N&R - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Nazio Donati byl spoustou věcí – ale trpělivost tváří v tvář kecům nikdy nepatřila k jedné z nich. A pokud ještě jeden člověk na téhle party pomyslí na to, aby vyzval na souboj jeho IQ, aby si tak vysloužil nějaký bod, tak pro něj měl novinky.

Čas na oddych, chlape.

„Pojďme ven,“ řekl Naz a už zamířil tím směrem. Jeho společník ho bez jediné stížnosti následoval. V tomhle byl Luca tak v pohodě.

„Kurva, nemůžu uvěřit, že se Cece opravdu zatraceně vdává,“ zamumlal Luca.

Naz střelil po svém nejlepším kamarádovi - a Zekeho jediném synovi - pohledem. „Věř tomu.“

Devatenáctiletý Naz byl jen o rok starší než Luca a občas to nevypadalo, že by toho ti dva měli při pohledu zvenčí příliš mnoho společného. Přesto spolu byli nerozluční už od doby, kdy se Luca narodil.

Naz měl hodně dobrou paměť – za to obviňujte tu věc se zatracenou genialitou. Vzpomínal si na dobu, kdy stále ještě nosil plenky a přitom se díval na malou šedou postýlku, ve které viděl miminko v modrých dupačkách, které se na něj dívalo.

Luca, to byl on.

„Ztratil jsem u ní šanci,“ zamumlal Luca.

Naz vyštěkl smíchy. „Kurva, u mé sestry jsi nikdy neměl šanci.“

„Kreténe.“

„Nemůžu za to, že oblbuješ sám sebe.“

Luca praštil Naze do ramene. Oba se proplétali lidmi, kteří zaplavili dům na předsvatební oslavě. Do svatby Cece zbýval víc než měsíc, ale oslava byla v plné síle.

Jakýkoli důvod, proč by měli Italové vařit.

Nebo mít party…

Byli všemi deseti pro.

Brzy se Naz s Lucou protlačili na zadní terasu, kde bylo shromážděno méně lidí, takže to tam nebylo to tak zatraceně dusivé. Bůh věděl, že svou rodinu zbožňoval, ale když se všichni najednou sešli v jednom domě, mohli být až trochu moc.

Tak velké večírky obvykle pořádali v jedné z rodinných usedlostí. Tam, kde byl mezi hosty skutečný prostor.

Cece chtěla uspořádat večírek tady doma v Newportu. A bože, domov jejich rodičů v Newportu dokonce ani nebyl malý. Představoval třípatrové monstrum.

Prostě měli tak obrovskou rodinu.

Stejně jako Juan, Cecein snoubenec.

Bylo to tak, jak to bylo.

„Tady,“ řekl Luca.

Podal Nazovi čerstvě otevřené pivo. Ten si ho vzal a dobrou polovinu rychle vypil. Obvykle nebyl velký piják, ale na New York letos v létě zaútočila jakási příšerná vlna veder, a od tolika mluvení měl v krku sucho.

Další věc, kterou Italové zbožňovali.

Mluvení.

„Takže, co si myslíš?“ zeptal se Luca, opřený o zábradlí.

Naz střelil po svém kamarádovi pohledem se zvednutým obočím. „O čem, člověče?“

„Celá ta věc se svatbou Cece.“

„Je to dobré,“ řekl okamžitě Naz.

Při té odpovědi Luca svraštil obočí. „Vážně, dobré?“

Naz se zasmál a zvedl své pivo, aby si dal další dlouhý lok. „Víš, před pěti nebo šesti lety bych ti možná dal jinou odpověď, ale kurva, ten chlap moji sestru zbožňuje. Nemusím se bát, že by se k ní choval jako sračka… Nebo že bych musel jeho tělo pohřbít někam do betonu.“

Jeho kamarád se zasmál. „Ale víš, že pokud to i tak budeš jednoho dne potřebovat udělat…“

„Budeš tím prvním sráčem, kterému zavolám.“

Na Lucově tváři se objevil široký úsměv a v nabídce k němu natáhl ruku zaťatou pěst.

Naz na to odpověděl svou vlastní pěstí a oba si jimi přiťukli.

Jeď, nebo zemři.

