FPWC - 12. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

HARPER

Nejdřív si myslela, že se jí pod nohama propadla země, ale poté ji něco za pas vytáhlo do vzduchu. Chtěla křičet, ale všechno, co z ní vyšlo, bylo tlumené „uf“, když jí něco vymáčklo všechen vzduch z plic. Viděla seshora Vrax’tona, ale ten se soustředil na něco jiného a neotočil se. Než mrkla okem, nacházela se vysoko nad korunami stromů.

Vrax’tone!, pomyslela, ale neměla v plicích žádný vzduch, aby na něj mohla zavolat. Stalo se to tak rychle, že se jí motala hlava a až poté se podívala na svůj pas, aby viděla, co ji drželo.

Byly to drápy. Jednoznačně drápy. Byly rudé a špičaté a Harper měla dojem, že kdyby jen zakašlala, tak by ji propíchly. Tlak na jejím pase byl enormní. Obrnila se proti tomu, co uvidí a vzhlédla.

Zatraceně. To musel být ohnivý pták. Viděla jen spodní část zvířete. Bylo rudé, šupinaté a rychle mávalo křídly. Dlouhý, štíhlý krk vedl dopředu k úzké hlavě a protáhlému čumáku. Spadla jí brada. To… to vůbec nebyl pták. To byl… drak. V každém případě to byl ještěr, aspoň něco na ten způsob. No, nebyl to moc velký drak, pomyslela si Harper. Nebyl o mnoho větší než ona a bylo očividné, že s její tíhou měl problém udržet výšku. A vypadalo to, že ten boj prohrával. Mával křídly stále rychleji, ale bylo vidět, že klesali. Harper se přilepila na nohu draka, zakončenou drápem. Jestli se ta věc rozhodne, že ji pustí, tak to byl stále docela dlouhý pád. Kůže draka byla na dotek teplá a hladká a jakási primitivní část mozku jí napovídala, že se jedná o mladé zvíře. To by vysvětlovalo, proč jejím ulovením přecenil své síly. Když drak své sevření trochu uvolnil a ona na jeho noze visela už jen za ruce, zhluboka se nadechla. Pustil ji, ale ona se ho držela jako klíště. Drak se okamžitě ve vzduchu stočil do klubíčka.

Harper najednou zírala z bezprostřední blízkosti do obrovského žlutého oka se svislou zorničkou. Zírala přímo do oka draka. „Ano, nepustím se tě, dokud nesletíš dolů. Přecenil jsi svou sílu. Nech mě hádat, jsi sameček? To se stává, nedělej si starosti. Jednoduše mě odnes zpátky tam, kde jsi mě našel, a na celou věc zapomeneme. Nemůžeš mě držet věčně, takže…“

Chvíli to ještě vydrží. Šupiny draka jí poskytovaly dobrý úchop a vysoce vyvinutá vlákna v jejím overalu mírnila tlak na její prsty a paže. Samozřejmě, že nebyla ta nejlehčí žena ve vesmíru, ale jestli si ten drak myslel, že by ji mohl z této výšky jednoduše pustit dolů, tak to se mýlil.

Jedna její část se divila, že nepropadla panice. Jak mohla, k čertu, zůstat klidná a dokonce si povídat s nějakou zatracenou draku podobnou létající ještěrkou, která ji chytila kolem pasu? Pravděpodobně za to mohly ty bobule, co jí dal Vrax’ton.

Drak natáhl své dlouhé tělo a zamířil střemhlav dolů ke korunám stromů. Harper se pevně držela, zhluboka se nadechla a vykřikla: „Vrax’tone! Taaaady nahoooooořřřřeeee! Draaaaaak!“

Neměl tušení, jestli ji slyšel, ale byla si dost jistá, že drak ji nestačil odnést moc daleko od místa, kde ji chytil. Dál mával křídly, ale boj se zemskou přitažlivostí prohrával. Když roztáhl křídla a snažil se, krátce před srážkou s korunami stromů, znovu nabýt výšku, nepodařilo se mu to a padal dál, až hlavou narazil do kmene stromu.

Dvounohý drak měl ještě dostatek síly, aby druhou nohou, kterou nesvírala Harper, zatnul drápy do kmene, ale protože měl jen jednu nohu, neudržel se. Drak a Harper sklouzli po kmeni dolů. Zanechali za sebou na kmeni brázdy po drápech. Harper se stále držela drakovy nohy a shlédla dolů. Drak možná nebyl moc velký, přesto by dala přednost, kdyby až přistane, neskončila pod ním.

