N&Z - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Když vešla do kuchyně, jen stěží si všimla, že tam u stolu seděl její bratr a mluvil s mámou a tátou. I když opravdu nešlo o nic neobvyklého, že se v kteroukoli denní či noční hodinu v domě rodičů objevil. Dobře, podle máminých slov, když spolu mluvili po telefonu.

Částečně za to vinila skutečnost, že Luca byl mámin chlapeček jako nikdo jiný, ale také to, že se její bratr nedávno odstěhoval. Nebyl zvyklý nemít kolem sebe své rodiče a nedokázal by uvařit, ani kdyby si tím měl zachránit život. Pokud by nebylo mámy a jejích jídel s sebou, umřel by hlady.

Nic z toho jí však opravdu nevadilo. Když si připravovala čaj a procházela posledních pár zpráv od Naze v telefonu, její mysl byla na někom zcela jiném.

Buď tam v devět, bylo napsáno v jeho poslední zprávě.

„Roz, hodláš se s námi nasnídat, nebo tu budeš jen tak dál zírat do telefonu?“ zeptala se Katya.

Zvedla hlavu od telefonu a na mámu se omluvně usmála. „Vlastně jdu na snídani ven.“

Roz neuniklo, jak si máma s tátou navzájem vyměnili pohledy. Katya se jen usmívala tím svým jemným úsměvem, Zeke se pak však s přimhouřenýma očima zadíval na svou dceru.

„Ano?“

Pokrčila rameny. „Naz se zeptal. Já jsem řekla ano.“

Při tomto prohlášení jí neunikl tik v tátově čelisti. „Nepomyslela jsi na to, aby ses mě zeptala, zda to bude v pořádku, nebo...?“

Roz se zasmála a tentokrát střelil po tátovi pohledem dokonce i Luca.

„Odkdy se staráš, zda jsem si kdy s někým vyrazila na rande?“

„Takže je to tedy takto.“

„Co?“

„ Rande,“ vysvětlil táta.

„Zeke,“ zamumlala Katya. „Klídek. Je to snídaně.“

„Dneska, Katyo. Dneska je to snídaně. Zítra to může být -“

„Cokoli, na co se mě zeptá, abych to udělala, pokud to chci,“ přerušila ho Roz. „To je to, jak to u rande chodí, tati.“

Zeke vydal sám pro sebe jakýsi zvuk, ale byl to jen pohled jeho ženy, který mu dala, co přimělo tátu otočit se a mlčky se zadívat ven z okna. Roz byla stále ještě trochu podrážděná, že se táta teď rozhodl být tak obtížný kvůli něčemu, jako rande. Tohle byla novinka. Možná proto, že to byl Naz?

Nevěděla.

„Neměla jsi cvičit?“ zeptal se její bratr. „Jsem si jistý, že jsem tě dneska ráno slyšel na telefonu s… co je to za ksicht.“

Roz obrátila oči v sloup. „Kyle.“

„Ten chlap - jo.“ Luca se na svém místě otočil, aby se na ni podíval. „Není to to, co jsi mu řekla, že celé ráno děláš? Cvičení.“

„Proč si nehledíš svých vlastních věcí, Luco? Bůh ví, že nepotřebuji, aby ses motal do těch mých.“

Au.

Dokonce se ani nepokusila skrýt ostrost v tónu svého hlasu. Pokud bylo nějakým náznakem to, jak se všichni otočili, aby se na ni podívali, nikomu u stolu to neuniklo.

„Řekla jsem mu, co chtěl slyšet,“ řekla Roz a přitom se odmítla setkat s pohledem kohokoli z nich, „protože mě jinak nenechá na pokoji. Budu cvičit, až se dostanu domů. Jaký je v tom rozdíl?“

Její bratr pokrčil rameny. „Neřekl jsem, že je v tom rozdíl. Jen jsem se zeptal.“

Mmhmm.

Věřila tomu asi tak, jakože je nebe zatraceně nachové. Netoužila hned jako první věc po ránu vyzvat svého bratra za jeho kecy na souboj, takže to místo toho nechala být.

„Potřebuješ se soustředit na svou hudbu,“ řekla máma.

„Souhlasím,“ zabručel táta.

Roz zavrtěla hlavou. „Jsem na správné cestě.“

To byla lež.

Když se posadila za klavír, nedokázala se vůbec soustředit. Její mysl byla někde úplně jinde. U poslední zprávy, kterou jí poslal. U další, která by možná mohla dorazit. U zvuku jeho hlasu jako té první věci po ránu. U toho, jak stále cítila, jako by jeho ruka držela tu její, nebo u jejich polibku, jehož pocit na jejích rtech stále ještě přetrvával.

Jo, její soustředění bylo někde jinde. Rozhodně ne u klavíru nebo u řádného dokončení skladby pro konkurz.

Nebylo pochyb, že to pozornosti jejích rodičů neuniklo. Jak by mohlo, když až do tohoto okamžiku Roz téměř celý svůj život zasvětila tomu, aby byla tou nejlepší pianista na světě. Ani se neobtěžovala s kamarády, protože kamarádi znamenali čas nestrávený hudbou a cvičením a

tím vším.

„Jistě,“ řekla máma tiše. „Prostě udělej, co musíš, ano? Cokoli, co je pro tebe nejlepší, zlatíčko. Bez ohledu na cokoli tě budeme podporovat. Proto jsme tady. Není to tak, Zeke?“

Katya se podívala na svého manžela a pak táta Roz s povzdechnutím přikývl.

