FPWC - 18. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

VRAX’TON

Nezbývalo jim nic jiného, než jít dál. Teď by k nim oheň dorazil mnohem rychleji, než si myslel. Díky ledovým jeskyním k nim přiskočil mnohem blíž a tam, kde byly jeskyně blízko povrchu, prorážel ven, pravděpodobně dírou, do které Harper málem spadla. A jejich záchranná loď zmizel přesně v tom okamžiku, kdy k nim mířila. Při všech jeho taženích a přepadeních cizích světů, při všech bojích a válkách ještě nikdy nezažil, aby měl někdo takovou smůlu. Pilot byl samozřejmě lehkomyslný a letěl příliš blízko ohni. Vypadalo to, jako by se chtěl před ostatními předvádět. Ale pravděpodobnost, že ohnivý gejzír vystřelí zrovna pod záchrannou lodí a smete ji z nebe jako mávnutím ruky, byla přece jen malá. Bylo to, jako by ta planeta byla prokletá!

Ať už byl důvod pro lehkomyslnost pilota jakýkoliv, vedla k jeho smrti. Pravděpodobně zabila i Vrax’tona, Harper a oba mladé bojovníky. Neviděl žádnou možnost, jak z planety uniknout.

„Kar’xi“, řekl. „Eni’are.“

Oba mladíci na něj upřeli svou pozornost. Přitom ale stále drželi stráž. Ohnivá planeta z nich udělala muže a přesně to byl účel zkoušky.

„Výsosti?“

Narovnal se do celé své výšky. Jednu ruku položil na sekeru, druhou na opasek. „Tímto prohlašuji, že jste oba zkoušku splnili. Nyní jste bojovníci Acerex.“

Vážné, starostí poznamenané mladé tváře se zmohly na unavený úsměv. „Děkujeme vám, Výsosti.“

„Ne, že by to v této situaci byl nějaký rozdíl“, pronesl. Teď už se k nim mohl chovat jako k bojovníkům a nebylo třeba před nimi skrývat vážnost situace. „Ale až se v Ervodu setkáte se svými předky a budete sedět u tabule s legendárními hrdiny minulých staletí, předstoupíte před ně jako muži a bojovníci. Své místo u tabule v síních Herjere jste si zasloužili. Obávám se, že tato místo zaujmeme už brzy. Ale ne kvůli chybě, které byste se dopustili. Nejste zneuctěni.“

Oba se mlčky uklonili a po chvilce ticha pokračovali dál.

Vrax’ton se podíval na Harper. Ta mu věnovala malý úsměv a zvedla obočí. Pravděpodobně pochopila, co se právě stalo, i když nerozuměla. Úsměv jí vrátil. Dokonce, i když zrovna zíral do pekla, její tvář mu poslala do srdce zářivý sluneční paprsek. A jiskru ohně do jeho ledví.

Ještě nebyli ztraceni. Ale už cítil horko nového ohně na svých zádech.

Teď, když oba mladíky prohlásil za bojovníky, mohli hovořit jako muži, dokonce i s Vrax’tonem. Už nemuseli čekat, až se jich na něco zeptal.

„Výsosti“, ozval se Eni’art, „oheň nás zcela určitě pohltí. Ale s Kar’xem si myslíme, že by bylo možné zachránit aspoň jednoho z nás. Možná dva.“

„Ano?“, odpověděl Vrax’ton, ale moc ho to nezajímalo. Čerství bojovníci, bez sebe radostí ze splněné zkoušky, měli často bláznivé nápady.

„Výsosti, Hergové mají kůži, která reflektuje horko. A jsou tu i další zvířata, jejichž srst nehoří.“

To vzbudilo jeho zájem. „Srst, která nehoří?“

„Ano, Výsosti. Vypadá to, že jsou ta zvířata pokrytá vlněným materiálem, ale viděli jsme, jak si hrají v ohni. Běhala dovnitř a ven, jako by jim ten žár nemohl ublížit. To bylo samozřejmě předtím, než vypukl Rok Inferna. Žár je teď mnohem větší.“

Vrax’ton zaostřil na nebezpečnou stonožku a mávnutím sekery ji odmrštil do lesa, kde se její jed rozstříkl do všech stran. „Zabil jsi některé z těch zvířat?“

„Ne, Výsosti. Jsou malá a nevypadalo to, že by měla na sobě moc masa. Jen nás to zaujalo, nic víc.“

„Hergové mají reflektující kůži“, pokračoval Kar’x. „Takže navrhujeme, chytit pár Hergů živých nebo je aspoň zabít tak, aby se ta jejich skleněná kůže neroztříštila. To by byla vnější vrstva, která by odrážela horko. Vnitřek bychom vycpali tou zvláštní, vlněnou srstí, která činí některá zvířata odolná proti ohni.“

„A kromě toho“, vzal si slovo Eni’ar, „oheň nepronikne hluboko do popela, ze kterého je zdejší podloží a horko stoupá vzhůru, ne dolů. Mohli bychom vyhrabat díru, vyložit ji tou ohnivzdornou srstí a tebe, Výsosti a tvou družku schovat uvnitř. Poté bychom vás zakryli další vrstvou srstí a úplně nahoře by byla vrstva kůží Hergů. Spolu s Kar’xem bychom v co největším okruhu okolo vás zničili všechny rostliny dřív, než začnou hořet.“

