C+C - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Následky

Pohled ze strany Catriny

Když Cross Donati soukromou jídelnu opustil, v místnosti se rozhostilo smrtící ticho. Tak neobvyklá věc pro muže, kteří Catrinu obklopovali. Velice zřídka se ocitli v oněmělém stavu.

Předpokládala, že útok jako ten, který Cross podnikl na jejího manžela, tohle prostě zapříčinil - nechal je všechny bez správných slov.

Občas si Catrina myslela – i když ho milovala - že Dante byl možná až trochu příliš spokojený. Až příliš ve svém pohodlí, tak říkajíc, ve své pozici na vrcholu. Jen zřídka narazil na někoho, kdo z něj nebyl nějak vystrašený.

Jakmile Cross bez ohlédnutí odešel, Catrina znala pravdu.

Tehdy se jí naučil i její manžel...

Cross Donati se Danteho Marcella nebál.

Catrina neměla sebemenší ponětí, zda to věci zhoršovalo nebo ne. Vzhledem k tomu všemu opravdu neměla čas k tomu, aby na to přišla.

„Bossi, neměl jsem v úmyslu, aby se přese mě jen tak dostal,“ řekl strážce. „On prostě jen -“

„Kurva drž hubu,“ zavrčel Dante.

„Já -“

„Vypadni!“

Řev jejího manžela by už jen svou hlasitostí dokázal roztříšti sklo. Tvář měl zarudlou, zuby zaťaté, ruce podél boků pevně svíral do pěstí. To chladné chování, kterým se Dante obvykle vyznačoval, bylo oficiálně pryč. Jeho zdání – stejně tak jako to její - pro ně bylo nesmírně důležité. Nic by jimi nemělo otřást.

Ztratil kontrolu nad svou sebekontrolou. Dělala si starosti, ale zůstávala mlčet.

„Copak jsem kurva koktal?“ zakřičel Dante na svého prodlévajícího strážce. „Řekl jsem, abys vypadl!“

Mužovi to nebylo třeba znovu opakovat. Bez jediného ohlédnutí rychle ze soukromé jídelny zmizel. Dante se celou dobu mračil na prázdný prostor, který po strážci zbyl.

„Chci, aby byl za tu chybu náležitě potrestán,“ zasyčel Dante na Luciana.

„To se mohlo stát kterémukoli muži, který by dveře hlídal,“ opáčil Lucian. „Je to dobrý strážce, Dante. „Nevytvářej zbytečné napětí.“

„Pokud je tak dobrým strážcem, tak po lekci, kterou dostane za to, co se stalo dneska, bude mnohem lepší.“

Lucian znovu otevřel ústa - pravděpodobně aby proti požadavku svého bratra znovu protestoval. Když po něm Dante střelil hořícím pohledem, svá ústa rychle znovu zavřel.

Danteho pohled křičel mlčenlivými výhrůžkami. Jeho sevřené rty představovaly příslib rychlého násilí. Jeho postoj dával najevo jeho pozici, aniž by to vůbec musel kurva vyjádřit nahlas.

Za normálních okolností by Catrina tyhle věci na svém manželovi ocenila. I když právě teď jí všechny dělaly obavy.

„Něco s tím udělám,“ zamumlal Lucian.

„O tom se ujisti.“

Catrina si zasunula svůj nůž zpátky do pochvy, kterou měla připevněnou na vnitřním stehně. Zpod sukně jejích šatů nebyla zbraň nijak viditelná. Navzdory manželovým protestům za všechny ty roku stále dávala před hlasitou, neohrabanou zbraní, přednost malému, ostrému noži.

Ze zřejmých důvodů…

Jako dnes.

Když přišly do hry zbraně, Cross s sebou ani necukl. Catrina a její nůž ho však rozhodně přiměl zaváhat a polknout o trochu tvrději. Jistě, šlo jen o okamžik, ale to bylo to jediné, co potřebovala, aby to muž dokončil.

„Pokud jde o toho zkurveného parchanta Donati,“ řekl Dante a stále se díval na svého bratra, „chci, abys i s ním něco udělat. Brzy.“

„Ne.“

„Uděláš, co ti říkám, Luciane.“

„V tomto případě ne. Neudělám.“

Pohled Catriny zajel mezi jejího manžela a jeho bratra. Ti dva se spolu jen zřídkakdy dohadovali a ona si nebyla jistá, zda chtěla vstoupit doprostřed této konkrétní bitvy. Snažila se držet mimo Danteho byznys, stejně tak, jako on se držel mimo ten její. Jednalo se o věc respektu a umožňovalo to jim oběma pracovat bez dalších komplikací.