„Vždycky to tak bylo,“ řekl táta. „Cokoli potřebuješ, Roz. Ty to víš.“

„Dobře, takže dneska ráno... potřebuji jít ven na snídani, aniž bych se cítila provinile, že mám život, který nezahrnuje to, že sedím za klavírem.“

Bylo to tam, řekla to.

Ať si z toho vezmou, co chtějí.

Když Zekeho pozornost zachytilo něco za oknem, sám pro sebe cosi zabručel. Zároveň jí zazvonil telefon a z venku se ozvalo zatroubení klaksonu, když táta řekl: „Užij si svou snídani, Roz.“

Telefon jí říkal to samé, co v podstatě dělalo i zatroubení klaksonu. Byl tam Naz a čekal.

„Díky, tati.“

Zeke se usmál. „Vypadá to, že Naz dorazil.“

„A pro jednou,“ zamumlal Luca a znovu zabořil do svého talíře, „tady není pro mě.“

„Dobře,“ protáhla Roz a věnovala bratrovi zamračení, i když ho nemohl vidět. „To stačilo. Uvidíme se později.“

„Buď v bezpečí,“ zavolal jí táta do zad.

„Zeke!“

„Co, Katyo?“

„Nech toho.“

Za Roz se neslo tátovo zabručení, ale ona se prostě jen zazubila a pokračovala dál. U dveří popadla svou tašku, lehkou bundu, vklouzla do balerínek a rychle opustila dům.

A on tam byl.

Tmavé kalhoty.

Bílá košile.

Kožená bunda.

A opíral se o BMW F 800, jako by ta sportovní motorka byla jen zatraceným doplňkem na jeho paži nebo tak něco. Černá motorka měla elegantní linie a tvrdé křivky. Podobně jako muž, který stál vedle ní, s líným úsměvem ve tváři a v obou rukou držel helmu.

„Dobře, že sis dneska vzala džíny,“ řekl. „Nechtěl jsem ti říct, že se musíš převléknout.“

Roz uvízla mezi pohledem na nádhernou motorku a stejně sexy mužem. Možná to byl ten důvod, proč se táta díval z okna, jako by chtěl někoho zabít. Bylo to velmi možné.

„Jela jsi někdy na motorce?“ zeptal se Naz.

Roz zavrtěla hlavou. „Ani jednou.“

„To je zatraceně škoda, děvče.“

„Pokud bych spadla, moje ruce...“

Nazův lehký úsměv zmizel. „Mohla by sis poranit ruce, i když ráno, když budeš vstávat z postele, zakopneš o svou vlastní nohu, Roz.“

„Jo, já vím.“

„Jestli chceš, můžu vzít Lucovo auto a pro dnešek ho s ním za motorku vyměnit.“ Ukázal na Camaro jejího bratra, které bylo zaparkované vedle Lexuse jejího táty. „Umírá touhou tenhle kousek vyzkoušet, takže mu to nebude vadit.“

Roz o tom nemusela ani přemýšlet. „Ani náhodou.“

Nazův brilantní, hříšný úsměv byl v okamžiku zpět. „Jo?“

Proč ne?

„Žádné triky,“ varovala ho.

Naz ji s mrknutím dvěma prsty zasalutoval. „Na čest skauta.“

„Do skauta máš hodně daleko, Nazi.“

„Ale já jsem opravdu dobrý v předstírání, že jsem jedním z nich.“

Roz se zasmáním došla až k němu a vzala si z jeho rukou helmu, kterou jí nabídl. „To je to, co se počítá, že?“

Místo odpovědi se Naz naklonil a do koutku úst jí vtiskl jemný polibek. Rychlý a jemný, který skončil dřív, než vůbec začal. A přesto ten jednoduchý, rychlý polibek, zapálil všechen oheň v jejím těle. Zrychlil se jí dech a srdce jí bušilo jako nic jiného.

„Dobré ráno,“ řekl a dál se u ní držel tak blízko, že to jediné, co viděla, byly jeho tmavě hnědé oči. „Protože, víš, to je to, co jsem ti nestihl říct jako tu první věc, když jsi vyšla ven.“

Roz si olízla rty a zazubila se. „Dobré ráno i tobě.“

„Nebuď vyděšená z motorky, jo?“ Pronesl to tím svým způsobem, který mluvil o jeho vrozené sebedůvěře a uvolněném chování. Pomyslela si, že to z Naze doslova vyzařovalo. „Nikdy nebuď z motorky vyděšená, Roz. Každopádně ne, pokud ji řídím já.“

„Nejsem vyděšená z motocyklů.“

„Dobře.“

Pak ji znovu políbil, ale tentokrát to nebylo rychlé, jemné ani nic podobného, jako poprvé. Bylo to tvrdé, hluboké a přetrvávající. Svou rukou ji objal zezadu kolem krku, aby si ji k sobě přitáhl blíž. To jediné, co mohla dělat ona, bylo pod jeho tahy jazyka ho pustit dovnitř a ztratit se v tom, jak když ji políbil, jí přitom předal i svou duši.

Pro její smysly byl jako Novokain. Znecitlivující a úžasný. Zapálil ji jako ohňostroj a všechno ostatní nepředstavovalo nic jiného než jakýsi hluk na pozadí. Bzučení - otupující.

Nebyla vyděšená z motorky.

I když co se týče muže na ní...

Dobře, děsil ji.

Ale v opravdu dobrém slova smyslu.