OC - 6. kapitola

Překlad: Marťa

Aspen

„Nejsem si jistá, jestli teď můžu jíst,“ přiznala jsem. Přitiskla jsem si poznámkový sešit k hrudi.

Měla jsem hlad, když se mě předtím Hunter zeptal. To se změnilo, když jsem v pokoji uviděla stát Edwina od pokojové služby a také Ryana, jednoho z nočních hlídačů. Stáhl se mi žaludek, protože jsem věděla, že mě viděli v županu, v pokoji pana Hoffmana, a jakmile odejdou z pokoje, roznesou to po celém hotelu.

„Musíš jíst.“ Hunter mi položil ruku na záda a vedl mě k jídelnímu stolu. „Říkal jsem ti to, anděli. Nevyhodím tě. Přestaň se bát. Nelíbí se mi to.“

Neměl rád, když jsem se bála? Proč ho to zajímalo? Hunter se nezdál takový, jak se o něm povídalo.

„Mohli by mě vyhodit. Tohle se roznese po celém hotelu. Víš, jaké historky si budou vymýšlet? Nechci ani pomyslet na to, co se stane, až to zjistí Charlotte. Zblázní se. Ještě budu prosit, aby mě vyhodila,“ vychrlila jsem ze sebe. Proč v přítomnosti toho muže tolik mluvím? Normálně mám opačný problém. Jsem spíše klidná a nechci na sebe upozorňovat. Ale s ním jsem zatraceně upovídaná.

„Nic neudělá. Abychom měli jasno, vyhodím každého, kdo o mě v mém vlastním hotelu bude šířit fámy.“

„Tak jednoduché to není a ty tu nebudeš pořád.“ Domnívala jsem se, že žil někde daleko. Podle jeho zavazadel, která jsem zahlédla, zjevně nebyl místní. Alespoň tolik jsem věděla.

„Slibuji ti to. Budeš víc, než v pohodě, ať v tomto hotelu jsem nebo ne. Dávám ti své slovo.“

„A ty slovo dodržíš?“ Zaklonila jsem hlavu dozadu, abych se na něj podívala. Byla jsem v situaci, ve které jsem byla, protože jsem byla naivní a věřila lidem ve své minulosti.

„Hádám, že mnoho lidí ve tvém životě slovo nedodrželo.“

Polkla jsem, když se ve mně snažil probudit emoce. Místo mluvení jsem přikývla a věděla, že poslední věc, kterou by chtěl, bylo, abych se znovu rozplakala. To jsme byli dvojka.

„Posaď se a jez. Chci ti předložit nabídku.“

Odtáhl mi židli. Udělala jsem, co žádal, a posadila se.

Přimhouřila jsem na jídlo oči. „Objednal jsi celé menu?“ Bublal ze mě smích. Když se ke mně zavanula vůně, zakručelo mi v žaludku a hlad se vrátil v plné síle. Nervozita, kterou jsem ještě před okamžikem cítila, zmizela. Nevím, jak to bylo dlouho, co jsem si dopřála luxus takto bohatého jídla.

„Nebyl jsem si jistý, co máš ráda.“ Na vteřinu zněl téměř nervózně.

„Je to perfektní. Takové jídlo jsem už dlouho nejedla,“ usmála jsem se na něj. To drobné cukání v jeho čelisti se vrátilo. „Děkuji,“ řekla jsem a okamžitě viděla, jak jeho výraz zněžněl.

„Nikdy mi nemusíš děkovat za to, že se o tebe starám, Aspen. Je mi potěšením.“ Natáhl ruku, dokud mě prsty jemně nepohladil po čelisti.

Instinktivně jsem se do jeho doteku opřela. Zvedal se ve mně další druh neznámého hladu. Říkala jsem si, že to bylo z nedostatku náklonnosti, ale tohle bylo něco víc. Z nějakého důvodu mě to přitahovalo. Zavřela jsem oči, a než jsem si uvědomila, co dělám, otočila jsem hlavu a políbila ho do dlaně.

Vytrhla jsem se z oparu, když jsem uslyšela, jak zavrčel. „Jez,“ řekl, než ode mě odstoupil a posadil se z druhé strany stolu. Vím, že to bylo šílené, ale jeho dotek mi okamžitě chyběl.

„Neměla jsem to dělat. Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo.“

„Ten pocit je vzájemný.“ Vstal a zaujal místo v čele, vedle mě. „Taky si nejsem jistý, co mě to napadlo.“

Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Nemohla jsem se zaobírat myšlenkou, že bych mu připadala žádoucí a nutila ho chovat se bezcharakterně, protože to bylo přesně to, co se mnou dělal.

Hunter popadl prázdný talíř a začal na něj vršit od všeho trochu, než ho položil přede mně. Znovu jsem vyprskla smíchy, když mi začal krájet steak.

„Zvládnu si nakrájet steak.“

„Co si myslíš o zdejším jídle. Tohle je Wagyu.“ Donesl mi sousto k ústům a ignoroval můj komentář.

„Wagyu! To nemůžu jíst!“

„Můžeš.“ V žádném případě jsem mu to nechtěla říct, ale vždycky mě zajímalo, jak to chutnalo. Tento druh masa byl ve zvláštní nabídce, kterou si mohli dovolit objednat pouze členové platinového členství hotelu nebo lidé, kteří si zarezervovali jedno z apartmá. „Otevřít,“ nařídil.

On a můj žaludek zvítězili. Otevřela jsem pusu a přijala sousto. Jakmile se dotklo mého jazyka, v ústech mi explodovala chuť. Donutilo mě to zasténat. „Myslím, že jsi mě právě zničil,“ žertovala jsem naoko.

