FPWC - 17. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

HARPER

Všichni už vstali a čekali na ni. Protáhla se a posadila. Vrax’ton jí vtiskl polibek na rty a pár Herlee bobulí do ruky. „Harper konečně vzhůru. Harper hodné děvče. Dnes se musí rychle hýbat. Oheň dělá nové věci.“

To ji probudilo jako nic jiného. „Co?“

„Oheň dorazil k patě hor. Nádherně zrychluje. Při sestupu opět zpomalí, ale Harper a Vrax’ton mají náskok. Teď sejdeme z hory dolů.“

Bobule jí okamžitě dodaly energii a určitou míru optimismu. Koneckonců se nacházeli v relativním bezpečí. „V pořádku. Můžeme vyrazit.“

Běželi ve stejné formaci jako předtím. Tři mladí muži teď vypadali mnohem méně unaveně než, když je potkali. Setkání s Vrax’tonem jim pomohlo. Pravděpodobně pomohlo všem, pomyslela si Harper. Byl typem muže, který ovlivňoval všechny okolo. Bylo to, jakoby měl v sobě slunce. Sestup byl mnohem jednodušší než výstup, a Harper se ztratila ve šťastných fantaziích a plánech o budoucnosti. Bude ji mít jeho kmen rád? Budou ji mít rádi Vrax’tonovi rodiče? Co na to řeknou holky ze stanice Gideo?

Najednou se jí pod nohama propadla zem, a když padala dolů, vykřikla.

Vrax’ton zareagoval rychle jako had. Jeho ruka vystřelila vpřed a chytila Harper za zápěstí, takže se napůl houpala v díře, která se jí najednou objevila pod nohama. Než ji Vrax’ton vytáhl, jakoby byla nějaká hadrová panenka a postavil zpátky na nohy dobrých deset metrů od díry, zahlédla něco bílého a tyrkysového.

„Je Harper zraněná moc?“ Upíral na ni pohled plný obav.

Třela si zápěstí v místě jeho železného sevření. „Jsem v pořádku. Jen jsem se vylekala. Co to tam, k čertu, dole je?“

Jeden z mladíků si lehl na břicho a připlazil se k okraji díry, zatímco ho druhý držel za kotníky. Pronesl něco v jejich melodickém jazyce s tvrdými souhláskami.

Vzhlédla k Vrax’tonovi. Zamračil se. „Ledové jeskyně, říká Eni’ar. Už tam moc ledu nezbývá. Jen tekutina. Rychle taje.“

Po špičkách se přiblížili k díře a nahlédli dovnitř.

Dole byla jeskyně s hrubými skalnatými stěnami, ze kterých kapala jasná tekutina. Ze stropu visely tyrkysově zbarvené ledové rampouchy, ale každou chvilku se jeden z nich uvolnil a spadl dolů do jeskyně, kde se roztříštil o zem. Chemické výpary ji štípaly v očích a musela o krok ustoupit, aby se nadechla.

„To“, řekla, rozkašlala se a utřela si slzy v očích, „je pěkně hnusný sajrajt.“

Vrax’ton se radil s ostatními muži svého kmene. Jediné slovo, které Harper poznala, bylo to, co všechny muže umlčelo a nejméně jeden z nich zbledl: „Brahn Or.“

Vrax’ton se obrátil k ní. „Harper je fantastická průzkumnice. Našla ledové jeskyně. Led taje. To je nezvyklé. Vrax’ton a chlapci jsou zajedno: Je to špatné pro všeobecné blaho.“

„Rok Inferna“, shrnula situaci Harper. „Až sem oheň dorazí, bude extrémně žhavý.“

Zvedl obočí. „Přesně tak. Harper má bystrou mysl.“

Pokrčila rameny. „To není těžké uhodnout. Takže přece jen umřeme?“

Vysoký, úžasně přitažlivý bojovník se poškrábal na bradě. „Ne, ještě ne mrtví. Když kmenoví vůdci Acerex uvidí, že začal Rok Inferna, zkoušku zkrátí. Není fér nechat chlapce napospas ztíženým podmínkám. Dají jim na výběr, zda chtějí po ukončené zkoušce zůstat. Pokud se rozhodnout pokračovat v normální délce trvání zkoušky, je to velká čest. Když přežijí, stanou se z nich opěvovaní bojovníci. Někteří si tuto čest zvolili. Skoro všichni zemřeli.“

