TC - 34. kapitola

Překlad: Marťa

Hannah

Před koncertem jsem šla se Sebastianem, Libby a Milo Parkerem na večeři. Od té doby, co jsem vyhodila Ronnieho, jsem byla bez manažera. Zatímco Ronnie mě mohl dostat jen na místní scénu, nikdy neměl takový dosah, jaký měl Milo, ani spojení s nahrávacími společnostmi a producenty.

Během dezertu jsem oficiálně podepsala svou smlouvu, že mě bude zastupovat.

Koncertz byl zatím nejlepší. Zealots mě představili, jako Goldie, což se mi líbilo. Po náročném dni, kdy jsem odletěla, dojela do města a koncertu jsem byla tak vyčerpaná, že jsem padla do postele.

Pravděpodobně bych spala do jedenácti, kdybych nemusela zamířit na letiště, abych stihla let zpět do Pittsburghu. Zvonění telefonu mě ale vzbudilo v sedm hodin. Nezvedla jsem to, protože to bylo neznámé číslo.

Kdokoli to byl, zanechal hlasovou zprávu. V domnění, že by to mohl být Cord z Pittsburghu, a že by z nějakého důvodu volal z hotelu, jsem vytáhla telefon z nočního stolku a zprávu si poslechla.

Z reproduktoru se ozval matčin hlas plný slz.

„Miláčku, potřebuji tvou pomoc. Mám velké potíže. Byla jsem zatčená a nemám peníze na kauci. Nemohu sehnat nikoho jiného, kdo by mě založil. Prosím, přijď k soudu a pomoz mi.“ Řekla adresu soudní budovy ve Philadelphii. Na lince se ozvalo ticho, a přestože už to bylo dlouho, co moje matka nezněla, jako ona, další slova měla nádech nostalgie, o kterém jsem si myslela, že už jsem ho ani necítila. „Vím, že jsem byla nějakou dobu zmatená, ale s tím je konec. Prosím, vím, že jsem tě zklamala, ale jestli mi pomůžeš, slibuju…“ Zpráva se přerušila.

Posadila jsem se na postel a znovu si zprávu poslechla. Jakmile skončila, jen jsem zírala na svůj telefon a hlavou se mi honily myšlenky.

Zatčená? Ne, že bych se tomu divila. Cordův otec naznačil, že měla potíže se zákonem. Dlouho byla ztracená, ale vždy jsem předpokládala, že šlo jen o drogy a alkohol.

Tato zpráva mi neposkytla žádné podrobnosti kromě adresy nějakého justičního centra ve Philadelphii, kde jsem mohla složit kauci. Pokud volala z vězení, pak jsem předpokládala, že jsem jí nemohla zavolat zpět. Ale jet až do Philadelphie nešlo. Byly to nejméně dvě hodiny cesty a já měla v poledne stihnout letadlo do Pittsburghu z Wilkesů-Barre Scranton.

Část mě chtěla tu zprávu ignorovat, alespoň na den. Mohla bych ji nechat sedět ve vězení a řešit ten problém zítra. Ale hanba z mé reakce mě svírala. Byla to má matka. Nevím, co se stalo.

Možná byla ve špatnou dobu na špatném místě. Nevěděla jsem to, takže jsem jí nemohla nechat ve štychu, když potřebovala pomoc. Možná byla upřímná a tohle byla chvíle, kdy se dávala dohromady. Ať tak či onak, nežádala za svojí záchranu příliš.

Kromě toho, když mi zavolala, byla to poslední možnost. Někdy žádala o peníze na nájem, nákup jídla nebo na zaplacení opravy, ale nikdy nechtěla peníze na kauci. Kdyby mohla jít za někým jiným, šla by, zvlášť když to nebyl její první prohřešek a o ostatních jsem nic nevěděla.

Nebyla jsem si jistá, jestli jí dokážu pomoci a být tam dnes večer pro Corda.

Protože jeho nezklamu. Ne kvůli mé mámě. Ani za nic.

Zkontrolovala jsem čas. Bylo těsně po sedmé. Pokud se k soudu dostanu do devíti nebo půl deváté, měla bych být hotová nejpozději v poledne. Kdybych si mohla přebukovat let na další nebo odletět z Philadelphie místo ze Scrantonu, měla bych to všechno stihnout.

Odhodila jsem přikrývku a vyskočila naprosto probuzená z postele. Pustila jsme svůj počítač a dala si rychlou sprchu. Když jsem byla zpátky u stolu, podařilo se mi za tučný poplatek o pár hodin později ve Philadelpii vyměnit let za jiný. Pak jsem si zabalila věci na noc a v půl deváté jsem byla venku.

