C+C - 30. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Svatba

Pohled ze strany Crosse

„Úsměv,“ zamumlala jeho máma, zatímco kontrolovala, jak vypadal v obleku.

Cross se musel vší silou držet, aby neprotočil oči, když mu Emma upravila kravatu. Dospělý muž, dokonce s vlastními dospělými dětmi, a máma se stále chovala tak, jako by byl jejím děťátkem. „Kravata je v pořádku, mami.“

„Teď už ano.“ Emma ho svou teplou dlaní poplácala po tváři a podívala se na něj. V jejím pohledu našel vzpomínky z dětství, pohodlí a... a mateřskou lásku. Svým způsobem pro něj vždy byla jeho bezpečným místem. Měkké místo, když upadl. „A teď se usměj.“

„Usmívám se.“

Emma zvedla obočí. „Ve skutečnosti se neusmíváš.“

Cross mírně sklonil hlavu, aby se podíval do zrcadla za mámou. Měla pravdu. Ne, že by měl ve tváři zamračený výraz, ale na svém místě nebyl ani jeho úsměv. „Hmm.“

„Velký den.“

„To jo,“ souhlasil.

„Je v pořádku, že jsi z toho také trochu smutný.“

Cross se zamračil. „Nemyslím si, že jsem smutný, mami.“

„Smutný z čeho?“ Do soukromého apartmá vešel Calisto, přes rameno měl přehozené dva pytle s oděvy. Pravděpodobné máminy šaty a tátův smoking. „Co mi tu teď uniklo?“

„Cross je smutný.“

Emma se na Calista přes rameno usmála a jeho táta ji úsměv vrátil. Pak svůj pohled zabořil do Crosse.

„Smutný, hm?“

„Nejsem smutný,“ popřel Cross. „Jsem jen…“

Calisto odložil pytle s oděvy na nedalekou židli a postavil se na místo vedle své ženy. „Není připravený.“

Cross se podíval na tátu. Calisto mu pohled oplácel.

Oba muži tak zůstali po dlouhou chvíli. Ponořeni v tichu, kterému mohli na konci dne upřímně rozumět pouze otcové dcer. Přemýšlel, zda tohle - tuhle tíhu v hrudi a čekání na tento den – stejně tak cítil i jeho táta, když dával Camillu v její svatební den pryč.

„Je to dobrý způsob, jak to vyjádřit,“ usoudil Cross.

Calisto přikývl. „Já vím. Nikdy nebudeš připraven, synu. Žádný otec nikdy není.“

Cross si tvrdě povzdechl a sklonil oči na své ruce. Pohrával si s manžetovými knoflíčky na saku, protože to bylo pro tuhle chvíli prostě jednodušší než mluvit. Opravdu neměl moc co říct.

„Emmo, běž po Catherine,“ zamumlal Calisto.

„Jistě, Cale.“

Cross zvedl oči včas, aby zachytil, jak máma předtím, než rychle zamířila ke dveřím, políbila tátu na tvář.

„Ale pospěš si, Emmy, musíme se oblékat,“ zavolal Calisto přes rameno.

„Ty musíš vždycky spěchat.“

Calisto obrátil oči v sloup. „Ta žena, přísahám...“

Cross se při falešné stížnosti táty usmál. Táta mámu miloval až na konec Země a zpět. Byl to zvláštní, šílený druh lásky, který by nikdo zvenčí nemohl skutečně pochopit.

Když vzal všechno v úvahu, byl si dost jistý, že ani on sám tomu nerozuměl.

Ale znovu, byl si jistý, že na něj a na Catherine se lidé dívali naprosto stejně. Jako by jejich láska byla něčím zvláštním, silným a nedosažitelným.

Za to děkoval své mámě a tátovi. Za to, že v době, kdy vyrůstal, viděl, jak vypadá dobrá, zdravá a opravdová láska. Naučili ho, jak někoho milovat a jak to dělat správně.

