TDPSC - 17. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Warmund

Warmund pevně držel Pennyinu ruku a čekal. Uplynulo jen několik minut od chvíle, kdy Thonis zaklepal na dveře a řekl mu, že za ním přijde Indulf. Rychle se oblékli a Penny si pohrávala s postelí a rovnala ji, dokud ji nevzal za ruku a nepřitáhl ji, aby se postavila vedle něj.

V žaludku mu zacukaly nervy. Přestože si byl jistý, že tohle je cesta, kterou se chce vydat, že tady chce být, a byl připravený čelit následkům svých činů, nemohl nemyslet na nejhorší možné důsledky. Co když ho Indulf opravdu nenáviděl? Co když se mu vysměje a řekne, že Warmund už není jeho syn?

Když se otevřely dveře a vešel jeho otec, Warmund ztuhl. Nikdy neviděl svého otce tak lehkého a šťastného jako teď. Bylo to už několik století, co se viděli naposledy.

Co by měl říct? Měl by padnout na kolena a prosit o odpuštění? Měl by stát vzpřímeně a počkat, až Indulf promluví jako první?

Ukázalo se, že ani jedno, ani druhé. Když si navlhčil rty a otevřel ústa, aby pronesl formální pozdrav, Indulf dvěma kroky přešel místnost. Objal Warmunda kolem ramen a přitáhl si ho do pevného objetí. Jeho paže si Warmunda přitiskly k hrudi, jednou rukou mu něžně přitiskly lebku, jako Penny přitiskla dětem hlavičky, když je utěšovala. Warmund se nedokázal ubránit tomu, aby se do otcova objetí nepohroužil. Z hrdla se mu vydral přidušený vzlyk, když se k němu přitiskl, jak nejpevněji dokázal.

„Můj chlapec, můj chlapec,“ zašeptal Indulf. „Jsi doma. Konečně jsi doma. Už se nemusíš bát. Jsem tady. Jsem tady a už tě nenechám odejít. Je mi to tak líto. Je mi to moc líto.“

„Ne, mně je mi to líto,“ podařilo se Warmundovi vydusit. „Je to všechno moje vina. Kdybych… Kdybych…“

Indulfovy paže se sevřely. „Oba jsme udělali chyby.“

„To já jsem se proti tobě vzbouřil.“ Warmund se od otce odtáhl a po tváři mu stékaly slzy. „Byl jsem hloupý. Poslechl jsem hlasy, které tě chtěly svrhnout, a myslel jsem si, že je to proto, že jednám pro Wildref. Myslel jsem si, že všechno, co dělám, dělám pro ni, ale nebylo to tak. Bylo to sobecké. Byl jsem sobecký. Chtěl jsem to, co bylo nejlepší pro mě. Tak moc jsem ji chtěl zachránit, otče. Tak moc jsem chtěl…“

Indulf otřel Warmundovi tvář, zatímco jemu samotnému stékaly po tváři slzy. „Já vím. Vím, jak moc tě to bolelo. Přál bych si být lepším otcem, abys tu bolest nemusel nést sám. I já jsem byl sobecký. Odpustíš mi?“

Jako by o tom bylo pochyb. „Samozřejmě.“

„Děkuji.“ Indulf se zasmál a políbil syna na čelo. „Chyběl jsi mi. Každý den jsem si dělal starosti. Věci se budou muset přizpůsobit tvému návratu, ale už tě nikdy nepošlu pryč. Rozumíš mi? Nikdy.“

„Rozumím,“ dušoval se Warmund a pak znovu objal Indulfa kolem ramen. Byl to tak příjemný pocit, být opět v otcově náručí. Mít tu důvěru, vědět, že není sám.

Dlouho si povídali, Penny se nakonec vytratila a vrátila se k Anně, aby pohlídala děti. Bylo v tom hodně slz a Warmund věděl, že ho jen tak někdo nepřivede zpátky mezi lidi, jako by se nic nestalo. Za všechny jeho činy musely být vyvozeny důsledky. Čelit jim však bude rád. Byl doma.

„Chtěl by ses seznámit se svou sestrou?“ Indulf se po chvíli zeptal.

Warmund si otřel tvář a oči se mu rozjasnily. „Ano, rád.“

„Tak pojďme. Stejně už je čas vyrazit na Zem na páteční Dungeons and Dragons.“

Warmund svraštil čelo. „Cože?“

Indulf se zasmál. „Anna ti to vysvětlí.“

Když zamířili pryč, Warmund přemýšlel o svém otci. Byl šťastnější, než ho kdy Warmund viděl. Jeho úsměv se rychle objevil, a když se k nim Anna, Penny a děti připojily, světlo a láska v jeho očích, když líbal svou družku a vítal svého mladšího syna, byly tak krásné, že Warmund na okamžik skutečně ztratil dech.

Tohle bylo to, o co svého otce málem připravil. Tohle štěstí. To světlo v jeho očích.