„Takový je plán.“ Nabídl mi další sousto, než nandal trochu lanýžových těstovin se sýrem.

„Neměla jsem tušení, že je jídlo tady tak dobré.“

„Nikdy jsi ho neměla?“

„Viděl jsi ty ceny?“ Položky v luxusním menu ve skutečnosti ani ceny neměly! Jednou jsem se zeptala, protože jsem byla, ne pro své vlastní dobro, až příliš zvědavá. Jakmile mi řekli, kolik to stojí, už jsem se nezeptala. „Předpokládám, že ano.“

Donesl mi k ústům další sousto. Opravdu bych si od něj měla vzít vidličku, ale neudělala jsem to. Nechala jsem ho, aby mě nakrmil. Tohle všechno bylo tak šílené. Jak jsem se v tomto bodě svého života ocitla?

„Ty nebudeš?“

„Baví mě tě krmit,“ řekl lehce.

„Nejsi takový, jak jsem čekala.“

„Ani ty nejsi to, co jsem čekal, když jsem tě našel ve své posteli, ale jsme tady,“ usmál se.

Hunter byl hezký, ale když se usmál, bylo to něco úplně jiného. Bralo mi to vzduch přímo z plic. Měla jsme pocit, že to nedělal často.

Zjistila jsem, že čím déle jsem s ním, tím více se uvolňuji. Hunter Hoffman vůbec nepůsobil chladně ani zle. Tedy alespoň na mě. Myslím, že s ostatními byl jiný. Ještě nikdy se ke mně nikdo tak nechoval. Neměla jsem ponětí, co si o tom myslet.

„Opravdu už víc nesním,“ řekla jsem, když mi nabídl další sousto.

„Dobře.“ Řekl a odložil vidličku. Znovu mi začala těžknout víčka, ale bojovala jsem s tím. Nechtěla jsem hned usnout. Byla jsem příliš zvědavá, co se tady dělo, ale každou vteřinou jsem byla ospalejší. Bylo mi teplo a žaludek jsem měla plný bohaté večeře.

„Říkal jsi předtím něco o smlouvě?“ Zívla jsem. To slovo jsem předtím zaslechla, když jsem vešla do pokoje.

„Promluvíme si o tom zítra. Jsi vyčerpaná.“ Lehce jsem vykřikla, když mě najednou zvedl do náruče.

„Co to děláš?“

„Dávám tě zpátky do postele.“

„Tady? Opravdu?“ Viděla jsem všechny své věci. Jako se vším ostatním jsem si nebyla jistá, co si o tom myslet.

„Vypadalo to, že se ti ta postel líbila a útulek je plný,“ připomněl mi.

Neodnesl mě do postele, ale do hlavní koupelny, kde mě posadil na pult vedle umyvadla. Otevřel jednu ze zásuvek a vytáhl zubní kartáček a před nanesením pasty z něj stáhl platový obal. „Dovol, přinesu ti něco na sebe.“ Podal mi kartáček a opustil koupelnu, než jsem se pokusila o odpověď.

Sklouzla jsem z pultu a začala si čistit zuby. O chvíli později se vrátil s košilí v ruce a položil ji na pult, než znovu odešel z koupelny. Rychle jsem se převlékla a umyla si obličej. Když jsem vyšla z koupelny, přecházel sem a tam s telefonem v ruce. Rozepnul si pár knoflíků u košile a dokonce si vyhrnul rukávy. Vyzul si boty a teď byl bosý. Zíral na svůj telefon a soustředěně si něco četl.

„Opravdu tu budu spát?“

„Ano.“ Schoval telefon do kapsy.

„Kde budeš spát ty?“

„Můžu si vzít pohovku.“

„Co!“ Zavrčela jsem a zavrtěla hlavou. „To nemůžeš. Na pohovce můžu spát já.“ Už jsem toho muže obtěžovala dost. V žádném případě mu nevezmu postel a nenechám ho spát na gauči.

„To se nestane.“ Přešel k posteli a stáhl přikrývku. „Vlez tam.“ Kousla jsme se zevnitř do tváře, abych se nerozesmála. Jeho tvář byla tak vážná. Prošla jsem kolem něj a udělala, co mi řekl.

„Postel je velká.“

„Ne.“

„Jasně, promiň.“ Zrudla jsem.

„Nevíš, o co žádáš, ani jak velké jsi pro mě pokušení.“

Srdce se mi zachvělo.

Myslel si, že jsem pokušení? Hunter byl kompletní muž. Já s v dobrých dnech považovala za roztomilou. Nemyslím si, že na mě bylo něco opravdu sexy. Abych byla upřímná, vlastně jsem nikdy neměla čas abych zkusila, jak být sexy. To byla poslední věc, na kterou jsem myslela, když jsem se musela každý den starat o vlastní přežití.

„Věřím ti.“ Ta slova mi vyklouzla ze rtů. Neměla bych nikomu skutečně důvěřovat. Možná jsem byla v některých ohledech naivní, ale v jiných jsem světu rozuměla až příliš dobře.

„Anděli.“

„Jen říkám, že nabídka pořád platí. Postel je velká.“ Schoulila jsem se pod peřinou.

„Spi. Promluvíme si ráno, ale věz, že bude všechno v pořádku. To ti slibuji.“

Věděl, co měl říct, aby mě uklidnil. Usmála jsem se na něj a přála si, abych měla něco, čím bych mu jeho laskavost oplatila.

„Děkuji, Huntere,“ řekla jsem přes zívnutí. Zavřely se mi oči, když zhasl světla. Přísahám, že jsem cítila, jak se jeho rty dotkly mého čela, ale rychle jsem upadla do spánku.

Dnes v noci se moje sny lišily od všech ostatních, které jsem kdy měla.