Cestou do Philadelphie jsem volala Cordovi. Spadlo to do hlasové schránky, takže jsem se mu vágně omluvila, že budu mít zpoždění. Moc jsem toho neřekla a rozhodně jsem nezmínila svoji matku. Neměla jsem to, jak vysvětlit. Vsadím se, že nikdy ani nesnil o tom, že by kdy jednoho z rodičů vyplácel z vězení.

Do centra trestní justice jsem se dostala ve čtvrt na jedenáct. Trvalo mi mnoho minut, že jsem našla, kam mám jít složit kauci za svou matku. Konečně jsem se dostala k osobě, která mohla převzít kauci. Číslo, které mi řekl, bylo astronomické.

„To je hodně.“ Už jsem truchlila nad zásahem do svých úspor. „Jste si jistá?“

„Tady se píše, že byla obviněna z prostituce.“

„Prostituce,“ opakovala jsem. Čelila obvinění, která by mohla mít za následek dlouhý pobyt ve vězení a tučnou pokutu. „Úřednice za sklem zněla znuděně. Tento druh rozhovoru pro ni byl pravděpodobně na denním pořádku. Pro mě byl zničující.

„Chápu.“ Vlastně jsem to nechápala, ale ona můj srdceryvný příběh slyšet nepotřebovala. „Jak můžu zaplatit?“

„Přijímáme hotovost nebo pokladní šek.“

„Samozřejmě. Děkuji.“

Odstoupila jsem od okénka a vytáhla telefon. Potřebovala jsem najít banku nebo poštu nebo tak něco. Něco, kde bych dostala pokladní šek…

„Slečno Marshallová.“ Slyšet mé jméno mě překvapilo a já vzhlédla. Muž přede mnou byl nepopsatelný. Průměrná výška, hnědé vlasy, brýle. Ale jeho oči byly bystré.

„Ano?“ Jak znal mé jméno?

„Jsem Calvin Weaver.“ Sáhl do kapsy, vytáhl vizitku a podal mi ji. „Jsem partnerem soukromé vyšetřovací firmy Weaver a Taylor.“

Vzala jsem si vizitku, i když se mi točila hlava.

„Soukromý detektiv?“

„Byl jsem najatý, abych o vaší matce zjistil, co půjde.“

Rychle jsem si probrala důvody, proč by soukromý detektiv znal mé jméno a pátral po mé matce. „Pan Spellman.“

Weaver přikývl. „Uzavřel smlouvu s mou firmou, ano. Obvykle bych ty informace neprozradil, ale přál si, abych s vámi promluvil, pokud se tu objevíte.“

„Takže jste mě sledoval?“ Nebylo to v rozporu se zákonem?

„Ne. Vlastně tu byl včera večer můj partner. Sledoval ji, když byla zatčena. Upozornil pana Spellmana na svízelnou situaci vaší matky. Dnes jsem to převzal já.“ Zabořil si ruce do kapes a vypadal smířený s tím, jak nechutně to znělo. „Pan Spellman řekl, že pokud byste se tu objevila, měl bych si s vámi promluvit. Obvykle to není součástí mé práce, ale…“ Pokrčil rameny.

Říkala jsem si, že mu pan Spellman nabídl docela dost peněz, aby mě oslovil.

„Tak co chcete?“

„Pan Spellman by chtěl, abych vám řekl, že je ochotný vaší matce pomoci.“ Odfrkla jsem si, ale on pokračoval dál. „Je ochoten promluvit si jménem vaší matky se soudcem.“

„Se soudcem?“ Zasmála jsem se. „Jak to udělá?“

„Je pár politiků, kterým je ochotný zavolat. Věří, že vaše matka do vězení nepatří. Místo toho si myslí, že by jí lépe posloužila probace a prodloužený pobyt v odvykacím zařízení.“ Vytáhl z kapsy trojdílnou brožuru a podal mi ji.

„Odvykací zařízení v centru Pensylvánie souhlasilo, že jí poskytne prostor.“ Vzala jsem si brožuru od Shooting Star Acres. Přední část zdobil obrovský viktoriánský dům s poli trávy za ním a vypadalo to, že kolem zařízení se klikatil potok.

Bylo to překrásné.

„Opravdu?“ Možnost odvykání pro mámu bylo víc, než jsem si kdy mohla přát. Ale když něco znělo až příliš dobře, než aby to byla pravda, obvykle to mělo háček.

„Co chce pan Spellman na oplátku? Předpokládám, že to nedělá z laskavosti svého srdce.“

„Žádá, abyste nechala jeho syna na pokojil. Pokud to uděláte, je ochotný vám dát značné množství peněz. Stačily by na to koupit si dům a zaplatit vysokou školu.

„To je vtip?“ Na zadní straně papíru byla vytištěna čísla na ambulantní a lůžkovou péči. Za čtyřtýdenní pobyt na tomto místě bych utratila tisíce dolarů, které jsem si šetřila na postgraduální studium a ještě něco navíc.

