CP - 31. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evča

Julianina kapitola/31

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Když je něčí štěstí vaše štěstí, je to láska.

- Autor neznámý

 

Colton se překvapeně narovnal. „Počkej, cože?“ Jeho oči se rozšířily a vyděšeně těkaly mezi mnou a Tylou. „Těhotná?“

Zamrkala jsem na svou spolubydlící, naprosto zmatená. „Jo… co?“ Zeptala jsem se Tyly.

„No…“ Mrkla na mě, očividně zmatená. „Říkala jsi něco o tom, že si třeseš vaječníky.“

Podívala jsem se směrem ke Coltonovi. Ten se podíval zpátky na mě. A oba jsme vyprskli smíchy.

Po tváři mi stékaly slzy a Colton se stále nedokázal uklidnit natolik, aby mi pomohl vysvětlit náš interní vtip, když Tyla konečně zvedla ruce a řekla: „To je jedno. Nechci to vědět. Z tebe a tvého nového šťastného vztahu se mi dělá špatně.“

„Ne, počkej.“ Vrhla jsem se na ni a chytila ji za paži. „Omlouvám se. Přestaneme s tím. Budu se chovat slušně, přísahám.“

„Jo, po zbytek noci se jí nedotknu,“ slíbil Colton těsně předtím, než mi poslal velké mrknutí a pak mě odstrčil z klína. Pak obrátil veškerou pozornost k Tyle. „Tohle je tvoje noc. Budeme dělat, co budeš chtít.“

„Cokoli budu chtít?“ zeptala se a její pohled se při pohledu na mého muže vděčně rozzářil. Začala jsem zužovat oči a přemýšlela, co mu sakra navrhne, aby s ní dělal, když řekla: „Theo mě nikdy nenechal hrát s ním Super Maria.“

Coltonovo obočí se překvapeně zvedlo. „Ty si chceš zahrát Super Maria? Sakra, já bych si s tebou rád zahrál Super Maria. Jde do toho ještě někdo?“

„Jé, já!“ Chad se okamžitě zvedl ze židle a přišel blíž, aby se mohl vmáčknout na gauč na konci vedle Sashi. „Budu hrát.“

Usmála jsem se na ně, když začali tu hru připravovat.

„Asi si půjdu udělat další drink,“ oznámila jsem.

Chad, který usrkával ze Sashiny sklenice, zvedl ruku. „Udělej mi taky jednu. Tohle je super, Juli.“

Rozzářila jsem se, pyšná na svůj lektvar. „Máš to mít.“

„Já ti pomůžu,“ oznámila mi Sasha, když vyskočila na nohy a následovala mě do kuchyně, jen aby mě škubla za ruku, jakmile jsme osaměly. „Panebože, teď bych mohla tvého Coltona políbit. Viděla jsi, jak ji úplně rozveselil?“ Povzdechla si a přitiskla si ruku na srdce. „Holka, jestli si ho nakonec nevezmeš, tak já možná jo.“

Ušklíbla jsem se a narazila ramenem do jejího, protože jsem věděla, že si dělá legraci. „Dej si pohov, mrcho. Je můj.“

Se smíchem mi pomohla znovu vytvořit mé mistrovské dílo, ale vyrušilo nás zaklepání na vchodové dveře.

„Zlato, můžeš otevřít?“ zavolal Chad. „Právě jsme začali.“

Sasha měla ruce pokryté jahodovými vnitřnostmi, kde se zabývala odřezáváním stonků, a tak jsem jí položila ruku na rameno. „Mám to.“

Prokřupla jsem krk a znovu se připravila na konfrontaci s Theem, pospíšila si zpátky do předního pokoje a dala si záležet, abych přešla za televizi a nezakrývala obrazovku těm třem, kteří na gauči tak intenzivně hráli Super Maria.

Když jsem však znovu rozrazila dveře, byl jsem opět překvapená.