Jeho bratr od jiné matky.

„Takže, hodláš už konečně uříznout tu zkurvenou šňůru a skočit do toho se mnou, nebo jak?“ zeptal se Naz.

Luca si povzdechl a zadíval se do nebe, jako by ho Naz zabíjel. „Ty to nikdy nehodláš nechat být, Nazi.“

„No, je to jen ztráta času. Budeš mafiánem tak, jako bys měl být. Stejně tak jako já, jako můj táta, a i jako tvůj vlastní táta. To je to, čím máme být, Luco. Ty prostě jen tím, co teď děláš, celý ten proces prodlužuješ.“

„Budiž.“

Naz podrážděně zavrtěl hlavou.

„Mimochodem, co kurva děláš ve škole? Práva, Luco, vážně? No tak.“

„Říká muž s IQ sto šedesát, Nazi. Někteří z nás nejsou obdařeni zkurveným mozkem, který prostě ví všechno. Někteří z nás si museli počkat s absolvováním na ten správný věk, a ne s tím skončit předčasně. Někteří z nás se nevykašlou na vysokou jen proto, že to byla nuda.“

„Já všechno nevím. Od narození jsem všechno nevěděl. Prostě se stalo, že je opravdu dobrý v učení se sraček. A také jsem se nevykašlal na vysokou, protože to byla nuda.“

„Správně,“ protáhl Luca.

„Ne. Vykašlal jsem se na ni, protože jsem měl na soustředění jiné sračky, a doktorát pro mě z dlouhodobého hlediska nic neznamená, když jsem tak jako tak vždycky směřoval do rodinného byznysu.“

„Jak chceš.“

„Ale zkurvený právník. Bože.“

Luca protočil oči v sloup a pak se zadíval jinam. „Obhájce, Nazi. Kdo kurva, čekáš, že ti zachrání zadek, až budeš potřebovat dobrého právníka, co?“

Naz ztuhl a s dalším douškem piva zaváhal.

„Cože?“

„Myslíš si, že ze mě nebude mafián?“ Luca se ušklíbl a řekl: „Bude, nakonec.“

„Mmhmm.“

„Budu jím, sráči. Takže mi to bude trvat o trochu déle než tobě, ale to je v pořádku. Takže na tom musím mezi školou a Cosa Nostra pracovat o něco tvrději, ale to je kurva v pohodě. Víš proč? Protože to má svůj účel pro to, co chci dělat - někdo nám bude muset v dalších deseti, patnácti letech krýt záda. A mně nevadí být tím sráčem, který to udělá, dobře?“

„Myslíš si, že to tak bude?“

„Co – že to po svém tátovi přebereš?“ zeptal se Luca.

Naz pokrčil rameny. „Myslím, že jo.“

„Jo, člověče, a přesně takhle to půjde dál.“

„V pořádku.“

Luca se podíval na Naze. „V pořádku? Takže co, teď už mi hodláš přestat stát za zády kvůli té věci se školou, nebo co?“

„Jo, člověče. Uděláš to.“

Naz natáhl svou láhev a Luca si o chladné sklo přiťukl svou vlastní. Oba se pak mlčky dívali na potemnělý zadní dvůr. Hladina hluku zevnitř domu a od povídajících si lidí na zadní terase byla stále docela vysoká. Nazovi to nevadilo. Byl spokojený – cítil mír.

Něco, co jeho mozek nacházel jen zřídkakdy.

Vždycky to byl chaos.

Vždycky nepředvídatelné.

„Ahoj, Luco, táta tě hledá!“

Naz se otočil za ženským hlasem, který volal na jeho nejlepšího kamaráda, a při pohledu na vysokou, tmavovlasou krásku s ledově modrýma očima, která se opírala o dveře, najednou ucítil milion a jednu věc. Věděl, o koho šlo.

Ale neviděl ji od doby, kdy jí bylo čtrnáct. Byla pianistkou nebo tak něco. Ta dívka byla zjevně zázračným dítětem. Něco jako on, ale bez toho geniálního aspektu. Ve dvou letech ji postavili před klavír a už ji od něho nešlo odtrhnout.

Nebo to je to, co se říkalo.