Penny ho objala kolem pasu a přitáhla si ho k sobě, když nesl dvojčata. Alex v jejím náručí vrněl. „Dobře jste si popovídali?“

„Jo. Bylo to vážně dobré.“

Indulf se na něj usmál a pak se natáhl po Alexovi. „A tenhle klučina je můj vnuk, co?“

Když ho Indulf vzal do náruče, Alex otevřel ústa a na Indulfovo oblečení vystříkl proud zvratků. Warmund vyštěkl smíchy a nedokázal se zastavit. Indulf se podíval dolů na sebe a pak zpátky na Alexe. Ten se bezzubě zašklebil a rozesmál se. Indulf se uchechtl a přitulil si ho do náruče, zatímco se Penny znovu a znovu omlouvala.

„To není třeba.“ Indulf mávl rukou. „Viděla jsi ten dostřel? Až bude starší, bude mít silné ohně. Bude z něj silný, statečný mladý princ.“

Warmundovi se při té chvále rozzářilo srdce. Ušklíbl se na Indulfa. „Jako jeho dědeček.“

„Jako tenhle otec.“

Brzy zamířili k Zemi. Všichni ostatní byli shromážděni spolu s rudovláskou, která se nedávno přistěhovala do domu. Představila se jako Hazel, ale Warmund se nejvíc těšil na Katrinu. Sklopila oči, když jí Penny oznámila, že se s Warmundem budou brát, ale přesto se na ně usmála.

„Proč mě to nepřekvapuje?“ zamručela na ně, když se posadila ke stolu před nějakou deskovou hru. „Vypadá to, že všechny vás tady holky unesli a vrátili se s tím, že si své únosce vezmete. Vezmi to na vědomí, Hazel,“ dodala a vážně se na zrzku podívala. „Jestli chceš draka, tak tě nejdřív musí unést on.“

Sylvie se ušklíbla a sklopila oči. „Hendric mě neunesl.“

„No, stejně tě unesl.“

„Já nebyla,“ vložila se do toho Anna. „To byla nehoda.“

„U nás je to stejné,“ dodala Penny. „Žádný únos není potřeba. Ale víš, co je potřeba? Drama. Hodně.“ Mrkla na Hazel, která se usmála a zasmála. Penny se ohlédla na Warmunda a vsunula svou ruku do jeho. „Je to tak?“

Warmund se podíval na Katrinu. Ano, měla na sobě trochu obnošené oblečení, ale oči jí zářily. Úsměv na její tváři byl upřímný a bylo z ní cítit uvolnění a naprostá spokojenost, které se nedaly předstírat. Vyzařovalo z ní štěstí. Devon a Maria ji dobře vychovali. Hruď mu zalilo teplo a stiskl Penny ruku zpět.

„Ach, ano. To drama to prodává.“

Hazel se zasmála. „No, já si draka pořídit nehodlám. Jsem tu koneckonců jako diplomat. Velvyslanci se musí držet dál od romantiky. Není to tak, Vaše Veličenstvo?“

Indulf protočil oči, ale Anna se zamračila. „Říkala jsem ti, abys mi tak neříkala. Ať už jsi diplomat, nebo ne, nemysli si, že na tebe nepošlu smečku dravých vlkodlaků. Ve hře,“ dodala spěšně, když se Hazel, rozšířily oči. „Ve skutečném životě ne. Vlkodlaci nejsou skuteční… Alespoň…?“

S otázkou v očích se obrátila k Indulfovi.

„Nikdy jsem žádného nepotkal.“ Pokrčil rameny. „Ale než se do všeho pustíme, chci vám všem oficiálně představit svého syna Warmunda. A ano, toto je formální představení i pro ty z vás, kteří ho znají.“

Hendric i Volcant se usmáli a podali mu ruce. Warmund jim rozpačitě potřásl a pak postupně kývl na pozdrav všem ostatním. Když došlo na Katrinu, Indulfovi se při vyslovení jejího jména trochu zadrhl hlas. Bylo to tak nepatrné, že si nemyslel, že by si toho někdo z ostatních všiml. Zářivě se usmála a opřela se lokty o stůl.

„Ráda tě poznávám, Mundie.“

Ta přezdívka ho zaskočila. Warmund si nemohl pomoct a zasmál se. „Uh… tobě taky.“

„Měl by ses k mé nejlepší kamarádce chovat slušně. Protože ať už je to princ, nebo ne, když ji rozbrečíš, budu tě muset vykuchat.“ Katrina na něj mrkla. „Ve hře, samozřejmě.“

„Neboj se.“ Znovu vzal Penny za ruku a stiskl ji. „Strávil jsem značnou část svého života sobecký a zmatený. Ale teď už vím, kdo jsem, a vím, co chci. Nehodlám to znovu riskovat.“

Penny se na něj usmála. A i když ho v hrudi mírně tlačilo, smutek za všechny ty roky, kdy nemohl vidět svou sestru vyrůstat, z větší části byl plný naděje. Nemohl se dočkat, až pozná, kým je teď. A nemohl se dočkat, až uvidí vyrůstat své děti se svou družkou po boku. A měl také malého bratra, o kterého se musel starat.

To bylo to, co chtěl. Domov. Rodina. Znovu stiskl Penny ruku a usmál se na otce. Láska.

 

Konec 4. dílu…