Muž na druhé straně dveří doširoka roztáhl ruce a široce se usmíval. „Překvapení!“

Čelist mi poklesla. „Tati? Co… co tady děláš?“

„Co? Jako bych potřeboval důvod, abych navštívil svého broučka Julií?“ Prošel kolem mě do bytu dřív, než jsem ho stihla pozvat dovnitř, a přitom si shodil rukavice a plášť.

Otevřela jsem ústa, abych řekla něco ve smyslu, že nemám žádné varování, ale on se zastavil a zíral na pohovku, kde seděli v řadě Tyla, Colton a Chad a každý z nich zběsile obsluhoval ovládání Nintenda v rukou s pohledem upřeným na televizi. O vteřinu později Colton vítězoslavně vykřikl, když vyskočil na nohy, zatímco Chad a Tyla po obou stranách vykřikli zděšením a znechuceně odhodili ovladače.

Colton se stále ještě usmíval nad svým vítězstvím – nebo nad tím, co udělal, aby ty dva porazil –, když si všiml, že stojím kousek za otcem, zatímco táta na něj kamenně zírá s kabátem přehozeným přes jednu ruku.

Poznala jsem to ve chvíli, kdy si Colton uvědomil, kdo je. Jeho úsměv ochabl a vrhl na mě rychlý pohled, než si na tvář vtiskl další úsměv, tentokrát trochu ostražitý.

„Ahoj,“ řekl a znělo to naprosto zdvořile a vstřícně.

Tátův zamračený výraz zesílil, než se na mě podíval. „Tak to je ten, o kterém mi říkal Shaun? Ten kluk, se kterým se scházíš za mými zády?“

„Do prdele,“ slyšela jsem Chadovo tiché zaklení. O vteřinu později se s Tylou prodrali kolem Coltona, aby unikli z pokoje, a spěchali do kuchyně, přičemž se vymlouvali na věci, které museli udělat.

O pět vteřin později jsme zůstali jen Colton, táta a já.

Colton udělal první krok. „Ahoj.“ Když otec stočil svůj tvrdý pohled zpátky na Coltona, ten si odfrkl, ale odkašlal si a pokračoval vpřed. Jeho černo-modré oko najednou strašlivě vyniklo. „Ty musíš být Juliin táta. Já jsem Colton. Rád tě poznávám.“ Uctivě natáhl ruku, ale táta samozřejmě jen zúžil oči.

Colton zpomalil a přesunul pozornost na mě, jeho pohled se mě zjevně ptal, co po něm chci.

Nemohla jsem ho nechat takhle viset, přešla jsem k němu a vzala ho za ruku – za stejnou, kterou mu otec odmítl podat – a stiskla mu prsty, když jsme se společně postavili tátovi tváří v tvář. „Nevím, co ti Shaun řekl nebo co si myslí, že o mně ví, ale ano, tohle je můj přítel Colton. Neskrývala jsem ho, ani jsem nedělala nic za tvými zády.“

Povytáhl obočí. „Ah, a neudělala jsi to?“

Zvedla jsem bradu. „Ne, to jsem nedělala.“ Dobře, možná jen trochu, ale to jsem mu nehodlala říct.

„No… zakázal jsem to.“

„Počkej, cože?“ Colton zavrtěl hlavou. „Jen tak? To mě ani nechceš nejdřív vyzpovídat, zjistit, jak jsem úplně úžasný, podívat se mi na zuby? Něco?“

Táta mi poslal suchý pohled. „Nemám ho rád. Je neuctivý.“

Colton slyšitelně polkl a přisunul se ke mně blíž. Zvedla jsem naše propletené ruce k hrudi a tvrdošíjně se na otce zamračila.

