Ghost - 26. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jenna

„Můžu se tě zeptat na klub?“ Řeknu, když ležíme ve tmě.

„Jsi moje stará. Vždycky se můžeš zeptat.“ Cas se odmlčí. „Staré zvyky ale těžko umírají. Nejsem zvyklý o Lordech nikomu nic říkat. Co chceš vědět?“

„Jen… jaké to je, být v MC?“

„Být v MC, nebo v tomhle?“

„Asi v tomhle.“

Jedna moje část očekává, že mě prostě smete, ale on to neudělá. „Hm. Je to… jako rodina. I když klub se dneska jako rodina moc necítí,“ řekne temně.

„Jak to?“ Zeptám se.

Pokrčí rameny. „Všechno je napjaté. Vypadá to, že každý je sám za sebe, místo aby to bylo bratrství, jak by to mělo být.“

Cas zmíní pár jmen, a jak se někteří z nich rozčilují kvůli problémům s penězi. Trochu mluví o tom, že na klub začíná být poprvé vyvíjen tlak zvenčí, protože na území na jih od města, příliš blízko Tanner Springs, se stěhuje konkurenční klub. Hlasem zabarveným hořkostí říká, že Rock si toho zřejmě nevšímá, a pokud ano, je mu to zřejmě jedno.

Cítím se trapně a jsem nervózní z toho, že musím vytahovat to, co musím. Zároveň si ale uvědomuju, že Cas mi právě poskytl nejlepší příležitost, jakou můžu dostat.

„Takže… ta dohoda, o které jste včera hlasovali,“ řeknu pomalu. „O té půjčce mému tátovi na výstavbu. Je to součást napětí?“

Cas se posadí a ostře se na mě podívá, oči se mu ve tmě lesknou. „Jak o tom víš?“

Na vteřinu ztuhnu a snažím se vymyslet dobrou výmluvu, ale uvědomím si, že Casovi nemůžu lhát. „Přišel za mnou táta, aby si se mnou promluvil,“ přiznám. „Požádal mě, abych se pokusila přesvědčit klub, aby si to rozmyslel.“

Cas se zamračí. „Už se o tom hlasovalo.“ Jeho výraz je upřímný. „Byl jsem jedním z těch, kteří hlasovali proti. Je mi to líto, Jenno, ale nepřipadalo mi to správné.“ Povzdechl si. „Mimochodem, Angel taky hlasoval proti.“

Přikývnu. „Já vím.“ Sakra. Připadám si, jako bych byla mezi dvěma mlýnskými kameny. Nechci se pokoušet tlačit Case směrem, kterým nechce jít. Neznám podrobnosti téhle dohody, ale věřím Casovu úsudku. Jestli má pocit, že na tom něco není v pořádku, může mít pravdu.

Sakra, jak znám svého otce, ani by mě to nepřekvapilo.

Přesto. Řekla jsem tátovi, že se mu pokusím pomoct.

Tak to udělám.

„Bylo to hlasování těsné?“ Zeptám se.

Cas si oddechne. „Jo.“

„No… Můžete o tom znovu hlasovat?“ zamumlám a trochu se nenávidím.

Cas se chystá odpovědět, když se ozve hluk u dveří. Ohlédnu se a vidím, že se otáčí klika. „Do prdele!“ Zašeptám a tisknu k sobě deku, ale Cas mě zastaví.

„To je v pořádku,“ řekne. „Zamkl jsem dveře.“

„Mami?“ Z druhé strany se ozve Noahův hlásek.

„Ano, broučku?“ Pokynu Casovi, aby si něco oblékl. Natáhne se a z hromady oblečení na podlaze si vezme boxerky.

„Bojím se!“

„Dobře, zlato, počkej chvilku!“ Zběsile se rozhlížím kolem, nacházím kalhotky a oblékám si je, pak si v zoufalství přetáhnu Casovo tričko přes hlavu. Visí mi skoro stejně dlouhé jako šaty.

Cas se na mě podívá a tiše hvízdne. „Pěkné,“ řekne uznale.

„Mami!“

„Už jdu!“ Odemknu dveře a otevřu je, abych našla Noaha, jak svírá Chip-Chipa, oči vytřeštěné a vyděšené.

„Slyšel jsem zvuky. Slyšel jsem, jak si někdo povídá.“

Aha. Asi jsme ho vzbudili. Zřejmě jsme si nešeptali tak tiše, jak jsem si myslela.