Vrax’ton se zamyslel. Ta myšlenka nebyla špatná. Ale měla pár slabých míst. „Když jste ta zvířata pozorovali, všimli jste si pohybu ve vzduchu?“

Mladí bojovníci si vyměnili pohledy a pochopili, co tím myslel. „Ano, Výsosti. Ale samozřejmě. Bylo to poblíž ohně. Nasává všechen vzduch k sobě, což bylo víc než jen vánek. Byla to spíš bouře.“

„Oheň bude potřebovat nějakou dobu, než se dostane na místo, kde bychom se schovali v té naší díře. A dokonce i mimozemšťanka jako Harper potřebuje k dýchání vzduch. Oheň vysaje z půdy všechen vzduch.“

„To je pravda, Výsosti. Na tento problém jsme ještě nenašli řešení. Je to zoufalý plán.“

Vrax’ton pokračoval mlčky dál. Už nějakou dobu přemýšlel o něčem podobném, ale nevěděl, že tu jsou zvířata, jejichž srst nehořela. To dělalo jeho plán reálnějším. Kůže Hergů sice odrážela žár, ale za nějakou dobu bude tak horká, že by se roztavila jako sklo.

„Viděli jste ta podivná zvířata někde poblíž? Pokud bychom měli čekat, až oheň dorazí až sem, než některé z nich chytíme, pak pochybuji, že budeme mít dostatek času na jejich lov.“

„Ano, viděli, Výsosti“, prohlásil Kar’x a ukázal na křoví, ve kterém Vrax’ton zachytil pohyb. „Nejsou vůbec plachá.“

Zaměřil se na křoví. Zatím těm malým stvoření nevěnoval pozornost, pouze pokud by jim stáli v cestě nebo by se obával, že mohou ublížit Harper. Ale teď, když se podíval pořádně, našel v křoví hnízdo bílých, hlodavcům podobných zvířátek.

Eni’ar vlezl do křoví a každou rukou polapil jedno z těch podivných stvoření.

„Říkáme jim ‚požírači kamenů‘, prohlásil Kar’x, „Podhrabávají se pod tlustou vrstvu popela a vypadá to, že žerou hluboko usazené kameny. Velmi zvláštní chování.“

Vrax’ton souhlasně zabručel a vzal si od Eni’ara jedno ze stvoření. Ta srst byla opravdu zvláštní. Neměla chlupy, ale sestávala z tenkých vláken v takovém hustém vzoru jemných vlnek, která byla úplně bílá. Na dotek byla drsná, ale celé zvíře bylo v jeho dlani lehoučké a nepokoušelo se o útěk. Hledělo na něj třemi zvědavýma očkama. Jedním velkým uprostřed a dvěma menšími na bocích hlavy.

„To je legrační“, ozvala se Harper vedle Vrax’tona. Natáhla ruku, aby zvíře pohladila. „Těch jsem si ještě nikdy nevšimla. To je azbest?“

Vrax’ton zvedl obočí. „Ty znáš ta zvláštní chlupatá stvoření?“

„Ne, ale jejich srst vypadá jako ohnivzdorný materiál, o kterém jsem se učila, než jsem odletěla do vesmíru. Říkáme mu azbest. Je velmi užitečný, když se člověk musí ochránit proti extrémnímu žáru, například v blízkosti raketových motorů. A taky umí člověka zabít, když se ho nadýchá. Není to spíš druh nerostu ve formě jemných vláken?“

Vrax’ton přikývl. „Pokud to říká Harper, Vrax’ton akceptuje. Stvoření jménem „požírač kamení“. Možná při nějakém procesu proměňují horniny v ohnivzdorná vlákna. Znamená to, že se mohou bez potíží pohybovat uvnitř ohně.“

Harper pohladila zvířátko po zádech. „Teď už jich jen potřebujeme stovky oholit a uplést si z nich pár ohnivzdorných svetrů.“

Vrax’ton se zamračil. „Trvá to dlouho? Kromě toho je Vrax’ton toho názoru, že je zpocený dost.“

Harper se zasmála. „Ne, svetry jsou část oblečení. Stejně jako košile. Nejsou určené k tomu, aby ses v nich potil. Ale trvá to moc dlouho. Ani nevím, jak se to dělá. Ale ty se o ta zvířátka nezajímáš ze zoologického hlediska, že ne? Myslíš, že by nám mohli být k užitku?“

Než mohl Vrax’ton odpovědět, zvedl Eni’ar druhé zvíře. „Výsosti, podívejte se! Srst může být stáhnuta. Není přirostlá.“ V jedné ruce držel velký chomáč bílých vláken a v druhé zvíře. Sice mělo na sobě srsti ještě dost, ale místy prosvítala jeho růžová kůže. Upustil ho na zem a malé zvířátko pelášilo do džungle pryč od ohně.

„Ano“, pronesl Vrax’ton a cítil, jak ho naplňuje nová naděje. Možná to nemusí skončit totálním zničením. Impulzivně natáhl ruku a odhrnul Harper z obličeje zbloudilý pramen vlasů. „Myslíme, že by nám mohli být k užitku.“