FPWC - 19. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

HARPER

Z pohledu, který na ni upřel, jí přejel mráz po zádech. Působil tak temně, a tak nějak staře, jako by se proměnil do toho mimozemského bojovníka, kterým byl ve skutečnosti, a z jeho očí na mě hleděla staletí jeho předků. V tom pohledu byla smrt a to způsobilo, že váhala se ho na ten plán zeptat. Byla si jistá, že bude jak nepříjemný, tak i zoufalý. Ocitli se těsně před koncem, a on právě učinil zoufalé rozhodnutí. Tolik z něj vycítila. Pokračovali v cestě, ale nyní šli mnohem pomaleji. Vrax’ton, Kar’x a Eni’ar teď systematicky lovili ty malé azbestové požírače nerostů. Vrhali se do křoví a za stromy, sloupali z nich ohnivzdornou srst a pak ty malé hlodavce zase pustili. Vypadalo to, že jim to nijak nevadí a očividně se dali lehce chytit. Pravděpodobně to ještě nikdy nikdo neudělal, zřejmě ani Hergové. Ti malí drobci nevypadali, jako by měli na sobě dost masa na to, aby si někdo dal tu práci prokousat se tlustou azbestovou srstí. To bylo něco, co by možná udělal nějaký moc mladý Herg a pak už to nikdy neopakoval.

Výrazy všech tří bojovníků byly tvrdší než předtím a všichni sbírali azbest se zamračenou zatvrzelostí, která se Harper nelíbila. Očividně vzdali myšlenku na záchranu a připravovali se, na nějaký druh plánu B. Ona, se ještě nevzdala naděje, že dorazí její přátelé ze stanice Gideo a vyzvednou je. Přístroje vesmírného člunu byly docela důmyslné a Harper si nedokázala představit, že by se jejich odvážná pilotka Charlotte bála na planetu letět, i když byly šance špatné a porušila by přitom plno předpisů. Ale prozatím to bylo jedno. Dosud nedoletěly, aby je zachránily, takže pravděpodobně zahynou v plamenech. Zvláštní bylo, že zase tolik ji to neznepokojovalo. Něco dělali, neseděli jen tak tiše na zemi a nečekali na smrt. Stále ještě byli naživu. Jedna její část se divila, že ještě nepropukla v pláč. Možná to bylo těmi bobulemi Herlee. Ale tolik jich zase nesnědla, a už uběhlo docela dost hodin.

Očima vyhledala Vrax’tona. Jeho silné tělo, sebevědomé vystupování a jeho dechberoucí zručnost se sekerou a při všem, co dělal, jí dodávalo útěchu. Bylo prostě nemožné, aby tu muž jako on umřel! Byl příliš silný! Příliš mocný!

A i tady a teď, když se oheň přiblížil natolik, že cítila jeho horko, ji přitahoval. Jen jeho blízkost v ní spouštěla touhu a pokaždé, když se na ni podíval a věnoval jí malý sebevědomý úsměv, toužila na něj jednoduše skočit, vytáhnout mu z kalhot tvrdý penis, nabodnout se na něj až po jílec a jezdit na něm, dokud nedosáhne extáze. Kdyby tu nebyli ti dva další bojovníci, udělala by to. Pravděpodobně více než jednou.

Ze stromu na ni spadla jakási slizovitá věc, a ještě ve vzduchu před svým obličejem ji odpálila daleko od sebe. Dopadlo to na zem a na malinkých nožičkách to začalo utíkat pryč, přičemž mu narostly dlouhé antény, které sebou divoce míhaly, zatímco to mizelo mezi stromy.

Harper si povzdechla. Jelikož byl Vrax’ton a ostatní zaneprázdněni lovením malých chlupáčů, musela na sebe začít dávat větší pozor. Většině věcí se dalo lehce vyhnout nebo je vyplašit. Očividně nebyli na lidi zvyklí, a proto útočili trochu příliš přímočaře. Navíc si byla Harper jistá, že ne všechno bylo jedovaté nebo jinak pro ni nebezpečné, ale byla toho názoru, že opatrnost byla na místě. Neměla tušení, jaká právě byla část dne. Oheň všechno natolik ozařoval, že nebe bylo hrozivě bílé a slunce nebylo vidět.

Byla unavená a dělala si starosti.

A nadržená. Nebesa, tahle planeta ji připravovala o rozum.

Dorazili na malou mýtinku v lese a Vrax’ton se zastavil. Krátce si promluvil s Kar’xem a Eni’arem a oba začali meči rozhrabávat zem.

