Ghost - 34. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Cas

S Rockovým svolením beru pět mužů s sebou k Jenně, z toho dva do jedné z klubových dodávek. Přijedeme zrovna, když zapadá slunce.

Což se nám bude následujících pár hodin hodit.

Když stoupáme po schodech, napíšu Jenně esemesku a ona mi otevře dveře, bledá a vyděšená. „Noah je u mě v ložnici,“ zašeptá, když nás pouští dovnitř.

„Jak mu je?“ Zašeptám a přitáhnu si ji do náruče. Na okamžik se ke mně zhroutí a já si uvědomím, jak pevně musela držet své emoce v sobě a čekat, až se k ní dostanu.

„Myslím, že je v pořádku,“ řekne roztřeseně. „Neviděl… co jsem udělala.“ Zadrhne se jí dech a potlačí vzlyk. „Donutila jsem ho utéct do ložnice a zavřít dveře. Bál se toho hlasitého zvuku a já mu jen řekla, že jsem pořádně zabouchla vchodové dveře.“ Podaří se jí chabě zasmát. „Asi bych měla být ráda, že je ještě dost mladý na to, aby mi věřil, když mu vyprávím neuvěřitelné věci.“

„Pšššt,“ zašeptám a přejedu jí rty po čele. „Pojďme ho zkontrolovat, ano?“ Vedu ji obývacím pokojem kolem bratrů, kteří už začínají pracovat na úklidu. Jenna odvrátí zrak a mírně se zachvěje, když procházíme kolem.

Strčím do dveří její ložnice, počkám, až jimi projde, a pak za námi zavřu. Uvnitř sedí Noah uprostřed postele, malé, vyděšeně vypadající zvířátko, a v ruce svírá Chip-Chipa.

Posadím se na postel a usměju se na něj. „Ahoj, kamaráde,“ řeknu tiše.

Noah neřekne ani slovo. Jen se ke mně doplazí a vleze mi na klín.

Podívám se na Jennu a zvednu obočí. Její výraz změkne, když nás pozoruje. Obejmu Noaha kolem ramen a posunu se zpátky k čelu postele. Opře se mi o hruď a zavře oči.

„Páni,“ pronesu na Jennu.

Jenna se přisune vedle mě a vezme mě za ruku. Několik minut takhle všichni tři zůstáváme a nemluvíme. Brzy slyším a cítím, jak se Noahův dech vyrovnává. Usnul. Podívám se na Jennu a vidím, že si to uvědomila taky.

„Měl… dost těžký den,“ zamumlá.

„Zdá se, že není jediný.“

Tiše se zasměje a přikývne. „Jo, ani pro mě to nebude jeden z mých lepších dnů.“ Podívá se směrem k obývacímu pokoji. „Co se s ním stane …?“ zeptá se a v hlase jí zazní náznak strachu.

„Muži se o tělo postarají,“ řeknu jí.

„A co policie?“ Chvějí se jí rty. „Nechci jít do vězení, Casi.“

„Pšššt, Jenno,“ řeknu a pevně ji obejmu. „Bude to v pořádku. Klub má… no, řekněme, že klub má poměrně dobré vztahy se zdejšími orgány činnými v trestním řízení. Někdy je lze přimět, aby se dívali jinam.“ Chvíli přemýšlím. „A pokud vím, Hurt není někdo, kdo by měl spoustu příbuzných, kteří by se vyptávali na to, co se stalo.“

„Jsi si jistý?“ zašeptá.

Přikývnu a políbím ji na temeno hlavy. „Neboj se, zlato. Bude to v pořádku.“

Pár minut takhle tiše sedíme. Jenna se ke mně pevně přitiskne a já čekám, až ucítím, jak z ní začíná vyprchávat napětí. Nakonec, když cítím, že už to nemůžu dál odkládat, se zhluboka nadechnu.

„Jenno, musím ti něco říct,“ začnu. „Asi jsem ti to měl říct po telefonu, ale chtěl jsem to udělat osobně. Jde o tvého tátu.“

Vyprávím jí o esemesce, kterou jsem dostal od Angela, a o tom, co jsem zjistil, když jsem se dostal na adresu, kterou mi poslal. „Nejdřív jsem tu adresu nepoznal, dokud jsem nedojel k domu. Bylo to tam zdemolované a tvůj táta je pryč.“

„Panebože,“ vydechla. „Myslíš, že ho někdo unesl?“

„Nevím,“ přiznám. „Buď to, nebo si uvědomil, že si pro něj Spideři jdou, a včas se dostal ven.“ Podívám se na její zaražený obličej a sevře se mi hruď. „Angel ho hledá venku,“ dodám rychle. „Jestli je někde venku, aby ho našel, tvůj bratr ho najde.“

Co neřeknu – a na co sakra doufám, že se mě nezeptá –, je, co se s ním stane, pokud ho Spideři najdou dřív.

Jenna začne tiše plakat. Nevím, co jiného mám dělat, než ji držet a nechat ji. Slunce zapadá a stmívá se, až jediným světlem v pokojíčku je malá lampička na nočním stolku. Čas plyne a já slyším, jak se bratři pohybují ve vedlejším pokoji. Nakonec se vchodové dveře naposledy zavřou. Jsou pryč a my jsme sami.

 

MUSÍM USNOUT, protože když se probudím, my tři stále ležíme na posteli. Noah je schoulený do klubíčka, palec mu v jednu chvíli vjel do úst. Vstanu a zvednu ho, pak ho odnesu do jeho pokoje a uložím ho.