Harper teklo z očí i z nosu a nezbylo jí než si utřít tvář rukávem overalu. Teď nebyl čas na kultivovanost. „Jak rychle tu budou?“

„Možná za den, podle toho, v jaké pozici se loď vůči planetě nachází a kdy senzory zanalyzují situaci. Tolik jim bude trvat cesta na Bosh.“

„Den? Vydržíme tak dlouho? Nepostupuje oheň v Roce Inferna mnohem rychleji?“

Věnoval jí střídmý úsměv. „Oheň postupuje rychle. Ale my vydržíme. Ještě máme čas.“

Najednou jeden z mladíků vykřikl a ukázal na oheň. Všichni se otočili.

„Hm“, pronesl Vrax’ton váhavě. „Možná zase tolik času nemáme.“

Za nimi byly kopce a hory, přes které přešli. Nyní byly za nimi vidět obrovské plameny. Byly to děsivé, neslyšně tančící sloupy v intenzivní bílé a žluté barvě, které se kroutily a prolínaly navzájem, sahající vysoko do atmosféry.

„Oheň ještě k horám nedorazil“, komentoval to Vrax’ton. „Toto nejsou normální plameny z džungle na druhé straně.“

Harper cítila, že zbledla. „Plameny inferna.“

„Harper má pravdu. Plameny inferna, mnohem větší a silnější než obyčejný oheň. Vrax’ton se domnívá, že rostliny budou plné hořlavin, víc než posledně. Ostřejší zápach. Rostliny to vědí. Ale už je to několik let, co tu byl Vrax’ton naposledy. Nejsem si jistý.“

Ten pohled naháněl Harper hrůzu. „Myslela jsem, že Inferno začíná v ledových jeskyních?“

Vrax’ton přikývl. „Ne všechno je o Infernu známo. Je možné, že se ledové jeskyně rozprostírají pod celou horou až na druhou stranu. Vím, že jsou obrovské. Mnoho času už nám nezbývá. Oheň se rychle šíří.“

Vydal pár ostrých rozkazů a vzal Harper za ruku. Brzy běželi travnatou plochou k tmavší linii před nimi, což musela být další džungle. Už dávno neběželi sami. Pohled na oheň Inferna vyplašil obyvatele planety. Spolu s nimi běžely smečky zvířat. A další na ně čekaly.

Vrax’ton varovně vykřikl, ale mladý skoro bojovník neměl dost času na vytáhnutí meče, než se na něj vrhl velký Herg a během zlomku sekundy ho roztrhal na kusy.

Harper tváří v tvář teplým krvavým stříkancům, které prýštily z hromady masa, co bylo ještě před chvílí mužem, zaječela hrůzou. Běželi dál a Vrax’ton spolu s ostatními zlikvidovali několik dalších Hergů, kteří na ně číhali. Běželi dál savanou a před nimi se začala rýsovat džungle. Harper neměla chuť cestovat znovu mezi stromy. Ztěžka dýchala. „Nebudou mít ti, co pro nás přiletí, problém nás v té džungli najít?“

Vrax’ton ji po celou dobu držel za ruku. A to tak pevně, jakoby ji už nikdy nechtěl pustit. „Najdou nás. Vrax’ton a Harper se teď musí postarat o to, aby měli co najít.“

Harper nedokázala tak rychle běžet dlouho a už brzy museli zpomalit. Odvážila se pohlédnout za sebe. Byl to dost děsivý pohled. Za horami nalevo a napravo vystřelovaly do výšky plameny, kam až oko dohlédlo. Byl to obrovský ohnivý závoj z plamenů, který se hnal přímo na ně. Bylo by nemožné jim uniknout, pokud by najednou změnily směr. Ohnivá linie se potáhne přes celou pevninu, na které se nacházeli, jak to často na stanici Gideo pozorovaly. Jen tentokrát bude hořet mnohem rychleji, než bylo kdykoliv předtím zaznamenáno.

Žádné další smečky Hergů se už na ně zaútočit nesnažily, přesto se jí pohled na statečného mladého muže, roztrhaného jedním z nich, vryl do paměti. Děsivá planeta!

