TDHT - 14. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Watn

Být vězněm by nebylo tak špatné, kdyby nebylo vědomí, že se Jord kvůli němu udržuje v oslabení. Kdyby udělal, co Watn chce, jeho ohně by se doplnily natolik, aby se mohl proměnit a dostat se odsud. Udržet se v bezpečí a zabránit tomu, aby Hazel, Hyrr a Vindr museli oba oplakávat.

Ale Jord, protože byl Jord, nehodlal udělat, co Watn chtěl. Ten idiot si vždycky dělal, co chtěl, bez ohledu na to, jestli s ním ostatní souhlasili. A když se Watn probral z bezvědomí, řekl Jordovi přesně, co si o tom myslí.

Jord však neměl zájem nechat se kárat za to, že zůstal naživu a udržel Watna naživu delší dobu. „Cítíš to?“

Watn na něj nejistě zíral. A pak si uvědomil, že mu je tepleji. Jeho studené ohníčky doutnaly. Ne však způsobem, který by naznačoval, že mu Jord právě dodal oheň. Ne, tohle vycházelo z… Hyrra? Vindra? Bolest se mu v těle stále rozlévala plnou silou, ale cítil hojivý záblesk ohně. Ale nebylo možné poslat jinému drakovi oheň přes pouto… k tomu byl potřeba fyzický kontakt… nebo ne?

Bylo tu ještě něco jiného. Čtvrté pouto, proud světla vycházející z jeho hrudi přímo k jiné bytosti. Teplý, měkký, někdo, koho toužil držet v očích.

Watn zasyčel, když si uvědomil, co se děje. „Hazel.“

Jeho oči se setkaly s Jordovými. Jeho ruka vystřelila a chytila Jordovo zápěstí. Jord ze sebe vydal přidušený výkřik, ale Watnovi bylo jedno, jestli mu náhodou neublížil – co si Hyrr a Vindr mysleli, že dělají? Copak nevěděli, co by to Hazel mohlo způsobit?

„Musíš odejít,“ zasyčel Watn.

Jord zavrtěl hlavou. „Když ti přestanu dávat svůj oheň…“

„Jsem silnější.“ Byla to pravda i lež zároveň. Nedalo se říct, jak dlouho tohle nové, posílené pouto vydrží. Jakmile zmizí, zmizí i Watnovy nové plameny. Při tom pomyšlení mu ztuhla krev v žilách, ale bylo mu to jedno. „Jsou příliš zoufalí. Cítíš to. Tvé plameny sílí.“

Jord sevřel čelist, ale přikývl. „Kdybych ti mohl dát ještě trochu…“

„Ne!“ Watn zasyčel bolestí a padl na záda. Stále se však držel Jordova zápěstí. „Jakou daň si to na ní vybere? Musíš za nimi jít. Zastavit je, než ublíží jí nebo sobě. Prosím.“

„Zemřeš.“

„Já vím.“ Watn znovu otevřel oči. „A raději zemřu, než aby se někomu z nich něco stalo. Mohli by se tím zabít. Prosím tě. Prosím, Jorde. Zastav je.“

Jejich pouto se zachvělo. Watn cítil ve svém vůdci rozpolcenou loajalitu, ale už věděl, co si Jord vybere. Dříve šlo jen o to, aby se kvůli Watnovi vystavil nebezpečí. Teď? Bylo to mnohem nebezpečnější.

„Můžu tě odnést zpátky…“

„Ne, to nemůžeš. Ne, když tě tvé ohně mohou kdykoli zklamat. Ne s tím výpraskem, co ti, ti zbabělci dali minule.“ Modřiny na Jordově tváři byly stále živé, což svědčilo o jeho nedostatečné schopnosti hojení. „Běž!“

Jord ho popadl a přitáhl si ho do objetí. Oba se třásli, ale ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Hyrr a Vindr příliš riskovali. Riskovali sebe, riskovali Hazel. Watn zavřel oči a smířil se s vlastním osudem.

„Dohlédneme na tvé prarodiče,“ zašeptal mu Jord. „A tvou sestru. Bude o ně dobře postaráno a budou znát tvou statečnost.“

Watnovi se při pomyšlení na ně sevřelo hrdlo. Jak rád by se s nimi rozloučil… ale oni to pochopí. Chápali, že pokaždé, když odjíždí, může to být naposledy. Tentokrát to tak bylo… Nelitoval toho. Alespoň ne s nimi. Zabořil tvář do Jordova ramene a vypůjčil si od svého přítele sílu, aby mohl čelit této největší oběti.

„Kéž bychom mohli mít dítě. Hazel bude dobrá matka. Až se k ní vrátíš, řekni jí to.“ Watn se odtáhl a zadíval se svému vůdci do očí. „Řekni jí, že ji miluješ. Já ji taky miluju. Chci, aby to věděla. Neboj se jí odevzdat. Všichni jsme na tebe jen čekali, Jorde. Hazel je naše družka. Je naší budoucností a vším. Nevzdávej se jí jen proto, že se bojíš svých emocí.“

„Já se ničeho nebojím.“ Jord zavřel oči a soustředil se. Ramena mu poklesla. „Nemám dost ohně. Nedokážu se proměnit.“

No, pak už zbývala jen jediná věc. Watn si nedovolil zaváhat, když se zvedl a poklekl před Jordem. Jord začal vrtět hlavou, zjevně znal Watnovy úmysly. Ačkoli mu bušilo srdce a žaludek se mu zvedal, rozhodnutí už bylo učiněno. Watn si vzpomněl na Hazel, když uchopil Jordovu lebku do dlaní a přiložil mu ústa k ústům. Jord se dusil, když Watn začal do Jordova nitra vdechovat své vlastní slabé plameny.

