TDHT - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Jord

To je ono?

Jord propadl stromořadím na hranici malého prostoru, který se otevíral do poměrně malé, nijak výrazné chaty. Tráva byla zarostlá křovinami, které se tiskly k bokům budovy. Vlečka byla potřísněná a počasí ji na několika místech poškodilo. Okna byla zvenčí plná pavučin. Střecha byla nízká a šikmá, ideální k přikrčení. Stromy však byly tak blízko, že jim to moc výhodný výhled neposkytovalo.

Dveře do chaty se otevřely a vyšel z nich vysoký tmavovlasý muž. V očích měl podezření, když se Jord a další tři Lovci přiblížili. Jord se musel přemáhat, aby se nemračil. Kdyby to byli nepřátelé, mohli toho muže už dávno zabít a přejít k Hazel.

Ne že by tito lidé měli proti drakům stejně velkou šanci. Museli je vidět přilétat. Přistáli o půl kliknutí dál, aby se mohli obléknout, než se přiblíží k chatě. Lidé byli na nahotu divní, dokonce i na tu nesexuální. Už nejednou je zatkli za veřejnou neslušnost… i když právě přistáli po letu a ještě se nestihli obléknout.

Jeho ohníčky se rozhořely a on cítil ostatní skrze pouto, které je spojovalo. Souhlasili s jeho hodnocením pozemku a strážců přidělených Hazel. Jestli tohle byla kvalita, kterou tu mohli očekávat, pak není divu, že chtěla spíš je než důvěru v tyhle lidi.

Kdyby to byl on, vybral by si mnohem bezpečnější místo. Jistě, pozemek byl ukrytý a cesta sem byla zdlouhavá. Bylo pravděpodobné, že na ně nikdo náhodou nenarazí, a lidé po Hazel by to stejně měli těžké najít. Ale také tu nebylo nic, co by ji ochránilo, kdyby je někdo napadl. Jedinou možností by byl útěk do lesa.

Jord se zastavil, když poutem pronikly vlny touhy. Obrátil se ke svým mužům a člověka stojícího ve dveřích ignoroval – prozatím. Ztišil hlas, když se na každého z nich postupně zadíval.

„Nezapomeňte, proč jsme tady,“ zavrčel si pod nosem. „Jsme tu, abychom Hazel chránili, ne abychom ji sváděli. Nemůžeme ji ochránit, když myslíme jen na to, abychom ji udrželi v posteli.“

Hyrrovi se rozzářily oči. Než Jord stačil zavrčet varování, aby se ovládl, už vyhrkl. „A co ji udržet v bezpečí v posteli?“

Vindr protočil oči, zatímco Watn vydal ze sebe štěkot smíchu. Hyrr se tvářil docela spokojeně, a právě proto Jord vypustil obláček kouře. Tohle nebylo k smíchu! Už tu byli lidé, kteří se pokusili Hazel zabít. Ano, byla krásná. Ano, všichni ji chtěli. Ano, Jord si nemohl pomoct a musel myslet na to, jaké by to bylo, být mezi jejíma nohama, zatímco ostatní Lovci by s ním pracovali, aby ji uspokojili.

Ale také myslel na to, jaké by to bylo, kdyby ji zabili, protože byli příliš zaneprázdněni přemýšlením svými malými hlavičkami, a ne mozkem.

„Nic takového se nestane,“ řekl Jord ostře a přerušil Watnovo chrčení a Hyrrův úsměv. Zadíval se na všechny tři. „Tohle je vážná situace a my si nemůžeme dovolit nechat se rozptylovat.“

„Víme, že je to vážné,“ odpověděl Watn. Na tváři se mu objevil zamračený výraz a podíval se Jordovi přes rameno, pravděpodobně na člověka, který stále stál ve dveřích. Co si o tom musí myslet? „A ty už jsi nás poučil. Nemyslíš, že už to chápeme?“

„Myslím, že ne.“

Watn si povzdechl. „Podívej… chápu, že ti to dělá starosti. Ale není to první strážní detail, který jsme na Zemi dostali. Víme, co můžeme očekávat. A jsem si jistý, že to dokážeme udržet na profesionální úrovni, aniž bychom se vzdali času s Hazel. Koneckonců jsme se rozhodli, že se o ni podělíme.“