Dobrý muž si zaslouží dobrou ženu.

„Juan je dobrý člověk,“ řekl Cross.

Calisto se podíval na Crosse. „Myslím, že ano.“

„A vím, že miluje Cece jako nic jiného.“

„Vypadá to tak.“

„Proč tedy nemohu -“

„Budeš se usmívat,“ řekl mu Calisto. „Budeš se usmívat, když budeš muset, a když se na tebe podívá, aby se ujistila, že je dneska všechno v pořádku. Budeš se usmívat, když budeš muset, protože to je to, co dělá otec, když se nám lámou srdce, ale jejich je tak plné. Budeš se usmívat, protože se chceš usmívat - když je ten správný čas a když na to máš chuť. Budeš se usmívat, Crossi, a bude to v pořádku.“

Bylo to, jako by mu svým tvrzením vzal táta všechen vzduch přímo z plic. Cross ani nevěděl, jak reagovat.

Místo toho řekl jen tiché, hloupé: „Ach.“

„Já vím – právě teď to tak necítíš.“

„Nejsem smutný,“ zamumlal Cross.

A nebyl.

Cítil spoustu věcí.

Smutek nebyl jednou z nich.

„Není to o smutku. Je to o změně a přesunutí se do nové kapitoly. Je to o tom, že se pustí tvé ruky, za kterou se dvacet tři let držela. A je zatraceně v pořádku, když nevíš, jak se ohledně toho chceš cítit, synu.“

„Takhle ses cítil i ty?“

Calisto zvedl obočí. „Co, když se vdávala Cam?“

„Ano.“

„Samozřejmě.“

„Přemýšlel jsem o tom,“ připustil Cross.

„A stejně tak i u tebe.“

Cross při tom prohlášení znovu zvedl hlavu. „Cože?“

„Stejně tak jsem se cítil i tehdy, když ses ženil ty. Samozřejmě, že v tvém případě jsem měl na to, abych se připravil na tvůj odchod, mnohem víc času než u Cam. Ty jsi začal chodit přede mnou už od okamžiku, kdy ses naučil jak otevřít ústa a odpovídat. Myslel jsem si, že v době, kdy budeš dospělý muž, to bude... no, ne v pohodě, ale že to pro mě bude šťastný okamžik, když tě uvidím ženit se a začínat svůj vlastní život.“

„A nebylo to tak?“

„Bylo,“ vrátil mu Calisto s pokrčením rameny, „ale bylo to také těžké. Neuvědomoval jsem si, že jedna moje část se stále drží doby, kdy jsi byl ještě malým chlapcem. Malým chlapcem, který mě nepřetržitě následoval, a který si myslel, že jsem byl jeho hrdina. Malým chlapcem, který usnul vzadu v mém autě a pod mým stolem si hrál se svými vláčky a autíčky. Takže ano, byl jsem šťastný a bylo to také těžké.“

Cross zamrkal. „Ale nepřišlo mi to tak... celý den ses usmíval.“

„A ty se budeš dneska také usmívat. Celý den.“

Do soukromého pokoje strčila hlavu Catherine a okamžitě se podívala na Crosse. „Někdo říkal, že jsem tady potřeba?“

Při pohledu na svou ženu si Cross nedokázal pomoci. Usmál se.

Byla tak nadšená - plánovala a plánovala a plánovala pro tenhle den dál a dál. Pro Cece byla celou dobu podporovatelem číslo jedna, a to bez ohledu na to, co jejich dcera chtěla se svým životem udělat. Catherine tam vždycky byla, aby jejich dívce řekla ano, buď úžasná.

Byla nejlepší matkou.

„Co se děje?“ zeptala se Catherine.

„Nedokážu si pořádně uvázat kravatu,“ zalhal.

