Phoenix - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Phoenix

Po dlouhém večeru v tetovacím salonu je to Titus, kdo trvá na tom, abychom šli na pivo. Bolí mě záda z desetihodinového tetování v kuse. I když jsem technicky vzato propuštěný, pořád jsem trochu nervózní z toho, že jdu do baru. Je to neopodstatněný strach, ale když jste byli zavření jako já, uděláte téměř cokoli, abyste si zaručili, že už nikdy nezamíříte zpátky.

„Neděláš nic špatného.“ Titus si otře židli alkoholem a pak si s lusknutím sundá igelitové rukavice. „Můžeš se napít, kamaráde. Žádné testy. Žádní hlídací psi. Žádný kurátor.“

Nehty se poškrábu na zátylku. Už čtyři roky jsem si nedal pivo. Část mého já chce jít domů a vyspat se. Lidé v tomhle městě mě znají a nejsou zrovna shovívaví. Druhá část mě chce zase žít normální život. Dát si pivo s kamarády je jedna z nejnormálnějších věcí, které můžu dělat. Proto souhlasím s Titovým návrhem.

Bone, málem skáče radostí, když souhlasím s jedním drinkem. Strávili jsme spolu uvnitř spoustu času. Když si pomyslím, že jsem ani s jedním z těch dvou nikdy nepil pivo, je to neskutečné. Část mého já chce počkat týden do Kingova propuštění, ale on si bude muset počkat rok, aby si dal pivo jako my ostatní.

V baru není tak plno, jak jsem si myslel, že v sobotu večer bude. Všichni tři si cinkneme lahvemi. První runda je na Tita. Studený sladový mok jde dolů jako ryzí zlato. Zavřu oči a nechám se unášet prvním douškem.

„Vítej na dalším kroku na cestě k normálnosti.“ Titus sklopí oči a mluví ze zkušenosti.

„Jo,“ souhlasí, Bone. Taky to zažil. Teď je řada na mně.

„Nevím, co bych si bez vás počal, lidi.“ V hrdle se mi vzedmou emoce. „Bez Redemption Ink bůhví, co bych teď dělal.“

„Nejspíš něco špatného.“ Bone, zkřiví ústa, než dopije zbytek piva, a pak zavelí k další rundě. Ten chlap je tank a zdá se, že se jako tank i tankuje.

„Tři dole, jeden zbývá.“ Titus se opře loktem o bar a prohlíží si scénu. „Příští týden touhle dobou už budou čtyři.“

„Přesně jak jsme plánovali.“ Zavrtím hlavou a nemůžu uvěřit, kolik času uběhlo. Znovu si loknu a rozhlédnu se kolem. Ve stejnou chvíli se rozletí vchodové dveře a dovnitř vejde smečka žen. Chystám se vrátit ke svým záležitostem, když vtom udělám dvojí záběr. V závěsu za skupinkou je to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl.

Dlouhé blond vlasy jí padají v prstýncích kolem ramen. Ocelově modré oči zůstávají upřené přímo před sebe, na rozdíl od jejích kamarádek, které mají hlavy jako na obrtlíku. Přes rameno si zvedá kabelku. Přiléhavý huňatý bílý svetr ji obepíná na těch správných místech, jen tak nízko, aby byl vidět její polštářovitý dekolt. Totéž bych mohl říct o jejích těsných černých džínách, které dávají naplno vyniknout jejím oblým křivkám boků.

Polknu nutkání omotat jí ruce kolem pasu, přehodit si ji přes rameno a vypadnout odsud, abych si ji mohl přivlastnit. Olíznu si rty a přemýšlím, jak prolomit ledy s tak dokonalou ženou podobnou bohyni. Neuvědomím si, že zírám, dokud se její oči nesetkají s mýma. Místnost se z hlučného baru změní ve zpomalený opar. Její dlouhé tmavé řasy – kontrast k jejím světlým rysům – se zabodnou mým směrem. V koutku rtů jí pohrává nepatrný náznak úsměvu. Když se otočí zpátky ke svým kamarádkám, její oči se zastaví na mně.

A pak to vím. Vím, že ji musím mít. Musí být moje.

Odložím pivo, nedbám na to, že ho dopiju, a jdu přímo k ní. Už je to nějaká doba, co jsem mluvil s krásnou ženou, ale nemůžu si ji nechat utéct. Oči se jí na mě rozšíří a prstem si poklepává na řemínek kabelky. Roztáhne rty ve tvaru mašle, ale jsem to já, kdo promluví první.

„Hraješ kulečník?“ Vzduch mezi námi naplní její vůně, pižmový olej – žádný typický parfém z obchodního domu. Vdechuju ji a je mi jedno, jestli vidí, jak moc si užívám její vůni. Jedna z jejích kamarádek se otočí naším směrem. Moje žena zavrtí hlavou, což je signál, že nepotřebuje, aby ji kamarádka zachraňovala.

Už ji nikdy nebude muset zachraňovat nikdo jiný než já.

„Nevím jak.“ Její hlas je hutný a sladký jako míza kapající ze stromu.

„Já tě to naučím.“

„Proč bys to dělal?“ Trochu si odfrkne a zakoulí očima. „Vždyť mě ani neznáš.“

„Jak se jmenuješ?“ Nemůžu z ní spustit oči. Jsou fascinující, hluboké a ocelově modré. Takové oči, do kterých bych se mohl dívat do konce života.

„Everly.“ Natáhne ke mně ruku a v okamžiku, kdy se dotkneme, mnou projede jiskra. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil, natož k někomu, koho jsem právě potkal… navíc v baru.

„Já jsem Phoenix.“

„Phoenix?“ Její žvýkačkový jazyk přejíždí po spodním rtu. „To je tvoje pravé jméno?“

„Moji rodiče byli hipíci.“

„Já jsem pravý opak.“ Přitiskne si jeden jasně modrý pěstěný prst na hruď. „Moji jsou yuppies a upřímně.“ Nakloní se blíž a její huňatý svetr mě polechtá na ruce. „Nevím, co je horší.“

„Ti mojí byli horší. Věř mi.“ Než se stihne zeptat proč, pokračuju. „Můžeme?“ Gestem ukážu na prázdný kulečníkový stůl v zadní části místnosti. Pak mi to dojde, kulečník vyžaduje pití a ona v podstatě právě vešla do dveří. „Proč nejdeš k tomu stolu a nepodržíš ho, zatímco ti koupím pití?“

Kousne se do rtu, aby se neusmála, ale přikývne. „To by bylo milé. Vodku s limetkou.“

„Hned to bude.“ Rozcházíme se, ale musím ignorovat instinkt přitáhnout si ji k sobě a políbit ji. Ukázat všem v baru, že je moje. Že každý, kdo se na ni podívá, se bude muset zodpovídat mně. Je to žena, kvůli které stojí za to riskovat. Sakra, kvůli někomu, jako je Everly, bych se klidně vrátil i do vězení.

Nahoře u baru po mně dva kamarádi střílejí pohledem. „Krasavec už si našel nové přátele.“ Titus si mě dobírá a šťouchne mě ramenem. Upoutám barmanovu pozornost a objednám další rundu pro Everly a pro sebe.

„Ty ji znáš?“ Bone, se zeptá a já, pokrčím rameny. Připadá mi, že ano.

„Kdo je to?“ Titus si lokne piva.

Nahlédnu mu přes rameno a sleduju, jak Everly přejíždí špičkou prstu po zeleném plstěném kulečníkovém stole. „Támhle ta, pánové, je žena, kterou si hodlám vzít za ženu.“