TDGP - 15. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Thonis

Půl hodiny před půlnocí Katrina vyklouzla z postele a začala se oblékat. Thonisovi se rozbušilo srdce, když vstal za ní. Doufal, že touhle dobou už se smršť myšlenek v jeho hlavě uklidní, ale neměl štěstí. Stále zoufale hledal jinou možnost, která však nebyla nikde k nalezení.

Tiše došli na nádvoří, které osvětloval jen půlměsíc. Relikvie se třpytily, když je Katrina rozložila do kruhu kolem sebe. Stál stranou, jeho role v tom všem byla nejasná. Mohl jen doufat, že až bude rituál dokončen, jeho přítomnost to nějak změní.

„Tahle baterie by měla být schopná zajistit potřebnou magii,“ řekla Katrina a vytáhla z kapsy něco, co vypadalo jako baterie do mobilu. „Podle toho, co jsem pochopila, nebylo k aktivaci mostu potřeba žádné kouzlo. Stačí kotvy, magie a člověk.“

Vyšla ze své práce a dlouho na ni hleděla. Pak se otočila k Thonisovi a vtiskla mu baterii do ruky. Přitom pevně sevřela jeho ruku. Ve tmě nebylo možné vidět výraz její tváře, ale věděl, že je z toho stejně vyděšená jako on. Znovu se mu na rty přitisklo nutkání poprosit ji, aby zvolila jiný způsob, ale odolal tomu, aby to vyslovil nahlas.

Bylo příliš pozdě na to, aby se otočil.

„Až řeknu, odřízni baterie,“ řekla mu. „Pak ji prostě hoď do kruhu. Magie by se měla rozlít a aktivovat ji.“

Přikývl. Když se však chystala ustoupit, jeho ruka se vymrštila. Obtočil ji kolem zápěstí a přitáhl si ji k sobě, aby ji naposledy zoufale políbil. Jejich kouř se mu smísil na jazyku.

„Miluji tě,“ řekl jí naposledy. „Ať se stane cokoli, potřebuju, abys to věděla.“

„Opravdu.“ Podívala se na oblohu a roztřeseně vydechla. Na tváři se jí zalesklo, jak se měsíční světlo odráželo od jejích slz. „A já miluju tebe. Jestli se z toho dostaneme, chci si tě vzít. Chci mít tvoje děti a chci s tebou žít šťastně až do smrti.“

Thonis se musel smát, i když ho bolelo srdce. „To zní jako splněný sen. Takže je to dohodnuto. Až tohle všechno skončí, vezmeme se a budeme mít tucet dětí.“

„Kdo říkal něco o tuctu?“ Katrina se zasmála. „Deset bude stačit. A aspoň polovina z nich bude adoptovaná.“

Thonis zavrtěl hlavou. „Dvanáct. Vždycky jsem chtěl velkou rodinu.“

„Myslíš, že deset je málo?“

„Ne.“

Katrina se mu přitiskla k ruce. „Dobře. Tak dvanáct. Ale víc než polovina tedy musí být adoptovaná. Nechci otěhotnět víc než pětkrát. Méně, pokud budeme mít vícerčata.“

„Všechny můžou být adoptované, to je mi jedno. Miminka, starší děti, teenagery, pěstouny. Je mi to jedno. Chci jen, aby náš dům a náš život byl plný dětí a abychom měli tak velkou rodinu, že si všichni budou myslet, že jsme blázni.“ Srdce mu bušilo stále silněji. Promění se tyhle sny někdy ve skutečnost? „Jen věz, že jsi moje družka.“

Katrina přikývla. „Ale jestli to nevyjde…“

„Musí.“

„Ale jestli to nevyjde a já nepřežiju… tak si musíš najít někoho jiného. Neříkám, že musíš hned odejít nebo předstírat, že tu nic nebylo nebo že to nebylo skutečné. Vím, že je to skutečné, je mi jedno, jestli je to jen pár dní, co jsme spolu. Posledních šest let jsi byla můj nejlepší kamarád a já tě milovala každý den.“

„Já taky,“ odpověděl Thonis a jeho hlas zhoustl.

„Jen potřebuju, aby ses znovu zamiloval. Potřebuju, aby sis našel ženu, která bude matkou tvého tuctu dětí. Slib mi to.“

Thonisovi se sevřelo hrdlo tak, že si nebyl jistý, zda bude schopen mluvit. Ale přikývl a Katrina se přitiskla na špičky a znovu ho políbila. Už se příliš blížila půlnoc, na řeči už nebyl čas. Katrina se vrhla do středu kruhu a rozpřáhla ruce, jako by chtěla obejmout celý svět.

„D –“

„Přestaň!“

Thonis vyskočil a otočil se. Z paláce se vyřítily čtyři postavy a hnaly se k nim. V noci šlehaly plameny a osvětlovaly tváře Indulfa, Warmunda, Volcanta a Hendrika. Když se přiblížili, Thonis vytrhl z opasku nůž. Warmund byl nejrychlejší; řítil se přímo na Katrinu. Thonis hodil baterii a nůž do kruhu a vrhl se na něj. Pěst ho zasáhla do obličeje, až mu před očima naskočily hvězdičky, ale Warmunda odtáhl zpátky.