Catherine zamlaskala jazykem, ale jeho slova nijak nezpochybňovala. „Dobře tedy.“

******

„Cece?“

Když se Cece otočila a našla ho ve dveřích svého soukromého apartmá, Cross zadržel dech. Všechny ženy, které tam byly, se na okamžik zastavily a změnily do nehybných soch. Za jejich mlčení byl vděčný. Poskytlo mu okamžik, aby… ocenil, do jaké nádhery jeho dcera vyrostla.

Ve svatebních šatech v barvě slonoviny, se širokou sukní, vypadala každým coulem jako princezna, která vyrostla, a která se již brzy stane královnou. Místo toho, aby měla vlasy rozpuštěné, si je nechala vyčesat nahoru. Ve tváři měla nápadný make-up s tmavě červenými rty a oči měla nalíčené kouřovým líčením.

Nečekal nic menšího.

„Podívej se na sebe,“ řekl Cross.

S širokým úsměvem ve tváři a rozevřenými pažemi přistoupil ke své dceři blíž. Oplácela mu to zářivým úsměvem a i ona se vydala směrem k němu.

Cross zachytil Cece do objetí a přitáhl si ji k sobě tak blízko, aby ji mohl vzít její tvář do dlaní a přimět ji podívat se na něj. Široce se usmívala - celá šťastná a připravená začít svůj život. I přes tíhu, kterou cítil ve svých útrobách, se usmál.

Musel.

Jak by nemohl?

„Ven, ven,“ zaslechl někoho říct.

Cross stěží dostal příležitost zvednout hlavu a ženy už opouštěly místnost. Vypadalo to, že jim hodlaly poskytnout trochu soukromí.

Další věc, za kterou byl vděčný.

Teď byla jeho pozornost zaměřena pouze na tu jednu jedinou.

Cece .

Ukázala na něj. „Nesmíš mě rozbrečet, dobře? Už předtím mě rozbrečela máma, a všechen make-up museli předělávat. Třetí kolo už moje kůže nezvládne, tati.“

Cross se zasmál. „Víš, nemyslím si, že by Juanovi extra záleželo na tom, jak budeš vypadat, až půjdeš uličkou, pokud se s ním na jejím konci skutečně setkáš.“

Cece se falešně zamračila. „I tak!“

Cross si ji k sobě rychle přitáhl blíž a políbil ji přímo na čelo. Dlouhou chvíli tak oba prostě zůstali stát.

On ji líbal na čelo. Ona se ho pevně držela.

Bývaly doby, kdy tahle žena - tahle dívka, kterou pomohl stvořit - by ho vůbec nepustila. V době, kdy měla prstíky tak malé, že je omotala kolem jeho palce a on ji mohl skrýt ve svém náručí.

Vzpomínal si na dům na stromě, který zbožňovala.

Postel pro princezny. Každý večer knížka.

Malý bratr, který byl jejím nejlepším přítelem.

Cross měl tolik věcí, které jí chtěl říct. Tolik věcí, které ji mohl říct a které mu z jejího života běžely hlavou, a to, jak se během jeho jediného nádechu celá změnila. A i tak se je nedokázal přinutit říct.

Ne teď.

Ještě ne.

„Miluji tě, tati,“ řekla Cece tiše.

Přikývl a na okamžik se jeho úsměv zachvěl. I když ona to neviděla, protože ji stále líbal na čelo.

„Miluji tě, má Cece.“

Cece se s dalším širokým úsměvem odtáhla. „Připravený odvést mě uličkou?“

Úsměv ji vrátil. Ne, pomyslel si.

„Cokoli potřebuješ,“ řekl místo toho.

*********

Teď už to byli jen oni, kdo zůstali za dveřmi kostela.

Cross a Cece. Dívka s květinami odešla. Také chlapec, který nesl prsteny. Všechny družičky a Ceceina svědkyně. Teď to byli jen oni.

Prsty sevřela Crosse kolem paže a pohled sklopila ke kytici bílých a růžových růží zdobených drahokamy.

„Viděl jsi dneska Nazia s Rosalynn?“ zeptala se Cece.

