TDHT - 12. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Jord

Watn alespoň přestal krvácet. Jord si olízl roztržený ret, když se skláněl nad svým druhem a prohlížel si nedbalé obvazy. Nebyl si jistý, jak Watna našli a co mu udělali, ale když sem Jorda strčili agenti FBI, ti, kteří tvrdili, že se snaží Hazel pomoci, našel Watna obaleného krvavými obvazy a na prahu smrti.

V posledních hodinách ho stálo veškeré síly, aby Watna udržel naživu. Jeho ohně vychladly a tělo bylo jako led. Nepřicházel k vědomí, pouto mezi nimi, i když byli tak blízko sebe, bylo tak slabé, že téměř neexistovalo. Byl ve špatném stavu a potřeboval náležitou péči. Ne že by se mu jí tady dostalo.

Watnovi se zadrhlo srdce. Jordovo vlastní poskočilo, sklonil se nad Watnem a pro jistotu mu zkontroloval puls. Tlukot byl tak slabý, že ho sotva cítil. Krvácení se sice zastavilo, ale ztratil už tolik krve…

Tlukot slábl. Jord sevřel Watnův nos a přikryl svá ústa nad Watnovými, když přivolal své ohně. Jemně dýchal a vysílal teplo svých ohňů do Watnova těla. Byl to mučivě pomalý proces, ale Watnova kůže se začala znovu zahřívat. Než se však stačil úplně zotavit, Jordovy ohně příliš zeslábly na to, aby mohly pokračovat. Mezi snahou vyléčit vlastní zranění a půjčováním svých ohňů Watnovi už mu toho moc nezbývalo…

Jord se sesunul ke zdi a držel ruku na Watnově hrudi. Vlastní hruď ho bolela a z obnovených střelných ran prosakovala přes obvazy, které měl na sobě, krev. Z různých modřin a řezných ran ho bolelo celé tělo. Potřeboval si odpočinout. Pořádný, dlouhý spánek, který by mu doplnil energii.

Ale tihle zbabělci mu nehodlali dát čas. Nedali mu ani šanci se bránit. Přivedli ho zpátky do chaty v lese a bez varování ho napadli. Baseballové pálky, paralyzéry, všechno možné, jen ne to, aby ho znovu střelili do hrudi. Jejich obrovský počet a jeho už tak slabé ohně ho přemohly. Nebyl schopen se proměnit, a když ho ještě mlátili?

„Dostaneme se z toho,“ zašeptal k Watnově bezvědomé postavě. Toužil natáhnout ruku skrze pouto k Vindrovi a Hyrrovi, ale viděl toho dost, když ho vtáhli do tohoto chladného, temného zařízení, aby věděl, že to nedokáže.

Ať už bylo tohle místo cokoli, bylo silně ozbrojené. Po chodbách se procházeli strážní s kulomety a bylo tu i několik dalších druhů zbraní – protiletadlové, bazuky, a dokonce viděl i pár stíhaček. Ne… musel je držet na uzdě, jinak by je prostě zabil.

Dveře se zabouchly. Jord prudce vzhlédl a na rtech mu zacukalo, když dovnitř vešel půltucet známých tváří. Jejich vůdce, jehož jméno Jord neznal, postavil židli doprostřed místnosti a gestem ukázal na své muže. Několik z nich mělo kamery. Ostatní popadli Jorda, odtáhli ho k židli a přinutili ho, aby se posadil. Připoutali ho k ní.

Jord zavrčel, když jeden z nich Watna kopl. „Je v bezvědomí, to jste takoví zbabělci, že mlátíte na –“

Přerušil ho úder nočním obuškem přes čelist. Jord nasál krev, která mu vytryskla mezi zuby, a znovu ji vyplivl. Opravdoví zbabělci, ani ho nenechali promluvit. Zašklebil se na jejich vůdce, když Watn zůstal tam, kde byl, ačkoli se na něj zaměřila jedna z kamer.

„Umíš číst anglicky?“ zeptal se vůdce, jeho tón byl nadřazený a samolibý.

