N&R - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Crr. Crr. Crr..

„Roz, vstávej, tvůj laptop neustále vyzvání. „Pravděpodobně -“

„Zkurvený Kyle,“ zabručela Roz sama pro sebe. Pak, hlasitěji, dodala: „Ignoruj to.“

„Roz, on nepřestane.“

Věděla to. Ale mohl by. A byla naprosto ochotná to zkusit. Jediné, co musela udělat, bylo ignorovat ho dost dlouho a možná by se ji přestal snažit takhle brzy dostat. Už jí volal a posílal SMS zprávy, až se jí zaplnila hlasová schránka. Ani na nic z toho dnes ráno neodpověděla.

Volání na její laptop by mohlo fungovat zatraceně stejně.

Přetáhla si přikrývku přes hlavu výš a pro jistotu se přetočila na druhý bok. Chtěla zůstat v posteli, zavřít oči a vrátit se zpátky do říše snů, kde byla její mysl plná myšlenek na tmavovlasého muže s hnědýma očima. Naz představoval mnohem lepší věc, na kterou mohla, jako na první po ránu myslet, než aby se musela soustředit na toho zasraného učitele, který ji chtěl povzbudit, aby pokračovala dál.

Koneckonců, byl to právě on, kdo ji sem poslal. Byl to on, kdo si myslel, že by jí před absolvováním a velkým konkurzem pomohlo strávit pár měsíců doma se svými rodiči a daleko od dusivých omezení školy.

Technicky vzato, Roz už měla absolutorium v kapse. Získala už všechny své potřebné kredity – všechny závěrečné práce z nejdůležitějších předmětů už měla napsané. Ty poslední, které musela dokončit, až se vrátí, byly už jen doplňky, které nebyly ve velkém schématu věcí důležité. Vzala si je, protože potřebovala něco k vyplnění času mezi druhou a čtvrtou odpoledne, než měla tři hodiny tréninku.

„Roz, znovu to zvoní, takže -“

„Fuj, už jdu,“ zamumlala a odhodila ze sebe přikrývky. Za dveřmi zaslechla, jak se její máma tiše smála.

Kyle by nepřestal, dokud by Roz nevstala, neodpověděla na jeho volání a nezvládla cokoli, co pro tenhle den chtěl. Měla se soustředit na sebe, skládání a procvičování. Nic než jen on, škola a cokoli společného s tím. Tenhle výlet domů ji měl pomoci vyčistit hlavu a dostat ji do správného rozpoložení pro konkurz.

Až na to, že se to vůbec nemohlo stát, protože Kyle jí každý den nepřestával volat. Obvykle přesně takhle začal každé její ráno - tím, že jí zavolal. Kladl otázky. Možná až příliš mnoho otázek. Jak dlouho předchozí den cvičila? Dokončila tu poslední sloku? Opravila ten úvod, jak chtěl? Pokud by dokázala zrychlit tempo téměř uprostřed skladby, dokázala si udržet svoji sílu?

Všechny zkurvené otázky.

Také vždy o hudbě.

Jako by Roz nevěděla, co dělat. Zatraceně dobře věděla, co dělá, ale tohle šlo ještě dál. V té skladbě, kterou měla v plánu zahrát na konkurzu v Austrálii, potřebovala mít jistotu. A jak by ji mohla získat, když jí dokonce ani její učitel nezmizel ze zad zatraceně na dost dlouho, aby si mohla užít to, co vytvořila?

Prostě se s ním vypořádej, říkala její mysl, a vrať se zpátky na své šťastné místo.

Ano, její šťastné místo.

V posteli.

Snění o Naziovi.

Roz popadla svůj blikající telefon – přímo uprostřed obrazovky bylo Kyleovo jméno, které ukazovalo poslední zprávy a hovory, které zmeškala – a pak zamířila ke dveřím. Když je otevřela, zjistila, že máma už chodbou zmizela pryč.

Předchozí noc odložila svůj laptop do obývacího pokoje, aby ho tam nechala nabíjet, a doufala, že pokud by zavolal Kyleovi, rodiče by to prostě ignorovali.

