TDHT - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Hyrr

„Měl ses k nám prostě přidat.“ Hyrr zavrtěl hlavou nad Jordovou hloupostí.

Milování s Hazel trvalo několik hodin. Cítil Jordovu touhu skrze jejich pouto a nejednou ho pobídl, aby si přišel s Hazel užít. Chtěla, aby to udělal; poté, co opustil jeskyni, ho nejednou připomněla a ptala se, jestli by se za ním neměli vydat. I když ji ostatní ujišťovali, že bude v pořádku, Hyrr vycítil Hazelino zklamání.

„Své důvody, proč se držím zpátky, jsem už řekl.“

Hyrr zavrčel, když odlepoval obvazy z Jordovy hrudi. Rány byly strupovité, lesklé a růžové, ale když do jedné z nich šťouchl, Jord sebou trhl. Průnik magie Zemí nebyl tak vysoký jako tam, kde existoval Byrelmore. Zvyšoval se, ale do té doby nebyly jejich ohně tak žhavé a jejich draci tak silní. Což znamenalo, že ani jejich léčitelské schopnosti nebyly zcela na výši.

„Nejenže máme co do činění s iracionálními lidmi, ale navíc jsou to iracionální lidé se zbraněmi,“ zabručel Hyrr. Když už se Jord chtěl kvůli Hazel chovat jako idiot, mohli se alespoň shodnout na tom, že agenti FBI jsou úplně mimo. „Zbraně! Líbí se mi jejich myšlenka, ale skutečné použití? Ne, děkuji. Mít zbraň, kterou se můžeš distancovat od zabíjení? Luky a šípy jsou jedna věc, ale tohle… to usnadňuje zabíjení. Odlidšťuje váš cíl. Když se mu nemusíš dívat do očí…“

Hyrr se prohrabával lékařskou brašnou. Ruce se mu mírně třásly, když si vzpomněl, jak se Jord zhroutil. Nebylo to tak, že by draci byli nezranitelní. I tehdy, s úrovní technologie, na kterou byl zvyklý, je lidé dokázali zabít. Jen to nikdy předtím nebylo tak snadné.

Takhle se cítili lidé? Vědomí, že je draci mohou zabít jen tak z rozmaru? Nezáleželo na tom, že většina z nich nebyla zabijáky – stačil jeden. Stejně jako teď stačil jeden člověk se zbraní.

„Zbraně jsou proti nám účinné, jen když jsme v lidské podobě. Naše šupiny nás chrání jako draky.“

„Všechno je teď tak jiné,“ zašeptal Hyrr. Obvazy nebyly nutné, ale stejně jich pár omotal Jordovi kolem hrudi jako připomínku, že to nesmí přehánět. „Vadí mi, že jsme se oddělili od Watna a Vindra. Vím, že to bylo to nejlepší, jen… jsem si tím novým světem nejistý, Jorde. A naše skupina, to je jediná věc, o které vím jistě, že zůstane stejná. Ale se zbraněmi by nás mohli zabít mnohem snáz…“

Jord položil Hyrrovi ruku na rameno a uklidnil ho. „Já nejsem mrtvý.“

„To vím.“

„Ostatní nejsou mrtví.“

Hyrr odvrátil pohled, v sevřené čelisti mu zaškubal sval.

„Vím, že svět, který známe, se mění. Mění se rychleji, než s ním téměř dokážeme držet krok. I já se toho bojím.“

Hyrr si odfrkl. Jako by. Se Jord nikdy ničeho nebál. No, možná čas od času. Ale vždycky měl své emoce pod kontrolou, vždycky se dokázal udržet ve středu. To byl jeden z důvodů, proč k němu Hyrr vždycky vzhlížel, už od dětství a ještě předtím, než se k sobě připoutali. Byla to také jedna z věcí, díky nimž byl tak dobrý vůdce. Jord si zachovával zdravý rozum i v těch nejhorších situacích a dokázal tento klid předávat i ostatním Lovcům.