„Ne,“ přerušil ji Vindr. „Rozhodli jsme se, že o ni budeme usilovat. Jestli se o ni nakonec skutečně podělíme, nebo ne, záleží na ní. Pokud se jí ta myšlenka nebude zdát lákavá…“

„Samozřejmě, že ano.“ Hyrr vypnul hruď. „No tak, už se někdy stalo, že by se do nás žena nezamilovala, jakmile jsme se rozhodli, že ji chceme?“

Jord se na něj zamračil. Lidé říkali o dracích dost hrozných věcí a s tímhle přístupem si lidé budou myslet, že měli celou dobu pravdu. Ruce se mu sevřely v pěst. „Nemáme čas na žádné svádění! Vadí ti, že se opakuju? No, to mě taky! Kolikrát to mám ještě opakovat?“

Hyrr se na to zamračil, ale nehádal se. Alespoň ne hned. Když se Jord otočil zpátky k domu, zaslechl, jak druhý drak zamumlal: „Na svádění je vždycky čas.“

I když se Jord chtěl otočit zpátky a dát Hyrrovi co proto, přinutil se kráčet vpřed. Člověk stojící ve dveřích chaty teď na ně čtyři otevřeně zíral a nebylo divu. Byl to nechutný projev neprofesionality. Hádat se na dvoře, když měli jít do domu a zhodnotit situaci? Být na jeho místě, považoval by tyhle vetřelce spíš za hrozbu než za pomoc.

„Jord, předpokládám?“ pozdravil muž, když se přiblížili.

Jord přikývl. „Tohle jsou moji muži, Hyrr, Vindr a Watn. Kde je Hazel?“

„Odpočívá ve svém pokoji.“ Muž ustoupil, aby mohli vstoupit. „Já jsem Antonio a tohle jsou moji muži, Bruce, Carl a Robert.“

Tři lidé se na draky podívali s neskrývaným nepřátelstvím. Vyzařovala z nich nedůvěra a strach. Jediný, kdo vypadal alespoň zpola klidně, byl Antonio, ale i ten byl zjevně na hraně. Jord se snažil uvolnit. Věděl, že na lidi působí děsivě. Vyšší než kterýkoli z přítomných mužů, s rameny širokými jako násada sekery a s ohněm, který hořel natolik, že ho lidé mohli cítit, jen když se k němu přiblížili.

Kývl směrem k mužům. „Takže v dohledné době budeme pracovat společně? Měli bychom se trochu lépe poznat…“

„Nevím, co ti o tom řekli,“ přerušil ho Antonio. „Ale tohle je moje operace, rozumíš? Já jsem si deset let nenamáhal koule jen proto, aby mi první úkol převrátila létající ještěrka.“

Ještěrka. To bylo něco, co na něj už několikrát křičel. Z nějakého důvodu se zdálo, že to lidé považují za urážku. Technicky vzato to ještěři nebyli, ani zdaleka, ale Jord nějak pochyboval, že by na tom něco změnilo, kdyby na to upozornil. Zamračil se na Antonia, stále ještě podrážděný odmítavým postojem svého vlastního týmu.

„Chápu, že tohle je tvoje operace,“ řekl a snažil se nedat najevo, jak je nešťastný z toho, že je to jeho první operace tohoto typu, „a my tu nejsme od toho, abychom to za tebe převzali. Jsme tu, protože Hazel chtěla, abychom tu byli.“

Poutem projelo nespokojené zavlnění. Ostatním se nelíbilo, že se podřizuje člověku. Jord také nebyl zrovna nadšený, ale potřeboval udržet mír. Podle toho, co mu Indulf řekl, se Hazel obávala, že tito lidé jsou příliš zaujatí proti drakům, než aby ji dokázali náležitě ochránit. Agresivita v této fázi by problém jen zhoršila. Neochránilo by Hazel, kdyby si lidi znepřátelil.

Antonio se na něj chvíli díval a pak přikývl. Jeho postoj změkl a pomalu vydechl. „Dobře. Děkuji ti za pochopení.“

Jord opětoval přikývnutí. Možná tenhle chlapík nebyl tak špatný, jak se na první dojem zdálo… Kdyby si jejich místa vyměnili, Jord by byl taky pěkně naštvaný.