Dostali se k okraji džungle a bez váhání pokračovali. Neměli na výběr. Teď běžel na špici Vrax’ton společně s mladíkem jménem Kar’x, zatímco se Eni’ar držel za Harper a chránil je před útoky zezadu. Vzduch v džungli byl vlhký a lepkavý od hořlavých chemikálií. Někdy dopadla kapka těchto tekutin Harper na hlavu nebo za krk. Utrhla pár velkých listů a vytvořila si z nich něco jako klobouk, který bránil aspoň tomu, aby jí ty smradlavé látky kapaly na hlavu.

O moc příjemnější to ale i tak nebylo. Tahle džungle byla mnohem hustší než ta první, a hmyz a ostatní smrtící zvířata se na malou skupinu okamžitě vrhla. Vrax’tonova sekera měla plno práce a i krátké meče obou mladíků byly potřísněné krví a vnitřnostmi mnoha nebezpečí. Aspoň, že neviděli žádné Hergy – dravci dávali přednost otevřenějšímu terénu než hustému křoví.

Harper se vnitřně obrnila, aby se s tím utrpením vyrovnala.

Vrax’ton a jeho muži od ní drželi všechna nebezpečí dál, ale sem tam explodovala stvoření podobná kamení nebo had s hlavami na obou koncích tak blízko ní, že ji postříkala krev a další tekutiny, když některý z bojovníků situaci vyřešil a stvoření na poslední chvíli zabil.

„Musíme se dostat výš“, řekl Vrax’ton a rozhlédl se. „Musíme být výš, až dorazí záchranná loď. Bude těžké tu přistát.“

Harper jen přikývla. Dokonce i Herlee bobule měly omezený účinek, protože byla vyčerpaná a pravděpodobně dehydratovaná. Tu a tam narazili na malé jezírko, ale všechna smrděla tak strašně chemicky, že voda v nich určitě nebyla pitná. Aby se Harper rozptýlila, snažila se najít vysvětlení pro to, proč byly ledové jeskyně pro oheň tak důležité. Pravděpodobně produkovaly rostliny v této džungli všechny možné hořlavé chemikálie, které prosákly zemí a shromažďovaly se v jeskyních pod ní. Tato zvláštní a komplikovaná směsice tekutin měla zřejmě tak vysoký bod mrazu, že se lehce proměnila v led. A pak, až se oheň přiblížil a jeskyně toho byly plné. Když se v nich střádala hořlavina roky, směs přispěla k tomu, aby se to zahřálo a vytvořilo tak Inferno.

Povzdechla a smetla si z ruky čtyřnohého pavouka. Její teorie měla mnoho háčků. Ale tohle bylo to nejpravděpodobnější, co teď momentálně dala dohromady.

Uběhlo mnoho hodin. Odbočili trochu doleva a terén se začal zvedat. Když otočila hlavu, už na hory za nimi neviděla. Byly zakryté jasnou, bílou mlhou, která spíš připomínala bílé prostěradlo, ozářené sluncem…

Dech se jí zadrhl v hrdle, protože jí došlo, co to vidí. To byl oheň. Z této blízkosti vypadal jako závoj intenzivního žáru. Teprve když vzhlédla, uviděla plameny, vystřelující do atmosféry a mizící ve vesmíru.

Vrax’ton se zastavil a postavil se vedle ní. „Rok Inferna“, pronesl. „Oheň zbělal.“

Harper se otřásla. „Už došel až k této džungli?“

„Vrax’ton odhaduje, že oheň je ještě stále na druhé straně hor. Kdyby byl na této straně, cítila by Harper na tváři jeho žár. Hory nás zatím chrání. Světlo plamenů je nádherné, a proto vypadá, že je blíž, než ve skutečnosti je.“

Harper se rozhlédla. Nacházeli se na skupině kopců, a jak mohla posoudit, bylo to jediné výše položené místo v okruhu několik mil. „A co budeme dělat teď?“

Vraxťon dupl nohou do země a do vzduchu se vznesl suchý mrak černého popela. „Je to dobré místo na přistání pro záchrannou loď. Mohou tu být každou chvíli. Harper a Vrax’ton počkají tady.“

Harper přikývla, ale ten dobrý a bezpečný pocit, co měla ráno, byl teď pryč. V takové blízkosti ohně se nedalo uvolnit. Přitahoval její pozornost jako nějaké monstrum, které ji pronásledovalo krok za krokem a pokaždé, když se podívala, bylo zase o trochu blíž.

