N&R - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Hele, počkej!“

Roz, i když jí do tváří vyšplhala horkost, se usmála. Nedokázala si vzpomenout, kdy by Nazia viděla tak bez řeči, jako byl venku, takže... vystřelila. Vyplatilo se to. Nepodobalo se jí být tak odvážnou, ale Catherine jí vnukla nápad.

Zatímco mířila chodbou zpátky na místo, kde byla v plném proudu zásnubní party pro jeho sestru a jejího snoubence, Nazio vklouzl na místo po jejím boku. „Stále jsi ještě v té škole v Anglii kvůli hudbě?“

„Prozatím ano.“

„Je to -“

Mezi nimi se protlačil Luca a pak je předešel. Pravděpodobně šel hledat jejich tátu, ale kdo to měl vědět? Roz neuniklo, jak se její bratr ohlédl přes rameno, aby se na ně podíval, a pak zavrtěl hlavou.

Roz nikdy nebyla typem ženy, která by šla po bratrových kamarádech, a byla si jistá, že právě teď začal Luca trochu šílet.

Ach, dobře.

Usmála se na něj.

Luca zahnul za roh a zmizel z dohledu. Roz zůstala s Nazem v zadní chodbě sama.

„Každopádně,“ řekl Naz a znovu přitáhl Rozinu pozornost na sebe. „Je to už nějaká doba, kdy jsem s tebou mluvil.“

„Vlastně tři roky.“

„To je škoda. Hodně mi toho uniklo, hm?“

Roz rychle zvedla oči a zjistila, že na ni díval stejným způsobem, jako se na ni díval venku. Jako by ji viděl poprvé v životě a snažil se přijít na všechno najednou, a neměl sebemenší tušení, co s tím.

Bylo to tam - v jeho očích - kde našla směsici jemnosti, ohně a něčeho zcela jiného. Nevěděla, co to bylo, ale zbožňovala, když se na ni takhle díval. A to všechno kvůli ní.

Spolkla nervozitu, kterou cítila v krku... odmítala ji ukázat... a zeptala se: „Co ti uniklo?“

Nazovy rty se v koutcích zvedly do sexy úsměvu. Lehkého, uvolněného a zároveň líného. I přesto se však dostal do jeho silných, pohledných rysů a zjemnil je. Byl opravdu nádherný muž, pokud to byl ten správný způsob, jak to popsat.

„Unikla jsi mi ty, Rosalynn.“

Bože.

Jeho slova vyšla jako mumlání. Bylo to cítit, jako by jí konečky prstů přejel po holé kůži a krevním řečištěm jí projelo zachvění. A to, jak řekl její jméno? Myslela si, že to znělo ještě lépe než hudba, která neustále hrála v její mysli.

Jak?

Promluvil zatraceně jen dvě věty!

Ti zatracení motýlci byli v jejím žaludku zpět. A každou vteřinou, která míjela, do něj jejich křídla bila ještě rychleji. Na nohou se cítila až trochu moc lehce, a docházel jí dech. Teprve tehdy si uvědomila, že oni dva se zastavili na chodbě a zírali na sebe.

Jen pár centimetrů od sebe.

Ani nemrkla.

Co to bylo znovu ve vzduchu?

„Unikla jsem ti,“ zopakovala.

Naz se znovu zazubil tím svým způsobem. „Jo.“

„Možná bys to měl...“ Teď, nebo nikdy, pomyslela si. „… tedy dohnat.“

Nejprve nic neřekl. Prostě na ni stále zíral, jako by čekal, že něco udělá. I když ona nevěděla co. Nakonec řekl: „Pokud chceš, abych to udělal, tak to mám rozhodně v plánu.“

Chtěla to po něm?

Víc, než mohl tušit.

„Jak jde ta věc s klavírem?“ zeptal se.

Roz si nedokázala pomoci a při té otázce se musela zasmát. I když byla tak náhodná, jak byla, mnohem víc toho bylo slyšet ve způsobu, jakým se zeptal. „Věc s klavírem?“

Naz pokrčil jedním ramenem a přitom odvrátil pohled. „Ztichla jsi a já jsem znervózněl. Vychrlil jsem ze sebe první věc, která mě napadla.“

Vypadalo to, že to udělala znovu.

Připravila ho… o řeč.

„Mysl jako tvoje,“ řekla tiše, „a ty nevíš, co říct?“

Naz se s odkašláním zasmál. „Hele, tohle je nové i pro mě.“

„To se vsadím. Mimochodem, ta věc s klavírem je docela v pohodě.“

„Slyšel jsem, že jsi ve skutečnosti fakt úžasná.“

Její prsty s sebou škubly ve snaze natáhnout ruku a dotknout se těch jeho rtů, které vypadaly, jako by se neustále nějakým způsobem buď usmívaly, nebo šklebily. Zejména v kombinaci s tím, jak se na ni právě teď díval. Nazýval ji úžasnou a ona chtěla, aby to zopakoval.

„Zábavné,“ řekla, „ty samé věci slýchám o tobě.“

Naz zvedl pohled. „Jo, ale já jsem byl požehnaný tou věcí s genialitou. Ty ses... naučila svému řemeslu.“

Vsadila by se, že i on se musel naučit spoustu věcí.

„Možná, že ti někdy zahraji,“ řekla Roz.

