SWM - 10. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brynna

„Já nechci!“ Maddie křičí.

„Přestaň se jí dotýkat!“ Josie naříká zpátky a vytrhne panenku Maddie z náruče. „Je moje!“

„Holky!“ Křičím, ale setkávám se s hluchýma ušima, protože se začnou mlátit, vzlykat a plakat. „HEJ!“ Zařvu a odtáhnu Josie od Maddie.

„Ona si začala!“ Maddie křičí mezi vzlyky a zaboří obličej do vlastní panenky.

„Co to sakra je?“ Caleb vykřikne, když přijde zvenku. „Slyšel jsem vás všechny z ulice.“ Zamračí se na nás všechny, když zabouchne vchodové dveře a zkříží ruce na prsou. „Co se děje?“

„Všechny vás nenávidím!“ Maddie křičí a utíká do ložnice, kterou poslední dva dny sdílely s Josie v Calebově domě.

„Neměla bys říkat nenávist!“ Josie za ní volá, když za ní běží.

„Nedotýkejte se jedna druhé! Slyšíte mě?“ Zavolám za nimi a pak narovnám ramena a zadívám se na vysokého, příliš pohledného muže, který stojí přede mnou.

„Co jsem udělal?“ Ptá se.

„Calebe Montgomery, jsme v tomhle domě už víc než dva dny. Jestli se odsud nedostaneme na čerstvý vzduch, bude jedno, jestli nás bude chtít najít nějaký vraždící drogový boss. Do oběda nás všechny zabiju sama!“

Rty mu cuknou a jeho jasné modré oči se na mě usmějí. „Nemyslím si, že nás opravdu zabiješ.“

„Tohle už nemůžeme vydržet, zlato.“ Jeho oči se rozzáří, když mu řeknu zlato, tak jako vždycky, a já trochu změknu. „Vím, že se nás snažíš ochránit, ale holky se z toho zblázní. Můžeme se dívat jen na tolik filmů, a jestli některá z nich ještě jednou řekne: ‚Ona na mě sahá!“, tak si vypíchnu oči žhavou tyčí!“

„Takže říkáš, že chceš vypadnout z domu,“ odpoví sarkasticky a já zatnu pěst a vrazím mu pěstí přímo do ruky.

„Au,“ zamumlá, tře si biceps a mračí se na mě. „Jsi silnější, než vypadáš.“

„Prosím tě, Calebe. Není to vůči nim fér.“

Vydechne, zavrtí hlavou, oči upřené k podlaze, a konečky prstů si tře čelo.

„Byla jsi s holkama na té zatracené projížďce kachním člunem, co jezdí centrem města?“ Nečekaně se zeptá.

„Ne,“ odpovím.

„Znám majitele. Bude tam malý dav, ale bylo by to pod kontrolou a můžeme sedět vzadu, takže budu mít přehled o všech kolem.“

„Dobře!“ Skáču na špičkách nohou, když mu obejmu ruce kolem krku a hlasitě ho líbám na tvář.

„Jen pár hodin,“ upřesní a pak změkne. „Nerad je vidím tak nešťastné.“

„Tohle se jim bude líbit. Bude to perfektní.“

„Holky!“ Caleb zavolá a během několika vteřin se obě dívky s protáhlými tvářemi vypotácí z pokoje. „Vezměte si kabáty. Jdeme na chvíli ven.“

„Hurá!“ Josie vykřikne.

„Miluju tě!“ Maddie vykřikne a obě se honem chystají k odchodu.

„Vidíš?“ Znovu ho políbím na tvář a usměju se na něj. „Už je to lepší.“

***

„Podívej, mami! To je budova Jules a Nata!“ Josie dychtivě ukazuje z okna kachního člunu, v ústech žlutou píšťalku s kachním zobákem. Když nastoupíte do obojživelného auta, dostanete žlutou kachní píšťalku, která vydává kvákavé zvuky.

Je to neuvěřitelně otravné a do rána se „ztratí“.

Náklaďák projede celým centrem Seattlu, kolem slavného tržiště Pike’s Place, starým Zvonkovým městem a pak vjede přímo do vody Washingtonova jezera, projede se po jezeře a naskytne se nám fantastický pohled na panorama Seattlu.

