FPWC - 14. kaptiola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

HARPER

Harper se podívala na hodinky. Uběhlo devět hodin a její dobrá nálada byla ta tam. Jejich malý oheň už mezitím vyhořel a ve světle soumraku bylo mezi barevnými korunami stromů, vidět už jen černé písmeno H. Velký oheň už nebyl za horizontem, ale byl viděn v dáli jako jedno velké žluté moře. Nyní už pravděpodobně překročil oblast, kterou včera s Vrax’tonem běželi. Z toho pomyšlení ji otřáslo.

„Jak dlouho budeme čekat, než ten plán spláchneme do záchodu?“

Vrax’ton očima přelétl nejbližší křoví a poté se zamračil. „Spláchnout do záchodu?“

„Propadák. To znamená, že plán nefungoval. To znamená, že jsme čekáním promarnili deset nebo jedenáct hodin, které jsme mohli využít na útěk.“

Vrax’ton se narovnal. „Není dobré utíkat v noci. Teď, když je ohnivý pták pryč, se nebezpečná zvířata vrátila. Poblíž je pár Hergů. Ale ano, ztratili jsme čas, který už zpátky nezískáme.“

Vzhlédla k nebi. Žádný pohyb. Žádný člun. Měsíc zapadl už před pár hodinami. „Nemyslíš si, že čekají na denní světlo, aby nás lépe viděly a mohly nás hledat i bez pomoci infračervených senzorů?“

Vrax’ton na ni upřel pohled a Harper měla pocit, že v něm zahlédla stopy pobavení. „Přátelé Harper jsou pro Vrax’tona neznámí. Je to možné. Také je možné, že při záchranných akcích hraje velkou roli načasování. Vyčkávat se záchranou často znamená, že zachránci zachrání jen mrtvolu.“

Harper přikývla. Zatraceně. Při jejím plánu se mohlo zvrtnout kde co. Vstala a zapnula si overal. „No, myslím, že bychom měli vyrazit na cestu. Nelíbí se mi myšlenka, jen tu sedět a čekat, až se upečeme.“

„V horách bude Harper snazší najít“, pronesl Vrax’ton, když vyrazili. „Žádné koruny stromů, zakrývající výhled na zem. Budeme se pohybovat v přímé linii dál od ohně a od záchranného symbolu a zanecháme tak pro přátele Harper logickou a jednoduchou stopu, kterou budou moci sledovat. Plán Harper není propadák. Stále ještě dobrý plán. Účinný. Stále naděje. Velká naděje.“

Přikývla a snažila potlačit slzy zklamání, které jí naplnily oči. Jeho jemná slova ji dojala. Skoro by si přála, aby byl naštvaný a dával jí to za vinu, ale očividně to nebyl jeho způsob. Spíš jí to ulehčoval a ze špatné situace se snažil vytěžit to nejlepší. Ani jí nevyčítal plán, který nefungoval. Povzdechla si. Byl to ten nejlepší muž, jakého kdy poznala. Rozhodně nejlepší. A samozřejmě ho musela potkat jen pár dní před svou smrtí. Hleděla na jeho silná široká záda.

„Proč jsi, k čertu, nemohl přijít už před lety na Zem a najít mě?“, zeptala se.

Vrhl na ni přes rameno udivený pohled. „Hm?“

Ne, nepotřeboval a nezasloužil si, aby ho teď rozptylovala. Přinutila se ke křivému úsměvu. „Zapomeň na to. Holčičí věc.“

Rychle pokračovali dál. Země byla kamenitá, na několika místech spálená a všude bylo více než dostatek rostlin, aby oheň udržovaly silný. Pach hořlavých chemikálií ze stonků a listí byl jiný než v džungli. Byl mnohem ostřejší a intenzivnější.

Harper zvedla stéblo trávy a přidržela si ho u nosu. V nose ji zaštípal zápach kerosinu a do očí jí vyhrkly slzy. Ano, tohle oheň pořádně nakrmí.

„Myslíš, že jsou v horách holé skály?“

Ohlédl se a kriticky sledoval horizont. Dělal tak v pravidelných odstupech. „Všude vegetace. Všechno bude hořet. Hory nejsou dost vysoké, aby to rostlinám znemožňovalo na nich růst. Všechno na této planetě má jen jeden cíl: udržet oheň za každou cenu v chodu.“

Harper znovu vzhlédla, v naději, že uvidí kovově lesklý vesmírný člun, jak letí na nebi přímo k ní. Ale nebe bylo stále prázdné. Nikdo pro ně zřejmě neletěl. Poprvé se musela vážně zabývat možností, že zemře. Uhoří. To nevypadalo jako dobrý konec.

Možná jí Vrax’ton úplně ke konci, až budou stát před ohnivou stěnou a všechna naděje vyhasne, jednoduše tou sekerou usekne hlavu. „Au!“ Vběhla přímo do jeho tvrdého těla. Strnul na místě a zíral před sebe. Harper přes něj nic neviděla. „Co je?“, zašeptala.

Zvedl ruku dlaní dopředu. To muselo znamenat to samé jako na Zemi: Buď zticha.

Chvíli jen stáli a poté vytáhl z opasku svou sekeru. „Pohyb“, zašeptal. „Zvláštní pohyb. Možná Herg.“

Udělali pár opatrných kroků ke skalnatému převisu, pokrytému duhově zbarveným mechem, ze kterého odkapávaly chemikálie. Vrax’ton držel sekeru v ruce, připravený zareagovat na jakoukoliv nepřátelskou aktivitu.

Harper vrhla pohled za sebe. Nic. Ale pomalu vytáhla z kapsy své malé nůžky. Moc by jí nepomohly, ale už jen svírání plastové rukojeti té věci byl lepší pocit než vůbec nic. Najednou se na ně seshora vrhl Herg se zrcadlovou kůží. Harper vykřikla a Vrax’ton vrhl sekeru na dravce. Zasáhl ho do ramene a lesklá skleněná kůže se rozprskla na tisíc střepů. Herg padl na zem a Vrax’ton vystartoval pro sekeru. Poté Harper zaječela znovu, protože nad převisem se něco pohnulo a dolů seskočily tři další postavy. Přejel jí mráz po zádech – byly mezi ní a Vrax’tonem!

Přemohl ji instinkt a vrhla se na nejbližší postavu dřív, než mohla vůbec přistát. Ještě ho nestihla nůžkami zasáhnout, když strnula a postava také. To nebyl Herg. To nebylo vůbec žádné zvíře. Byl to muž. Muž s mečem. A ostří toho meče se opíralo o její krk.