TDFW - 9. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Antonio

„Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že mi toho draka může vzít a já se budu moci vrátit k životu, který jsem vedl předtím, okamžitě bych souhlasil,“ zašeptal Antonio a přitiskl Audivino tělo ke svému.

Ukázal jí několik různých způsobů, jak může muž poskytnout ženě rozkoš, aniž by ji připravil o panenství, a když pokušení začalo být příliš silné, znovu se oblékla a stáhli se do knihovny, kde se mohli mazlit na pohovce bez pokušení svléknout se.

„Protože se ti obrátil svět vzhůru nohama a už jsi nevěděl, kdo jsi?“ Audiv si povzdechla. „To mi řeklo tolik mých studentů, že… Nechápala jsem to. Myslela jsem si, že jen fňukají, že jim někdo něco úžasného podstrčil. Nemyslela jsem si, že si zaslouží kouzlo, když ho nehodlají přijmout.“

Antonio se usmál. Mluvil s Audiv dost na to, aby věděl, že je to pravda. Neměla silnou empatickou povahu. Nezasloužila si však, aby se empatii naučila takhle. Nezasloužila si, aby jí někdo vzal to, co na sobě milovala nejvíc.

„Už jsem nevěděl, kdo jsem. Byla jsem někdo jiný a nechtěl jsem být. Věděl jsem, že být drakem všechno změní, i když to nezmění mé jádro… Nebo možná ano. Nevím.“ Zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli můžeš něčím takovým projít a vyjít z toho úplně nezměněný.“

„Nemůžeš. To ale neznamená, že to, kým jsi – tvoje přání, touhy, aspirace – se musí změnit.“ Audivin pohled potemněl a ona odvrátila tvář. „Nebo možná ano. Bohové vědí, že nejsem schopná splnit si své sny. Jediné, k čemu jsem teď dobrá, je učení a vaření lektvarů. To, co umí každý jiný člověk bez magie. Nejsem mág. Jsem…“

Antonio jí vtiskl polibek na temeno hlavy. „A já nejsem člověk.“

Audiv vydechla roztřeseně, v očích měla jasně patrné slzy. „Ne. Já jsem člověk a ty jsi drak. Přinejmenším do té doby, než Michaela najdeme a než se mi podaří najít způsob, jak zvrátit jeho krádež magie. To je jediná věc, kterou ještě mám, můj mozek. Všechna kouzla světa nemohou vynahradit nefunkční hlavu.“ Věnovala mu roztřesený úsměv, ale ten dost rychle zmizel. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Vaše náboženství… Slyšela jsem spoustu lidí mluvit o tom, že draci jsou znamením konce časů, kvůli jedné knize ve vaší bibli. Zjevení? Tam se mluví o sedmihlavém drakovi…“

Antonio si těžce povzdechl. Bylo naprosto rozumné, že Audiv, která sama není věřící, situaci špatně chápe. Nejvíc ho štvalo, že existuje spousta lidí, kteří se považují za věřící, a přitom naprosto neznají fakta. Bylo dost snadné špatně pochopit Zjevení, předpokládal… ale většinou byli těmi, kdo chrlili nepravdivé informace, lidé, kteří to nikdy ani nečetli.

„Ve skutečnosti se tam o sedmihlavém drakovi nepíše. Je tam sedmihlavá šelma, která je služebníkem draka neboli ďábla. Ale žádný sedmihlavý drak.“

„Ale draci jsou v bibli stále synonymem zla.“

Antonio si povzdechl. „Ano, a to mně a mé rodině způsobilo potíže a nejistotu. Ale asi je to jako být gay. Něco, co jsi, ne něco, co sis vybral. Ale zlo… zlo je volba. Nikdo se zlem nerodí.“

Chvíli seděli mlčky a pozorovali ostatní návštěvníky knihovny, jak se pohybují. Jedna mladá žena, která si myslela, že je schovaná mezi stohy knih, po nich zasněně pokukovala, ale všichni ostatní si jich nevšímali. Antonio si nebyl jistý, v co ta žena doufá, že uvidí, ale už věděl, že se jí to nedostane. Nebyl typ člověka, který by měl PDA.

