TC - 36. kapitola

Překlad: Marťa

Hannah

Můj let měl zpoždění.

Z Philadelphie jsme neodletěli dříve, než ve čtyři hodiny.

Cordův zápas začínal v sedm, takže jsem stále doufala, že ho stihnu. Naneštěstí bylo i přistání zpomalené kvůli spoustě dalších letadel čekajících na přistání. Na zem jsme dosedli v půl sedmé a pak jsme museli počkat, až nám otevřou bránu.

Nasedla jsem na zadní sedadlo Uberu téměř ve stejné době, kdy Cord nastupoval na led.

Když jsme vyrazili od letiště, pustila jsem si živý přenos jeho zápasu. V první třetině bylo celkem jasné, že dynamika byla na straně druhého týmu.

Skórovali, jako první. Ale těsně před přestávkou jsme vyrovnali. Vraceli se na led, když jsem trčela v provozu cestou ke stadionu. Než jsem vystoupila z auta, soupeři znovu skórovali. Řítila jsem se arénou a stále sledovala hru. Do sportovní haly jsem se dostala po druhé přestávce.

Měla bych sedět s Cordovým otcem, ale po tom všem, co se stalo, se mi nechtělo. Ve skutečnosti bych raději chytila střevní chřipku. Místo toho jsem stála v tunelu směrem ke vchodu, odkud jsem viděla celé kluziště.

Buldokové vyrovnali skóre. Na kluzišti bylo tolik napětí, že bylo těžké jejich tempo sledovat. Zbývali tři minuty a soupeři se dostali do úniku a skórovali.

Trenér vytáhl Natea z branky a přidal jim dalšího bruslaře. Ale ať dělali, co dělali, nezdálo se, že by dokázali umístit puk do sítě. Čas běžel a náš tým prohrával tři ku dvěma.

Cord a jeho spoluhráči sledovali, jak druhý tým slavil a zklamání, které z nich sršelo, bylo nezpochybnitelné.

Hodila jsem si tašku na rameno a zamířila k východu. Nemohla jsem se tam s ním potkat, takže jsem si objednala auto, které mě odveze do hotelu. Počkám tam na něj.

Zírala jsem na mobil a chtěla mu napsat. Co jsem mohla říct? Co přesně řeknete někomu, kdo se dostal tak blízko ke svému snu a jen sledoval, jak mizí?

Tak jsem to zjednodušila. Budu ve svém pokoji. Přijď za mnou nahoru. Jsem na tebe hrdá.

Chtěla jsem se osprchovat, ale nechtěla jsem promeškat Corda, až se objeví, tak jsem si umyla obličej, posadila se a zírala na telefon.

V hlavě se mi přehrával celý den. Od telefonátu mé matky, spěchání do Philadelphie, přes pana Weavera a končilo to letem z pekla a Cordovou srdcervoucí prohrou. Potřebovala jsem ho vidět. Držet ho. Tohle všechno bude mnohem lepší, když tady bude.

Uplynula hodina a pak dvě. Bylo po jedenácté hodině a on neodepsal. Nevím, co jsem měla dělat. Měla jsem mu napsat znovu? Měla jsem čekat déle?

Měla jsem ho najít? Co by udělala skutečná starostlivá přítelkyně? Už jsem ani nevěděla, co to znamenalo. Jediné, co jsem věděla, bylo, že jsem ho chtěla vidět a ujistit se, že byl v pořádku. Už musel být zpátky v hotelu.

Postavila jsem se, uhladila si vlasy a zamířila dolů na podlaží, které měl pronajatý hokejový tým.

Když se otevřel výtah, byla tam úplně jiná atmosféra, než předešlý večer. Na chodbě byl klid. Sedělo tam jen pár lidí.

Nějaká dívka mluvila s mužem a očividně ho utěšovala. Zdálo se, že tři muži opodál se dělili o láhev nějakého alkoholu.

Zastavila jsem před Cordovými a Lincovými dveřmi. Nadechla jsem se a zaklepala. Když se nikdo neozval, zaklepala jsem znovu.

Dveře se konečně otevřely a stál tam Cord s červeným plastovým kelímkem v ruce. „Čau,“ řekl.

„Ahoj.“ Nemohla jsem přečíst, jakou měl náladu, a to mě stavělo do neznámé pozice.