Jakmile se její nohy dotkly země, odskočila od draka, vytáhla z kapsy své celkem zbytečné nůžky a držela je před sebou, jakoby to byla zbraň. Červený drak přistál na zemi s podivným křupnutím a zatřepal hlavou, jakoby si ji chtěl vyčistit. Harper od něj odstoupila a snažila se dostat mezi ně další strom. Nyní si ho mohla konečně pořádně prohlédnut. Se svými rudými šupinami a žlutýma očima vypadal elegantně a dokonce i krásně. Byl docela podobný pozemským ještěrům, ale stejně tak i drakům ze starých pohádek. Samozřejmě nemohl být drak. Křídla byla jiná a vypadala spíš jako křídla ptáka se šupinami místo peří. Také měl jen dvě nohy, zatímco mýtičtí draci měli normálně čtyři. Prostě to byl ještěr. Ale říkat mu ohnivý pták taky nebylo úplně správné.

Drak vypadal stále trochu omámeně a Harper ignoroval. Ta opatrně ustupovala. Poté zaslechla obrovský rámus, jakoby se křovím něco řítilo a Harper se otočila, aby se podívala.

„Vrax’tone! Nezabíjej ho!“

Bojovník se k ní prodíral lesem, sekeru napřaženou a v rudě zářících očích vraždu. Hnal se přímo k drakovi, ale když uviděl Harper a uslyšel ji volat, zpomalil svůj běh. „Je to ohnivý pták. Zabije Harper i Vrax’tona, pokud ho předtím nezabiju.“

Harper mu položila ruku na paži. „To si nemyslím. Je zraněný, podívej se.“

Jedno z křídel draka viselo bezvládně po jeho boku. Z rány mu kapala krev. Srážka se stromem mu muselo zlomit křídlo.

Vrax’ton se postavil mezi Harper a draka. Při tom ochranitelském pohybu ji zahřálo u srdce. Ale musela mu zabránit, aby draka zabil. Udělala k němu krok. Uvědomila si, že ji ty bobule udělaly odvážnější, protože jinak by panicky běžela lesem, jen aby unikla.

Vrax’ton se zamračil a chytil ji za paži. „Všechno na Bosh nebezpečné. Ohniví ptáci jsou nejnebezpečnější.“

Pohlédla mu do očí. „Jen si myslím, že potřebujeme tolik přátel, kolik jich tady seženeme. Tak se podíváme, jestli bych tady pro toho chlapíka nemohla něco udělat. Ale jestli nebude hodný, tak ho každopádně zabij.“ Udělala krok k drakovi. Zvedl hlavu a upíral na ni pronikavý pohled.

„To je dobré“, řekla Harper a pomalu zastrčila nůžky zpátky do kapsy. „Jen se chci podívat na tu ránu.“ Byla si docela jistá, že drak nevěděl, co říkala, ale doufala, že si její úmysly nevysvětlí jako útok. Vytáhla z kapsy krabičku první pomoci, ukázala ji drakovi a poté prstem na jeho křídlo. „Vidíš, já jen vypláchnu tu ránu, aby ses hojil rychleji.“

Věděla, že jen předpokládala, že je drak inteligentnější než průměrná ještěrka, ale měl v očích takový chápavý výraz, ne nepodobný orangutanovi, kterého jedno viděla v ZOO. Drak odtáhl hlavu, jakoby měl strach, co by mohla udělat. Harper vrhla pohled za sebe. Vrax’ton stál napjatý jako struna a držel svou sekeru připravenou, aby drakovi usekl hlavu. Jedna část Harper na ni křičela, aby utekla, ale druhá část jí říkala, že se má pokusit získat toto stvoření za spojence. Byla to její intuice, pomyslela si, zatímco přistoupila blíž k drakovi a ucítila jeho lehce sírový pach. Obvykle svou intuici moc neposlouchala. Vždy jednala spíš podle racionálních předpokladů, než podle tušení. Ale tentokrát její tušení křičelo tak hlasitě, že ho nemohla ignorovat. Drak ji nechal přiblížit se a jen na ni zíral. Ale když mu ukázala, dezinfekční nanogel a trochu si ho nanesla na ruku, necukl s sebou. Zvedla obočí, jakoby ho chtěla požádat o dovolení, a když drak nereagoval, opatrně mu na krvácející ránu namazala širokospektrální léčivý prostředek.

Strnul. Lidem a zvířatům na Zemi ten gel neubližoval. Ale u tohoto mimozemského draka to mohlo být jinak. Draka to ale nerozhodilo, jen naklonil hlavu a hleděl na ránu na křídle. Harper vrhla pohled přes rameno. Vrax’ton byl stále připravený k boji a napjatý stejně jako drak.

