C+C - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Terapie

Pohled ze strany Catherine

Trvalo to čtyři týdny a osm sezení, než se Catherine rozhodla pozdravit Caru Guzzi jinak, než ze země. Při pohledu na Catherine sedící na lavičce u okna, odkud se dívala ven za zadní část jejich pozemku, terapeutka stěží mrkla řasou.

„Co tam venku vidíš?“ zeptala se Cara.

Žena, místo toho, aby se posadila vedle Catherine, se rozhodla zůstat stát.

„V tuto chvíli nic,“ řekla Catherine. „Všechen sníh by už teď měl zmizet, ale nestalo se to.“

Cara věnovala Catherine jeden ze svých jemných, vřelých úsměvů. „Takže, co přesně vidíš ty?“

Catherine se znovu podívala ven z okna a vnímala pozemek. Rozhodla se říct první věci, které jí při tom pohledu přišly na mysl, a svá slova nijak nefiltrovat, jak by to možná udělala s kýmkoli jiným. Cara neměla ráda, když Catherine své myšlenky a pocity filtrovala.

„Chlad a neplodnost. Není tam venku nic z toho, co obvykle náš dvůr zdobí. Sníh už je daleko za svou krásnou stránkou zimy - víš, když je čistý a jasný a občas doslova jiskří. Teď je v té ošklivé fázi, kdy můžeš vidět všechno, co ho zabíjí, zatímco si to klestí svou cestu sem. Je to, jako by se počasí nedokázalo rozhodnout, zda teď chce být ještě zimou nebo už jarem.“

„A co tak dělá?“

„No, zanechává v tobě nepořádek.“

Cara se tiše zasmála. „Nebo bys v té práci tady mohla vidět něco neuvěřitelného. Řekněme... nový začátek. Znovu dobití baterek nebo znovuzrození. Začátek fáze uzdravování, kdy ten chladnější a osamělejší čas nechává za sebou.“

Catherine se na Caru potajmu podívala. Nemyslela si, že by ta žena teď už mluvila jen o sněhu a dvorku. Cara tyhle věci dělala dost často — dávala ji tajemná slova, která měla být radou. Catherine se pak přistihla u toho, že sama trávila dny dešifrováním věcí, které jí Cara řekla. Víc než při jedné příležitosti…

„Zkusila jsi udělat to, o čem jsme spolu mluvily při našem posledním sezení?“ zeptala se Cara.

„Vážně jsem o tom uvažovala.“

Cara se otevřeně zamračila - něco, co nedělala příliš často. „Ale to mi zní tak, jako bys to ve skutečnosti neprovedla.“

„Ne.“ Catherine se podívala ke dveřím. „Kde jsou dneska moji rodiče?“

„Věřím, že tvůj otec říkal, že vezme tvou mámu ven na oběd. Neboj se, náš rozhovor nikdo neposlouchá, Catherine.“

„Nikdo to neudělá,“ odpověděla Catherine. „O tom ses ujistíš.“

Cara se usmála. „Jsem ráda, že mi věříš natolik, abys věřila, že i nadále dodržuji tento slib, protože to dělám.“

Po pravdě řečeno, v tuhle chvíli byla Cara tím jediným člověkem, kterému Catherine věřila. Byla tím jediným člověkem, se kterým se Catherine v současnosti cítila tak dobře, aby s ním mohla mluvit o hlubších věcech, než jen o tom, co bylo na povrchu jejího života.

Nikdo nechtěl na Catherine tlačit.

Všichni byli vyděšeni z toho, že jí ublíží.

Ticho v jejím domově bylo občas ohlušující. Ne, že by z toho obviňovala své rodiče nebo zbytek své rodiny. Co vlastně mohli dělat nebo říkat, když jí vůbec nemohli porozumět? Ne, že by jim ona dala něco, v čem by mohli pokračovat.

Bylo to tak, jak to bylo.

„Co ti zabránilo v rozhovoru s Dantem a Catrinou?“

Catherine pokrčila rameny a podívala se znovu ven z okna. Ruce si zastrčila do podpaží, v tomhle okamžiku si přála, aby jí její nadměrně velký svetr mohl celou pohltit.

Někam, kde by ji nebylo vidět...

Někam, kde by nemusela mluvit, přemýšlet... nebo být zraněná.

Někam, kde by nebyla neustále pozorována.

„Nejsem připravena mluvit s nimi o svém znásilnění,“ řekla Catherine nakonec.

„Ale se mnou jsi již o tom několikrát mluvila,“ zdůraznila Cara.

„Ty nejsi oni.“

„To je fér.“ Cara si povzdechla a pak se zeptala: „Co si myslíš, že je důvodem, proč se držíš zpátky - v čem je problém, který ti v tomhle okamžiku brání vystoupit, Catherine?“

„Já nevím.“

„Myslím, že to víš. Nebo máš alespoň dobrou představu o tom, co to je. Jinak bys neměla důvod jim to neříct, aby ti mohli pomoci a dokázali tě víc pochopit.“

„Ale co když ne?“

„Hmm?“

Catherine si kousala spodní ret, až na jazyku ucítila svou vlastní krev. Jakmile ret konečně uvolnila, objasnila to víc: „Co když to vůbec nepochopí - co když to jediné, co dokážou udělat, bude hledat chybu?“

„Myslíš si, že ti to budou vyčítat.“

„Myslím, že to nechci zjistit.“

„Opravdu věřím tomu, že pokud bys byla ke svým rodičům upřímná, jejich odpověď by tě pravděpodobně překvapila.“

Catherine se na svůj odraz v okně zamračila. Dřív, než vůbec pochopila, co se dělo, se v ní probublávalo vzhůru něco, co v poslední době často nepřicházelo.

