King - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ronnie

Nemyslela jsem si, že King bude tak sexy. Když si představím trestance, ať už bývalé, nebo ne, představím si starší muže se sekyrou. Muže, jako je můj táta. Ale když King vešel do obchodu, málem mi spadlo srdce do bot. To není dobré znamení. Jestli jsem se o zlých chlapcích něco naučila, tak to, že se jim říká zlí z nějakého důvodu, ať už hledají vykoupení, nebo ne.

Práce v tetovacím salonu je pro mě druhou přirozeností, když je to rodinný podnik a tak. Aspoň dřív to tak bylo. Táta odešel na doživotí, takže obchod připadl mým bratrům, kteří ho, jak se dalo předpokládat, vedli přímo do ztracena. Potřebovala jsem práci, tohle místo nabíralo lidi. Vzhledem k mému původu jsem ani nemusela na pohovor. Řekla jsem jim o své minulosti a oni mě na místě vzali.

Za poslední týden už King zaujal právoplatné místo majitele obchodu. Většinu času, kdy netetuje, je vzadu. Ale když je vepředu, jeho oči se vždycky upírají na mě. Nejsem si jistá, jestli je to proto, že si myslí, že odvádím dobrou, nebo mizernou práci. Pokaždé, když se na něj pokusím kradmo podívat, setkám se s jeho upřeným pohledem. I když je technicky vzato definicí zlobivého kluka – četla jsem noviny –, je na něj příjemný pohled. Vězení mu muselo poskytnout dostatek času na to, aby si zacvičil s činkami. Pod tmavým tričkem se mu rýsují a prohýbají svaly. Jeho zlatozelené oči se do mě vpíjejí jako roztavená láva. Září na pozadí jeho přirozeně tmavé pleti. Jeho trup se zužuje do dokonalého tvaru obráceného V od širokých ramen až k útlému pasu.

Ne že bych tomu věnovala pozornost. Nevěnovala jsem. S muži jako on nechodím.

Uplynul už dobrý týden, co se vrátil, a neproběhl mezi námi jediný rozhovor. Ani jedna oprava. Ani jedno „dobrá práce“. Naše interakce se skládala z řady oznámení o schůzkách a loučení v době odchodu. Ne že by na tom záleželo, ale je to můj šéf. Každý má občas rád trochu pozitivního posílení.

Nad hlavou se ozve zvonění dveří a já zvednu oči, abych viděla, jak jimi prochází pár chlapů. Sundám si brýle, položím je vedle notebooku a postavím se jim naproti k pultu. „Pánové, co pro vás mohu udělat?“

„Nevím.“ Kňouravý hlas prvního chlápka neodpovídá jeho vysoké postavě. Čekala bych něco mužnějšího. Očima se podívám na jeho kohortu, z jejíhož neochvějného pohledu mi ztuhne páteř.

„Máte domluvenou schůzku?“ Narovnávám ramena a udržuji svůj hlas pevný. Když vyrůstáte v rodině vzteklounů, naučíte se je rychle rozpoznat – věřte mi, že já cítím své vlastní.

„Potřebujeme ji?“ Slizký mluvčí se vysměje.

„Vlastně potřebujete. Kalendáře umělců jsou obsazené měsíce dopředu.“

Oba muži se mi podívají přes rameno a všimnou si prázdného obchodu. Takhle blízko zavírací doby zůstává jen King, který pracuje na knihách v zadní místnosti.

„Mně to připadá dost mrtvý.“ Slizounovi se zúží oči. Než si uvědomím, co se děje, natáhne se přes pult a pohladí mě po hřbetu ruky. Odtáhnu ji, jakmile mi dojde, co se děje.

„Ty a tady ten tvůj kámoš musíte odejít.“ Udržuji s oběma pevný oční kontakt. Velký obchází kolem svého slizkého kamaráda a míří k provazu. Jeho prsty šmátrají po mosazné sponě. „Hej, sem se nemůžeš.“ Zaplaví mě malý pocit paniky. Než se stačím dvakrát zamyslet, moje prsty najdou pod pultem pálku. Na tak velkého chlapa se pohybuje překvapivě rychle. Jakmile pevně sevřu pult, odstoupím od něj s pálkou v ruce, připravená tomu chlápkovi vyrazit dech, jestli se sakra nestáhne.

Ale nemám šanci. Jeho stín se objeví dřív, než uslyším jeho hlas. „Ustup, ty zmrde.“ Z ničeho nic se objeví King. Zkříží ruce na prsou a odváží se překročit práh, který nás dělí. Tenhle chlap je větší než King, tlustší a nedbalejší.

Tlusťoch se trochu zasměje. „Co chceš udělat, abys mě zastavil?“

Sotva ze sebe dostane slova, King mi vytrhne pálku z rukou. Zapře se s tím chlápkem do škrcení, stojí za ním a tvrdě mu tlačí dřevo na dýchací trubici. Z úst mi unikne nepatrné zaúpění.

„Řeknu ti, co udělám.“ King zavrčí a přitáhne pálku pevněji k mužovu hrdlu. „Dám ti pět vteřin na to, abys odsud vypadl, nebo tebe i tvého přítele s plevelem na čuráka zmlátím na zkurvenou kaši.“

„Nic jsme tím nemysleli, chlape.“ Slizký frajer pípne, ruce zvednuté na ramenou v odevzdanosti, nečekal takový náhlý obrat událostí. „Chtěli jsme si nechat udělat tetování. Takhle se chováte k potenciálním klientům?“

King mu naposledy varovně stiskne hrdlo. „Takhle se chováš k ženám?“ Vzduch mezi námi naplní napětí. Slizký muž těká očima sem a tam mezi mnou, Kingem a jeho přítelem, který pomalu ztrácí vědomí.

„Nech ho jít, chlape. Zabíjíš ho.“

Hlavou mi proletí titulek. Ten, který vyšel ve všech třech novinách v týdnu, kdy Kinga zatkli. „Muž obviněný z pokusu o vraždu tvrdí, že se přestal ovládat.“ V hrdle mi stoupá panika. Chce se mi křičet, ať ho pustí, že nemá cenu se kvůli takovému zmetkovi vracet do vězení. Naštěstí nemusím. King uvolní sevření a hromotluk při náhlém přívalu vzduchu propukne v záchvat kašle.

„Vypadni odsud.“ Kingův vlastní přerývaný dech způsobuje, že se jeho mohutný hrudník viditelně zvedá a klesá. „A jestli se vrátíš. Dokončím to.“

Oba muži nečekají na odpověď. Vyjdou ze dveří stejně rychle, jako přišli. Neuvědomím si, že se mi třesou ruce, dokud je King nevezme do svých. „Jsi v pořádku?“ Ptá se. „Ublížili ti?“ Jeho divoké oči se do mě vpíjejí.

Vím, že mě jen chránil, dával na mě pozor, aniž by věděl, že můj původ nic takového nevyžaduje. Odtáhnu své ruce od jeho a o krok ustoupím. „Jsem velká holka,“ odfrknu si. „Tohle bych zvládla.“

Tváří se, jako bych mu vlepila facku. Celé moje tělo je z raketového paliva. Seberu kabelku a zamířím kolem provazu ke dveřím. „Nejsem typ holky, která potřebuje zachraňovat.“ Přehodím si ta slova přes rameno a vyjdu ven a obklopí mě lepkavá náruč nočního žáru.