OC - EPILOG

Překlad: Marťa

Hunter

O mnoho let později

„Jsi si jistý, že tady nemůžu žít?“ Zeptal se Lucas, můj druhorozený.

„Budeme bydlet tady?“ Zeptal se Easton, můj momentálně nejmladší. Vytřeštil oči, nejistý tím nápadem.

„Není tu elektřina. Nemůžeme tady hrát Xbox,“ upozorňoval můj nejstarší syn, Gabriel, kterého jsme pojmenovali po mém otci. Jméno nedostal proto, že byl prvorozený syn, ale protože se mému otci tolik podobal. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mi ho doktor položil do náruče. Opravdu neexistují slova, která by popsala ten pocit a jak velkou lásku jsem k němu cítil.

Nedávno dostali nejnovější verzi Xboxu. Můj anděl to nevydržel a minulý týden jim ho dal. Miloval jsem ji víc, než cokoli jiného, ale nedokázala udržet tajemství, i kdyby jí to mělo zachránit život. Byla příliš vzrušená. Ne, že by na tom záleželo. Kluci měli milion dalších dárků, které si zítra na Vánoce otevřou.

Aspen by zešílela, kdyby se pokusili přespat tady. Zůstala by tady s nimi a to se nestane. Zvlášť ne v jejím současném stavu. Nemluvě o tom, že právě teď sněžilo.

„A Santa! Bude se divit, kde jsme. Že jo, tati?“ Easton upřel své modré oči, které zdědil po své matce, na mě.

„Bude to vědět, ale my tady nezůstaneme. Mám zmrzlou prdel, od sezení na té zemi.“ Gabriel se natáhl a stáhl Eastonovi čepici dolů, aby mu lépe zakryl uši. Neustále se o své bratry staral.

„Řekl jsi prdel,“ zašeptal Easton. „Teď jsem to řekl taky!“ Zakryl si pusu rukama.

„Nejste na seznamu zlobivých,“ řekl jsem mu, než se rozčílil. Easton byl nejpravděpodobněji anděl. Vždy chtěl dodržovat pravidla. I když na seznamu zlobivých byla momentálně moje žena.

„Jo, v iglú klít můžeme. To je na seznamu, který vytvořil Gabe,“ dodal Lucas.

„Chlapci!“ Zavolal Aspenin sladký hlas. Raději by měla stát na verandě. Odházel jsem ji lopatou a trochu ji posolil. Byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, a když jsme opustili bezpečí našeho domova, sníh a led mě děsil. Zlobil bych se na ni, kdyby se odvážila ven na dvůr a směrem k iglú, které jsme s chlapci stavěli celé odpoledne.

„Myslíš, že nás slyšela?“ Gabriel teď vypadal ustaraně, že ho slyšela mluvit sprostě.

Aspen by se nezlobila, ale kdykoli na kluky vrhla zklamaný pohled, bylo to horší, než jakýkoli trest, který bych jim kdy z nějakého důvodu mohl udělit já. Vzdali by se svého Xboxu, aby na ně ten pohled nikdy nevrhla.

To byla jedna věc, kterou po mě zdědili všichni chlapci: jejich lásku a ochranu Aspen. Ta žena byla středem našeho světa. Nepochyboval jsem o tom, že až letos na jaře porodí naši holčičku, ta malá princezna bude mít všechny naše chlapce omotané kolem prstíku.

„Udělala jsem sušenky a horkou čokoládu,“ zavolala.

Všichni vyběhli z iglú, se mnou v závěsu. Zastavil jsem se, když jsem došel na půl cesty ke své ženě. Všude kolem ní padal sníh, když stála na zadní terase. Sklonila se a vtiskla každému z chlapců polibek na tváře, když kolem ní procházeli, aby se dostali do domu.

„Nemáš na sobě kabát,“ zabručel jsem a zamířil k ní.

„Vyšla jsem ven jen na vteřinku.“ Ustoupila tři kroky do domu. „Vidíš, jsem zpátky uvnitř.“

Následoval jsem ji do domu a přitáhl si ji k sobě. Lehce zalapala po dechu, když jsem zabořil obličej do jejího krku a přitiskl k ní svůj studený nos.

„Nech něco pro Santu,“ slyšel jsem Lucase říkat svému bratrovi.

„Udělala jsem nějaké navíc. Můžete je sníst, je toho dost.,“ řekla jim moje máma. Ona a Edwin u nás dnes v noci zůstanou, i když bydleli jen kousek od nás.

V průběhu let jsem pomalu uvolnil část své těsné kontroly nad Hoffmanovým panstvím a naučil se důvěřovat lidem, že udělají svou práci. Bylo to o tom, umět více delegovat práci a přijmout fakt, že jsem nepotřeboval dohlížet na každý detail. Zjistil jsem, že už jsem k tomu neměl nutkání. Aby ne, když jsem měl doma rozrůstající se rodinu, se kterou jsem mohl ten cenný čas trávit.