„To je jediný důvod, proč jsi přijel až sem? Protože ses doslechl, že chodím s bělochem?“

Tátova čelist se při tom napjala. „Tenhle vztah, nebo co to mezi vámi dvěma je, skončil. Barva jeho pleti s tím nemá nic společného.“

Jo, jasně. Odfrknula jsem si. „Jak to můžeš říct? Vždyť ho ani neznáš.“

„Holčičko,“ vyhrkl. „Vážně si myslíš, že jsem vážil takovou cestu, aniž bych si ho nejdřív prohlédl? Ten kluk pochází z nejchudší čtvrti v Pensylvánii. Je to odpad, který vyrůstal v přívěsném domku se svými třemi sourozenci, kteří měli mimochodem každý jiného otce. A jeho matka byla ožrala, na drogách závislá feťačka, která si sexem s muži vydělávala na další dávku.“

Když Colton ucukl, přistoupila jsem k němu blíž. „Nemůže za to, kdo byli jeho rodiče, tati. To byla rána pod pás. Dovedl tě tvůj průzkum k tomu, že s mámou nežil od osmi let a odmaturoval jako druhý nejchytřejší student ve třídě?“

„Jistě, ale na vysokou školu se zapsal s titulem nerozhodnutý. Nemá vůbec žádné plány do budoucna. Sakra, nikdo mu nikdy neodevzdal ani W2, což znamená, že nemá ani práci.“

Chtěla jsem namítnout, že si udělal velmi lukrativní kariéru z výroby Vines – kde se o finanční záležitosti starala nejspíš jeho sestra –, ale můj otec by nad tím nejspíš taky ohrnul nos a označil by to za lehkovážné a nepodstatné nebo tak něco.

„Nejsi fér,“ zamumlal jsem. „Je mu teprve osmnáct. Co čekáš, že bude mít po ruce kompletní životopis s podrobným plánem na zbytek života?“

„A to je mu teprve osmnáct!“ Otec šťouchl rukou, jako by chtěl něco naznačit. „Což je na tebe o čtyři roky moc málo. Dítě, na co myslíš?“

„Vlastně jsou to tři roky a čtyři měsíce,“ řekl Colton. Za celou dobu neřekl jediné slovo na svou obhajobu. Ale teď se ozval? Kvůli tomuhle?

Oba jsme se na něj s otcem otočili, jako by se zbláznil. Jen pokrčil rameny. „No, zní to líp než rovnou čtyři.“

Táta zavrtěl hlavou a soustředil se na mě. „Není jedním z nás. Nikdy tě nebude respektovat.“

„Respektovat mě?“ Vyštěkla jsem smíchy a přiložila si ruku na krk. „Colton neudělal nic jiného, než že mě respektoval, což se o Shaunovi říct nedá.“ Ten pytel sraček. „A vždycky mi dal pocit, že do jeho života zapadám. Láme mi srdce, že mu ani nechceš dát šanci. A mrzí mě, že nemám tvůj souhlas, ale upřímně, tati, tohle není tvoje rozhodnutí. Jsem teď s Coltonem, ať se ti to líbí, nebo ne.“

Mužovi se to očividně nelíbilo. Zúžil oči a ukázal mi na nos.

„Okamžitě s tím nesmyslem přestaň, mladá dámo, nebo tě dnes večer odvedu domů. Je to jasné?“

Chvíli jsem na něj zírala, než jsem si povzdechla. „Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To vůbec není jasné. Je mi jednadvacet let. Nemůžeš mi nic nařizovat.“

„Opravdu?“ Rozhlédl se po obývacím pokoji mého bytu a pak prohlásil: „Tenhle byt platím já, Julianno. Platím ti vysokou školu. Tvoje auto. Tvůj telefon. Chceš, abych tě dál živil, nebo ne?“

Ústa se mi otevřela a z plic mi vyrazil vzduch. „Dáváš mi ultimátum?“

S otcem jsme na sebe krátce pohlédli, než začal pomalu přikyvovat. „Ano, myslím, že to je to, co dělám.“

Polkla jsem a měla pocit, jako by mě právě praštil do hrudi, protože mi dech opustil tělo.