Řekla to šeptem, jako by je někdo mohl slyšet, a... nechtěla, aby její tajemství vyslechl. Všechno to spiklenectví a pobavení přesně tak, jako to dělala její máma, když měla Catherine nějaké roztomilé tajemství, o které se musela podělit. To Crosse opravdu skoro rozesmálo.

„Viděl jsem je,“ přemítal Cross. „Jako pár.“

„Je to jen měsíc,“ podotkla Cece.

„A přesto je od sebe nemůžeš oddělit.“

Zeke byl z toho, že jeho téměř osmnáctiletá dcera najednou zjistila, že by se mnohem raději než pokračovat ve svých snech stát se prvotřídní světovou pianistkou, raději honila za Crossovým synem až na konec světa a zpět, pobavený, ale zároveň i frustrovaný.

Pravdou bylo... Cross věděl, že se Rosalynn vrátí zpátky ke splnění svých snů, jen bude mít teď někoho dobrého a čestného, kdo ji při tom bude doprovázet. Jakmile se mezi oběma ta novost první lásky usadí, dívka si pak najde svou cestu zpátky ke snům, které ji doprovázely už od doby, kdy byla mladou dámou. Nazio bude jejím největším podporovatelem na konci dne i na začátku každého dalšího rána.

Protože Naz takový byl. Tak ho vychovali.

Právě teď se však Naz a Rosalynn stále pokoušeli vymyslet tuhle věc s láskou.

Crosse to nekonečně bavilo.

„Přistihli je ve zpovědnici,“ zašeptala Cece.

Cross sevřel rty k sobě, aby se nerozesmál. Nepomohlo to, protože tak jako tak se mu pod silou smíchu zachvěla ramena.

„Kdybych to byla já, nesmál by ses,“ podotkla Cece.

„Pravděpodobně ano,“ řekl Cross. „Hele, vy dva jste mé děti. Nehodlám se tvářit překvapeně, když vy oba uděláte věci, které bych udělal i já. Protože ano, přesně tohle bych absolutně udělal, Cece.“

Jen zavrtěla hlavou.

„Jsi smutný?“ zaslechl její otázku.

Cross se tiše zasmál. „Ne.“

Tohle byla bitva, se kterou se potýkal celý den. Bitva, která nevypadala, že by hodlala jen tak polevit. V jednom okamžiku ho prostě dohnalo všechno to, co se dělo, a štěstí jeho rodiny. A pak byl další okamžik, který ho srazil zpátky do katakomby nostalgie.

„Ne?“ zeptala se Cece.

„Myslel jsem, že bych mohl být,“ připustil Cross a přitáhl si ji ke svému boku o trochu blíž, aby ji mohl jednou rukou obejmout, „ale opravdu jsem rád, že tě vidím tam, kde chceš být, Cece.“

Zářila se na něj usmála.

Navždy jeho malá principessa.

Donati královna s krví Marcello.

A s novým příjmením na cestě.

Ona pocházela z toho nejlepšího z nejlepších. Jejich dědictví bylo zakořeněno v jeho dceři a ona ho dobře nesla. Vsadil by se, že s ním zvládne udělat mnohem víc, než kdy udělali oni. A už se nemohl dočkat, až ji při tom bude sledovat.

Stejně jako jeho syn.

Protože tyhle děti... tito malí lidé, které vychovali do dospělosti, byli těmi nejúžasnějšími lidmi na Zemi. Byli dokonalou kombinací své mámy a táty, ale s dostatkem svého vlastního důvtipu a osobnosti, aby dokázali vyniknout.

Byli úžasní.

Budou dělat úžasné věci.

A možná…

Možná tehdy se Cross konečně začal cítit trochu vyrovnaněji. Možná právě tehdy ho ta tíha opustila, protože věděl, že tohle... tátové dělali.

Tohle byl život.

Dveře se konečně otevřely.

A Cross vedl svou dceru vstříc její budoucnosti.

Stále se při tom usmíval.