„Katrino!“ Indulf vykřikl. „Ne! Prosím! Nedělej to!“

Warmund couvl a udeřil Thonise do břicha. Z plic mu vyrazil všechen vzduch a bezhlesně zalapal po dechu, neschopen se nadechnout. Když se ho však Warmund snažil obejít, vrhl se bokem a srazil k zemi i prince.

„Katrino!“

„Musím,“ zavolala zpátky. „Promiň – musím!“

Nocí probleskl záblesk světla. Warmund vykřikl bolestí, když se Thonisovi rozbušilo srdce. Otočil se a uviděl zlaté plameny stoupající v kruhu kolem Katriny. Tančily a praskaly, ale nevycházelo z nich žádné teplo. Warmund padl na kolena a ve tváři měl vepsáno zkázu. Thonis klečel vedle něj a nebyl schopen se pohnout. Krev mu bušila v uších, když zíral na osamělou postavu uprostřed plamenů.

Katrina stála s široce rozpaženýma rukama. Její kůže se třpytila jako diamanty, když plameny stoupaly výš, a tmavé oči se jí zbarvily do jasně modrého odstínu. Zaklonila hlavu a vydala ze sebe výkřik, který Thonise a Warmunda přiměl vstát.

„Ještě to můžeme zastavit,“ zvolal Indulf a zaútočil na kruh.

Bylo proti všem Thonisovým instinktům postavit se svému králi do cesty. Ještě víc se mu příčilo, když se ohnal pěstí po králově tváři. Indulf se zapotácel, když mu praskl nos a do vzduchu vytryskla krev. Pak se Thonis vrhl stranou a zachytil Warmunda kolem kolen dřív, než stačil prorazit plameny.

„Je pozdě,“ vykřikl. „Jestli se to teď pokusíme zastavit, zemře!“

Hendric a Volcant se zastavili vedle Indulfa. Sevřeli ruce, jak zírali na Katrinu. Zlaté plameny se plížily po jejím těle, ovíjely se kolem ní… a Thonis si náhle uvědomil, že ji vůbec neobklopují. Její tělo se měnilo v plameny. Ze rtů se mu vydral výkřik hrůzy a tentokrát to byl Warmund, kdo ho strhl zpět.

„Co jsem to udělal?“ zalapal po dechu a bránil se princovu sevření. Warmund byl příliš silný. „Katrino! Katrino!“

„Nemůžeme to zastavit,“ zavrčel Warmund. „Sám jsi to řekl. Jestli nepřežije…“

Thonis pohodil hlavou dozadu. Narazil do Warmundova obličeje a poslal prince klopýtnout dozadu. Hendric i Volcant vykřikli. Indulf vykřikl rozkaz, který Thonis odmítal slyšet.

Plameny ho sežehly až poté, co prošel bariérou. Pak se rozhořely a zlatá barva získala jantarový nádech. Do kůže se mu vpíjel žár, žhavější než cokoli předtím. Slyšel hlasy zvenčí ohně, které na něj a Katrinu volaly. Nevšímal si jich. Dívala se dopředu, naprosto nehybná, ve tváři měla výraz vytržení.

„Katrino,“ vydechl. „Podívej se na mě.“

Její oči byly bez mrknutí. Zlaté plameny se teď nacházely u jejího pasu a rychle putovaly vzhůru po jejím těle. Její modré oči plály jasněji, když se jí pootevřely rty. Na Thonisově čele se objevily krůpěje potu a prostor kolem něj zaplnil pach spálených vlasů. Země se začala chvět a třást, do uší mu narážel obrovský řinčivý zvuk.

Přesto klopýtal vpřed a natahoval se po Katrině. „Podívej se na mě!“

Objal ji kolem těla, plameny mu ožehly kůži, ale bylo mu to jedno. Katrina se poprvé pohnula. Otočila k němu hlavu a modré oči jí ve zlatavých plamenech obličeje plály jasněji.

„Nenechám tě odejít,“ slíbil Thonis. Napjal paže, i když bolest začala být nesnesitelná. „Slíbil jsem, že tě nenechám odejít, a taky to neudělám. Nenechám!“

„Thonisi,“ zašeptala Katrina. Její hlas byl jako sněhová vločka ve větru, která se rozplynula téměř dřív, než ji stačil zaslechnout. „Thonisi…“

„Jsem tady. Miluju tě.“

Otočila dlaně směrem ven, jako by chytala kapky deště. „Thonisi, vidím to… vidím všechno… nenech mě odejít, nebo se ztratím.“

Jeho šaty začaly doutnat. Sevřel si dlaně kolem lebky a pevněji se držel. Záblesky bíle rozžhavené agónie ho oslepovaly, ale zatínal zuby a prodíral se tím. Na kůži se mu tvořily puchýře a jeho vlastní ohně hořely nízko, snažily se ho ochránit před plamenem, který hrozil, že je oba pohltí.

Ale nepustil ji.