„Zřejmě nemáme na výběr“, souhlasila. „Jen doufám, že tví lidé budou při záchranné misi spolehlivější, než ti moji.“

Kopec se tyčil nad džunglí. Tento les nebyl tak pestrobarevný jako ten na druhé straně hor. Byl temnější a hrozivější a stromy a rostliny byly nasáklé chemikáliemi, které produkovaly, aby živily oheň a pokračovaly tak ve svém životním cyklu. Až sem oheň dorazí, nebude žádný problém, hořet ještě žhavěji.

Slunce už zapadlo, ale nadále bylo jasno jako ve dne. Oheň ozařoval všechno v okruhu stovek mil a vrhal dlouhé, tančící stíny. A teď si byla Harper jistá, že dokáže cítit horko, stejně jako tlak na své kůži a v hrudi. No, záchranná loď by teď mohla přiletět, kdykoliv by se jí zachtělo. Jen tak tam mlčky seděli a hleděli na oheň.

Harper dělalo potíže od toho divadla odvrátit zrak. Mělo to doslova hypnotický účinek, kterému se dalo těžko ubránit, podobně jako polární zář, kterou viděla na Zemi při vesmírném výcviku na Islandu. Nebo světla UFO jejích únosců Gulgů. Při tom pomyšlení se otřásla. Ať už se stane cokoliv, bude to lepší než tamto.

Kar’x najednou radostně vykřikl, vyskočil na nohy a ukázal rukou nahoru. A skutečně, na nebi se něco hýbalo. Něco, co nebyl ani ohnivý pták ani velký kus popela.

„Záchranná loď dorazila na Bosh“, pronesl Vrax’ton a klidně se postavil, jakoby čekal na autobus. „Přilétá dřív, ale Vrax’ton posádku nepotrestá.“

Harper cítila, jak se jí tvář roztahuje úsměvem. Ano, opravdu to vypadalo jako vesmírná loď nebo člun. „Taky mně to nevadí. Lepší dřív než později.“ Kriticky na sebe pohlédla. Přitom jako zrcátko využila lesklou rukojeť nůžek. Po dnech na ohnivé planetě, strávených v džungli a na savaně bojem proti divokým zvířatům, přerušeném jen momenty sexuálního štěstí s vikingským bojovníkem z hvězd, vypadala jako ztroskotaný námořník. Vlasy měla rozcuchané a polámané, tvář stejně jako ruce špinavé od popela a byla celá zpocená. Jen její špičkový vesmírný overal vypadal stále bez chybičky, jakoby ho právě vybalili, protože nanočástice, které byly jeho součástí, ho udržovaly čistý.

„Vraždila bych za hřeben“, zamumlala a snažila se rukami prohrábnout vlasy.

„Harper je fantastická, nádherná kráska“, zamumlal Vrax’ton nepřítomně jako muž, který se o opravdu důležité věci v životě nestará. Ale aspoň to řekl tak, jakoby to myslel vážně.

Ano, samozřejmě, že to myslel vážně. Ale až se poprvé setká s jeho lidmi, nechtěla vypadat jako divoženka.

Vesmírná loď rychle přeletěla po nebi, paralelně k linii ohně, aniž by za sebou zanechávala kondenzační stopu. Byl to jen malý tmavý flek, od kterého se občas odrazilo světlo. Byla dostatečně vysoko, aby letěla ve slunečním světle a tu a tam zahlédli záblesk i dole.

Harper se zamračila. „Nejsou příliš blízko ohně?“

„Loď je v modu pátrání“, odvětil Vrax’ton. „Začnou v blízkosti ohně. Pokud by se chlapci nacházeli tam, nebezpečí by bylo akutnější. Ale posádka udržuje příliš malou bezpečnostní vzdálenost. Vrax’ton je možná přece jen potrestá.“

Kar’x a Eni’ar zírali na přibližující se záchrannou loď a vyměňovali si tlumeným hlasem komentáře. Harper z nich vycítila obavy. Záchranná loď se přiblížila natolik, že Harper rozeznala pár detailů. Byla dlouhá, štíhlá a elegantní a úplně jiná než ty hrubé utilitaristické čluny, které se používaly na Zemi od její expanze do vesmíru. Měla na sobě jakýsi vzor podobný Vrax’tonově tetování. Díky němu vypadala agresivnější a nebezpečnější. Ta loď připomínala spíš bojovou loď než jakýkoliv druh záchranné lodi, co kdy Harper viděla. Na rozdíl od pozemských letadel nedělala vesmírná loď skoro žádný hluk, ale bylo očividné, že se pohybovala velmi rychle.