Colton zareagoval jako první, přestože i on zažil chvíli strnulého šoku. „Kámo, cože?“ vybuchl. „Ty bys ji odstřihl od peněz na vysokou? Proč bys to dělal? Chci říct, úplně bych si to dokázal představit, kdyby byla nějaká bohatá dědička nebo tak něco a ty bys řekl, že bys jí odřízl svěřenecký fond jako způsob, jak mě odehnat, jako test, jestli jsem lovec věna nebo tak něco. Ale zahrávat si s jejím vzděláním se mě vůbec netýká. Jen jí to ublíží.“ Nedůvěřivě se ke mně otočil. „Co to kurva je? Myslel jsem, že jsi říkala, že je to dobrý táta.“

Než jsem stačila odpovědět, táta popadl Coltona za paži a otočil ho tak, aby stáli tváří v tvář.

„Podívej, chlapče. Nemáš právo tady stát a zpochybňovat moje rodičovské schopnosti. Dokud jsi od šesti let nevychovával holčičku úplně sám a nikdo na světě kromě tebe za ni nebyl zodpovědný, nemáš právo mi říkat, jak mám dělat svou práci. Já svou Juliannu znám. A vím, jak ji mám chránit.“

„Jo, to ne. Ne, nevíš,“ řekl Colton a zavrtěl hlavou. „Myslím, že jsi zapomněl na jeden malý detail, když jsi z ní správně vychovával silnou, nezávislou a inteligentní ženu. Ona se skutečně stala zatraceně silnou, nezávislou, inteligentní ženou. Nepotřebuje, abys ji podporoval. Kdyby chtěla, mohla by všechno, co dělá teď, dělat i bez tebe. Možná jí to bude trvat déle a bude ji to víc stresovat, ale zvládla by to. Takže jediné, co teď ve skutečnosti děláš, je, že se kvůli svým vlastním problémům vyřazuješ z jejího života. Ubližuješ jí tím, že jí dáváš zatraceně jasně najevo, že jejím rozhodnutím nevěříš a nepodporuješ je. Chováš se teď jako zasranej čurák.“

„Coltone,“ řekla jsem tiše a dotkla se jeho paže, abych ho uklidnila.

Vydechl a odtrhl pohled od mého otce. Když se jeho pohled setkal s mým, ramena mu poklesla. „No, je,“ zamumlal.

„Moje ultimátum platí,“ prohlásil táta a zadíval se mezi nás. „Dávám ti čtyřiadvacet hodin na to, aby ses definitivně rozhodla.“ Pak odkráčel z bytu a zanechal za sebou stopu tichého šoku.

Podívala jsem se na Coltona.

Vydechl, padl na pohovku a konečně ke mně zvedl pohled. Něco mě silně udeřilo doprostřed hrudi a já si uvědomila, že je to zkáza. Co bylo horší, viděla jsem, že se mu stejná zkáza odráží ve tváři.

„Páni,“ vyhrkl. Přísahám, že se mu hlas třásl nervozitou. Vyděsilo mě to.

Vyděsilo mě to, protože to znamenalo, že je z toho všeho stejně otřesený jako já.

Prohrábl si rukou vlasy, tiše, nezúčastněně se zasmál a zavrtěl hlavou. „On opravdu nechce, abychom byli spolu, že?“

Strach mi projel rukama a zamrazilo mě v nich. Objala jsem se a hledala teplo. Hledala útěchu. „Ne,“ zamumlala jsem. „Nevypadá to tak.“

Ještě nikdy jsem neviděla Coltonovy hnědé oči vypadat tak smutně. „Panenko zlatá, nechci, aby tě táta kvůli mně trestal a ohrožoval tvé vzdělání.“

„No, já zase nechci, aby tě kvůli mně nenáviděli členové tvé rodiny,“ oponovala jsem.

Protočil oči. „Není to tak, že by mě nenáviděli. S Brandtem jsme si promluvili. Bude v pohodě, přísahám.“

Když jsem ostře rozšířila pohled, povzdechl si. „Dobře, není nadšený, ale přejde ho to. Je to můj bratr. Nakonec mě má rád. Vždycky.“

„No, on mě nemiluje,“ zabručela jsem. „A musím říct, že není úžasné, že nás neschvaluje tak, jak nás schválil.“

Coltonovi zacukala čelist, ale mé tvrzení nevyvrátil. „Jo,“ zamumlal těsně předtím, než zvedl ruce. „Víš, tohle je hloupost.“ Vymrštil se na nohy, ale ve skutečnosti nikam nešel. „Je to prostě blbost. Možná jsme mladí, ale pořád jsme oba dospělí. Proč si všichni myslí, že nám můžou říkat, co spolu můžeme a nemůžeme dělat?“

„Já nevím.“ Přistoupila jsem k němu a vzala do obou pěstí přední díl jeho trička. Když jsem se mu podívala do očí, vzdychl a sevřel mi tvář v dlani.