Děvčatům se to líbí.

„Ano, to je,“ souhlasím a usměju se na Josie. „Ale jak to víš?“

„Protože, je to u opravdu dobré koblihárny,“ usměje se. „Mám ráda ty s polevou.“

„Ah, přesně tak,“ přikývnu a sama dostanu náhlou chuť na glazované koblihy. „Byli jsme tam, když jsme se naposledy zastavili, za Jules a Natem.“

Josie se zachichotá, když ji zatahám za jeden z jejích dlouhých culíků, a já se podívám na Caleba, který nevěnoval pozornost jedinému slovu, které mu průvodkyně řekla, ale místo toho se zúženýma očima pozorně sleduje každého člověka v autě. Oba sedíme v uličce a přenecháváme dívkám místa u oken, aby viděly na všechno, co jim průvodce popisuje.

„Klid,“ zamumlám na něj.

Ani se na mě nepodívá.

Sevřu mezi rty kachní volání a fouknu mu ho do obličeje.

Otočí hlavou a zadívá se na mě.

„Klídek,“ řeknu mu znovu s úsměvem. „Tohle je zábava.“

Jeho tělo je napjaté, každý sval napjatý a připravený skočit do akce. Zazvoní mu telefon, sáhne po něm a ještě před druhým zazvoněním si ho přitiskne k uchu.

„Montgomery.“

A najednou jako mávnutím kouzelného proutku jako by se jeho tělo vyfouklo jako balon. „Díky bohu.“

Poslouchá a pak se zasměje. „Jo, no, to je o jednu věc míň, o kterou se musíme starat, ale ještě nejsme z nejhoršího venku. Dobře, později.“

Zavěsí, vydechne, prohrábne si rukou vlasy a konečně se na mě podívá. „Řeknu ti to, až se vrátíme ke mně.“

„Dobré zprávy?“ Zeptám se.

„Jo.“ Přikývne a znovu si prohlíží skupinu.

„Jsou to ti samí lidé, co tam byli před dvaceti vteřinami. Nezměnili se, Calebe.“

„Nemám rád davy,“ zamumlá, když zavrtí hlavou, oči upřené k východům, tělo stále ve střehu. Natáhnu se k němu a protáhnu prsty s jeho, abych ho k sobě ukotvila. Nedokážu si představit, co se mu teď honí hlavou. Dívky jsou nevšímavé, kochají se pohledy a zvuky města, tančí spolu s hudbou a foukají do svých kachních píšťalek.

„Děkuju ti za to,“ zašeptám mu a on jednou přikývne a pak si s úlevou oddechne, když vozidlo zastaví tam, kde jsme začali, a cestující začnou vystupovat.

„Co teď?“ Maddie se zeptá s širokým úsměvem.

„Jdeme na zmrzlinu!“ Josie vykřikne, když se postavíme, abychom odjeli jako poslední.

„Půjdeme do kina!“ Maddie se přidá.

Caleb si pod nosem zakleje a vezme každou z dívek za jednu ruku, když procházíme kolem Experience Music Project směrem ke garážím.

Dnes jsme měli štěstí na počasí. Na únor je poměrně teplo a neprší.

Díky Bohu.

„Calebe! Podívej! Cukrová vata!“ Josie ukazuje na červenobílý vozík, na kterém jsou mraky cukrové vaty v igelitových sáčcích, popcorn a ledová tříšť.

„Dobře, můžeme si dát cukrovou vatu,“ usměje se Caleb na holky a vede nás k vozíku.

„Já chci růžovou!“ Maddie a Josie vykřiknou současně.

„Dvě růžové cukrové vaty,“ zachechtá se Caleb na starší ženu pracující ve vozíku. Ta se široce usměje a podá je, pak za ně od Caleba vybere peníze.

„Vaše rodina je krásná,“ mrkne na něj. „A tvoje holky si tě očividně omotaly kolem prstu.“

Na okamžik se napnu, oči přilepené na Calebovu tvář. Dál se dívá na peněženku, na rtech mu škube úsměv, ale pak se téměř lítostivě zamračí. Nakonec se podívá zpátky na milou ženu a nabídne jí falešný úsměv.