S povzdechem se Jord lehce udeřil do paže. „Poslouchej. Svět se mění, ale není to nic, co bychom nezvládli. My čtyři Lovci jsme silnější než celý svět. Chápeš to?“

„Jo, jasně.“ Hyrr se snažil znít malicherně, ale na rtech mu zaškubal neochotný úsměv, jak se pomalu uvolňoval. „Ale držím se toho, co jsem řekl. Měl ses k nám včera večer přidat. Nakonec jsi šel na procházku, což ti sice mohlo otevřít rány, ale nebylo to zdaleka tak zábavné.“

Jord protočil oči. „Prostě jsem neměl chuť na skutečný sex. Bylo dost zábavné sledovat, jak se vy s Hazel bavíte. Kromě toho si nejsem úplně jistý, jestli by zvládla čtyři najednou.“

Hyrrova bledá kůže zrudla, jak ze sebe vydal přidušený protest. „Hele, my jsme ji nezklamali. Sama to řekla. A ona to dokončila. Nejméně čtyřikrát, než jsme skončili.“

Jord se usmál, ale Hyrrův zachmuřený výraz se prohloubil. Tak na tohle si chtěl hrát, co? Nejen že měl své potíže, ale ani o tom nehodlal mluvit? Hyrr mu pomohl do košile a pak se zhoupl na patách. Nebyl vždycky tak dobrý v tom, aby řekl, co si myslí. Častokrát to vyznělo špatně nebo obviňujícím způsobem.

„Cítím tvůj rozpor.“ Jeho vůdce na něj upřel pevný pohled. „Pokusím se brát vše, co řekneš, v duchu, v jakém to bylo zamýšleno.“

Hyrr přikývl, ačkoli mu čelo stále kalilo zamračení. „Všichni víme, že když jde o Hazel, bojuješ s emocemi. Ale nám ostatním o tom nic neříkáš.“

Jord se s posměchem odvrátil. Postavil se na nohy a začal uklízet jeskyni, jako by přerovnávání plechovek bylo něco, co je třeba udělat. „Já to zvládnu.“

Někdy dokázal být velmi hutný. Hyrr na něj zíral, ruce opakovaně svíral a rozvazoval. Teď, když měl povolení promluvit nahlas, si nebyl úplně jistý, jestli chce říct to, co mu už tak dlouho skákalo v hlavě. Ale když ne teď? Vzhledem k tomu, jak se věci s Hazel vyvíjely, to potřebovali dát do pořádku, než se všechno rozpadne jako domeček z karet.

„Kdybys tolik nelpěl na svých vlastních emocích,“ vyštěkl Hyrr a jeho tón byl mnohem agresivnější, než měl v úmyslu, ale pozdě by to měnil, „pak bys viděl, že s emocemi bojujeme všichni.“

Jord na něj obrátil šokované oči.

„Možná nejsem tak citlivý jako ty, nebo co to máš za blbost, a možná je Watn fyzicky vášnivý a Vindr se víc stará o to, abychom byli všichni na stejné vlně, než aby přišel na to, co cítí, ale všichni jsme se do ní zamilovali. Možná ne tak intenzivně jako ty, ale je to u nás víc než chtíč. Včerejšek toho byl důkazem, pokud ses obtěžoval dávat pozor.“

Jordovi ochabla čelist. Vypadal na pokraji hádky, ale Hyrr mu to nedovolil.

„Myslíš, že jsi jediný, kdo vidí, jak se jí rozzáří oči, když nás vidí? Nebo jak se usmívá, když se chystá říct něco chytrého? Nebo to její roztomilé škubnutí nosem, když se snaží vymyslet, jak s někým diplomaticky nesouhlasit?“

Jeho ústa se zavřela a on se podíval jinam.

Hyrr ještě chvíli počkal, než si odfrkl. „Když je Hazel s námi, a tím nemyslím jen sexuálně, myslím, když je s námi fyzicky, konečně se cítí… vyrovnaně. Zdá se, že my čtyři vždycky tančíme takový tanec, abychom si byli jistí, že zůstaneme vyrovnaní, ale s ní to dělat nemusíme.“

Jord se posadil na okraj nafukovací matrace a ve tváři se mu objevil zamyšlený výraz. „To přece děláme, ne? Asi jsem si nevšiml… tak dlouho jsme si vystačili jen ve čtyřech.“

„V pohodě, jo. Ale díky ní je to skvělé.“

Jordův výraz se změnil v plný úsměv. „Jo. To ona dělá. No… to je něco, co jsem ne –“

Přerušil se a hlava se mu rozskočila. Hyrr to slyšel také. Prasknutí větvičky v lese a náhlé ticho. Ne takové, jaké by způsobilo velké zvíře pohybující se bezstarostně; nedbalo by na to, že dělá hluk, a proto by se nezastavilo. A tohle bylo příliš blízko na to, aby to byla náhoda.

Chřípí se mu rozšířilo, jak vdechoval okolní pachy. Přišla k němu stopa člověka, tak slabá, že ho v první chvíli napadlo, jestli to není jen pozůstatek po Hazel. Otočil se k Jordovi a nakrčil obočí. Pokud se k nim plížili, museli to být nepřátelé. Ale byl Jord ve stavu, kdy by mohl bojovat?