„To bych rád.“ Naz naklonil hlavu ke straně a řekl: „Chystali jsme se tančit, jo? Stále jsi pro, nebo…?“

„Umíš tancovat, nebo jsi řekl ano jen -“

„Nebuď tak roztomilá. Umím tancovat.“

Tentokrát byla s úsměvem řada na Roz. „Dokaž to, geniální chlapče.“

Naz se zlomyslně usmál a přistoupila na chodbě k Roz blíž. Ne, že by doteď bylo mezi nimi příliš mnoho prostoru. Nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy byla tak blízko muže, a přitom se takhle cítila. Jako by se jí do plic vsakovala jeho kolínská a srdce jí bušilo tak, že se jí chystalo vyskočit z hrudi ven.

Bylo to úžasné.

„Geniální chlapec,“ zamumlal Naz a své oči měl téměř na úrovni těch jejích. Byla vysoká – občas se ohledně toho cítila trapně. Ale on byl ještě o pár centimetrů vyšší než ona a jí se to líbilo. Zbožňovala, že se na něj musela dívat nahoru.

„Dej mi vědět, až uvidíš chlapce, Roz. Protože já jsem si docela jistý, že tenhle muž má do pouhého chlapce hodně daleko.“

Těžce polkla.

Nemýlil se.

„A jestli chceš, dokonce ti to můžu i někdy ukázat,“ dodal tiše.

Bože.

On byl něco jiného.

„Takže tanec?“ zeptal se Naz.

Zcela změnil směr jejich hovoru, ale i tak v ní zanechal ten pocit „oh“, tak šílené. Pravděpodobně to také věděl.

„Tanec,“ souhlasila.

******

Když Roz tančila, byla na nohou tak lehká – za to vděčila čtyřem rokům, které promrhala při hodinách tance, které nakonec nikam nevedly, protože na prvním místě pro ni vždy bylo stát se pianistou. I když slyšela rytmus a uměla se podle něho pohybovat.

Opravdu se tvrdě snažila soustředit na tanec a ne na to, jak ji Nazovy ruce držely kolem pasu, než ji pak pevně sevřely za boky. Přísahala by, že to udělal jen proto, aby se k ní mohl dostat ještě blíž. Ne, že by jí to bylo proti mysli.

Snažila si však zachovat trochu důstojnosti a prostoru mezi nimi. Jako by tu nebyla celá banda lidí, která je sledovala. Včetně rodiny.

Když skladba, která se nesla domem, změnila a přešla v mnohem pomalejší melodii, Naz ji jednou rukou otočil. Paží ji teď pevně objímal kolem jejího pasu, takže dlaní teď mohl spočívat na spodní části jejích zad, zatímco svou druhou ruku popadl její vlastní a propletl si s ní prsty.

Když na ni Naz mrkl, Roz se bez dechu zasmála. „Myslela jsem, že jsem řekla tanec, Nazi.“

„Chtěl jsem dva. V tom, abych si odpíral věci, které chci, nejsem moc dobrý, Roz.“

Takže…

Slyšela mumlání lidí kolem sebe. Navzdory tomu, že dům byl docela velký, byl až do posledního místa zaplněný. Někdo musel rozhodnout, že by bylo nejlepší prostě jen přemístit nábytek pryč z obývacího pokoje, aby vznikl prostor pro tanec a prolínání lidí. Ale i chodby byly stále plné lidí.

„Je připravené jídlo!“ zakřičel někdo.

Roz odvrátila pohled od muže, který na ni stále zíral, a sledovala, jak se lidí začali přemisťovat z obývacího pokoje do sousední jídelny.

„Nemáš hlad?“

„Za minutku,“ řekl Naz.

Jeho pohled znovu zachytil její a ona by přísahala, že se jí pod nohama najednou naklonila zem. „Proč se na mě takhle díváš?“

Tak, jako by zbytek světa vůbec neexistoval. Jako by tohle bylo poprvé, kdy ji vlastně viděl, ale měl v úmyslu, aby to tak vydrželo napořád.

„Doháním,“ zamumlal neurčitě.

„Co tím myslíš?“

„To znamená... nevím, co to znamená,“ připustil Naz.

„Opravdu?“

„Můj mozek dneska zjevně selhává.“

„To je smutná věc,“ zašeptala Roz.

Naz zavrtěl hlavou. „To si nemyslím si. Myslím, že je to vlastně docela úžasné. Moje mysl se nikdy nezastaví, Roz. I když spím, mé sny jsou ohromující, protože můj mozek prostě jede a jede.“

„A právě teď to nedělá?“

„Dělá,“ řekl, „ale prostě ne tak, jak by měl.“

„A to je špatná, nebo dobrá věc?“

„Právě teď je to dobré.“ Naz si ji k sobě přitáhl trochu blíž a její tělo si přitulil ke své hrudi. Ani na okamžik s nimi nepřestal pohybovat v rytmu pomalé písně, která vycházela z reproduktorů. Většina místnosti se už vyprázdnila, lidé byli u jídla. Pár jich tu sice zůstalo, ale nevěnovali jim žádnou pozornost. „Je to opravdu dobré.“

„Hmm.“

Naz svraštil obočí a svým pohledem pomalu přejel po její tváři. „Mohu tě vzít později domů? Mohli bychom se projít, nebo tě můžu odvézt. Jak chceš.“

Motýlci byli zpět.

Stejně tak i bušení jejího srdce.

Prostě jen... čekal.

„Pravděpodobně bys měl,“ řekla Roz, „možná bych se mohla ztratit.“

Naz se zasmál. „Máš to mít, zlatíčko.“