Tohle však nebylo úplně stejné.

Tohle bylo nad rámec byznysu.

A také to byla rodina.

Jejich dcera.

Chápala Danteho postoj.

Na druhou stranu nemohl být ignorován ani Lucian.

Ne poté, co Cross řekl.

„Co se Crosse týče, zůstávám stát tam, kde jsem řekl,“ řekl Lucian, „a nic z toho, co řekneš nebo mi přikážeš, s tím nepohne. Po tom všem, co jsi mu tehdy udělal, ti tenhle okamžik dlužil. Možná čekal déle, než bych se svou odplatou čekal já, ale bylo na jeho rozhodnutí, jak to udělat. Mohlo to být mnohem horší než to, co jsi dostal dnes, Dante, a ty to víš.“

„Ty -“

„Co uděláš?“ zeptal se Lucian, aniž by dal svému bratrovi šanci promluvit. „Potrestáš mě za mou neposlušnost? Jen to zkus, bratře.“

Oba muži ztichli – podle jejich ztuhlých postojů a tvrdých pohledů oba tiše kypěli zlostí. Catrina se konečně rozhodla, že už toho měla dost. Tohle bylo pro tenhle okamžik víc, než dokázala zvládnout.

S jemným kývnutím na Luciana, aby upoutala jeho pozornost, ukázala jediným prstem s červeně namalovaným nehtem ke dveřím. „Odejdi, Luciane.“

„Catrino,“ vložil se do toho Dante, „ještě jsme neskončili.“

„Mohu tě ujistit, že jste skončili, bello.“

„Budu poblíž,“ řekl Lucian.

To bylo vše.

O okamžik později už byl pryč.

Jakmile byl Lucian z dohledu, Dante se otočil ke Catrině. „Co si sakra myslíš, že takhle zasahuješ do mého byznysu, Catrino?“

Při tónu jeho hlasu se naježila, ale dobře to skryla. Catrina si pečlivě uhladila šaty a pak si upravila své kudrliny, nicméně nic neříkala. Dante dál pokračoval ve svém chvástání. Mohla by mu dát minutu nebo dvě.

Ale to už rozhodně dostal.

Ale ne o moc víc.

Koneckonců, teď měla co říct i ona.

„Už nikdy mi něco takového znovu neuděláš,“ slyšela ho říct.

Catrina se s chladným úsměvem na rtech obrátila na svého manžela. „Nebo co, Dante?“

V očích mu plál oheň.

Ona se držela svého chladu.

„Uprav se,“ zasyčela na něj Catrina temně. „Podívej se na sebe, Dante. Ve veřejné restauraci se chováš jako hloupý blázen. Proč prostě i nevytáhneš svou zbraň a nezačneš tu s ní kolem sebe mávat? Opravdu nám tu vyvolej scénu, pokud je to to, o co se tu snažíš. Marcellos koneckonců nikdy nic nedělají jen napůl.“

„Prosím?“

Catrina neustoupila. „Uprav se, zbav se toho bordelu, který máš teď na sobě, bello, jinak odsud neodejdeme společně.“

Tohle nebude příliš příjemný den v jejich manželství, nemluvě o tom, až se opravdu dostanou domů. To věděla už teď.

I tak Catrina stále stála pevně na zemi. Naučila se, že se svým manželem byla tohle přesně ta věc, kterou byla potřeba občas udělat. Kromě toho, pokud by chtěl snadnější a poddajnější ženu, neoženil by se s ní.

Dante se zhluboka nadechl a ovládl své rysy. I tak mu v očích plál oheň a ruce měl zaťaté v pěsti. Jeho vztek ani na okamžik nezmizel. To nebylo něco, co by v něm Catrina dokázala uklidnit.

„To je důvodem, proč jsem se tu noc, kdy se Catherine pokusila o sebevraždu, probudila na pohotovosti sama?“ zeptala se Catrina. „Protože jsi odešel s tím, že půjdeš po Crossovi?“

Pohled, kterým se na ní díval, řekl všechno.

I tak stále potřebovala slyšet, jak to říká.

„Dante, řekni mi to.“

„Ano,“ zavrčel.

Catrina přikývla a vydala zvuk, který vyjádřil její znechucení. „Proč, protože jsi ho za to vinil?“

„Samozřejmě.“

„Zkus na mě ten svůj přístup použít znovu, Dante.“

Dante se ovládl. „Omlouvám se.“

Catrina si přála, aby to pomohlo.

Věděla, že to nepomůže.

Rozhodně ne s jejich dcerou.

„Měl bys začít pracovat na něčem mnohem lepším než jen omluvě, abys to napravil, Dante. A začni s tím hned teď.“