C+C - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

KRÁTKÉ PŘÍBĚHY PATŘÍCÍ DO OBDOBÍ PŘÍBĚHŮ KNÍŽKY UNRULY

Trenér

Pohled ze strany Crosse

Andino Marcello kurva s Crossem vyjebal. Musel s ním vyjebat. Jak jinak by boss Marcello vysvětlil naprosto zkurvené kecy, se kterými se Cross musel právě teď vypořádávat?

Kecy bylo opravdu laskavé slovo.

Cross tím teď - bez sebemenšího ovlivnění své dodávky - měl na mysli idioty, které mu Andino poslal jednoduše jako Sráče. Sráč číslo jedna, Sráč číslo dva, Sráč číslo tři, Sráč číslo čtyři, Sráč číslo pět a Sráč číslo šest.

Šest naprosto neužitečných sráčů, které měl Cross pro Andina vytrénovat, aby mu pašovali zbraně. Pokud byl někdy důvod k tomu, aby žena někomu ukousla nádobíčko - byli to tihle hloupí idioti, které mu Andino poslal.

Co se týče Crosse, svět by nebyl osamělejším místem, pokud by z něj jejich životy odstranil.

Bože.

Pošli mi své nejlepší lidi, řekl Cross Andinovi. On z nich měl na oplátku udělat ty nejlepší pašeráky zbraní, které kdy Andino viděl. S těmito sráči to bylo zcela nemožné. Byli pro Crosse vlastně tak zbyteční, že se ani neobtěžoval naučit se jejich jména.

Proto Sráči.

To bylo to nejlepší, co mohl udělat.

Neposlušní.

Ignorantští.

Arogantní.

Občas vyloženě hloupí.

Nedokázali se řídit příkazy, měli nulové znalosti o tom, jak sklapnout a poslouchat, a když přišlo na tyhle idioty a zbraně v jejich rukou, Cross si dělal vážné obavy ohledně bezpečnosti.

Rozhodně nebyli materiálem na pašování zbraní.

Nikdo z nich.

Cross to věděl už od okamžiku, kdy ten dne vešli do skladu. Byla to parta chlapců, kteří si hráli na předstírání - idioti, kteří se oblékali tak, že vypadali jako ještě větší blázni. Nikdo, kdo by měl byť jen trochu rozumu v hlavě, by si nemyslel, že je dobrým nápadem použít je jako pašeráky.

Sráč číslo jedna neměl ani ponětí, jak správně nabít magnum. Sráč číslo dva byl tak líný, že ho Cross nachytal u toho, jak si zdříml v koutě – už podruhé. Sráč číslo tři zanechal svůj telefon tam, kde ho Cross mohl viděl, a v něm měl fotky zbraní, které ten chlápek poslal své přítelkyni.

A to byli jen tři z nich.

Zbývající tři?

Stejně tak špatní.

Pokud ne ještě horší.

Cross se snažil - kurva se s těmi kluky snažil něco udělat. Něco, co by z nich udělalo použitelné, formovatelné muže. Dokonce... možná... potenciálně mafiány pro Andina, nejen pašeráky.

Bylo to nemožné.

Bůh ho zkoušel.

Muselo to tak být.

Bůh si musel užívat svou zábavu.

Vtipkovat na Crossův účet.

Ozvalo se hlasité cvaknutí následované nezaměnitelným zvukem pop, což Crosse vytáhlo z jeho omámení. Z pauzy, kterou si udělal, aby se pokusil alespoň na pět zkurvených minut od těch idiotů odpočinout, aby jednoho z nich nezabil.

Ozval se výkřik.

Pak zaklení.

„Panebože,“ zamumlal hlasitě jeden z kluků.

„Co teď?“ zavrčel Cross.

Protože očividně nemohl mít ani těch pět zasraných minut o samotě. Upřímně, měl to moc dobře vědět. Tihle blázni, stejně jako zkurvené děti, nemohli být ponecháni o samotě. Museli být neustále hlídáni – mít chůvu přesně tak jako děti.

„Bossi, bossi!“

Cross se odlepil ode zdi kanceláře a s povzdechem zamířil ke dveřím. Ne, upřímně, i nazývat je dětmi bylo příliš laskavé. Jeho dvě děti se chovaly mnohem lépe než tito sráči a to byl Naz, proboha, stále jen novorozencem.

„Co k čertu teď potřebujete?“ zeptal se Cross, když dorazil na hlavní patro skladu. „Proč tam všichni stojíte?“

Pět z těch sráčů stálo v půlkruhu, otočení ke Crossovi.

Okamžitě si všiml problému.

„Kde je ten další sr - chlap?“

Sráč číslo jedna - idiot s problémy naučit se nabít zbraň a zvládnout ji, stál uprostřed hloučku, z ochablé ruky mu visela poloautomatická ruční puška. Vypadal, jako by viděl ducha.

Celý bílý.

„Co se stalo?“ zahřměl Cross.

Možná, že kdyby mluvil hlasitěji, poslouchali by lépe.

Pochyboval o tom.

Čtyři muži - všichni se široce rozevřenýma očima - se posunuli o něco dále od sráče se zbraní. Žádný z nich nevypadal, že by tomu muži v tomhle okamžiku nějak extra věřil. Což bylo divné, protože mezi těmi šesti idioty byla jedna věc společná - kamarádství. Což by bylo skvělé, pokud by všichni z nich měli i jen trochu zdravého rozumu.

Což bylo něco, co neměli.

Vůbec.

Cross se přiblížil.