Jord odolal nutkání protočit oči. Samozřejmě že uměl anglicky! Za koho ho ti lidé měli? „Naše magie překládá všechny jazyky. Dokážu přečíst cokoli, co mi předložíte.“

Vůdce se ušklíbl. „No nejsi ty náhodou Rosettský kámen?“

Co to bylo za urážku? Jord se na něj zadíval, ale nedal najevo, že netuší, co je to Rosettský kámen. Na tom nezáleželo. Právě teď musel najít nějaký způsob, jak získat převahu. Zkoušel řetězy kolem sebe, když před něj postavili stojan na noty a na něj položili papír. Řetězy držely pevně, ale dřevěná konstrukce židle byla slabá. Kdyby se mu podařilo jednu z nich ulomit, mohl by ji použít jako zbraň. Bylo tu jen šest mužů. Pár jich mělo paralyzéry, takže ty sejme jako první.

„Tohle přečteš,“ řekl vůdce a poklepal na papír před sebou. „A pak budeš prosit svého krále, aby nám dal, co chceme, za život tvého společníka.“

Jord si odfrkl. Všichni nosili zbraně, což by byl problém. Ale kdyby v tomto malém prostoru vytáhli zbraně, bylo by dost snadné zlikvidovat několik z nich přátelskou střelbou, než by se to dozvěděli.

„Přečtete to,“ zavrčel znovu vůdce. „Nebo ho zabijeme hned teď.“

Jordovi se rozbušilo srdce. Zamračil se na vůdce, ale stále mlčel. Nevěděl, co se v tom papíru píše, ale věděl, že to nebude nic dobrého. Spolupracovat s takovými lidmi, v takových situacích… To bylo skoro stejně špatné jako zrada. Chtěli Draky odstranit a jakákoli drobná pomoc, kterou jim poskytl, je posouvala blíž k jejich cíli.

A silně pochyboval, že by ho s Watnem stejně nechali odejít živé.

Vůdce se nad ním naklonil a na rtech se mu objevilo zavrčení. „Poslouchej, ještěre. Hazel po nás chce důkaz života. Tak jí dáme důkaz života. Tohle bude přímý přenos. Víš, co to znamená?“

„Musíš jít k zubaři. Smrdí ti z huby.“ Jord zachoval chladný tón, i když mu srdce bušilo do hrudi stále silněji. Hazel, chtěla důkaz života. To znamenalo, že ji kontaktovali? Ne… znamenalo to, že je s Indulfem. Znamenalo to, že ji Vindr dostal do bezpečí. Mohl se ušklíbnout, jak v něm stoupalo nadšení. Byla v bezpečí – neodvážil se posílit pouto s Vindrem, aby si to ověřil.

Teleskop ho znovu udeřil do tváře. „Smaž si ten úsměv z tváře! Přečti to, nebo toho draka zabijeme a milá Hazel to celé uvidí. Je to jeden z těch, se kterými se pořád mazlila, ne? Jestli je ti jedno, jestli žije, nebo umře, tak…“

„Přečtu to.“ Jord téměř nepoznal vlastní hlas. Ale i když mluvil, ramena mu poklesla porážkou. Samozřejmě že to přečte. Jeho věznitelé už možná plánovali zabít jeho i Watna… ale nemohl dovolit, aby to Hazel viděla. „Spusť ten svůj zatracený přímý přenos. Přečtu to, slovo od slova.“

„A pak pros.“

Jord stiskl zuby. Prosit? Pro Watna. Pro Hazel. „Budu prosit.“

***

Několik hodin po přímém přenosu seděl Jord opět vedle Watna s hlavou v dlaních, když se Watn pohnul. Srdce mu poskočilo v hrudi, když se svezl na kolena. Watn zasténal a hlava se mu zvrátila na stranu. Pomalu otevřel oči a zamračil se na strop.

