TDHT - 1. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Hazel

Chata v lese vypadala spíš jako horor než jako úkryt. Hazel se na budovu zděšeně zadívala. Vypadala dostatečně bezpečně, alespoň zvenčí, ale nemohla se ubránit dojmu, že kdyby se něco pokazilo, pomoc by byla dost daleko. A když pohlédla do tváří agentů FBI, kteří byli přiděleni k její ochraně, měla pocit, že se něco pokazí.

Bylo to teprve pár dní, co se hrozby o její život vyhrotily natolik, že její šéf, kongresman Zamir Bilal, rozhodl, že je třeba ji umístit do ochranné vazby. Jako velvyslankyně mezi vládou Spojených států a dračím královstvím Byrelmore skončila se spoustou výhrůžek a nenávisti, které se na ni snášely od chvíle, kdy se Byrelmore magicky přesunul do současného světa.

Za normálních okolností by si Hazel tyto hrozby nenechala líbit, jenže v tomto případě došlo i k několika pokusům. Pokusy, které se dostaly až příliš blízko. Zdálo se, že ti, kteří byli naštvaní, že jsou draci tady, ať už proto, že si mysleli, že draci chtějí provést invazi, nebo z jakýchkoli jiných důvodů, které si vymysleli, si mysleli, že jejím zabitím by mohli vyvolat dostatečný konflikt, aby Státy šly po Byrelmore a draky vyhladily.

Pokud to nebyl jejich plán… no, Hazel nevěděla, o co jim jde. O dracích se vědělo už delší dobu, ale napětí se den ode dne stupňovalo.

Sundala si batoh, který si narychlo sbalila, když ji FBI doprovázela domů, než ji sem přivedla. Několik agentů se na ni i teď dívalo zlověstně, zatímco jejich vůdce Antonio se na každého, kdo to udělal, zadíval.

Alespoň on byl na její straně. Alespoň si Hazel byla jistá, že je. Chtěla věřit, že všichni budou dělat svou práci, ale v útrobách jí hlodala otázka, jestli je některý z těch agentů sám natolik proti drakovský, aby vzal věci do vlastních rukou…

Antonio k ní přistoupil s obavami v očích. „Jsi v pořádku?“

„To jsou jen nervy,“ ujistila ho Hazel. Nevypadal jako člověk, který by bral obvinění proti svým lidem na lehkou váhu. „Takže ložnice je moje?“

Antonio přikývl. „Závěsy a žaluzie máš mít vždycky zatažené. Ani nakouknout ven.“

„Jasně. Samozřejmě.“ Znovu popadla svůj batoh a zamířila do ložnice. Posledních pár let žila v nevýrazném domě s hrstkou dalších žen. V tom domě se otevřely portály do Byrelmoru, ale teď? Nebyla si jistá, jak přítomnost Byrelmore změní její práci. Jediným důvodem, proč ji, nezkušenou ve velvyslaneckých záležitostech, pověřili touto prací, bylo to, že od Byrelmoru nikdo moc nečekal.

Teď, když tu byl, měla pocit, že jí budou přiděleni „mentoři“, kteří ji nakonec vytlačí z její vlastní práce.

„Carle, jsi tu se mnou,“ řekl Antonio. „Provedeme kontrolu perimetru.“

Hazel se stáhla do ložnice a zavřela za sebou dveře v naději, že tak získá alespoň soukromí, které potřebovala, aby se uklidnila. Slyšela, jak vrzají podlahy a jak se otevírají a zavírají vstupní dveře. Nebyla tak zvukotěsná… to jí bude dělat problémy, až se bude snažit usnout, protože byla velmi lehký spáč, ale teď tu byly jiné problémy.

„Tomu nemůžu uvěřit,“ zavrčel jeden z mužů. „Víš, co děláme? Hlídáme Antikrista.“

Hazel si přehodila ruku přes ústa, aby nevyprskla smíchy. Srdce se jí rozbušilo, i když směšnost toho prohlášení byla skoro víc, než dokázala unést. Antikrist? Tohle o ní lidé říkali? Jak? Proč? Co udělala, že si to lidé myslí?

Nejsem uctívač ďábla! Nejsem ani ateistka. Je pravda, že ve skutečnosti nepatřila k žádné jediné denominaci, ale věřila, že někde existuje Bůh. Příchod magie a draků na svět její přesvědčení v tomto ohledu nezměnil.