Otevřely se dveře a ovanula ho Hazelina sladká jahodová vůně. Otočil se a oči se mu rozzářily, jak se mu po tváři rozlil úsměv. Hazel si protřela oči a vypadala, jako by se právě probudila. Když uviděla jeho a ostatní, rozlil se jí po tváři obrovský úsměv. Vrhla se vpřed a pak se smykem zastavila jen pár metrů od něj. Její jemná porcelánová pleť se zbarvila do růžova, když se podívala na lidi, a pak si odkašlala.

„Jsem ráda, že jste se sem vy čtyři dostali v pořádku,“ řekla a její hlas zněl o něco tužším tónem než obvykle.

Jord se přistihl, že by ji nejraději vzal do náruče. Zadržel se, ale jen stěží. Ani on se nedokázal přestat usmívat. Nebylo to tak strašně dávno, co se viděli naposledy, ale teď? Připadalo mu to jako věčnost. Částečně si uvědomil, že měl strach, neodbytný strach, že se jí za tu dobu, co byli od sebe, něco stalo.

„Pojďme si promluvit,“ navrhl a gestem ukázal směrem k ložnici.

„Ah.“ Znovu pohlédla na lidi, kteří se mračili. „Jo. To by bylo skvělé.“

Pětice se nahrnula do ložnice. Jordův pohled spočinul na posteli a jeho ohníčky vzplály, když si představil, jak v ní Hazel leží zabalená v prostěradle a v ničem jiném. Pouto mu vrátilo ozvěnu tepla a on si odkašlal, aby odradil další představy. K čemu mu byla slova, když se jich nedokázal držet?

„Stěny jsou tenké,“ zašeptala Hazel. „Takže musíme být potichu.“

Jordovi trvalo půl vteřiny, než pochopil, že nezve na „hraní“. Hrubě si odkašlal, zavrtěl hlavou, aby zahnal myšlenky, a vzal ji za ruku. „Jsi v pořádku?“

„Už jsem.“

Chtěl si ji přitáhnout do náruče. V hrudi se mu zvedla vlna ochranitelství. Chtěl se tam vrátit a vymlátit z někoho duši, ať už to byl kdokoli, kvůli komu se necítila bezpečně. Chtěl na Antonia křičet, aby kontroloval své lidi, že by se neměl nechat odvádět od svých povinností. Chtěl ji odtud odvést pryč, na nějaký hrad v oblacích, kde se jí nikdo nesmí dotknout. A tam ji stáhnout do postele a milovat se s ní hodiny a dny v kuse, jakkoli by to snesla.

Nic z toho ovšem neudělal. Místo toho jen přikývl a opětoval její úsměv.

Už když se Lovci poprvé spojili, uzavřeli dohodu, že se o své ženy budou vždy dělit. Bylo to pro ně přirozené. Vzájemně cítili své touhy a rychle se naučili, že je příjemnější se dělit, než se snažit své záležitosti tajit. Pravda, ne každé ženě to bylo příjemné. Mnohé z nich to vlastně dost děsilo.

Hazel však byla vzácná žena. Nikdy po žádné netoužil tak jako po ní. Což byl jeden z důvodů, proč doufal, že až přijde čas a oni jí vysvětlí, co chtějí, odmítne.

Líbilo se mu, jak se smála. Miloval, jak si přehazovala ohnivě rudé vlasy přes ramena, když se chystala hádat. Líbilo se mu, jak jí jiskřily oči, když mluvila o věcech, pro které byla zapálená. Miloval na ní tolik věcí.

Bylo by pro něj příliš snadné se do ní zamilovat. Příliš snadno by mu to zlomilo srdce.

On a Lovci měli přísné zásady. Nikdy ne déle než tři měsíce. Jordovi to nikdy předtím nevadilo, protože v minulosti šlo vždycky jen o fyzické vztahy. Ale s Hazel? Fyzická touha byla silná, to ano, ale také s ní prostě rád trávil čas. Bylo by snadné nechat se do ní zamilovat a pak si nechat zlomit srdce, když nastal čas rozchodu.

„Jsi v pořádku?“ Hazelina slova prolomila jeho myšlenky. Její čelo se svraštilo obavami, když se na něj zadívala.

Jord se přinutil k úsměvu. „Jo, jsem v pořádku. Byl to jen dlouhý let.“