Bone - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bone

Astrid je trochu potichu, když ji vezu zpátky do hotelu pro její auto. I když sedíme ve stejném autě, jako by byla milion mil daleko. Možná je jen ztracená v myšlenkách. U snídaně jsem na ni hodně ležel a včera večer ještě víc. Omylem se nahlas zasměju svému vlastnímu hloupému vtipu.

Astridin jantarový pohled se mihne mým směrem. „Co je k smíchu?“

Otevřu ústa, abych jí to vysvětlil, ale uvědomím si, že to asi není dobrý nápad. Místo toho zavrtím hlavou. „To nic není.“ Očima se vrátím na silnici.

Jakmile vjedeme na parkoviště, Astrid ukáže na své auto. Zastavím vedle ní, zaparkuju a otočím se k ní. „Kdy tě zase uvidím?“

V Astridině smíchu je jen málo humoru. Zavrtí hlavou a nespouští oči z nahých stehen. „Nevím, Bone. Možná to byla záležitost na jednu noc?“

„Cože?“ Na okamžik ztratím řeč. „Proč bys to říkala? Myslel jsem, že jsme spolu prožili úžasnou noc.“

„To ano. Myslím to vážně, Bone,“ řekne. „Ale pravdou je, že nejsem typ holky, s kterou chlapi…, však víš, chodí.“ Používá vzdušné uvozovky.

Oči se mi na ni zúží. „Nežádám tě o rande.“

Brzké odpolední světlo prosvítá okénkem na straně spolujezdce a osvětluje její duhovky jako dva jasné ohnivé kruhy. Ramena jí poklesnou, když si prohlíží můj obličej.

„Přesně tak. Tak proč tohle všechno podstupovat, když chceš jen kamarádku na šukání?“ Otevřu ústa, abych něco namítl, ale ona pokračuje. „Víš, na chvíli jsem si myslela, že jsi možná jiný. Že když jsi trval na snídani, i když jsi věděl, že tě opouštím, možná jsi jiný nebo tak něco. Ale samozřejmě jsem se mýlila.“

„Astrid…“

Její jemné prsty se natáhnou po klice dveří. „Zlí kluci jsou všichni stejní, i když mají dobré srdce. A ty…“ Její druhý prst se mi zaryje do boku ramene. „Ty, pane, nejsi výjimkou.“ Zabouchne za sebou dveře auta.

„Kriste!“ Vyhodím ruce do vzduchu a vyběhnu z auta za ní. Málem se rozesměju, když její podpatky cvaknou o chodník. Každý krátký statický krok zvýrazňuje její dlouhé silné nohy, které trčí z mých boxerek. Ale tohle je vážné. Nemůžu ji nechat jen tak navždy odejít z mého života.

Zašmátrá klíčem v zámku. Prosmýknu se kolem ní a opřu se všemi svými sto padesáti kily o dveře na straně řidiče. Astrid vyvalí oči, nosní dírky se jí rozšířily. „Mohl bys, prosím, uhnout?“

„Ne.“

„Ne? Řekla jsem, ať uhneš, a jestli to neuděláš, tak se rozkřičím.“

„Vyzývám kohokoli, aby se na mě vrhl.“

Astrid rozhazuje rukama do stran a vzdává to. „Kurva, Bone. Proč mě prostě nenecháš jít? Už jsem ti řekla, že nemám zájem být tvou vedlejší figurkou.“

„Astrid, ty jsi moje hlavní figurka.“ Astridina ústa se sevřou do pevné linie, hlavu má zakloněnou. „Jo, to vyznělo špatně.“ Dlouze se nadechnu a vezmu její ruce do svých. „Astrid, ty jsi to. Ty jsi ta pravá. Věděl jsem to od chvíle, kdy jsem tě uviděl v kavárně.“

Její váha se ode mě odsune, ruce stále sevřené v mých. „Jak to myslíš, že jsem ta pravá?“

V krku se mi udělá knedlík. „Neumím to se slovy a často říkám špatné věci.“

„Všimla jsem si…“

„Ale musím to ze sebe dostat. Jsem do tebe blázen, jasný?“ Zním jako idiot, vím, ale musím to říct nahlas. „Jsi moje. Copak to nevidíš?“ Její oči tancují po mé tváři, stále si není jistá tím, co se děje. Sakra, jsem tam s ní.