Jord chvíli přemýšlel, než pokynul Hyrrovi, aby se držel zpátky. Projel jím šok; Jord jistě neměl v úmyslu jít tam sám? Sevřel ruce a zasyčel mezi zuby. Jord znovu gestikuloval, tentokrát naléhavěji a s impulsem skrze jejich pouto naléhal, aby poslechl. Hyrr neochotně ustoupil.

S napětím sledoval, jak se Jord blíží ke vchodu do jeskyně. Držel se na jedné straně ústí, aby se chránil před případnými střelami přicházejícími zvenčí, a zavolal.

„Víme, že jsi tam. Kdo jsi a co chceš?“

Po chvíli se mezi stromy ozval Antoniův hlas. „Vraťte nám Hazel v pořádku a nemusí se to zvrtnout.“

Hyrr si pod nosem zavrčel. Opravdu si myslel, že Hazel jen tak vydají na porážku? Vyrazil vpřed, ale tvrdý puls z pouta ho zastavil v cestě. Jeho ruce se sevřely a rozvázaly, jak čekal.

„Proč bychom ti Hazel dávali, když je naší povinností ji chránit? Tvý muži nás napadli, Antonio. Jak můžeme věřit, že jí neublížíte?“

Další úder. „Vyjdu ven, neozbrojený. Můžeme si v klidu promluvit, ne?“

„Jo,“ odpověděl Jord. „Jen věz, že pokud uděláš jakýkoli krok, který by ji mohl ohrozit, nebudu váhat a usmažím tě.“

Hyrr se vydal přes jeskyni na druhou stranu, aby mohl nahlédnout do vchodu. Ze stromů se vynořil Antonio s rukama nad hlavou. Měl na sobě těžký oblek moderní neprůstřelné zbroje, na hlavě tmavou přilbu s obličejovým štítem. Bylo to účinnější, musel Hyrr uznat, než staré ocelové obleky.

Antonio se pomalu přibližoval, až stanul v ústí jeskyně. Dlouhou chvíli se s Jordem pozorovali, než spustil paže.

„Co to má znamenat, že na tebe moji muži zaútočili?“ Zněl rozzlobeně a obranářsky, ale ne překvapeně.

Jord mu vysvětlil, co se stalo. Jak mluvil, Antoniův výraz stále více tvrdl. Jakmile skončil, Antonio zavřel oči a zhoupl se na patách. Rozhodoval se, jestli mu má věřit, nebo ne? Hyrr neklidně poklepával nohou, když se ticho protahovalo.

„Kéž bych mohl důvěřovat svým mužům,“ řekl Antonio tiše. Když otevřel oči, měl je tmavé. „Ale ta schůzka, která nás odvolala, byla falešná, a když si vzpomenu, důvod, který uvedli, abychom se otočili, byl přinejlepším chabý. Příběh, který vyprávěli, když se vrátili na velitelství… No, byl úplně jiný než tvoje verze. A mnohem méně věrohodná.“

Ramena mu poklesla a Hyrrovi ho bylo poprvé líto. Antonio vypadal jako tvrďák a možná ne tak zajímavý člověk, ale bylo jasné, že svou práci bere vážně. A právě teď si Hyrr nemyslel, že je nepřítel. Ve skutečnosti, soudě podle výrazu jeho tváře, mu právě vrazil nůž do zad člověk, kterému věřil.

„Poslali jsme Watna a Vindra s Hazel zpátky do Byrelmoru,“ řekl Jord. „Teď, když jsi tady, se k tobě přidáme já a Hyrr. Nebo…“ Zakroutil hlavou. „Možná bude nejlepší, když s tebou Hyrr poletí zpátky, zatímco já půjdu se zbytkem vašich mužů sem. Nejsem zrovna ve stavu, kdy bych mohl letět, ale oba naši nadřízení se budou cítit lépe, když uslyší jak tebe, tak nás.“

Hyrr zavrčel, ale při Jordově pohledu sklonil hlavu.

„Já… předpokládám…“ Antonio z toho zněl stejně šťastně, jako se cítil Hyrr. „To by nakonec mohl být ten nejlepší nápad.“

Hyrr přistoupil blíž a zamračil se. „Já to udělám. Ale radši mi nezvracej na šupiny.“

Antonio se na něj uraženě podíval. „Z letadla jsem vyskočil víckrát, než dokážu spočítat. Pochybuji, že se mi z jízdy na hřbetě draka udělá špatně.“

„Uvidíme,“ zamumlal Hyrr a začal svolávat své ohně dopředu. Nerad nechával Jorda za sebou, ale jeho vůdce na něj skrze pouto tvrdě tlačil. A Hyrr ho poslechl.