„Děkuji,“ odpoví prostě, přijme drobné a podá dívkám jejich sladkosti.

„Jak se říká?“ Připomínám svým děvčatům.

„Děkuji!“ V jejich hlase zaznívá sbor nadšení, když se noří do sladké cukrovinky a okusují svůj pamlsek.

„Děkuju,“ zamumlám ke Calebovi, který se setká s mým pohledem smutnýma modrýma očima.

„Není zač.“

***

„Chci tu zůstat, Brynno.“ Caleb má ruce opřené o desku u boků, jak se o ni opírá, a podrážděně se na mě zadívá.

„V žádném případě,“ zavrtím vztekle hlavou, přeložím utěrku podélně napůl a přehodím ji přes dvířka skříňky pod dřezem. „Musíme se vrátit k životu.“

„Brynno, poslouchej mě…“

„Calebe,“ přeruším ho, můj hlas je klidný a tichý a on přestane mluvit a pozorně mě sleduje. „Ne, moje holky musí jít do školy. Mám práci. Ano, Levi je strašidelný, ale…“

„Levi už není problém.“ Caleb si zkříží ruce na hrudi, čímž přitáhne můj pohled na své vyboulené bicepsy, a já si musím přitisknout kolena k sobě od cinkání elektřiny, které mi projede kundičkou.

„Jak to myslíš?“ Zeptám se.

„Dostal padáka.“

Stojím a dívám se na něj a čekám, až mi to vysvětlí dál.

„To byl dneska Matt na telefonu.“ Caleb si povzdechne a zavrtí hlavou. „Přišla rozsáhlá prověrka. Nemá žádnou násilnickou minulost, což znamená, že je to jen úchylný kluk, který se zamiloval.“

„Takže mu prostě došlo, že jsme s Mattem spolu?“ Zeptám se a cítím, jak mi na čele vyrazil lehký pot.

„Jo.“ Uchechtne se a přitáhne si mě k sobě, jako by už nemohl vydržet být beze mě ani vteřinu, i když se hádáme. „Myslel si, že Matt je tvůj manžel, protože tě každý den vyzvedává z práce.“

Zavřu oči, když si povzdechnu a opřu si čelo o jeho hruď. „Díky bohu.“

„Stejně ho vyhodili. I když nemá záznam, choval se k tobě nevhodně. Isaac ho vyhodil dřív, než jsem se tam objevil já a utrhl mu koule.“

Zasměju se a zvednu hlavu, abych se mu podívala do očí. „Zvládla jsem ho.“

„Vážně si myslím, že tady jsme ve větším bezpečí, Legs.“

Můj úsměv se vypaří. „Ne.“

Zavrčí a přitáhne si mě k sobě ještě pevněji, zaboří mi obličej do krku a dlouze, těžce se nadechne. „Ty jsi tak zatraceně tvrdohlavá,“ zašeptá proti mně, slova jsou tlumená a já si nemůžu pomoct, ale musím se mu vysmát.

„Zpátky na tebe.“

„Jestli se zítra vrátíme k tobě domů, mám pár podmínek.“

„Páni, to zní jako kompromis,“ odpovím suše. Kousne mě do krku, přesně v místě, kde se stýká s ramenem, než se odtáhne a zadívá se na mě.

„Za prvé, žádný školní autobus. Do školy a ze školy je bude každý den vozit buď Matt, nebo já. V tomhle neustoupím.“ Konejšivě mi přejíždí rukama po zádech, ale zúží na mě oči, ať se mu odvážím vzepřít.

„Ano, pa-…“ Přistihnu se, že koktám: „Dobře.“

Caleb se na mě jemně usměje. „Můžeš říct ‚ano, pane‘, víš. Slyším to každý den.“

„V tomhle životě ne,“ zamumlám a zasměju se. „V žádném případě.“

„Dobře, za druhé, máme rozšířený poplašný systém v domě.“

„To si nemůžu dovolit…“

„Znám lidi, Brynno. Nebude tě to stát ani cent a mělo to být hotové už před několika týdny. Chci mít na oknech cenzory a venku světla s cenzorem pohybu.“ Zastaví se a upřeně se na mě zadívá, čeká, až ho potvrdím, a já to udělám přikývnutím.