„Když jsem říkal, že tě nežádám o randění, tak proto, že s tebou nechci chodit. Žádám o něco víc. O závazek, protože spojení, jako je to naše, je pro mě důležitější.“ Nafouknou se mi tváře, slova mi unikají. „Já nevím, jsme spolu výjimeční. Je to to nejbližší lásce, co jsem kdy cítil.“

„Bone-“

„Já vím, že je na to trochu brzy, ale když to víš, tak to víš, a Trid,“ obtočím ruce kolem jejího měkkého pasu a přitáhnu si ji těsněji k sobě. Zvedne bradu, aby se setkala s mýma očima. „Já vím. Jsi moje. Nikoho jiného. Jen pomyšlení na to, že jsi s někým jiným, mě nutí zuřit.“

Astrid mi přiblíží prst ke rtům a ztišuje mě. „Na to nemysli. Žádné zlomené kosti, prosím.“ Srdce se mi rozbuší a ona mi zacloní tvář. „Bone, to je vtip. A to hodně špatný. Nejsi vůbec takový, jak jsem si myslela.“ Vánek jí odfoukne vlasy z ramene. Zvedne se na špičky a vtiskne mi něžný polibek na rty. „Jsi mnohem lepší.“

„A ty…“ Uvědomím si to. „Chtěla jsi mě dneska ráno opustit?“ Astridin provinilý pohled mi dává odpověď.

„Ty to nechápeš, jsem zvyklá, že mě kluci jako ty opouštějí. Chtěla jsem tě předběhnout, než bys to udělal.“

„Astrid, zlato.“ Přejedu prstem po její hedvábně hladké tváři. „Nikdy tě neopustím. Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“

„Staré zvyky se těžko odbourávají.“

„No, dneska začínáš znovu.“ Přitisknu svůj nos na její a zavřu oči. Srdce se mi rozbuší. Říct někomu, co cítím, pro mě není snadné, ale zatraceně to stojí za to. „Začínáš se mnou znovu, zlato.“

Její teplý dech mě šimrá na tváři. Nakloním hlavu na stranu, sotva se dotknu jejích rtů, když se nečekaně odtáhne. „Počkej! Nejdřív mám vážnou otázku. „ Astrid mi přitiskne ruku na hruď, můj stisk kolem jejího pasu se napne. „Jak se doopravdy jmenuješ?“

Nepamatuji si, kdy se mě na to někdo naposledy zeptal. „Nesměj se.“

„Nikdy.“

„Lawrence.“

Astrid doširoka otevře oči, ale jen na okamžik. Odkašle si, rychle se vzpamatuje a přejede mi rukama po prsních svalech. „Jmenuješ se Larry?“

„Tak mi nikdo neříká.“ Do tváří mi stoupá horko. Už je to dlouho, co někdo vyslovil mé pravé jméno. Ale z Astridiných úst to zní skoro přirozeně.

„No, Larry.“ Astrid po mně střelí tím svým šibalským liščím úsměvem. Ten, který rozzáří každou místnost, kde je. „Když mě hezky poprosíš, možná s tebou půjdu na další rande.“

„Myslíš první rande. Včerejší noc se nepočítá.“ Jazykem jí roztáhnu rty a dám jí dlouhý, sladký polibek.

„Raději se mnou nebuď něžný. Líbí se mi tvoje zlobivé způsoby.“

Zvednu ji, ztuhlou na mém propoceném těle. Astrid se přitiskne k mé délce. „Ani náhodou, zlato.“

„Bože, smiluj se.“ Astrid předstírá jižanský přízvuk. Vyskočí na mě a obtočí své (většinou) hladké nohy kolem mého pasu. Z ramen mi spadne tíha. Kdybych držel jazyk za zuby, možná by mi utekla.

I když mám do výmluvnosti daleko, pravdivost mých pocitů mi nakonec tu holku získala. A teď, když ji mám, vsaďte se, že ji nikdy nepustím.