„Hazel?“

„V bezpečí.“ Jord přitiskl Watnovi ruku na hruď. „Je v bezpečí. Ne tady. S Vindrem a Hyrrem.“ Doufal, že je. „V bezpečí.“

„A… my?“

Jord se zamračil. „Zajatci.“

Watn přivřel oči. Jord se naklonil dopředu a obával se, že právě znovu upadl do bezvědomí. K jeho úlevě Watn zasténal a mírně zavrtěl hlavou. Když oči znovu otevřel, byly skelné a jasné, což svědčilo o infekci, ale byl alespoň schopen obrátit pohled Jordovým směrem.

„Jsme… ubozí.“

„Ubozí?“ Jord zopakoval. Mluvit pro Watna zjevně představovalo námahu, ale kdyby ho dokázal udržet v řeči, možná by přece jen měli šanci se odsud dostat. „Proč jsme tak ubozí? Že nás zajala banda lidí? Ne, to z nás ubohé nedělá. To nás dělá jedinečnými.“

Watn se slabě zasmál, ale rychle se to změnilo v další sténání bolesti. „Co s námi udělají?“

Jordovi se navzdory jemu samému sevřely ruce. „Trvají na tom, aby Indulf porušil laické linie. Zničit magii nadobro.“

„To není… možné.“

„Já vím. Ale oni to chtějí.“

Watn si znovu odfrkl. „Idioti.“

Jord se upravil, aby se vedle Watna posadil pohodlněji. Položil ruku na rameno svého druha a sáhl skrz pouto mezi nimi a zkoumal je. Nebylo o nic silnější. Což znamenalo, že jeho fyzický stav nebyl o nic lepší.

„Máš vůbec nějaký oheň?“

Watn bezhlesně zavrtěl hlavou. „Je mi taková zima…“

Jord se nad ním sklonil. „Dovol, abych ti dal trochu svého…“

„Ne.“ Watn přitiskl Jordovi slabou ruku na hruď. „Ne, to nepomůže. Jsem příliš daleko.“

Jord zavrtěl hlavou, nedokázal se s tím smířit. Nehodlal se vzdát. „Možná jsi trochu potlučený, ale jsi houževnatý, ty…“

„Potřebuju pořádnou péči. Magickou péči. Sdílení ohně to nezachrání. Potřebuju Audiv. Bez léčitele…“ Watn pevně přivřel oči a jeho výrazem se rozlila bolest. „Musíš zachránit své ohně. Aby ses mohl proměnit a vypadnout odsud.“

„Nemůžu.“ Bez toho, aby Watnovi pravidelně dával tu trochu ohně, kterou mu mohl dát, by Watn velmi rychle zemřel. Byl na tom špatně a ano, potřeboval pořádného léčitele. Mezitím však… „Tvé srdce se už několikrát zastavilo. Pokud ti přestanu dávat oheň, zemřeš. To nehodlám dopustit.“

Watn poslepu tápal, dokud nezachytil Jordův límec. „Zemřeš… zemřeš, jestli se odsud nedostaneš.“

Jord si nebyl jistý, koho má Watn na mysli… jestli sebe, nebo svého vůdce.

„Musíš.“ Watn znovu otevřel oči a usilovně se snažil zaostřit na Jordovu tvář. „Vypadni odsud. Běž za Hazel. Chraň ji. Chraň našeho krále. Je to povinnost. Nedopusť, aby Hazel přišla o nás oba…“

„To neudělám,“ slíbil Jord. „Postarám se, aby neztratila ani jednoho z nás. Rozumíš tomu? Ty budeš žít a já nás odsud oba dostanu. A k tomu ti musím dát své ohně. Tak se vzchop, sluníčko. Moje polibky nejsou tak zlé.“

Watn se na něj půl vteřiny díval, než mu klesla ruka. „Idiote,“ povzdechl si láskyplně a hlava se mu zvrátila na stranu.

Vědomí se mu nevrátilo ani poté, co mu Jord znovu poskytl to málo ohníčků, co se v něm nahromadilo. Vracely se pokaždé o něco rychleji. Důkaz, že se Jord trochu uzdravuje. Ale když se díval na svého přítele, věděl jedno… nebude to stačit. Ale nehodlal tu Watna nechat umřít samotného. To nehodlal udělat ani náhodou.