V jednu chvíli jsem dokonce uvažoval, že odstoupím z funkce generálního ředitele, ale poté, co jsme si s Aspen promluvili a viděli, jak hladce vše běželo, rozhodli jsme se, že jím zůstanu. Častěji jsem pracoval z domova. V dnešním světě to bylo jednodušší.

Navíc jsem věděl, co to pro mě znamenalo něco převzít po mém otci. Moje vlastní děti to možná jednou budou také chtít. Pokud ne, uvidím, třeba odstoupím, ale momentálně bylo všechno víc, než perfektní. Zvlášť když jsem svou ženu konečně obdařil holčičkou. Bylo to něco, o čem jsem věděl, že to chtěla, ale neřekla to nahlas.

„Studíš.“ Aspen zatlačila svým tělem na mé.

„Zahřeješ mě?“ Zvedl jsem hlavu.

„Víš, že ano.“ Zvedl jsem ji do náruče a mrkl na mámu, když jsem procházel kolem ní a Edwina sedícího u obřího ostrůvku v kuchyni, spolu s chlapci. Vím, že je pohlídají. Kluci ani nemrkli, když jsem jejich mámu zvedl. Nebylo to nic nového.

Vyšel jsem schody do patra s ní v náručí. „Dnes v noci odpadnou. Utahal jsi je.“

To ano. Většinu odpoledne jsme byli venku. Přišli jsme se jen párkrát ohřát, ale netrvalo dlouho a byli jsme zase venku. Byl to první letošní sníh. Taky právě včas na Vánoce.

Položil jsem manželku na postel, než jsem se vrátil, zamkl dveře a svlékl ze sebe všechnu sněhovou výstroj, kterou jsem měl na sobě. Aspen sklouzla z postele a broukala si vánoční píseň, když zamířila do koupelny a pustila do vany vodu.

Milovala tento dům. Stavba nám trvala přes rok. Máma nás nějak přemluvila, abychom se k ní zatím přestěhovali. Jejich dům byl obrovský. Aspen se ten nápad tak líbil, že jsem nemohl říct. Ne. Nemohl jsem, protože se s mou mámou tolik sblížila. Dokonce i Edwinovi říkala „tati“, protože nikdy žádného svého neměla.

Myslím, že to bylo dobré i pro Edwina. Charlotte se po překročení hranice nevrátila. Naposledy jsem slyšel, že žila v Londýně se svou matkou. Možná si jednou vytáhne hlavu ze zadku. Pokud ne, Edwin měl pořád nás a kluci ho milovali a říkali mu dědo. Teď patřil do naší rodiny.

Navíc byla Aspen tak nervózní, když otěhotněla. Věděl jsem, že bude tou nejlepší mámou na světě, ale když jsme si Gabriela přivezli domů, moje máma jí byla nablízku a uklidňovala ji a to bylo k nezaplacení.

„Máma říkala, že tu bude brzy. Chce pomáhat s vařením,“ řekla Aspen z koupelny. Hodil jsem všechny své věci na hromadu, abych se o ně později postaral. „Mark přijede s ní. Myslíš, že ji požádá tady nebo ještě, než přijedou?“

„Nejsem si jistý.“

Aspenina matka potkala Marka před více, než rokem. Od té doby, co byla před lety na odvykačce, byla čistá. Nakonec tam zůstala rok. Chvíli trvalo, než se Aspen se svou matkou znovu sblížila, ale čím déle byla Cara čistá a zdravá, tím víc se sbližovaly.

Mark byl ředitelem jedné neziskovky tady ve městě. Založil ji, když kvůli předávkování ztratil bratra. Podle toho, co jsem zjistil a viděl, to byl dobrý člověk. Na Den díkůvzdání si nás vzal stranou a zeptal se, jestli mu schválíme, aby Caru požádal o ruku. Aspen byla napnutá k prasknutí a čekala, až to její matce řekne. Myslím, že v hlavě už začala plánovat svatbu.

„Sakra.“ Vešel jsem do koupelny a zarazil se, když jsem uviděl svou ženu, jak tam stojí nahá jen s velkou červenou mašlí uvázanou ve vlasech.

„Myslela jsem, že bys teď mohl rozbalit svůj štědrovečerní dárek.“ Zasmála se. Moje oči putovaly nahoru a dolů po jejím těle. Jedna ruka jí spočívala na maličko vystouplém bříšku. Jak jsem sakra mohl mít takové štěstí, že jsem před všemi těmi lety našel ve své posteli tuto ženu?

„Tebe si chci rozbalit vždycky.“ Došel jsem k ní a dožadoval se hlubokého polibku jejích úst.

„Miluji tě.“ Usmála se na mě, když jsem ji pustil.

„Taky tě miluji, anděli.“

Nebylo možné ji nemilovat. Zamiloval jsem se do svého anděla v okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Věděl jsem, že byla výjimečná. Cítil jsem to až na duši.

Bude navždy moje a já budu navždy patřit jen jí.