Doufala v příliš mnoho.

Roz ignorovala mumlání přicházející z kuchyně a zamířila do obývacího pokoje. Sedla si na gauč, do jedné ruky popadla laptop a prsty druhé si prohrábla rozpuštěné vlasy, aby dostala divoké vlny pryč z obličeje. Ani se nestihla dostat k tomu, aby přes Skype zavolala Kyleovi zpět, a už jí od něj zvonil další hovor.

Bože.

Ten muž se potřeboval uklidnit.

Roz stiskla tlačítko pro příjem hovoru a donutila se ve tváři k něčemu, co připomínalo úsměv. Jakmile se na obrazovce objevil její blond učitel s modrýma očima, který se každým dnem blížil čtyřicítce, řekla: „Dobré ráno.“

Také to řekla zdvořile.

I když netušila, jak se jí to povedlo.

„Tady jsi,“ řekl Kyle s těžkým povzdechem. „Nahnala jsi mi strach.“

Jo, tím si byla jistá. Ale ne ve skutečnosti.

„Vidíš mě. Jsem v pořádku.“

„Dobrá věc. Nechtěl bych, aby budoucí hlavní pianista pro Cordana Company skočila dřív, než doopravdy začala, že?“

Kyle Mathus přišel do školy, kterou Roz navštěvovala, s tím, že měl vést zázračnou violoncellistku. Vzpomínala si jen na to, že byla ve své oblíbené hudební místnosti a právě hrála skladbu, kterou poté, co na ni přes rok pracovala, dokončila. Poté, co zvedla hlavu od klavíru, na druhé straně místnosti stál Kyle.

Byl pianistou jedné z největších a nejúspěšnějších společností na světě. Hrál s orchestry po celém světě. A pak měl nehodu, při které došlo k neopravitelnému poškození šlach a nervů na jedné straně jeho levé ruky. Po té nehodě se rozhodl učit mladší zázraky.

Roz byla jeho třetím studentem.

Všichni jeho ostatní studenti pokračovali v úžasných věcech. Dělali zábavné věci. A jeho život - na papíře - jako pianisty byl vším, čím si myslela, že chce být. Také jí bylo sedmnáct - téměř osmnáct – a nedokázala si vzpomenout, že by za posledních pár let neviděla minimálně jednou denně tvář toho muže.

Nemohla být prostě jen mladou ženou, když byla také studentkou tohoto muže. Místo toho musela být vším, co jí řekl on.

„Vypnula jsi telefon nebo co?“ zeptal se Kyle, který tím vrátil Roz zpátky do hovoru.

„Stále zvonil, nebo to prostě padalo přímo do hlasové schránky?“

Muž svraštil obočí. „Cože?“

„Co dělal můj telefon, když jsi volal - zvonil a zvonil, nebo hovory padaly přímo do hlasové schránky?“

„Zvonil a zvonil,“ řekl.

„Pak jsem ho nevypnula.“

Kyle se zamračil. „Takže věřím, že to znamená, že jsi mě ignorovala úmyslně.“

„Nebo se snažila spát.“

„Nepotřebuješ víc spánku, Roz. Ne, když jdeš každý večer spát v devět a vstáváš v osm ráno.“

Ano, protože když přišlo na něco tak důležitého, jako byl konkurz v Austrálii, i její spánkový režim byl určený tímhle mužem. Byla si dost jistý, že pokud by to tak pokračovalo dál, tak by jí navrhl, že by pro ni převzal i plán přípravy jídla.

Bylo to šílené.

„Musíš se připravit,“ pokračoval Kyle a opakoval ty samé sračky, který říkal pokaždé, když spolu mluvili. Nešlo o nic nového a Roz už to začínalo otupovat ještě dřív, než se ke své tirádě vůbec dostal. „Tak moc a tak často, jak jen můžeš. S lidmi i bez nich. Každý den v různých časech. Nahrála jsi včera svou poslední hru, abych si ji mohl poslechnout?“

Kurva.

