FPWC - 11. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

VRAX’TON

Bobule Herlee působily přesně tak, jak si to pamatoval. Jakákoliv beznaděj byla pryč a nyní dokázal situaci vyhodnotit s chladnou hlavou, aniž by ho rozptylovala obava o Harper. Moc dobré jejich šance nebyly. Ale nějaká tu byla. Dokud budou vždy o krok napřed před ohněm. Jeho myšlenky se točily kolem Harper, tak jak tomu teď bylo pořád. V tichu džungle mohl slyšet její dech, a jak našlapuje po bahnité zemi. Cítil i její vůni – sladkou, kořenitou, ženskou vůni, která udržovala jeho penis permanentně v pohotovosti. Každou chvíli byl jen krok od rozhodnutí znovu cítit její měkké, luxusní, nádherné tělo kolem své tvrdé délky. To pomyšlení stačilo, aby mu byly kalhoty ještě těsnější.

Už měl mnoho žen, tak jak se na vitálního bojovníka patřilo. Ale s Harper bylo všechno něco výjimečného. Dokonce i pochod smrtícími lesy na planetě, kterou mladí bojovníci před zkouškami nazývali jen „Smrt“, byl jiný, když byla v jeho blízkosti. Bylo to, jakoby den dostal stříbrný nátěr. Nebo zlatý.

Zvolil kurs, který je pomalu vedl směrem k vnějšímu oceánu. Stále zůstanou před ohněm, ale budou se pohybovat směrem k relativnímu bezpečí. Nevěřil, že by tu teď byli nějací bojovníci Acerex, mladí muži, které, až odolají ohni dostatečně dlouhou dobu, přijdou zachránit jejich vlastní lidi. A i kdyby tu byli, šance, že by je potkali, byla mizivá.

Kdyby dokázali přežít tento první oheň, pak by měli rok času, najít řešení, jak by mohli planetu opustit. Tyto stromy by oheň zpomalily a získali by jim víc času. Myšlenkami jinde chytil jakousi velkou ještěrku pod krkem a mrštil s ní do džungle daleko od Harper.

Při zkoušce bojovníka nešlo o to ohni uniknout. Byl to test, jestli se dokáže mladý bojovník postavit ohni a zvířatům, která tu byla divočejší a bezohlednější než kdekoliv jinde v galaxii. Nikdo nijak zvlášť nepřemýšlel nad tím, jak se ohni vyhnout a neuhořet. To nebylo nikdy zapotřebí. Ale teď to byla nutnost. Vrhl pohled za sebe. Harper s ním držela krok. Její ženská postava ho volala k sobě. Když si všimla, že se na ni dívá, věnovala mu zářivý, nadějeplný úsměv, který ho zahřál u srdce. Jaká to žena!

Pustil její ruku. Bylo pro něj lepší mít obě ruce volné, kdyby se něco přihodilo. A ona zůstávala za ním ve správné vzdálenosti – ne moc daleko, ale ani moc blízko. Potěšilo ho to.

Zvykala si na planetu a prožívala mnoho z toho, co prožívali i mladí bojovníci, kteří sem přišli poprvé. Přesto byla jeho zajatkyní. Tak si to žádal Kodex. Patřila mu na celý život. Dokonce, i kdyby z nějakého důvodu odmítla myšlenku osudové družky, patřila jemu. Zastavil se a naslouchal, jestli se k nim neplíží Herg nebo nějaké jiné nebezpečí.

Harper na něj hleděla svýma velkýma teplýma očima. „Potíže?“, zašeptala.

Zavrtěl hlavou. Ne, ještě ne. Byla to jen dobrý zvyk, někdy se prostě zastavit, naslouchat a rozhlédnout se. Některá zvířata byla zkušenými lovci. Neslyšel nikoho v panice utíkat ani tiché kroky, které po pár sekundách pokračovaly v běhu, takže předpokládal, že je nic nesleduje. Zrovna chtěl jít dál, když mu Harper položila ruku na paži.

„Myslím, že slyším vodu.“

Nakrčil čelo a zaposlouchal se. Zaslechl tiché zurčení. Velmi tiché. Přeslechl by ho.

„Kde?“, zašeptal.

Harper na chvíli utichla a soustředila se. Poté ukázala mezi stromy a vyrazila tím směrem. Prošli kolem husté skupiny stromů a za nimi se skrývala mýtina, která byla tak krásná jako žádná jiná louka, jakou kdy Vrax’ton viděl. Na okraji mýtiny kvetly pestré květiny a tu a tam trsy a malé ovocné stromy, obtěžkané plody. Tráva byla nízká, jakoby ji někdo právě posekal. Uprostřed mýtiny bylo malé jezírko s křišťálově průzračnou vodou.

Vrax’ton se zastavil na místě. Bylo to příliš krásné, než aby to byla pravda. Příliš lákavé. Natáhl paži, aby Harper zastavil dřív, než vstoupí na mýtinu, ale jeho ruka nahmátla jen vzduch.

Otočil se na podpatku.

Džungle byla stále stejně temná, dusná a tichá jako vždy.

Jen Harper byla pryč.