„Za třetí chci, abys se mnou častěji chodila na střelnici, a svých devět milimetrů nechávám pořád u tebe.“

Začnu vrtět hlavou, ale on se ke mně nakloní, opře se čelem o mé a otře se o naše nosy. „Prosím,“ zašeptá, hlas má drsný a já vím, že ho stojí všechno, aby souhlasil s tím, že nás pustí domů. Chce, abychom byli všichni v bezpečí. Jak na tom můžu najít chybu?

„Dobře,“ souhlasím a políbím ho na bradu. „Ještě něco?“

„Ano, ani ty, ani holky nesmíte být nikdy samy. Nikdy.“

„Můžeme jít sami na záchod?“ Zeptám se sarkasticky.

„Ty jsi takový chytrák,“ odpoví, ale rty má stažené do poloúsměvu a oči šťastné.

„S tím se dá žít,“ zamumlám a jemně ho políbím na rty.

„Dobře.“

„Chce se mi spát.“ Široce zívnu a pak se zasměju. „Myslím, že půjdu do postele.“

„Brzy přijdu.“ Políbí mě na špičku nosu, než se od něj vzdálím směrem k ložnici. „Musím zavolat Mattovi a pak si musím ještě něco přečíst.“

„Dobře.“ Ušklíbnu se, vpluju do jeho ložnice a znovu zívnu.

***

„Do prdele! K zemi, k zemi! Ustupte!“

Rata tatatatata. Bum! Bum!

V posteli sebou trhnu a zběsile se rozhlížím, ale Caleb v ložnici není.

„Kryj se, sakra!“

Vyskočím z postele a běžím do obýváku. Světla jsou stále rozsvícená, stejně jako televize přepnutá na vojenský pořad na kanálu History. Caleb leží na gauči, kde musel při sledování pořadu usnout, ale zmítá se, potí se a jeho dech se táhne v těžkých, prudkých nádeších.

Spěchám k němu a klesám vedle něj na kolena.

Co mám dělat? Mám se ho dotknout?

Televize za mnou pokračuje. Bum! Rata tatatatata!

Popadnu ovladač, vypnu proud a otočím se k terorizovanému muži přede mnou.

„Calebe,“ zašeptám a jemně mu položím ruku na biceps, a než se naděju, povalí nás oba na podlahu, přitiskne mě svým mohutným tělem a ovinul mi ruku kolem krku a stiskne.

Prožívá pekelnou noční můru.

A já taky.

„Řekl jsem ústup, sakra!“ Křičí a dívá se na mě dolů, oči má skelné a prázdné, jako by tam vlastně vůbec nebyl. Je to ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy v životě viděla.

Do prdele.

„Mami! Mami!“ Slyším holky ve dveřích, jak jsou k smrti vyděšené a brečí.

Panebože, ať mě neudusí před očima mých holek.

„Mám tě, hajzle!“ Caleb mi zavrčí do ucha a po celém těle mi vyrazí studený pot. Ježíši, kdybych byla povstalec, při zvuku toho hlasu bych si lehla a umřela.

Nemusel by mě zastřelit.

„Calebe,“ zkusím to znovu, ale on stiskne ještě silněji. Vykroutím se z rukou a začnu ho bít do zad a boků, znovu a znovu, snažím se ho probudit, ale on mě jen silněji přitiskne nohama a zavrčí na mě. Jasná barva jeho orlího tetování upoutá můj pohled a já sleduju, jak se mu napínají ramenní svaly, když mi pevněji svírá hrdlo.

„Přestaň ubližovat mojí mamince!“ Josie vykřikne zrovna ve chvíli, kdy se mi okraj vidění začne zatemňovat, a já vidím hvězdy.

Zrovna když Maddie vydá uši rvoucí výkřik, silně ho kolenem udeřím do vnitřní strany stehna a najednou se od něj osvobodím a odstrčím, převalím se na břicho, lapám po dechu a sípu.