Měla to v úmyslu – tohle byla ta jediná věc, kterou pro Kylea dělala ráda. Dokonce i kdyby nepřijala všechny jeho návrhy, když došlo na změnu jejího díla pro konkurz, on měl dobrý sluch. Vlastně lepší než dobrý. Dokázal slyšet každou její chybu, dokonce i když ji neslyšela ani ona sama. Slyšel – dokonce i v nahrávce – když někde stiskla klávesu o trochu tvrději, než bylo nutné. Její hudbu zlepšoval.

Dělal to.

A to byl celý ten důvod, proč byla Roz, navzdory spoustě nesmyslům, za Kylea vděčná. Dělal z ní lepší pianistku.

Chtěla být nejlepší.

On jí to dával.

„Mohu podle výrazu tvého obličeje předpokládat, že tvou odpovědí na nahrávku je ne?“ zeptal se Kyle.

Roz věnovala muži na obrazovce omluvný úsměv. „Včera jsem měla něco, kvůli čemu jsem na to zapomněla. Zásnubní party rodinného přítele. Pracovala jsem na tom kousku, a chtěla nahrát konečnou verzi... ale někdo mě u toho vyrušil a v době, kdy jsem se dostala zpátky, jsem na to zapomněla.“

Kyle zvedl obočí. „Oni?“

„Prosím?“

„Často tě vyrušují. Rozptylují tě, Rosalynn. Víš, proč tam jsi. Tohle má být -“

„Moji rodiče jsou skvělí,“ rychle ho přerušila a chtěla vše odložit dřív, než to Kyleovi přijde na mysl. Když si ten muž vzal něco do hlavy a uvěřil, že to je pravda, pak měl ve zvyku vyjíždět s nesmysly. „Prostě jsem jen včera zapomněla, že mám další povinnosti, a vrátila jsem se domů hodně pozdě.“

Ve skutečnosti se dostala domů v docela slušném čase. Jistě, obloha už byla potemnělá, ale pokud by jí na tom tolik záleželo, tak jakmile se vrátila domů, by znovu sedla za klavír a svůj kousek by mohla pro Kylea absolutně nahrát. Ale její mysl byla u něčeho zcela jiného.

Naz.

Rozhodně ne na správném místě na hraní.

Alespoň... ne s klavírem.

Kyle si znovu povzdechl tím způsobem. „Rozhodně to nahraj ještě dnes. Nikomu nedovol, aby tě právě teď odvedl od tvého soustředění. Žij a -“

„Dýchej hudbou,“ dokončila za něj. „Já vím.“

Na klíně jí zabzučel její telefon, což jí přimělo podívat se dolů, aby zjistila, kdo volal. Při jménu, které blikalo na jeho obrazovce, se stalo, že Kyleův hlas z laptopu nebyl ničím víc než bzučivým zvukem někde vzadu v její mysli.

Jsou tady lepší věci.

Nazio.

Roz popadla telefon a podívala se na obrazovku. „Promluvíme si později, ano?“

Ani nevěděla, co Kyle řekl. Ani jí to nevadilo.

Pohled na mužovo svraštěné obočí ji téměř rozesmál.

„Počkej, co -“

„Později,“ řekla Roz a natáhla se, aby zavřela laptop dřív, než mohl začít protestovat.

Jakmile byl zavřený, s úsměvem odpověděla na telefonát. „Nazi, ahoj.“

Tón jeho hlas byl temným, bohatým tenorem, který vycházel ven z reproduktoru. Temné noty hudby, která se jí při pouhých dvou slovech roztančila po kůži.

„Ránko, krásko,“ řekl.

Roz poskočilo srdce a úsměv se jí rozšířil. „To je... docela dobrý pozdrav.“

„Ano, ale je pravdivý.“

Ten chlap byl něco zcela jiného.

„A chtěl jsem jen říct,“ dodal. „Máš už na zítra ráno něco v plánu?“

Měla říct ano, že měla. Že musela cvičit a dostat svou hlavu zpátky do hry. Soustředit se, soustředit se, soustředit se. To měla být její mantra.

Místo toho řekla: „Vůbec nic.“

„Skvěle,“ řekl Naz, „znám jedno místo.“