FPWC - 10. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

HARPER

„Východ slunce“, ozval se jí u ucha hluboký hlas. „Harper unikne příjemnému snu. Musíme jít dál.“

Neochotně otevřela oči. Zdálo se jí o žhavém, mimozemském chlapíkovi, který jí objímal, zatímco ji píchal do zadku svou erekcí. No, něco do ní rozhodně píchalo. Otočila hlavu a byl tam, tak silný, mimozemský a mužný, že se jí zadrhl dech. Stále měl přes ni přehozenou ruku a pravděpodobně to bylo jeho vzrušení, co cítila na zadku. Poté si na všechno vzpomněla. Na únos, Gulgy, Ohnivou planetu a Vrax’tona. A na neskutečné orgasmy, které zažila. Byl fakt dobrý.

Najednou pocítila strach. Proboha! Snad s ním nemohla otěhotnět? Nebo ano? Na to ani nepomyslela. Celý den strávila v jakémsi sexuálním rauši nebo transu. Stejně měla mnohem větší problémy. „Jak dlouho bude trvat, než nás oheň dožene?“

Vrax’ton vstal a připevnil si k opasku sekeru. „Budeme se držet před ohněm.“

Pohlédla směrem k horizontu. Vypadal, jakoby tam nebe tančilo. „Jak dlouho, co myslíš?“

Otočil se a zabýval se ohněm. Vyhrabal pár kousků perfektně upečeného masa, které tam před pár hodinami zahrabal. Harper ho k odpovědi netlačila. Tušila, že by se jí nelíbila.

Snědli trochu masa a vyrazili na cestu. Vrax’ton držel Harper pevně za ruku a vedl ji po přímé linii k řadě stromů mimo travnatou oblast. Neustále otáčel hlavu, rozhlížel se a sledoval prostor za nimi.

„Očekáváš záchrannou loď?“, zeptala se Harper jakoby mimochodem.

„Očekávám něco“, odpověděl a šel dál. „Země bez stromů je nebezpečná země, především když se blíží oheň.“ Udělal dlouhý krok přes brázdu v zemi a Harper ji přeskočila. Když přistála, z brázdy vystřelilo červené chapadlo se zákeřným háčkem, a jak hledalo svou oběť, švihalo sebou sem a tam. Harper zaječela leknutím a chytila se Vrax’tona oběma rukama.

Vrhl pohled na chapadlo a běžel dál. „Velmi nebezpečné. Všechno tady nás může zabít.“

Harper se s bušícím srdcem držela co nejblíž Vrax’tona. „Když jsou tu vaši mladí muži testováni – kolika z nich se podaří stát se plnohodnotným bojovníkem?“

Barbarský mimozemšťan zvedl něco modrého, co vypadalo jako krab se dvěma pancíři a stovkami drápy a odhodil ho daleko od nich. „Obvyklý počet je jeden z nich. Ostatní tři zemřou. Pokud ovšem není zvláštní rok. Rok velkého ohně. Jak se tomu říká anglicky?“

Harper intenzívně přemýšlela, zatímco dávala pozor, kam kladla nohy. „Ach… plošný požár? Ohnivá bouře?“

Zavrtěl hlavou. „Musí pro velký a obzvlášť silně zuřící oheň existovat speciální název. Všechny jazyky ho mají. My mu říkáme Brahn Or. Všechno hoří mnohem víc než obvykle. Pekelný oheň.“

„Pekelný oheň? Inferno?“

„Ano, inferno. V roce inferna přežije jeden z dvaceti bojovníků. Jsou považováni za výjimečné příslušníky kmene.“ Odkopl z cesty kamínek. Když se odkutálel pryč, vystřelily z něj dlouhé, lesklé bodliny a najednou vypadal jako jehelníček. Rozhodně to nebyl žádný kamínek.