„Nech toho,“ ušklíbl se jeden z ostatních. „Ta malá holka je antikrist? Kdyby byla antikrist, nemyslíš, že by byla, já nevím, víc sexy? Teda jo, má křivky na několik dní, ale je tak trochu prasečí, nemyslíš?“

Hazel se ve tvářích rozhořel žár. Prasečí? Věděla, že by mohla trochu zhubnout, ale že by byla prasečí? Stálo ji veškerou sílu, aby nevyrazila dveře a nezačala na toho muže křičet. To byla větší urážka než označení antikrist!

„V knize zjevení se píše o sedmihlavém drakovi, že?“ odpověděl první muž. „No, teď tady máme draky a ona je přivedla.“

„Nemyslím si…“

„Říkám vám, že je to začátek apokalypsy!“

Hazel si zacpala uši, srdce jí bušilo čím dál silněji. Jak se vůbec někdo takový dostal do jejího strážního oddílu? Začal se jí zvedat žaludek, i když se snažila přinutit ke klidu. Nehodlali se o nic pokoušet. Antonio se alespoň zdál být své práci oddaný. Nepřibral by je, kdyby si nemyslel, že budou dělat svou práci…

Pak si vzpomněla na křížek, který nosil na krku. Byla to ozdoba, sentiment, nebo oddanost jeho náboženství? Co když si taky myslel, že je antikrist?

Už dříve se dostala do špatných situací. Už dříve byla zpravodajkou v několika válečných zónách a jindy pracovala s lidmi v situacích, kdy se ocitli jako rukojmí. Zdálo se, že přelétá z jednoho nebezpečí do druhého. Její rodina to nenáviděla a zároveň ji podporovala. Ale teď? S těmito lidmi, kteří ji měli chránit? Nikdy se necítila bezpečněji.

Tak co s tím měla dělat?

Rozhovor venku utichl a stočil se k řečem o tom, že příchod draků způsobil, že se po celém světě objevili mágové a draci – což je podle prvního agenta důkaz, že je to začátek apokalypsy. Hazel se to snažila přehlušit, protože jí po kůži přeběhl mráz.

Když se však dveře znovu otevřely a ona uslyšela Antoniův hlas, už se rozhodla, co se tu musí stát. Nenechala se zviklat, vyšla z ložnice a napochodovala přímo k němu. Zvedl na ni tázavě obočí, když sevřela ruce. Byla tu šance, že v tom jede.

Pokud je to tak, pak bude nejlepší, když to zjistím teď, než později.

„Chci jinou ochrannou sílu.“

Antoniovy oči se rozšířily. „Co prosím?“

„Slyšel jsi mě.“ Bylo to to poslední, na co měla chuť, ale Hazel si založila ruce a přísně se na něj podívala. „Jakmile jsi odešel, tihle dva,“ gestem ukázala na ty dva, co spolu mluvili, „začali tvrdit, že jsem antikrist a Byrelmore je začátek apokalypsy. Jeden z nich, už nevím který, říkal, že všichni skončí s únosy a znásilňováním panen. Jsou zjevně silně zaujatí proti drakům.“

„Neřekl jsem…“ začal jeden z nich, ale pod pohledem, který na něj Antonio vyslal, se zapotácel.

Hazel to považovala za nadějné znamení a nasála dech. „Vzhledem k tomu, že pracuji s draky, nemůžu těmhle lidem věřit, že mě ochrání. Takže chci jinou ochranku.“

Antonio se otočil k těm dvěma a upřel na ně pohled. „No?“

Oba muži se na místě nepříjemně pohnuli. Jeden z nich shrbil ramena, zatímco druhý se zadíval na Hazel. Byl to on, kdo promluvil. „Možná jsem vystřelil, ale nemyslel jsem to vážně! To jenom všechny tyhle sračky, co se dějí, nás všechny vyvedly z míry. Víš, že bych takovým věcem nikdy doopravdy nevěřil.“

Antonio se s bručením otočil zpátky k Hazel. „Omlouvám se jménem svého kolegy. Bruce má tendenci víc mluvit, než myslet.“

Bruce se zamračil, ale nepopřel to.