Nanogel dělal svou práci a zbarvil se z jasné barvy do čisté, průhledné modré, která ukazovala, že je dezinfekce ukončena a začal léčivý proces, takže mohla ránu zakrýt.

„Oukej“, zašeptala Harper a ukázala na gel. „To je dobré znamení. Teď ti na to položím tohle…“ Vytáhla vesmírný obvaz a položila ji na ránu. Krvácení už přestalo a krev do sebe vsákl gel. Obvaz zaregistroval kontakt s živou tkání a sám od sebe se roztáhl, aby zranění zakryl a stal se pevnou součástí dračí kůže, dokud nebude zranění zahojeno a pak samo odpadne.

Harper vstala. „To by mělo stačit. Nějakou dobu se nepokoušej létat. Vím, že je bolest pryč, ale bude to jeden den či dva trvat, než se to zahojí.“

Drak se podíval na zranění a poté zpátky na Harper. Vrax’ton držel sekeru připravenou.

Po třech úderech srdce se drak stočil na zemi do klubíčka a složil hlavu.

Vrax’ton nechal sekeru klesnout dolů a Harper se usmála. „Myslím, že jsme našli přítele. Nebo jsme aspoň udělali z nepřítele nestraníka.“

Vrax’ton se zamračil. „Harper nesmí ohnivému ptáku důvěřovat. Je to velmi nebezpečná mimozemská příšera.“

„Stejně jako jsi ty pro mě mimozemšťan a já pro tebe. Ale teď už jsme mnohem víc. Že ano?“ Položila mu ruku na mohutnou hruď a upřela na něj nevinný pohled. Cítila se nezadržitelně. Zatraceně, kdyby ty bobule prodávala na Zemi, byla by z ní okamžitě miliardářka.

Usmál se na ni. „Vrax’ton doufá, že má Harper pravdu. Další plány pro mimozemskou příšeru?“

Harper se rozhlédla. „Kde jsou všichni? Už tu nějakou dobu stojíme. Čekala bych, že už budeme mezitím dvaceti zvířaty zabiti, od dvojnásobku hmyzu pobodáni a sežráni.“

Vrax’ton zastrčil sekeru za opasek. „Ohnivý pták všechny ostatní kreatury vyděsil. Nejbližší zvíře je momentálně tisíc kroků daleko.“

Harper zvedla obočí. To nečekala, ale bylo to logické. „Chceš tím říct, že se naše cesta stala právě mnohem jednodušší a bezpečnější?“

Vrax’ton zíral na draka. „Nebo mnohem nebezpečnější. Ohnivý pták Vrax’tona neoklame jako Harper. Stále je smrtícím mimozemským monstrem. Přesto teď musíme jít dál. Oheň se blíží.“ Jeho tvář se rozjasnila. „Ale Vrax’ton senzačně šťastný, Harper znovu vidět.“ Pevně ji objal. Přitiskla se k němu a zhluboka se nadechla jeho mužné vůně. Cítila, jak z ní opadá napětí a mění se v tekuté teplo. „Přišel jsi, abys mě zachránil“, zašeptala. „I když jsi věděl, že mě odnesl ohnivý pták.“

„Nic Vrax’tonovi nezabrání zachránit Harper“, zamručel jí do vlasů a ucítila píchnutí jeho erekce. „A už vůbec ne takový malý ohnivý pták. Když Vrax’ton uslyšel Harper křičet ve vzduchu, málem mu puklo srdce. Vrax’ton si myslel, že Harper…“ Přitiskl ji k sobě pevněji.

„Že jsi mě ztratil. Já vím. Cítila jsem stejnou ztrátu.“ Harper mu položila ruku na vnitřní stranu kalhot a cítila, jak v nich jeho tvrdost zacukala. „Neviděla jsem tam vzadu takovou lákavou mýtinu? S tekoucí vodou a tak?“

„Místo s vodou, které vybudoval jeden chytrý ohnivý pták, aby přilákal svou kořist“, zavrčel Vrax’ton. „Dobrá past. Tento ohnivý pták je velmi chytrý. Ale past už není nebezpečná. Mimozemská příšera-ohnivý pták je tady a zraněný.“

Opustili ohnivého ptáka, nebo draka a vyrazili na cestu k mýtině. Nepotkali ani jedno zvíře či hmyz nebo ptáky.