Harper se nelíbilo, co slyšela. „Jeden z dvaceti? Jak často se ty roky inferna opakují?“

„Interval je nepravidelný. Mění se. Někdy jsou mezi nimi dva roky, někdy padesát. To neví nikdo.“

„Ale toto není rok inferna, nebo ano?“

Znovu se podíval za ně a očima prohledával nebe. „Zatím ne. Inferno začíná v ledových jeskyních. Vrax’ton neví, kde ty jeskyně leží. Planeta se po každém ohni změní.“

„Ledové jeskyně? Ledové, protože se nikdy pořádně nerozpálí?“

„Ano, to je na tom to vtipné. Jeskyně jsou průměrně teplé až do roku inferna. Poté jsou žhavější než cokoliv jiného na planetě Bosh. Velmi legrační vtip.“

„Ehm… oukej. Ale jinak jsou chladné? Když je jen normální oheň?“

„Jsou trochu chladné. Aspoň si to myslíme. Bojovníci obvykle nejsou zabiti ohněm. Spíš bytostmi, které utíkají před ohněm. Mladí se nesnaží hledat jeskyně. I v jeskyních jsou nebezpečné věci.“

„Ale nemohli bychom to zkusit? Myslím, že když je v nich chladno, tak bychom tam možná mohli zůstat, než se oheň přežene. Jako poslední možnost.“

Vrax’ton měl najednou v ruce sekeru a hodil ji po něčem, co se ukrývalo v trávě. Vyskočil z ní Herg a s kňučením utekl. Jeho kůže se přitom blýskala ve slunečním světle jako diskokoule.

„Jako poslední možnost. Když se nám ji podaří najít. A pokud není rok inferna.“

Došel si pro sekeru a Harper se k němu přitiskla. „Je tu teď těch zvířat víc než včera?“

„Oheň je stále blíž. Žene zvířata před sebou.“

Běželi tak rychle, jak jen to šlo, aby mohl Vrax’ton po cestě zahánět nebezpečí. Tráva byla vyšší a blížili se k lesu před nimi.

„Stromy Rogneh“, prohlásil Vrax’ton a ukázal na ně. „Velmi dobré. Díky nim hoří oheň pomaleji.“

Najednou se ozval vysoký skřek a Vrax’ton se prudce otočil. „Ale tohle je moc špatné.“

Harper se ani nestihla podívat, co tím myslel, protože ji Vrax’ton chytil za zápěstí obzvlášť pevně a táhnul ji za sebou směrem ke stromům. Běželi skrz husté, zelené křoví a Harper si matně uvědomovala, že po nich chňapají zvířata ukrytá ve vysoké trávě. Vrax’ton pádil dál, v ruce připravenou sekeru.

Skřeky byly stále hlasitější. Nebo se přibližovaly, pomyslela si Harper. Jednou se ohlédla a málem zakopla, když uviděla hejno ptáků, které je pronásledovalo. Něco jí chňaplo po vlasech a ona se po tom panicky ohnala. Bylo to něco tvrdého, a když probíhali mezi stromy, vyjekla.

„Běž dál“, popoháněl ji Vrax’ton pevným hlasem. „Ohniví ptáci nemají rádi stromy Rogneh, ale masožravé rostliny zachytily pach Harper.“

„Ohniví ptáci?“

Neodpověděl, ale dál ji táhl mezi stromy. Byla tam tma a mnohem větší horko a Harper cítila, jak jí pot stékal po čele. Najednou se Vrax’ton zastavil. Rozhlížel se do všech stran. „Ano, ohniví ptáci, dravci. Drží se před ohněm a žerou zvířata, co utíkají. Sledují jen to, co se hýbe, ne to, co stojí. Protože všechno, co stojí, když se blíží oheň, není živé, a tudíž je to nezajímavé. Když tu byl Vrax’ton na zkoušce bojovníků, jeden chlapec byl roztrhán hejnem ohnivých ptáků. Měl smůlu a mrknul ve špatnou chvíli. My ostatní jsme se snažili nepohnout ani svalem. Ohniví ptáci ho uviděli a nás ne, i když jsme byli od sebe jen kousek.“

Harper už dávno neběžela tak daleko a tak rychle… no vlastně nikdy. Lapala po dechu a předklonila se s rukama zapřenýma o kolena. „Ohniví ptáci, jo? Je nějaké nebezpečí, které se této planetě nevyskytuje?“

Vraxťon chvíli přemýšlel. „Je těžké na Bosh zmrznout. Kromě v ledových jeskyních. Eventuálně.“

„Samozřejmě. A tito ptáci – žerou i lidi?“

Vrax’ton jí dal znamení, aby se ztišila. „Ohniví ptáci žerou všechno“, zašeptal. „Harper moc chutné a lákavé jídlo pro všechny na Bosh. Obzvlášť ohnivé ptáky.“

Harper se narovnala, aby se zorientovala, přičemž si dávala dobrý pozor, aby nenadělala příliš mnoho hluku. Spíš to byla džungle, než normální les. Stromy byly štíhlé a ne moc vysoké, ale jejich koruny poskytovaly stín. Zem byla měkká a bažinatá a mezi kmeny visely liány. Bylo dusno a vlhko, vzduch byl cítit všemi možnými druhy organického rozkladu. V dáli se nad křovinami vznášely závoje mlhy. O jakémkoliv závanu větru nebylo ani památky.