„Když sis poprvé uvědomil, že jsi drak…“ Audiv zašeptala. „Měla jsi strach?“

„Vyděšený. Nevěděl jsem, co to pro mě znamená, nevěděl jsem, co to znamená pro mou rodinu. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to není skutečné, že nejsem drak. Někdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší, kdybych si to prostě přiznal. Přišel bych sem dřív, lépe se s tím vyrovnal…“

Audiv se od něj odtáhl a upřela na něj přísný pohled. „Vím o jedné věci, která by ti pomohla lépe ovládat tvé ohně, ale ty ji neděláš.“

První myšlenka, která Antonia napadla, byl sex. Všem jim při příjezdu řekli, že udržování sexuální aktivity produkuje endorfiny a hormony, které pomáhají ovládat dračí ohně. Otevřel ústa, aby jí řekl, že o tom už mluvili, když Audiv založila ruce a zamračila se.

„Vím, že nechceš, ale kdyby ses dobrovolně proměnil, tvůj drak by se neprohnal tak, jak se to děje. Poznal bys ty pocity a dokázal by ses na ně lépe připravit, aby ses náhodou neproměnil.“

Ah. Správně. Antonio se podíval jinam. To bylo to, o čem mluvila. Katrina i Thonis mu říkali totéž, ale nedívali se na něj tak, jako Audiv. Jako by se kvůli tomu choval jako idiot. A možná byl.

Zhluboka se nadechl. „Ještě jsem nebyl připravený obejmout svého draka, Audiv.“

„Ten den, kdy jsem přišla a seděla na Katrinině hodině, jsi řekl, že akceptuješ svou situaci.“

„Akceptovat není totéž co přijetí.“ Chvíli se na ni mračil a snažil se vymyslet, jak by jí to vysvětlil. „Akceptuju, že jsem drak, a na tyhle ohně v břiše jsem si zvykl. Myslím, že kdyby vyhasly, chyběly by mi. To ale neznamená, že jsem připravený létat kolem s tou ztrátou kontroly.“

Audiv zavrtěla hlavou a povzdechla si. „To je právě ono. Důvod, proč nemáš tu kontrolu, je ten, že se dobrovolně neměníš. Je to jako tlakový ventil. Když ho necháš otevřený, tlak se nezvyšuje. Když ho máte zavřený, vybuchne. Jakou pak máš kontrolu?“

Na to nereagoval.

„Dobře.“ Odtáhla se a vážně se na něj zadívala. „Další otázka. Tahle je citlivější.“

V žaludku se mu usadil strach, ale přikývl.

„Vrátil ses od té doby, co to všechno začalo, do svého kostela?“

Antoniovi se sevřela čelist. Proč se na to ptala? Ona žádné náboženství neměla, co jí záleželo na tom, jestli se účastní toho jeho?

„Měl jsi něco společného se svou vírou? A nedívej se na mě takhle.“ Zopakovala jeho pohled. „Odpověz na otázku.“

„Já ne…“

„Antonio.“

Ještě chvíli svíral čelist, než neochotně zavrtěl hlavou. „Ne. Od té doby, co jsem se stal drakem, nemám s církví nic společného. Dokonce ani křížek, který mi dala babička, jsem nenosil.“

„A proč ne?“ Audiv se odtáhla a sevřela ruce. Mladá žena, která je špehovala, se začala tvářit znepokojeně a vzrušeně. „Jak jsi mohl jen tak zahodit něco, co pro tebe bylo tak důležité? Příště mi řekneš, že své rodině nevoláš, a když ti zavolají, vymlouváš se, proč s nimi nemůžeš mluvit.“

Ne pořád. „Proč tě to tak rozčiluje?“

„Proč by nemělo?“

„Protože…“ odmlčel se. Chtěl říct, že se sotva znají. To mu ale nepřipadalo pravdivé. Ano, neznali se dlouho a jejich vážné chvíle strávené spolu se objevily teprve nedávno. Ale měl pocit, jako by ji znal celý život. Měl pocit, že ho zná skoro lépe než on sám sebe.