„Nevidí nás?“

Vrax’ton se poškrábal na bradě a i on se teď mračil. „Možná v blízkosti ohně ukazují přístroje špatně. Musíme se dostat dál od ohně! Piloti Acerex jsou velmi stateční. Někteří piloti jsou příliš stateční. Vrax’ton posádku rozhodně potrestá.“

„Možná při dalším náletu“, navrhla Harper. „Pak se od ohně vzdálí.“

„Oheň inferna je jiný“, zlobil se Vrax’ton. „Posádka něco takového ještě nikdy neviděla. Pilot podstupuje riziko, které je neakceptovatelné.“

Sotva větu dopověděl, záchranná loď prudce otočila a vyrazila přímo jejich směrem.

„Vidí nás!“ Harper radostí málem vyskočilo srdce z hrudi.

Ale v tom samém okamžiku její radost umřela. Z úpatí hory, mnohem blíž než vlastní oheň vystřelil obrovský světelný sloup, tak jasný, že si musela zakrýt oči. Vypadal jako výboj nepředstavitelného žáru – a Harper okamžitě věděla, co to bylo. „To byla ta díra, kterou jsem se málem propadla do ledové jeskyně, že ano? Bortí se!“

Sledovali, jak záchranná loď pokračuje jejich směrem, a oheň vystřeluje zespodu přímo k nim.

„Posádka to nemůže vidět“, poznamenal Vrax’ton a zoufale mával rukama, jakoby jim chtěl dát znamení. „Musí otočit! Otočit! Otočit! Sev ing! Sev ing!“

Harper došel smysl jeho konání a dělala to samé – posádka lodi je pravděpodobně mohla vidět na monitorech, protože loď byla ještě dost daleko na to, aby viděli jejich pohyb pouhým okem. Ale nic nepomáhalo – loď letěla stále dál a klesala. Plamen k nim vystřelil tak pomalu, jakoby to bylo nastudované, jakoby v tom byl záměr. A poté plamen loď zcela pohltil. Loď zmizela v jejich dohledu ve sloupu nepředstavitelného žáru. Ale byla pryč jen pár sekund, než vyrazila ze sloupu šikmo dolů. Jen už to nebyla vesmírná loď, ale ohnivá koule, která najednou ztratila svou schopnost létat a s ocasem jisker a hořících trosek dopadla na zem.

Harper chvíli jen stála, nehybně, neschopná to zpracovat. Její mozek se snažil pochopit, co se stalo. Poté ji dostihl ten zvuk – hlasité syčení ohně, poté ostrou ránu, jak záchrannou loď zachytila kilometr vysoká pochodeň a jeho trup explodoval. Harper si přitiskla ruce na uši a sledovala, jak plameny šlehají do výše jako prsty smrti, která se jim vysmívala. Pohlédla k Vrax’tonovi a srdce se jí sevřelo. Poprvé viděla velkého mimozemského bojovníka neschopného slova. To jí otřáslo víc než cokoliv jiného.

Vzala ho za ruku a sevřela ji. „To nevypadá moc dobře. Ale víš, myslím, že to i tak zvládneme.“

Neměla tušení, proč to řekla. Každopádně neměla pocit, že by to zvládli. Vůbec ne. Bez záchranné lodi byli všichni mrtví. Věděla to stejně jako ostatní. Přesto považovala za správné to říct.

Vrax’ton ze sebe setřásl šok a pohlédl na ni. Poté si ji přitáhl do náruče a pevně ji stiskl. „Ano. Harper a Vrax’ton jsou statečnější než ta hloupá posádka. Přežijeme a užijeme si to.“

Sledovali, jak se ohnivý sloup pomalu rozšiřuje po obou stranách džungle a vytváří bílý, vlnitý závoj z čirého žáru. Byl to nový oheň, který k nim byl blíž než ten starý. A blížil se. Bojovník se k němu otočil zády a táhl Harper z kopce dolů, pryč od horka. Oba mladí bojovníci je následovali.

Stiskl jí ruku a znovu z něj vycítila jistotu. Zachrání je.

Nějak.

„Ano, drahý“, pronesla.