Harper nakrčila čelo. „Co se to tu děje?“

Vrax’ton uchopil její tvář do obou dlaní. „Záchrana ztroskotala. Nyní musí Harper a Vrax’ton zachránit sami sebe, s podporou statečných bojovníků Eni’ara a Kar’xe. Ještě je tu naděje, má Harper.“

Něžně ji políbil na rty, poté se otočil, vytáhl z opasku sekeru a přesekl jedním máchnutím několik tenčích stromků.

Harper byla zmatená. „Zůstaneme tady?“

Pokračoval v kácení dalších stromů dlouhými, silnými ranami sekery. „Nějakou chvíli.“

Nedělal dojem, že by chtěl mluvit, ale to bylo v pořádku. Aspoň teď něco dělali, něco víc, než jen bezcílně utíkali před ohněm.

„Mohla bych vám nějak pomoct?“

Mimozemský bojovník se na chvíli otočil, a ještě nikdy ho neviděla tak odtaživého jako v této chvíli. Světlo v jeho očích zářilo a jeho tvář byla vážná a zamračená. „Teď ne, má Harper. Později určitě. Vrax’ton bude po Harper žádat něco, co možná nebude chtít udělat.“ Znovu se otočil a vyrazil k okraji mýtiny, kde začal kosit mávnutím sekery další stromy.

No, to neznělo moc slibně. Něco, co možná nebude chtít? Pravděpodobně by souhlasila s většinou věcí, které by po ní ten senzační muž chtěl. Zamračila se. Snad neměl na mysli anální sex, nebo ano? No, teď byl zvláštní čas na debatu na toto téma. Ne, samozřejmě myslel něco jiného. Jenže, všechno, co řekl nebo udělal, přesměrovalo její myšlenky na sex. A pokud existoval muž, na kterého by vystrčila zadek, tak by to byl on. Ale o tom bude přemýšlet, až na to dojde. Rozhlédla se po mýtině. Bylo nemožné zjistit, kolik bylo hodin, ale nebyla vůbec unavená. Pravděpodobně s tím měla něco do činění ta bílá, strašidelně tichá záře, která pokrývala skoro celé nebe. Horko se dalo ještě snést, ale za pár hodin už bude hůř. Všimla si, že overal jí reguloval teplotu jako vždy. Technický zázrak plný nanotechnologie a materiálů, které byly tak exotické a drahé, že ho dostávali jen ti, co létali do vesmíru. S jeho pomocí bude pro ni oheň mnohem snesitelnější než pro tři bojovníky v jejich primitivním oděvu. Pokusí se být aspoň užitečná.

Uviděla rostlinu, která jí byla povědomá a natrhala pár bobulí. Už dlouho nenašli žádnou tekoucí vodu, ale bobule byly tak zralé a plné lahodné šťávy, že to bohatě stačilo. Otrhala všechny bobule, které našla, až z nich byla pěkná hromádka. To by jim mělo stačit… no, vypadalo to, že na zbytek jejich života. Během jednoho dne budou pravděpodobně mrtví. Ale zoufalství a panika se nedostavila. Bez ohledu na bobule Herlee, tváří v tvář děsivé smrti za méně než den a nekrčit se jako hromádka neštěstí ze strachu a paniky, bylo docela zvláštní. Bylo to výcvikem, který absolvovala, kde se učili, jak se vypořádat s bezvýchodnými situacemi? Možná. Ale spíš za to mohly fakt ty bobule.

Ale hlavní důvodem byl Vrax’ton. Působil jako nepohyblivá hora. Nic se mu nemohlo stát… Zamrkala. Na okraji mýtiny, mezi dvěma stromy, zahlédla pohyb. Sevřela v kapse své zahradnické nůžky. Pokud by ji teď napadl Herg, Vrax’ton byl příliš daleko, než aby jí pomohl. Nadechla se, aby na něj zavolala, ale pak se zarazila. Ta věc, to nebyl žádný Herg. Vyrazila vpřed. Běžela ke stromům, v naději, že získá lepší pohled na to, co viděla. Protože jestli to bylo to, co si myslela, že je, pak…

Vletěla do džungle a běžela, co nejrychleji. Přeskakovala křoviny, a přitom z cesty odkopávala všelijaké potvory. Rozhodně to nebyl Herg, co pronásledovala.

„Počkej“, vykřikla. „Počkej!“

A pak už je nemohla ani vidět, ani slyšet. V husté džungli jejich stopu ztratila. Rukama zformovala před ústy tlampač a zavolala: „Hejjjjj! Vraťte se! To jsem já, Haaarrrppeerrr!“

„Já vím“, ozval se hlas přímo za ní.