Hazel se ani nepohnula. „Nechci, aby byl v mém ochranném oddíle.“

„Chápu, proč to tak cítíš,“ řekl Antonio pomalu. V očích se mu zablesklo, bylo v nich varování. I když Bruce nepopřel, že by o ní řekl, že je antikrist, Antoniovi se nelíbilo, že ho zpochybňuje. „Ale musíš pochopit, že zdroje jsou teď napjaté. Mezi protesty kvůli Byrelmoru a našimi lidmi, kteří získávají zpět lidi, kteří teď zjišťují, že jsou mágové a draci, nemáme moc prostoru k manévrování.“

Hazel se snažila neucuknout, ale nepodařilo se jí to. Lidé všech věkových kategorií najednou rozvíjeli schopnost používat magii nebo zjistili, že chrlí oheň v tu nejnevhodnější dobu. Vyvíjelo to na ně velký tlak. Nejenže jim hrozilo nebezpečí od ostatních lidí, ale mnohdy byli v nebezpečí i sami před sebou. Potřebovali školení, jak své nově nabyté schopnosti ovládat.

Přesto si nedokázala představit, jak děsivé by pro ně bylo, kdyby se objevila FBI a odvedla je. Naštěstí měl Byrelmore víc než dost místa, aby si je mohl ponechat, dokud nedostanou své nové schopnosti pod kontrolu a nebudou se moci vrátit domů – alespoň ti, kteří se rozhodnou vrátit.

„V tuto chvíli nemáme dost lidí na to, abychom vyměnili dobré agenty,“ pokračoval Antonio. „Ledaže bys měla nějaké draky, kteří by chtěli pomoci?“

V jeho poslední poznámce zazněl náznak sarkasmu, ale Hazel zpozorněla. Samozřejmě! Když už to mělo co do činění s draky, bylo jen přirozené, že se na její ochraně podíleli také, ne?

Na tváři se jí rozlil spokojený úsměv. „Máš pravdu. Měla bych požádat o ochrannou sílu draků.“

Bruce ze sebe vydal přidušený výkřik. Muž vedle něj ho tvrdě udeřil loktem do žeber, zatímco Carl se sunul k oknu, opřel se o zeď a zamračeně se na ně díval. Na tom moc nezáleželo. Mohli být skeptičtí nebo naštvaní, jak chtěli.

„A já znám právě ty lidi. Děkuju, že jsi mi to navrhl.“

Antonio na ni zíral, jako by si nebyl jistý, jestli to myslí vážně, nebo ne. „O čem to mluvíš?“

„Můžu použít tvůj telefon?“ Natáhla k němu ruku. „Chci zavolat Indulfovi.“

Nebylo by to k němu. Ještě si úplně nezapamatovala číslo nového mobilu dračího krále a on si ještě úplně nezvykl nosit telefon s sebou. Byl tu však ještě někdo, jehož číslo dobře znala. Vlastně čtyři. Mluvila s nimi už několik měsíců. Jen málokdy se stalo, že by si se všemi neměla co říct, a nebylo dne, kdy by alespoň jednoho z nich nekontaktovala.

Jord, Watn, Hyrr a Vindr byli lovci, v podstatě součást Indulfovy CIA. Špehové a ochránci. Věděli by přesně, jak ji ochránit, a věděli by, jestli Bruce myslí vážně, že je Antikrist.

„Moji muži jsou nejlepší a…“

Hazel přerušila Antonia, když začal zvyšovat hlas. „Říkal jsi, že vaše zdroje jsou napjaté. Navrhl jsi, abych požádal o dračí strážce. Dává smysl, aby jich tu pár bylo, ne? Kdyby se něco zvrtlo, dostanou mě odsud mnohem rychleji než ty.“

Antonio se na ni chvíli díval, než vytáhl z kapsy telefon. „Fajn,“ vyhrkl. „Ale nejdřív se s tvou žádostí spojím se svými nadřízenými. Můžeme projít příslušnými kanály… jestli ti to vyhovuje?“

Nepřátelství v jeho hlase ji trochu překvapilo, ale Hazel bez komentáře přikývla. Myslela si, že Indulf s Annou chlapce pošlou. Koneckonců byli na Zemi, aby bránili portály, než byl Byrelmore přenesen dopředu v čase. Stáhla se zpátky do ložnice, aby mohla sevřít polštář a vzdychnout štěstím. Brzy tu snad bude mít chlapce. Pak by se konečně mohla cítit skutečně v bezpečí.