Chodila do soukromých škol a vybraných zařízení, která měla rozvíjet její jedinečný talent a její schopnosti. Podle toho, co Naz věděl, obvykle přijížděla domů na léto a občas o prázdninách.

Ale v té době byl Naz spoustu času pryč. Zaneprázdněný svou prací nebo pašováním zbraní. Nezůstal příliš dlouho na jednom místě a neměl rád davy.

Možná ji viděl projít kolem, ale jeho pozornost byla někde jinde.

Bože.

Jeho pozornost teď byla celá na ní.

Jen na ní.

Tehdy byla Rosalynn Puzza - Lucova teď sedmnáctiletá sestra - jen dívkou. Příliš mladou na to, aby upoutala jeho pozornost, a příliš tichou, než aby si jí kurva všiml. Byla v té trapné fázi dospívání mezi tím, aby začala žít na svou vlastní pěst a uvíznutím jako malé děvčátko.

Teď jí nebylo čtrnáct.

Byla teď velice mladou ženou.

Naz zamrkal.

Vyschlo mu v ústech.

Bože.

Pryč byla vytáhlá dívka s dlouhýma rukama a nohama, a tichým, myši podobným chováním. Rysy zdědila po své mámě - jemné, hezké linie s vysokými lícními kostmi a širokýma očima. Na růžových rtech měla nanesený lesk, který jen zdůrazňoval přirozené špulení jejích úst. Bez podpatků mohla mít tak kolem metru sedmdesáti a na sobě měla oblečené jemně růžové letní šaty, které jí volně spadaly přes tělo.

„Jo, Rosalynn, hned tam budu,“ řekl Luca.

Naz stále zíral.

Ona mu zírání opětovala.

Neuniklo to ani Lucovi. „Kurva - proč, Nazi?“

Nic neřekl.

Rosalynn se usmála.

Sakra.

Ta dívka, když se usmála, měla zvláštní druh krásy.

„Naz, že?“ zeptala se.

Jako by neznala jeho jméno.

Jako by nevěděla, o koho jde.

Věděla to.

I když se mu líbilo, že ho tak škádlila.

Najednou jeho mozek ztichl. Všechny ty chaotické sračky, které ho nikdy neopouštěly - všechno, co se naučil a věděl, že ho neustále drželo vzhůru, pokud zrovna necvičil, až své tělo unavil až do morku kostí, bylo ticho.

Nebyl to Naz, génius. Nebyl to Naz, ten chlap, který se snažil stát mafiánem a o víkendech pašoval zbraně.

Jeho mozek se snažil vzpomenout si, jak mluvit se zatracenou dívkou. Srdce mu skutečně bušilo a byl si dost jistý, že měl zpocené dlaně.

Bylo to šílené.

A úžasné.

„Ehm... Nazi?“ zeptal se Luca a svou láhví od piva šťouchl Naze ze strany do hlavy. „Jsi v pořádku?“

Naz ruku kamaráda odstrčil.

Rosalynn se zazubila ještě víc. „Je to tak, že? Naz?“

Nakonec se jeho neuvěřitelně chytrý mozek rozhodl vrátit zpátky do chodu.

Naz přikývl. „Jo, Naz.“

„Takže ahoj,“  řekla Rosalynn a přitom se kousla do spodního rtu, „možná, že tam uvnitř začínají tancovat, pokud se tam chceš vrátit a přidat se ke mně, Nazi.“

Dokonce ani nemusel přemýšlet o tom, jak by chtěl odpovědět.

Věděl to.

Věděl, že ji konečně našel.

Věděl to podle toho, že jeho srdce a duše byly najednou naživu. Jako by nějaký jeho kousek čekal na to, aby ji našel, a teď ji konečně měl. A teď se z něj snažil vylézt ven, dostat se na povrch a natáhnout se po ní.

Věděl to.

Táta mu říkával, že to mužům jako on občas stalo. Najednou se to objevilo jako blesk ze zkurveného čistého nebe, který silně udeřil a dostal je na zatracená kolena.

Aby jim připomněl, že víra byla skutečná.

Bůh byl dobrý.

Láska byla pravda.

„Tanec?“ zeptala se znovu.

„Ano,“ řekl Naz. „Rád bych s tebou tančil, zlatíčko.“