„Záleží jen na tom, co chceme my. A já chci tebe. Takže jde o to, co chceš ty, panenko.“ Povytáhl jediné obočí. „Chceš mě odhodit jako špinavý hadr, nebo ne?“

„Ne,“ zašeptala jsem a naklonila se dopředu, abych mu přitiskla tvář na klíční kost. „Nikdy.“

„Dobře.“ Ovinul mi ruku kolem krku a přitiskl mě k sobě. Poté, co se opřel o mou tvář, se narovnal a odkašlal si. „Víš, že bych si mohl dovolit školné na tvé i mé vysoké škole?“

Trhla jsem sebou, abych na něj pohlédla, a ústa se mi otevřela. Neměla jsem tušení, že vydělává tolik na svých Vines. Ale pak jsem zavrtěla hlavou, přenesla se přes to a soustředila se na jeho návrh. „Coltone, nebuď směšný. Nebudeš mi platit vysokou školu.“

„Proč ne? Vzdáváš se těch peněz a ještě víc pro mě, to je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“

„Jen…“ Pohladila jsem ho po hrudi a pak se dotkla jeho tváře, čest, že se vůbec nabídl. „Něco vymyslím.“

„Jo, nepočítal jsem s tím, že bys to přijala.“ Dlouze vydechl. „To asi znamená, že mi zbývá už jen jedna věc.“

„Jak to myslíš?“ Podívala jsem se mu do tváře a skoro jsem se bála odpovědi, i když jsem o ni žádala. „Co se chystáš udělat, Coltone?“

Pokrčil rameny. „Promluvím si s tvým tátou a přesvědčím ho, aby náš vztah schválil, abys mohla s jeho pomocí dál chodit na vysokou.“

Ustoupila jsem o krok dozadu. „Ne. Cože? Ne, to je hrozný nápad.“

„Ne, to není. Proč je to špatný nápad?“ Tvářil se trochu uraženě, že na tom trvám.

Ukázala jsem směrem ke dveřím, odkud právě táta odešel. „Právě ses s ním pokusil promluvit a jenom jsi to zhoršil.“

„Hej.“ Chytil mě za ramena. „Budeš mi věřit? Jsem král keců, pamatuješ?“

„Až na to, že můj otec vidí do blbostí,“ zavrčela jsem.

„To ty taky, ale já jsem si tě získal, ne?“ Vtiskl mi polibek na čelo a zašeptal: „I jeho si můžu získat.“

„Jak?“ Zeptala jsem se nedůvěřivě.

Pokrčil rameny. „Snadno. Nejdůležitější v jeho životě jsi ty, ne? Jen ho musím přesvědčit, že i v mém životě jsi nejdůležitější ty. To zvládnu.“

Vydechla jsem. Ano, dokázal to. Z Coltona se vyklubal ten nejlepší člověk, kterého jsem znala. „Dobře, máš pravdu,“ zamumlala jsem a pevně ho objala. „Dokážeš všechno, co si zamaneš. Věřím ti.“

Podezřívavě na mě zamrkal. „Věříš? Samozřejmě, že věříš. Jsem úžasný. Ale počkej. Souhlasila jsi se mnou příliš snadno. V čem je háček?“

Usmála jsem se a políbila ho na tvář. „Žádný háček. Mám tě ráda a věřím ti. To je všechno.“ Ale uvnitř jsem už začala vymýšlet, jak tátu přesvědčit, aby dal Coltonovi taky šanci. A tomu jsem opravdu věřila. Naše spolupráce díky týmové práci.