Obvykle byl jako otevřená kniha. „Můžu dovnitř?“

Ustoupil stranou, aby mě nechal projít, a zavřel za mnou dveře. V pokoji byl nepořádek, jak se všude válelo oblečení. Odložil kelímek a uklidil jednu z postelí.

„Neozval ses mi.“ Bylo to jasné prohlášení, ale nevěděla jsem, co jiného říct.

„Neměl jsem chuť si povídat.“

Dobře. Rozhodně neměl náladu na společnost. Přesto jsem se o něj bála. „Kde je Linc?“

„Řekl, že nejsem dobrá společnost. Šel někam jinam.“

Nemohla jsem říct, že bych mu to vyčítala. Ale takhle ho tady nenechám. Trpěl. „Chtěla jsem se ujistit, že jsi dostal mou zprávu, a že jsi v pořádku.“

„Nejsem v pořádku, Hannah.“ Padl na postel a zabořil hlavu do dlaní. „Prohráli jsme. Měli jsme ten zápas vyhrát, ale nevyhráli jsme.“

„Viděla jsem to.“ Nesnášela jsem, vidět ho takhle. Stiskla jsem mu rameno. Srdce mi pro něj krvácelo.

„Opravdu?“ Vzhlédl ke mně. „Nebyla jsi na svém místě. Myslel jsem si, žes nepřišla.“

Jak si mohl myslet, že bych to zmeškala? Věděla jsem, jak to pro něj bylo důležité. Byla jsem kvůli němu nervózní, jako bych ten zápas hrála já. „Řekla jsem ti, že přijdu,“ řekla jsem tiše, když jsem se posadila vedle něj. „Můj let z Philadelphie měl zpoždění. Přistáli jsme v době, kdy zápas začínal. Sledovala jsem to v přímém přenosu, dokud jsem se nedostala do arény na třetí třetinu.“

„Philadelphie?“ Zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že odlétáš ze Scrantonu.“

Byla jsem si jistá, že jsem mu řekla, že jsem si let změnila. Možná jsem na to uprostřed toho chaosu zapomněla. „Je to opravdu dlouhý příběh.“

„Opravdu?“ Zaklonil hlavu a já cítila z jeho dechu alkohol. Zajímalo by mě, kolik toho vypil. „Týká se to Sebastiana Taylora?“

Naklonila jsem hlavu a snažila se držet krok s jeho myšlenkami. „S Bashem? O čem to mluvíš?“

„Bash.“ Odfrkl si a popadl z postele vedle sebe telefon. Jakmile našel, co hledal, podal mi ho. „Mluvím o tomhle.“

Byl na stránce nějakého bulváru a nahoře byla fotka Bashe, jak mě objímal paží. Museli jsme se včera večer dostat z restaurace. „Tohle je z Barone´s. Včera v noci.“

„To tady píšou.“ Postavil se a natáhl se pro svůj kelímek, aby se zhluboka napil.

Bylo pozdě a já byla vyčerpaná, takže proto mi možná trvalo tak dlouho, než jsem pochopila, co se mi snažil říct.

„Myslíš, že se včera v noci něco mezi mnou a Sebastianem Taylorem stalo?“

„To musíš vědět ty, nebo ne?“

„Samozřejmě.“ Samozřejmě, ale to nebylo to, co mě bolelo. „Byli jsme na večeři.“

„Je Sebastian důvod, proč jsi dnes přišla pozdě?“

Jeho slova mě zasáhly, jako rány pěstí a já se prudce nadechla ve snaze dostat do plic vzduch. Ze všech věcí, které se za posledních čtyřiadvacet hodin staly, mě tahle šokovala nejvíc. Hlavou se mi honilo tolik věcí, ale jediné, co jsem dokázala říct, bylo: „Myslíš, že jsem s ním včera v noci spala?“

Díval se na mě očima plnýma bolesti. Zavrtěl hlavou a otevřel ústa, ale žádná slova z něj nevyšla. Jen jsem na něj zírala. Po všech těch chvílích, které jsme spolu zažili… Zašeptala jsem: „Noc předtím jsem spala s tebou.“

Roztřeseně vydechl a mě došlo, že mu to možná nestačilo. Přitiskla jsem si ruku na prsa. Tolik to bolelo, až jsem se divila, že nejsem fyzicky zraněná. Odvrátila jsem se a snažila se to všechno pochopit. Bylo těžké si pochopit, jak jsem se cítila zrazená.