Konečně uviděl, před čím stáli. Nebo spíš, co se všichni před ním snažili skrýt.

Také našel chybějícího sráče.

Mrtvého na podlaze skladiště, v kaluži vlastní krve. Tvář toho chlapa od brady výš neměla tvář. Sice mu zbyla jedna oční bulva, ale ta jen napůl visela z jeho tváře, a napůl spočívala v mozkové hmotě rozstříkané po jeho tváři a betonu.

Bože.

„O-o-omlouvám se,“ zamumlal idiot se zbraní. „J-j-já to n-n-nezamýšlel – p-p-prostě - to vyšlo ven! M-m-mávl jsem a…“

„Přišel jsi na to, jak to nabít, že?“

Ten chlápek svou odpověď spolkl, raději už dál nemluvil a nekoktal. Pravděpodobně už jen podle Crossova chladného a klidného chování mohl poznat, že pokud hned teď nesklapne, tak ho čeká celé moře problémů.

Opravdu chytré.

Cross na to byl dneska už příliš vyčerpaný. Opravdu chtěl jen jít domů a zachránit zbytek tohoto hrozného zkurveného dne se svou ženou a dětmi.

Cokoli kromě tohoto.

Nežádal o hodně.

Přiblížil se natolik, aby mohl zbraň sebrat – Cross opravdu nemohl dovolit, aby ten idiot v tomhle okamžiku zastřelil ještě někoho jiného – a jakmile ji držel ve svém vlastním sevření, cítil se o něco bezpečněji.

„Co sis myslel, že se stane, když tady budeš mávat nabitou zbraní?“ zeptal se Cross.

„Já ... nevím,“ řekl chlapík chabě.

„Ty nevíš.“

Ani to nebyla otázka.

„Ne -“

Než mohl ten chlapík dokončit svou větu, Cross zvedl zbraň a stiskl spoušť. Kulka proletěla bláznovou tváří a s morbidním zvukem trhla jeho hlavou dozadu. Teď se ze zející díry v mužově obličeji vyvalila krev a další tělní tekutiny a hmota. Jeho tělo rychle dopadlo na zem.

Mrtvé.

Prostě jen tak.

Snadno.

O dva sráče na světě méně.

Cross necítil žádnou vinu. Upřímně, tihle idioti neměli privilegium chodit a dýchat stejný vzduch jako ostatní lidé. Nebo ještě hůř… rozsít díky svému semenu hloupost na další generaci. Pošetilost plodí jen větší pošetilost.

Považoval své činy za dar vesmíru.

Poté, co Cross toho chlápka zastřelil, se ve skladišti rozhostilo ticho. Nemyslel si, že by kdokoli z ostatních se další minutu nebo možná i víc byť jen zatraceně nadechl – bylo to poprvé za celý den, kdy se skutečně rozhodli zavřít své trhací pasti.

Což bylo opravdu chytré.

V tomhle okamžiku byl tři vteřiny – a možná i méně - od toho, aby zabil i ostatní. Opravdu by stačilo jen to, aby na něj jeden z nich zatlačil tím správným způsobem, a to bude kurva konec.

Žádné výmluvy.

Cross s povzdechem vyndal zásobník pušky a pak z něj vyndal i kulky. Teď prakticky zbytečnou a ne příliš nebezpečnou zbraň položil na nedaleký stůl. Následně se otočil tváří v tvář ke zbytku ohromených mužů.

Zbývají čtyři sráči.

Pro teď.

„Vypadněte,“ řekl Cross.

Se smrtícím klidem.

Naprosto chladně.

Těm čtyřem to nemusel znovu opakovat. Zmizeli jako vyděšené krysy v zatuchlé zadní uličce, kterou právě někdo osvítil.

Cross se nepohnul dřív, než i ten poslední z nich nebyl venku. A teprve pak vytáhl telefon z kapsy kalhot. Vytočil známé číslo, přiložil si telefon k uchu a poslouchal, jak vyzváněl.

Nakonec telefon zvedl ten největší Sráč hodiny. „Crossi. Jak se vede? “

„Andino,“ odpověděl Cross suše. „Dva z tvých mužů jsou mrtví. A co se týče těch zbylých čtyř, pokud mi je znovu pošleš, budou ti vráceni v malých kouscích, které budeš moci složit do rakve jako puzzle. Doufám, že rozumíš.“

Andino dlouhou dobu mlčel. Pak, tiše a pomalu, se muž rozesmál. Cross neměl kurva tušení, co na tom bylo tak zábavné.

„Říkal jsem si, jak dlouho to s těmi idioty vydržíš,“ zamumlal Andino mezi smíchem.

„Poslal jsi mi je s vědomím toho, jací jsou?“

„Nesnáším úklid,“ připustil Andino. „Navíc, někteří z nich možná právě potřebují dobře vyděsit, aby se napravili. A ty jsi v obou těch věcech velice dobrý.“

Crossův vztekl stoupal.

„Andino?“

„Co?“

„Jestli ještě někdy znovu budeš plýtvat mým časem, vyříznu ti tvé zkurvené srdce a pak ho pošlu tvé ženě, dokud bude ještě dost čerstvé, aby krvácelo, až mou zásilku otevře. Uděláš lépe, když další muži, které mi sem pošleš, budou stát za to, abych zvedl svůj zadek z postele. Kurva tomu rozumíš?“

Andino si povzdechl. „Dobře, s tebou není žádná zábava.“

„Nikdy znovu nevyjebávej se mnou a mými zbraněmi.“