představila.

„Wolverine. Sexy vousy, rozcuchané vlasy. Neviděla jsem jeho šest buchet, ale jsem si jistá, že je pod uniformou má. A udělala jsem před ním ze sebe naprostého hlupáka.“

Úroveň Wolverine byl definitivní hodnocení na stupnici, což znamenalo, že to byl nejžhavější muž, jakého jsem kdy viděla. Když jsem viděla, že šerif opustil své vozidlo, přepnula jsem konverzaci na to, jak jedu k jezeru Tahoe.

Zaklepal na okno a vypadal naštvaně. Předal mi řidičský průkaz.

„Je všechno v pořádku?“ Řekla jsem němě a předstírala, že poslouchám Valentýnu, která na druhém konci mlčela. Takhle se tomu muži nebudu muset dívat do očí.

Byl to ten nejžhavější chlap, jakého jsem kdy viděla, a on viděl můj zadek dřív, než můj obličej. Jak typické. Seznam se s fešným chlapem a okamžitě před ním ze sebe udělej blázna. To byl důvod, proč nerandím. Smyšlení kluci si prostě myslí, že jste roztomilé, když jste svérázné. Chlapi ze skutečného života si myslí, že jste podivín.

Zamručel.

„Tak já pojedu,“ řekla jsem mu a zvedla okénko. Když jsem odjížděla, neohlížela jsem se. Když budu mít štěstí, už šerifa neuvidím. Možná se mi dokonce podaří přesvědčit děvčata, aby příští rok uspořádaly náš útěk od reality na jiném místě. Jo, to znělo, jako dobrý plán.