Když se vrátím, Jenna je vzhůru. Usměje se na mě, když si zuju boty a vlezu si k ní do postele. „Ahoj,“ zašeptám a jemně ji políbím.

„Jak se má Noah?“ zeptá se a podívá se ke dveřím.

„Má se dobře. Je mimo svět.“ Uchechtnu se. „Ach, být zase mladý a moci takhle spát.“

„Zdá se, že opravdu potřeboval, abys ho utěšil,“ řekne pomalu. Ve tváři má zvláštní výraz.

„Někdy chlapec potřebuje muže, ke kterému by mohl vzhlížet, myslím. Pro Noaha to musí být někdy těžké, když nemá tátu.“ Podívám se na ni. „Ne že bys s ním nedělala skvělou práci, Jenno. Jsi skvělá máma.“ Na chvíli se zastavím a zvážím svá slova. „Kromě toho,“ pokračuji. „Teď, když jsi moje stará dáma, je Noah i moje zodpovědnost. Jsme rodina. Je to tak?“

Jennina reakce vůbec není taková, jakou jsem očekávala. Chvějí se jí rty a pak najednou propukne v pláč.

„Hej, hej!“ Řeknu poplašeně. Vezmu její tvář do dlaně a otočím ji ke své. „Ježíši, Jenno, je mi to líto!“ Hádám, že na ni musí ještě pořád působit stres z dnešního dne. Není divu; ne každý den musíte zabít člověka ve vlastním obýváku.

„Ne, ne,“ vzlykne. „To… to nejsi ty…“ Zuřivě zavrtí hlavou. „Casi, panebože, já jsem takový blázen. Je mi to tak líto…“

„Jenno, uklidni se, zlato. To je v pořádku,“ konejším ji. „Řekni mi, co se děje.“ V hlavě se mi rodí podivný zárodek nápadu, ale nutím se nedělat ukvapené závěry. „No tak, Jenn,“ pobídnu ji a přitáhnu si ji zpátky do náruče. „Mluv.“

Konečně se jí podaří uklidnit natolik, aby promluvila. Jenna se napřímí a odtáhne se ode mě, až stojí čelem ke mně a už se nedotýkáme. Pevně přitáhne nohy a přitiskne si je k hrudi.

„Casi,“ zašeptá, když se na mě podívá. Po tváři jí dál stékají slzy. „Jsi Noahův otec.“ Roztřeseně se nadechne a přivře oči. „Měla jsem ti to říct. Měla jsem ti to říct už dávno… Je mi to tak líto.“

Připadám si, jako bych dostal ránu pěstí. Ze všech věcí, které se mohla chystat říct, mě tahle nechává beze slov. Na okamžik jako by mi ta slova nemohla proniknout do mozku.

Do háje.

Noah je můj? Jsem otcem už čtyři zasraný roky, a nikdy jsem o tom nevěděl?

V omámení se mi v mysli vrací vzpomínky na to léto, kdy jsme s Jennou byli poprvé spolu. Celou tu dobu od té doby, všechny ty měsíce a roky poté, co odešla, jsem jen žil svůj život, aniž bych tušil, že mám dítě. A Jenna to všechno dělala sama. Těhotenství, porod, jeho výchova… bez toho, aby jí někdo pomáhal.

Proč mi to nikdy neřekla?

Zatracená Jenna a její pýcha. Za tu dobu, co ji znám, je pro ni nejtěžší přijmout jakoukoli pomoc od kohokoli. Jiná holka by se během těhotenství i porodu vrátila domů a opřela se o rodinu. Ale Jenna ne. Trochu mě bolí na hrudi, když si představím, jak se při tom všem musela cítit sama.

Ale proč ne mě? Proč nepožádala otce svého dítěte, aby jí pomohl?

Protože tě do toho nechtěla tlačit. Odpověď mě napadne okamžitě. Jenna by si nikdy nechtěla myslet, že jsi s ní jen proto, že je na cestě dítě. Raději by byla sama, než aby byla případem pro charitu.

Od té doby, co mi to řekla, jsem neřekl ani slovo. Jen jsem tu mlčky seděl. Podívám se na Jennu a vidím, že znovu otevřela oči. Dívá se dolů a pryč ode mě. Má napjatou čelist a strnulý postoj. Uvědomím si, že si myslí, že se na ni zlobím. A upřímně řečeno, zlobím.

Ale vztek, který cítím, není nic ve srovnání s ostatními věcmi, které ve mně vznikají.

Radost. Pýcha. Láska.

Trochu strachu, pokud mám být upřímný.

Do prdele. Jsem otec.

Mám syna.

A Jenna Abbott, jediná žena, která mě kdy přiměla zpomalit a přemýšlet o tom, že se usadím, je jeho matka.

„Proč jsi mi to neřekla?“ Ptám se, i když odpověď tak nějak znám. Potřebuju, aby mi řekla proč.

Podívá se na své ruce. „Protože jsme si tenkrát řekli, že je to chyba. Nikdy jsem nechtěla, aby si Noah myslel, že je to omyl. Nikdy jsem nechtěla, aby si někdo myslel, že je omyl.“

Jenna se zhluboka nadechne a donutí se setkat s mým pohledem. Opatrně si položí ruku na břicho.

„A tohle taky není chyba.“