Prostor mezi nimi zaplnil žár. Watn cítil, jak drak v Jordově těle ožívá. Jeho vlastní plameny slabě vyšlehly a vrátily se do doutnajících trosek, kterými byly předtím. Plameny mu sežehly hrdlo. Šlehaly z Jordova nosu a olizovaly strniště na jejich tvářích. Jord se pokusil odtáhnout, ale Watn ho pevně držel, ujišťoval se, že dostane každý plamen, a posiloval ho.

Když však dal Jordovi zbytek toho, co měl, projel jím další nával tepla. Skoro cítil, že Hazel, Hyrr a Vindr jsou s ním přímo v místnosti. Téměř cítil, jak ho objímají. Skoro cítil, jak do něj každý z nich vdechuje plameny. Jeho plameny se znovu rozhořely k životu. Ne dost na to, aby se mu vrátil drak, ale dost na to, aby hned nepadl mrtvý.

Jord se od něj odtrhl. Dívali se jeden druhému do očí a oba chápali, co to znamená.

Tohle nebylo pouto přicházející na dálku. Tohle bylo jejich sblížení. Na co mysleli? Přece s sebou nechtěli vzít Hazel… nebo ano? To nemohli… to by bylo šílenství! Nebo zoufalství. Když jí dali oheň, aby posílili pouto mezi námi, co jim brání vzít ji s sebou?

„Nechají se zabít,“ zašeptal Jord.

Pevně sevřel Watnovy předloktí a zkřivil tvář. Watn cítil, jak se pouto snaží stáhnout, odtáhnout od něj Jorda. Ale Vindrovo a Hyrrovo odhodlání bylo příliš silné. I kdyby nebylo, Watn neměl sílu s tímto poutem bojovat, ne bez toho, aby přerušil teplo, které k němu od nich proudilo. Kdyby to udělal, neměl by vůbec žádnou sílu a oni by pouto zase jen postrkovali dál.

Nebyl si ani jistý, jestli se chtějí soustředit na pouto s ním. Na tom však sotva záleželo… dělo se to a Jord ztrácel čas tím, že se snažil odtrhnout.

„Vypadni odsud,“ zavrčel Watn. „Máš být náš vůdce. Tak nás veď! Udělej těžké rozhodnutí. Zachraň je. Jinak se nechají zajmout nebo zabít.“

Jord si pod nosem zavrčel. Z kůže mu začínaly vyrůstat šupiny, zuby se mu brousily, jak se mu tvář prodlužovala. „Je mi to líto.“

„Neomlouvej se. Jen si Hazel važ. Své první dítě pojmenuj po mně.“

Už nebylo času na plýtvání řečmi. Jord pustil Watna, který se zhroutil na podlahu. I když k němu skrze pouto proudily ohně, jeho zranění byla příliš těžká. Adrenalin, který ho poháněl, ho také vysával. Přitiskl tvář k podlaze, když ucítil vlnění vzduchu, které naznačovalo Jordovu změnu.

Stěny zaskřípěly, jak je prorazily dračí drápy. Střecha se nad nimi utrhla. Na Watna se sesypaly trosky. Slabě si přitiskl ruce na zátylek, aby se chránil. Pouto pulzovalo. Cítil, jak do něj proudí každý kousek ohně; cítil, jak uniká skrz jeho slabé tělo do éteru.

Jord vyskočil do vzduchu. Křídla měl stále rudá a potrhaná od útoku na něj. Ve vzduchu se zapotácel a zřítil se zpět na zem.

Neměl dost síly. Watn zavrčel. Tiskl ruce do podlahy a přitahoval se zpět. V mysli mu vířilo, dělalo se mu špatně, jeho rány do něj vysílaly blesky bíle rozžhavené bolesti, když se z nich začalo kouřit. Oheň v jeho břiše tančil, v jednu chvíli horký a vzápětí studený. Natáhl ruku a nahmatal podél pouta, odkud oheň vycházel. Vystopoval ho až k jeho zdroji.

S vypětím všech sil ho zablokoval.

Oheň se za jeho mentálním blokem chvíli hromadil, než začal proudit jinou cestou. Nad ním Jord vydal výkřik, když se mu z nozder vyvalil kouř a podél křídel mu zatančily plameny. Vrhl se zpět do vzduchu. Tentokrát letěl rovnoměrně a byl pryč.

Watn klesl na záda a zadíval se na oblohu. Na rtech se mu rozlil spokojený úsměv. Ti únosci si mysleli, že draka zadrží, ale netušili, jaké síle čelí.

Něco se mu otřelo o mysl. Nejdřív si myslel, že je to jeden z ostatních lovců. Když se o něj však otřel znovu, zachytil vůni jahod. Hazel. Natáhl se po ní a v duchu ji objal. Vzduch kolem něj naplnil křik, ale on se vzdaloval od mužů, kteří se svými zbraněmi procházeli rozbitými zdmi. Vymazal zvuk střelby.

Místo toho držel Hazel. Hladil ji prsty po ohnivě rudých vlasech. Ochutnal její jahodové rty. Zabořil jí nos do krku a vdechoval její vůni. Sledoval její úsměv, když mu prsty přejížděla po hrudi.

Oslepilo ho jasné světlo. Z mysli ho vytrhl výbuch ohně. Na obličej mu pršely trosky, zatímco muži kolem něj křičeli.