Vrax’ton vstoupil opatrně na nízkou trávu a zatímco obcházel mýtinu a kontroloval ji, rozhlížel se. Až poté dovolil Harper, aby přišla blíž. „Vypadá to bezpečně.“

Harper vešla na mýtinu a na kůži ucítila slunce. Teplota byla perfektní a vzduch voněl čerstvostí. „Je to tu opravdu krásné.“

Voda jezírka byla průzračná jako křišťál a lákala drobným zurčením.

Vrax’ton se sklonil a nedůvěřivě si ho prohlížel. Pak strčil do vody prst a nakonec celou ruku. „Vrax’ton věří, že je to voda.“

„Kdo by si to pomyslel“, prohlásila Harper, když si klekla na břeh a napila se z dlaně, do které nabrala vodu. „Opravdu je to čisté. A nechutná to po ničem.“ Trochu vody si nastříkala do obličeje, narovnala se a podívala za sebe. Vrax’tonovo vzrušení bylo očividné. V kalhotách měl obrovskou bouli. Toužila po tom cítit ho v sobě. „Máme na to čas? Máme, že ano. Nebo ne? Myslím tím, že to nemusí dlouho trvat…“

Díval se na ni s chtivým výrazem. „Někdy si musí bojovník udělat čas na to, co chce. Posílí to morálku, když už nebude proti touze bojovat.“

Harper se zasmála a rychle si stáhla overal. Vrax’ton mezitím svlékl kalhoty a odryl tak své vzrušení.

Harper nemohla jinak, než úžasem vrtět hlavou. „Jsi úžasně vybavený. Ráda bych něco na chvilku zkusila.“ Klesla na kolena a vzala jeho hlavičku do úst. „Jestli se někdy dostaneme z této planety, budu cvičit. Ale teď bychom měli jít na věc.“

Dotkla se své mušličky, aby se přesvědčila, jestli je připravená. Jojo. Naprosto. Bylo to šílené, jaký vliv měla na ni tato fascinující planeta a tento mimozemšťan. Tráva byla měkká a Vrax’ton jí pomohl si lehnout na záda. Nebyl důvod se ostýchat a tak jednoduše roztáhla nohy s koleny daleko od sebe. Vrax’ton poklekl mezi její nohy a bez jakéhokoliv prodlení do ní zasunul svůj exotický penis. I on se naučil číst její tělo a tak pravděpodobně věděl, že byla připravená vždy, když byl u ní. Vklouzl do ní a jednoduše ji začal tvrdě šukat, takže při každém přírazu potěšením zakňourala. Tentokrát se nedržela zpátky a vyvrcholila už po třech přírazech. Nekontrolovatelně se třásla, a když se přes ni přelila vlna orgasmu, vykřikla. Byl to ten nejvanilkovatější sex, jaký kdy měla, ale byla to víc tělesná potřeba, než cokoliv jiného a s tímto mužem to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jakoby byli pro sebe stvořeni. Obzvlášť jeden pro druhého.

Harper se protáhla. Nejraději by se v trávě válela dál, v bezpečí před všemi nebezpečími džungle a cítila na nahé kůži slunce. A celé si to zopakovala. „Myslím, že bychom měli jít.“

Vrax’ton ji políbil na rty, zvedl se a natáhl si kalhoty. „Souhlasím. Jediné nebezpečí u bobulí Herlee je to, že mohou vést k ledabylosti. Člověk vidí věci příliš klidně a nepozná nebezpečí. Mít strach je někdy chytré. Na Boshu je strach vždycky chytrý.“

Harper se také oblékla. „Nemohli bychom jít kolem draka? Ráda bych se na něj podívala.“

Vrax’ton pokrčil rameny. „To cestu o pár kroků prodlouží, ale po tom, co Harper a Vrax’ton právě dělali, nemá ani mocný bojovník právo protestovat.“

Oba se rychle rozběhli k okraji džungle.

Harper uchopila Vrax’tona za ruku. „Já také ne. Ale někdy je dobré udělat si čas na něco, co chce, jak řekl jeden moudrý muž.“

Vrax’ton uvolnil sekeru z opasku a zašklebil se na ni. „Moudrý muž je velmi moudrý.“

Vyrazili k místu mezi stromy, kde se drak zřítil. Kmen ještě stále vykazoval stopy drápů a černá krev prosákla hluboko do silné vrstvy spálené země. Ale po drakovi ani stopy. Harper se opatrně rozhlédla. „Zatraceně, je pryč. No, myslím, že jsme nemohli čekat, že ten drak zůstane na místě.“

„Unikla jsi ohnivému ptáku“, řekl Vrax’ton. „To je víc, než o sobě může kdokoliv říct.“