„To je v pořádku, zlato. To jsme si jen s Casem povídali.“

Slova ze mě vyklouznou dřív, než si pořádně rozmyslím, co říkám. Pořád jsem ještě nepřišla na to, jestli Cas zítra zůstane, aby tu byl, až se Noah probudí, ale myslím, že tenhle problém je teď vyřešený, v dobrém i zlém.

Ale jestli jsem si myslela, že když budu muset Noahovi vysvětlit, proč zůstal, bude to těžké, ukázalo se, že jsem se mýlila. Noah beze slova přiklusá k posteli, zaleze do ní a schoulí se ke Casovi, aby ho chránil.

Ztuhnu a čekám na Casovu reakci. Nejsem si jistá, co čekám, ale udiveně sleduji, jak objímá Noaha svalnatou paží a usazuje ho tak, aby mohl spát mezi námi.

Ti dva tak vypadají tak přirozeně, že na chvíli ztuhnu a jen se na ně dívám. Panebože, každému, kdo se pozorně podívá, je jasné, že jsou otec a syn. Noah má Casovy oči a jeho tmavé vlasy. Dokonce i jeho čelist vypadá jako miniaturní verze Casovy hranaté.

„To proto, že jsme kámoši, ne?“ Slyším, jak Cas dnes večer říká Noahovi. Kamarádi. Najednou se mi chce brečet. Jak mám Casovi říct, že Noah je jeho syn? Jak se mi někdy podaří vysvětlit mu, proč jsem mu to neřekla hned? Jak jsem to mohla nechat tak dlouho? Zoufale přemýšlím. Vždyť to mezi námi tak dobře klape. Někde po cestě si myslím, že jsem se do něj zamilovala. Teď ale nevidím způsob, jak mu o Noahovi říct, aby to všechno nezničilo.

Dívám se, jak se Noah choulí do polštáře a palec se mu plíží k ústům. Proboha, co budu dělat – co budeme dělat – když jsem zničila možnost budoucnosti s Casem? Co když ho sdělení Casovi, že jsem to před ním skoro pět let tajila, rozzlobí natolik, že nás opustí?

„Casi!“ Vyhrknu, i když je to nemožné, nemůžu mu to teď říct, když je tu mezi námi Noah. Ale on si přiloží prst na rty.

„Pšššt!“ zašeptá a pokyne mi, abych přišla k němu. „Pojď, půjdeme spát.“

A protože teď nemůžu nic dělat, zalezu do postele a dívám se, jak Cas Noaha uklidňuje, dokud neusne.

Když se konečně Noahův dech začne vyrovnávat, Cas vzhlédne a zjistí, že na něj zírám. „Co?“ zeptá se.

Od toho, abych mu to řekla, mě dělí jen pár vteřin. Kdyby Noah nebyl mezi námi, udělala bych to. Ale já prostě nemůžu. Ne, když je všechno tak v pořádku. Nedokážu snést, že bych teď všechno zničila.

Místo toho se na něj usměju. „Je to prostě šílené, vidět tě takhle. Velký zlý MC muž. Nikdy jsem si tě nepředstavovala jako rodinný typ.“

Pokrčil rameny. „Když jsem vyrůstal, nikdy jsem moc rodinu neměl. Táta s babičkou mě vychovávali, ale já byl tak trochu vedlejší. Rodina je něco, co jsem vždycky chtěl. Proto jsem se přidal k MC.“

Znala jsem jeho babičku a tátu, když vyrůstal, protože jsem je vídala po městě, ale o Casově rodinném životě jsem toho víc nevěděla. Odolávám nutkání říct mu, že mě to mrzí.

„Ale bratrství na tohle nemá,“ pokračuje s úsměvem. „No tak, měli bychom jít spát. Už jsem tě dneska sakra vyčerpal.“

„Chceš přestěhovat Noaha?“ Zeptám se ho.

„Ne, nech ho spát tady. Nikomu neubližuje. I když,“ usměje se, „tobě by se hodila větší postel.“

Přetáhneme přes sebe peřiny a já ležím ve tmě skoro hodinu, hlavou mi víří rozporuplné emoce. Poslouchám Noahův a Casův hluboký, rovnoměrný dech a říkám si, že si to mám zapamatovat, že si mám zaznamenat každou vteřinu a to, jak se cítím. Protože se bojím, že to nemůže trvat dlouho. A i když bude pekelně bolestivé na to vzpomínat, až to skončí, právě teď je to nejkrásnější okamžik mého života.