Přikryju si rukama hrdlo a odkašlu si, vytáhnu se na kolena a sleduju, jak se Calebovi vyjasňují oči a prázdnotu nahrazuje hrůza a odpor. Odráží se ode mě krabatým plazením dozadu, až narazí zády na zeď.

Dívky se choulí ve dveřích, drží se jedna druhé s rozšířenýma očima a pláčou pro mě.

„Do prdele,“ zašeptá Caleb a moje hlava se otočí, abych zjistila, že má kolena přitažená k hrudi, obtočená rukama a obličej v dlaních. Silně se třese.

„Calebe,“ podaří se mi ochraptělým hlasem, ale on se před mým dotykem odhrne a nekompromisně zavrtí hlavou, že ne.

Vyskočím z podlahy a běžím ke svým dětem, přitáhnu si je do náruče a odnesu je zpátky do ložnice, do plnohodnotné postele, kterou sdíleli.

„Proč ti Caleb ubližoval?“ Josie posmrkává a zaboří mi obličej do hrudi, zatímco Maddie se ke mně přitiskne a zaboří mi tvář do krku.

„On to tak nemyslel,“ ujišťuji je a opakuji to stále dokola, zatímco se uklidňuji. Líbám je na hlavičky, vdechuji jejich sladkou vůni dětského šamponu a houpám je sem a tam. „Měl zlou noční můru.“

„Zněl vyděšeně,“ zamumlá Maddie a posmrkává.

„Myslím, že se pořád bojí,“ zašeptám a políbím ji na čelo.

„Možná bychom ho měly obejmout,“ zašeptá Josie, ale přikrčí se ke mně hlouběji.

Moje statečné, sladké holky.

„Myslím, že Caleb potřebuje být chvíli sám, ale ráno ho můžete hodně objímat, ano?“ řeknu.

Obě přikývnou. „Lehneš si na chvíli s námi?“ Josie se zeptá.

„Samozřejmě,“ odpovím a uložím je, pak si lehnu k nim, uhladím jim vlasy z obličeje a šeptám jim. Setřu jim slzy z hebkých tváří a oba je znovu a znovu políbím.

„Jsem v pořádku, děti.“

„Mám tě ráda, mami,“ zašeptá Josie, když znovu usne.

„Taky tě mám ráda, statečná holčičko.“

Maddie už tiše chrápe, obě upadly do vyčerpaného spánku, a tak je opustím a připravím se na konfrontaci s Calebem.

Chudák Caleb.

V obýváku se ještě svítí a já ho tam najdu, jak sedí na gauči, kolena roztažená a lokty opřená o kolena, obličej v dlaních.

„Calebe,“ zašeptám a jeho hlava se zvedne, ve tváři naprosté utrpení, když jeho jasně modré oči najdou ty moje.

„Je mi to zatraceně líto,“ odpoví a jeho hlas je plný úzkosti, kterou má vepsanou ve tváři.

„Není to tvoje vina.“ Přistoupím k němu, posadím se vedle něj, ale on se odtáhne.

„Neměl bych se tě dotýkat.“

„Calebe…“

„Mohl jsem tě zabít.“ Hlas se mu láme, když si znovu opře obličej do dlaní. „Panebože!“

„Nechtěl jsi mě zabít, Calebe.“

„Ale chtěl! Kdybych se neprobudil, mohl jsem tě uškrtit nebo ti zlomit vaz.“ Sklopí pohled k mému krku a zavrávorá při pohledu na to, co si dokážu představit jen jako začínající modřiny. „Bože, zlato, je mi to tak líto.“

„Calebe, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Byl to emotivní víkend.“

„S tebou se to ještě nikdy nestalo,“ opraví mě. „Nespal jsem se ženou už víc než čtyři roky, Bryn. Nemůžu to riskovat. Moji kamarádi mi vyprávěli historky o tom, co všechno dělám ve spánku.“ Ztěžka polkne a zavrtí hlavou. „Ale bože, miluju spaní s tebou v náručí a poprvé, co si pamatuju, opravdu spím, když jsme spolu.“

Udiveně zavrtí hlavou a otře si oči a mě zlomí, že pláče.