Táhl Harper džunglí dál. „Ale ohnivý pták odehnal mnoho nebezpečí. Harper a její moudrý muž mohou teď běžet mnohem rychleji, když už nemusí tolik dávat pozor na to, kam šlapou.“

Teď, když už Vrax’ton nemusel vyhlížet hrozící nebezpečí, postupovali mnohem rychleji. Harper si dokonce začala procházku užívat. Jako by byli stanovat v nějaké exotické zemi. Voda a sex ji povzbudili a bobule měly na ni také pozitivní účinek. Bylo jí příjemně putovat džunglí se šíleně žhavým barbarským mimozemšťanem. A i on vypadal, že je s její přítomností spokojený. Neustále na ni hleděl a usmíval se a pokaždé, když to udělal, ucítila v břiše motýlky, jako by v duchu doufala, že ji přehne přes kmen stromu a znovu se jí zmocní. Což by jí vůbec nevadilo. Rozhodně ne. Jen při pohledu na jeho silná záda a tu sladkou svalnatou prdelku se jí rozechvěla mušlička. Potkala někdy muže, který by se mu podobal? Existoval na Zemi vůbec někdo takový? Byl tak silný, sebevědomý a ochranářský. Cítila se u něj neskutečně chráněná. Statečnost, kterou cítila v té věci s drakem, nepocházela jen od těch bobulí – byl to určitý druh zatvrzelosti, kterou odkoukala od svého bojovníka. Byl si tak jistý, že všechno dopadne dobře, že bylo těžké věřit něco jiného.

Běželi hodiny. Země byla většinou rovinatá. Viděli jen pár kopečků porostlých vegetací. Žádné nebezpečné tvory nepotkali.

„Myslím, že musel zahnat zvířata v mnohem větším měřítku, než jsme si mysleli“, řekla Harper.

„Vrax’ton má jiné vysvětlení“, zabručel bojovník a odsekl z cesty malý stromek. „Harper a Vrax’ton jsou od místa, kde potkali ohnivého ptáka na míle daleko. Nemůže být daleko.“

„Myslíš, že nás sleduje?“

„Široko daleko žádný Herg. Ohnivý pták je děsí, ale Herg se moc daleko nestáhne. Podle Vrax’tonova odhadu se nás ohnivý pták drží.“

Harper vzhlédla. „Dělá nám společnost mimo dohled? To je přece dobrá zpráva, ne? Myslím tím, že odhání všechno možné, abychom to nemuseli dělat my.“

Vrax’ton jen zabručel a běžel dál.

Harper občas vzhlédla, jestli se jí nepodaří uvidět draka, který letěl pravděpodobně někde nad nimi, nad korunami stromů. Nevěděla, jak dlouho trvá, než se kosti draka zahojí, ale to jeho vypadalo dost polámaně, takže mohla jen doufat, že byl dostatečně ve formě, aby mohl létat. Moderní medicína jí někdy připadala jako zázrak.

Doběhli k okraji džungle a před nimi se objevil příkrý kopec, který vypadal jako začátek horského hřebene.

Vrax’ton se zastavil a poškrábal se na hlavě. „Vrax’ton si nemůže na tyto hory z doby, kdy tu byl na zkoušce, vzpomenout. Musí to být jiná část Boshe.“

Harper si prohlížela kopce. „To nás určitě zdrží. Myslíš, že existuje nějaká cesta okolo?“

Bojovník jí stiskl ruku. „Moc nás to nezpomalí. Ale oheň hoří do kopce rychleji a z kopce pomaleji. Šplhej nahoru.“

Běželi nahoru asi půl hodiny. Ochladilo se a vál lehký vítr.

Harper se otočila a hleděla dolů na džungli, kterou prošli. Pestrobarevné stromy způsobovaly, že seshora vypadal jako předimenzovaná louka s miliony květinami v různých barvách. Konec mizel v mlze. A tam uviděla draka, který kroužil nad stromy jako malý červený flíček. Harper zamávala, ale nereagoval a kroužil dál. Přesto se zašklebila. Aspoň tu našla přítele.

„Ty, mám nápad, jak bychom mohli zavolat o pomoc. Ale aby to klaplo, potřebujeme les. Co kdybychom tu chvíli počkali, dokud slunce nezapadne a poté se pokusili můj nápad zrealizovat?“

Vrax’ton na ni upřel pronikavý pohled svých žhnoucích očí. „To závisí na tom, co má Harper na mysli“, odpověděl.

Vysvětlila mu to.