Audivin výraz změkl, když se posadila vedle něj. „Musíš se opravdu zamyslet nad tím, co tě tak vyděsilo, Antonio. Dokud to neuděláš, nebudeš schopen svého draka obejmout ani ovládat.“

„Já vím, čeho se bojím.“ Jeho hlas zněl jako šepot. „Bojím se, že přijdu do pekla kvůli něčemu, co nemůžu ovládat.“

Audiviny oči se rozšířily. Chytila jeho ruce do svých a zavrtěla hlavou. „Ale to, co jsi právě řekl…“

„Co když se mýlím?“

Zmlkla. Antoniovi se prudce rozbušilo srdce. Bylo to poprvé, co přiznal, že má takový pocit, a teď, když to vyslovil nahlas, zoufale doufal v nějaké ujištění. Ale pokud Audiv neměla co říct, jak by vůbec mohlo dojít k nějaké útěše?

„Jestli si dobře vzpomínám,“ řekla po chvíli se zamračením. „V Bibli se píše, že lidé mají být souzeni podle svých činů, že?“

Pomalu přikývl.

„Jak je tedy možné, že Bůh je spravedlivá bytost a soudí jedny podle jejich činů a druhé podle toho, jak je sám stvořil?“ Vrhla na něj vyzývavý pohled. „Ledaže bys chtěl říct, že Bůh je zlomyslná bytost, která vyhlašuje zkázu z rozmaru.“

„To vůbec netvrdím,“ namítl. Oči se mu rozšířily. Už jen ta představa byla strašná! Jak by mohla být bytost, která mu v životě poskytla tolik útěchy, jiná než spravedlivá a milosrdná? „Ale co když být drakem znamená, že…“

„Říkal jsi, že je to jako být gay.“

Antonio stiskl rty a přikývl.

„Myslíš si, že každý gay přijde do pekla za to, že je gay? Nebo chceš říct, že si myslíš, že když přijmeš svého draka a začneš se dobrovolně měnit… že právě to tě pošle do pekla?“

Antonio si povzdechl a schoval si obličej do dlaní. „Já nevím. Já už nevím nic, Audiv. A to je na tom to nejhorší. Dokonce ani nevím, jestli věřím.“

Položila mu jemnou ruku na rameno.

„Co ti na tom záleží, jestli nevěřím?“ zašeptal. „Říkala jsi, že věříš jen v sebe a v magii.“

„To neznamená, že bych někdy upírala víru někomu jinému nebo že si neuvědomuji její důležitost ve tvém životě, Antonio.“

Zhluboka se nadechl a cítil se lépe už jen proto, že to řekl nahlas. Zvedl hlavu a otočil se k ní, na tváři drobný úsměv. Jeho pohled přelétl k mladé ženě, která je špehovala, a když se jejich pohledy setkaly, jasně zrudla a začala si balit věci. Antonio dal Audiv lehký polibek a vděčně se usmál.

„Budu v pořádku. Nikdy to nebylo bez obtíží. V minulosti bylo těžké udržet si svou víru, když se kolem mě rozprostíralo tolik pokrytectví. Jen musím mít na paměti, že nejsem jedním z nich a že můj Bůh není Bohem násilí. Ti, kdo věří, že je, věří spíše lžím lidí, kteří používají jeho jméno, aby ubližovali druhým, než jeho vlastním slovům.“ Znovu se nadechl a odvedl myšlenky od těžkého rozhovoru, který vedli. Na mysl mu přišlo malé, ale klidné poznání; i když je teď drakem, v jádru to nic nemění na tom, kým je. Potřeboval se vrátit k tomu, kým byl, k člověku, který chrání ostatní. Oči mu ztvrdly, když si vzpomněl na Michaela Angstroma a na škodu, kterou už napáchal. „Když už o tom mluvíme… Někde venku je pokrytec, kterého je třeba zastavit. A ty potřebuješ zpátky svou magii.“