„Od naší první společné noci jsem neměl noční můry.“ Jeho hlas je syrový emocemi a já ani nevnímám vlastní slzy, které mi nekontrolovaně stékají po tváři. „Ale když jsi ty a holky v nebezpečí a když jsme dneska byli na té zasrané jízdě na kachnách, se všemi těmi lidmi, asi mě to prostě dohnalo.“

„Vysvětli mi to s těmi davy.“ Posadím se zpátky na pohovku, čelem k němu, a jednu nohu si přitáhnu pod sebe, opatrně, abych se ho nedotýkala, ale dost blízko, aby cítil, že jsem tady.

„Davy jsou nejhorší.“ Znovu ztěžka polkne a dlaní si promne rty, jak se opírá o pohovku, a vzhlédne. „Učí nás, že máme vždycky hledat místo, kde se dá udusit.“

Nakrčím na něj obočí. „Anglicky, prosím.“

„Odchod. Vždycky víš, kde jsou východy. Davy v Iráku jsou velmi nebezpečné. Ti extremističtí zmrdi vyhodí do vzduchu celý dav, bez váhání.“

Srdce mi krvácí, když zavírá oči, a nechci ani pomyslet na hrůzy, které vidí za svými víčky.

„Nevěděla jsem, že jsi byl v Iráku,“ zamumlám.

„Ne často, ale dost.“

Zatne ruce v pěst a já už to nevydržím. Natáhnu se k němu, abych ho uklidnila, a třu mu rukou po paži, ale on se ode mě odvrací, takže mu vlezu na klín a nedám mu jinou možnost než mě obejmout.

„Poslouchej mě, velmi pozorně.“ Prsty mu sjíždím po tváři a neztrácím s ním oční kontakt. „Jsem v pořádku, Calebe. Nezabil jsi mě. Jen jsi mě vyděsil.“

„Ty holky…“ začne, ale já ho přeruším.

„Holky se o tebe bojí a já jim musela zabránit, aby tě přišly najít a obejmout. Holky jsou v pořádku, zlato.“ Dál ho uklidňuju, prsty mu vjíždím do vlasů a sjíždím po tváři. „Jsme v pořádku.“

„Měl bych zase začít spát na gauči,“ zamumlá a vzdychne, jako by se s tou hroznou myšlenkou smiřoval. Pozorně sleduje můj obličej, jako by v něm hledal strach nebo nepřátelství. „Ale já nechci.“

„Já to taky nechci,“ zavrtím hlavou a políbím ho na tvář. „Miluju, když mě v noci objímáš. To jsem ještě nikdy nezažila.“

Sevře oči a pak se na mě zadívá. „Já taky ne. Nikdy bych ti neublížil, miláčku. Nikdy.“

„Calebe, díky tobě se cítím tak bezpečně. Když jsi spal se mnou, neměl jsi tuhle noční můru. Ležel jsi na gauči,“ připomenu mu a sleduji jeho oči, jak několikrát zamrká, než se na mě znovu zaměří. „S válečným seriálem na History Channel.“

„Nikdy jsem neměl noční můru, když jsem spal s tebou,“ zašeptá.

Vřele se usměju a znovu mu prsty prohrábnu tmavě blond vlasy. „Myslím, že dny, kdy jsi spal na gauči, jsou pryč, námořníku.“

Pevně sevře ruce kolem mého středu a přitiskne mi obličej na krk, přitiskne se ke mně, zatímco já mu obtočím ruce kolem ramen a něžně ho políbím na spánek.

„Je mi to kurva líto,“ zašeptá znovu a já ho přitisknu k sobě.

Řekni mu to! Řekni mu, že ho miluješ. Mé srdce je tak plné lásky k tomuto intenzivnímu, ochranitelskému, zlomenému muži, ale jsem také zmatená.

Jsem do něj zamilovaná, nebo mám jen potřebu ho napravit?

„Se mnou jsi v bezpečí, zlato,“ odpovím a přitisknu mu rty na čelo. „Vždycky.“