„Věděl jsi, jak pro mě byl ten zápas důležitý. Bylo to play-off. Poslední zápas.“ Položil kelímek s takovou silou, až z něj část obsahu vylétla ven. „Pak to nestihneš a jsi venku s nějakou rockovou hvězdou.“

„Říkala jsem ti, že jsem se sem snažila dostat.“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla skutečně naštvaná nebo jestli jsem to dělala proto, abych zahnala slzy. „Ale něco se semlelo…“

Nemohla jsem mu říct o své matce, o Weaverovi, o hloupém ultimátu jeho otce, přes které jsem se rozhodla letět sem, kde jsem měla být. Ale právě teď, když se na mě tak díval, ve mně ta slova zůstala uvězněná. „Měla jsem pohotovost. A ano. Vím, co to pro tebe znamenalo. To je ten hlavní důvod, proč jsme spolu.“

Trhl sebou, jako bych mu dala facku. Ale byla to jen připomínka pro nás oba, že to všechno bylo založeno na lži. „Ale místo toho sis udělala čas na Sebastiana Taylora.“

I když jsem nevěděla, že mi uvěří, snažila jsem se mu to vysvětlit. „Včera jsem šla na večeři se Sebastianem a Milo Parkerem. Oficiálně jsem s ním podepsala smlouvu, že bude mým manažerem. Byla to oslava. Sebastian tam byl jen, jako podpora. Milo a Zealots chtějí, abych s nimi v létě vyrazila na turné.“ Objala jsem se rukama kolem břicha a doufala, že mě to udrží pohromadě. „Opravdu sis myslel, že budu létat přes celé státy a uprostřed toho si plánovat rande?“ Nesnášela jsme, jak zlomeně zněl můj hlas. Po tom všem, co jsme spolu zažili, jako by mě vůbec neznal.

Nebo jsem možná já vůbec neznala jeho.

Jeho oči byly skelné, když vzhlédl. Věděla jsem, že nebyl úplně střízlivý, ale byl dost při vědomí na to, aby věděl, co říkal. „Nechala jsi Sebastiana, aby ti pomohl. Nabídl jsem ti, že tě spojím s mým agentem, Harrym. Víc, než jednou. Spolupracuje s jednou z nejuznávanějších talentových agentur na světě. Nebo jsem si mohl promluvit s otcem. Zná celebrity, politiky… Proč bys dovolila Sebastianovi, aby ti pomohl, ale mě ne?“

„Nechci si od tebe nebo tvého cokoli brát,“ vypadlo ze mě. Jeho otec s těmi jeho extra kontakty a přáteli… „Až tohle skončí, nechci ti nic dlužit.“

Ta slova ze mě vypadla rychleji, než jsem je dokázala zadržet. Jeho ústa se stáhla. „Corde, tak jsem to nemyslela…“

„To je v pořádku. Chápu to.“ Jeho tvář potemněla. „Nepotřebuješ, abych ti pomáhal. Možná jsi měla souhlasit s předstíraným randěním se Sebastianem.“

To nemohl myslet vážně. Ale když nic dalšího neříkal, ustoupila jsem a poodešla od něj. Jen stěží jsem přes bušení mého srdce slyšela svá další slova. Věděla jsem, že to s Cordem nebude trvat věčně, ale takový konec jsem nečekala. Mohla bych se hádat, snažit se ho přesvědčit, že se neměl čeho bát, a že jsem chtěla být s ním.

Ale pokud to tak moc bolelo už teď, možná bude lepší, když to neudělám. S bolestí, která mnou nyní procházela, jsem si nedokázala představit, jaké by to bylo, kdyby to trvalo déle a já do toho spadla tvrději. „Play-off je u konce. Takže už nemáme důvod něco předstírat.“ Zatnula jsem čelist a snažila se udržet klid, i když mě pálily oči. „Byla to zábava. Uvidíme se.“

„Hannah…“

Odešla jsem a zavřela za sebou dveře, abych se nemusela dívat na náš konec.

Ve svém pokoji jsem jen zírala do zdi. Ještě jsem ani neotevřela tašku a už byla skoro půlnoc, ale musela jsem odsud zmizet.

Byla jsem takový idiot. Říkala jsem si, že jsem byla na konec připravená. Ale nebyla jsem. Vůbec ne.

Vytáhla jsem telefon a cítila se otupělá. Během několika minut jsem si zarezervovala let zpátky do Philadelphie. Musela jsem se vrátit do skutečného života.