Harper se dotkla hlavy v místě, kde ji ohnivý pták málem dostal. Nekrvácelo to. „Je to tu bezpečnější než tam venku?

Z hustého křoví vyletělo černé, hmyzu podobné stvoření, a zamířilo si to Vrax’tonovi přímo do tváře. Během sekundy zvedl svou sekeru a ve vzduchu přetnul hmyz na dvě půlky dřív, než ho to zasáhlo. Harper se instinktivně přikrčila a uviděla, že hmyz držel před sebou dlouhé žihadlo, ze kterého odkapávala růžová tekutina, u které se muselo jednat o jed.

Vrax’ton s klidem zastrčil sekeru zpátky za opasek. „Bezpečnější před ptáky. Méně bezpečné, před ostatními věcmi.“

Harper si vytáhla zip svého overalu až úplně nahoru. V této džungli byly určitě i menší druhy hmyzu. Všechno to na ni tak nějak dolehlo. Zůstala na zemi a zakryla si obličej rukama, zatímco jí z očí vytryskly slzy beznaděje a paniky. „Všechno tady se nás snaží zabít!“

„Harper chytrá, konečně vidí skutečnost, která je pro všechny očividná. Ale“, odvětil Vrax’ton a sebral něco z blízkého křoví, „stromy Rogneh udržují masožravé rostliny v bezpečné vzdálenosti. A Vrax’ton zjistil, že našel bobule Herlee. Bojovníci kmene to považují za dobré znamení. Znamení osudu na posvátné planetě Bosh. Moc těchto rostlin na planetě není.“

Držel v ruce tmavě fialovou bobuli o velikosti lentilky. Harper ji opatrně převzala. Vypadala neškodně.

Vrax’ton si jich hrst nasypal do úst a spokojeně žvýkal. „Dávají energii a potlačují negativní myšlenky, aby se člověk nezbláznil. Harper by je měla sníst.“ A nasypal Harper na dlaň další.

Opatrně jednu zkusila. Byla sladká a nakyslá, ale neměla v sobě ani kapku alkoholu jako všechno ostatní místní ovoce, které už ochutnala. „Borůvky“, řekla. „Chuť je podobná. Jsou dobré.“ Zhltla zbytek bobulí. V ústech jí zanechaly osvěžující chuť a její nálada už se zlepšovala. Rozhlédla se, aby se podívala, jestli je to bezpečné a vstala. „Opravdu jsou moc dobré. Vynikající.“

Vrax’ton k ní přistoupil blíž a položil jí ruku na krk. „Bosh je nebezpečná planeta. Ale ne beznadějná. Vrax’ton přežil už jednou. Postará se o to, aby přežila i Harper. Mladí bojovníci, kteří sem přijdou, nejsou informováni o všem, s čím se tu mohou setkat. Musí všechna nebezpečí objevit na vlastní pěst. Ale Vrax’ton už tu jednou byl a zná mnoho z těch děsivých hrozeb. Harper a Vrax’ton to překonají. Společně.“

Pohlédla mu do tváře. Byl tak upřímný a tak spolehlivý, že dokázala jen přikývnout. Pocit naděje se vrátil. Bylo mnoho možností, jak ohni uniknout a planetu opustit.

Vrax’ton ji vzal za ruku a vedl ji džunglí, odháněl hmyz a obrovské stonožky a obcházel s ní části terénu, které vypadaly až příliš lákavě.

„Hoří ty stromy taky? Až dorazí oheň?“

„Samozřejmě“, zašeptal Vrax’ton, aniž by se otočil. „Hoří pomalu.“

„Takže nějakou dobu stojí v ohni?“

„Harper má pravdu. Ano. Dokonce, i když už oheň dávno vyhasne, je vidět, že stromy Rogneh stále hoří. Ve stromech je opravdu tvrdé dřevo.“

Harper mlčky přikývla. Možná ji bobule povzbudily až příliš, ale třeba to nebylo nemožné. V hlavě se jí začal rýsovat nápad.