Podráždění a hněv.

Jediné věci, které kdy cítila, byla osamělost a prázdnota.

Bylo to divné.

A dobré.

„Proč je to na mně?“ zeptala se ostře.

Když se Catherine otočila na Caru, její klidné chování se ani na okamžik nezměnilo. „Co máš na mysli, Catherine?“

„Proč je to vždycky oběť, kdo to musí říct - jako by to byla naše jediná zkurvená povinnost hlásit, co se nám stalo? Proč já jsem tím, od koho se očekává, že zas a znovu prožiji svoje trauma, jen abych uspokojila všechny ostatní kolem sebe? To já jsem byla znásilněná - já. Ani ty, ani oni. Jen já. Nikdo by nikdy neměl mít právo požadovat, aby oběť něco udělala, pokud to udělat nechce. Není to tvoje trauma - je jen moje,“ dokončila Catherine.

Na konci byla zatraceně mnohem tišší, než když začala.

Zvláštní, jak to fungovalo.

Ženy na sebe dlouhou chvíli prostě jen zíraly. Cara nic neříkala a Catherine cítila, jak se ticho natahovalo.

Koneckonců, řekla to, co potřebovala říct.

Nebylo potřeba nic víc.

„Máš naprostou pravdu,“ řekla nakonec Cara. „Není na mně, abych tě žádala, abys zas a znovu tiskla spoušť toho, že budeš svůj příběh stále vyprávět.“

„Děkuji.“

„Nicméně...“

Catherine věděla, že to nicméně přijde. S Carou bylo vždy něco dalšího, co říct nebo udělat.

„Co?“ zeptala se Catherine.

„Čím déle se budeš držet v tomhle způsobu myšlení – jako oběť – tím těžší to bude nechat vše za sebou. Mnoho žen, které byly napadené, na sebe nerady myslí jako na oběti, ale jako přeživší. Podívej, musely vyjít na druhou stranu po útoku, zvládnout trauma, které způsobil, a projít destrukcí, kterou po sobě zanechal.“

Cara se usmála a dodala: „Jinými slovy, Catherine, ony přežily. Oběť vše stále zpracovává a ještě se nedostala z toho způsobu myšlení.“

„Takže to je možná právě teď to, co potřebuji být,“ odpověděla Catherine s pokrčením ramen. „Oběť. Možná nejsem připraven přejít dál, když jsem si na to stěží dovolila myslet, nemluvě o tom, abych uvažovala, že to řeknu někomu jinému.“

„Možná,“ souhlasila Cara. „Nebo je pro tebe to místo možná pohodlné a známé. Tohle místo je snazší pro to, abys ovládala to, jaké v tobě zanechává pocity. Pravděpodobně ti umožní ovládat to, jak blízko k sobě pustíš i ostatní.“

Catherine se nelíbilo, jak hodně z toho, co Cara řekla, dávalo zatraceně obrovský smysl. Na nic z toho nebyla připravena.

„Možná nechci, aby mě i oni viděli jako oběť,“ zamumlala Catherine.

Cara přikývla. „Tomu rozumím.“

„Ale nesouhlasíš s tím.“

„Catherine, tohle je tvoje cesta, ne moje. Mohu tě tlačit nebo povzbuzovat, aby ses vydala určitými směry, ale nakonec to vždycky budeš ty, kdo se rozhodne, po které cestě se chceš vydat.“

„Ach.“

„Ano,“ řekla Cara tiše. „A teď... proč si dneska někam nevyjedeme? Jet někam – udělat z tohoto sezení něco nového.“

Catherine se při vyhlídce na to, že by se dostala ven z domu, aniž by jí jeden z rodičů při tom prakticky nedržel za ruku jako malé dítě, v krku silně rozbušilo srdce. „Vážně?“

Cara vytáhla sadu známých klíčků. Patřily ke Catherineině matně černému Lexusu. Její otec je držel dobře schované.

„Kde jsi je vzala?“ zeptala se Catherine. „Táta si je před měsíci vzal.“

„Vysvětlila jsem mu, proč je potřeboval vrátit.“

„A proč to bylo?“

„Protože jsi dospělá, a ne dítě, které by mohl trestat. „I když vím, že ti nevzal klíčky, aby tě tak potrestal, vsadím se, žes to pořád tak cítila. Že?“

„Něco takového.“

„Přesně tak. Tohle rozhodně mezi vámi dvěma nevedlo k ničemu dobrému. Možná tak jedině k pohrdání. Při té připomínce mi nemohl dát ty klíčky dost rychle.“

Catherine tvrdě polkla. „Hmm.“

Cara zazvonila klíčky. „Dneska pojedeme kamkoli, kam chceš jít, Catherine.“

Popadla klíčky rychleji, než si myslela, že to bylo možné.

„Pláž. Chci jet na pláž.“