„Ne.“

Zírala jsem na brožuru v ruce.

„Přemýšlejte o tom, slečno Marshallová. S těmito penězi byste mohla získat pomoc pro svou matku, kterou potřebuje a jít na postgraduální studium, jak jste vždycky chtěla. Víme, že se snažíte najít způsob, jak ho zaplatit. Tímto by se to pro vás mohlo změnit.“

Vzhlédla jsem se nahoru. Samozřejmě, že o mě věděl všechno. Byla to jeho práce. Kdyby v jeho tváři bylo vidět opovržení, dokázala bych v sobě najít vztek nebo znechucení. Místo toho na něm byly znatelné jen sympatie. „Pracovala jste opravdu tvrdě, Hannah. Tohle by mohla být odpověď na všechny vaše problémy.“

Až na to, že by to znamenalo konec vztahu s Cordem. „Nepotřebuji váš soucit.“ Zvedla jsem bradu a nenáviděla se za to, že mě pálily oči.

„Není to hanba.“ Povzdechl si. „Proč si nevezmete pár minut na přemýšlení?“

Přikývla jsem, protože jsem od něj potřebovala na pár minut pryč. Udělala jsem několik kroků od něj, když mě zastavil a řekl: „Ach, a Spellman říkal, že dohoda padá, když o něčem z toho řeknete jeho synovi.“

Podíval se na soudní budovu za námi, zavrtěl hlavou a pak zamířil k vozíku s jídlem na rohu.

Mě nezbylo nic, než bojovat s ultimátem, který by mohlo všechno změnit.

Jak se Cordův otec opovažoval míchat se do mého života a vynášet soudy o mě a mé rodině? Co mu dávalo právo mi něco takového udělat?

Rozevřela jsem brožuru v ruce a šla dál ulicí, mimo Weaverův dohled. Když jsem měla trochu prostoru pro nadechnutí, posadila jsem se ke zdi za budovou.

Cordův otec chtěl, abych ze života jeho syna odešla. Zjevně si myslel, že to stálo za značné množství peněz. Proč na mě nemohl jen zírat nebo pronášet pasivně-agresivní komentáře, jako normální lidé, kteří neschvalovali, s kým jejich dítě chodilo?

Protože Cord nebyl jen normální kluk, a to rozhodně dokazovalo, že si jeho táta nemyslel, že bych pro něj byla dost dobrá.

Nebylo to ale na něm. Jestli jsem se něco naučila, tak to, že musím bojovat, abych si stála za svým, a teď to nebudu měnit. Věděla jsem, že to s Cordem nevydrží. Ale bude to naše volba, ne někoho jiného.

Nebyla jsem typ člověka, který se dal koupit. Zastrčila jsem brožuru do kapsy bundy a odložila pana Weavera a Cordova protivného otce stranou.

Právě teď byla mojí největší starostí moje matka. Pokud nezaplatím za její kauci, bude pravděpodobně sedět ve vězení až do soudního procesu, ať už bude kdykoli. Četla jsem příběhy o lidech, kteří ve vězení našli sami sebe a dali se dohromady.

Ale neviděla jsem možnost, že by se to podařilo u ní a nevěděla jsem, jak dál. Možná je to problém, ale je můj.

Měla jsem peníze, abych ji zachránila, ale výrazně by to zasáhlo mé úspory a stále bude čelit pokutám a vězení. Poplatky za právníky byly obrovské. A ty peníze nebudu mít, když je použiji na její záchranu. Možná se mi podaří sehnat veřejného obhájce, který by její případ převzal, ale žádného jsem neznala.

Kromě toho, když ji dnes dostanu ven, nevěřím, že by mě nepodvedla a neutekla.

Zachvátila mě panika za ty nemilosrdné myšlenky o mé vlastní matce, ale odsunula jsem je stranou. Lidé s penězi si mohli dovolit být idealističtí. Já musela být pragmatická.

Prozatím však byla v bezpečí – ve vězení. Vrátila jsem se dovnitř. Úřednice mi řekla, že její první slyšení bude za pár dní. Nechala jsem jí své kontaktní údaje. Mohla jsem zavolat v pondělí a požádat o právní pomoc.

Zpátky venku jsem viděla pana Weavera stát u stromu a jíst párek v rohlíku. Přistoupila jsem k němu s rukama v kapsách. „Prosím, řekněte panu Spellmanovi, aby se staral o své věci.“

Weaver se na mě usmál. „Řeknu. Nejsem si ale jistý, že to přijme v dobře.“

„Pochopitelně.“ Odfrkla jsem si. Měla jsme pocit, že pan Weaver nemusel být až tak špatný. Vypadal, jako normální chlap, který se snažil dělat svoji práci.

Nechala jsem ho tam a zamířila na parkoviště pro auto. Dvacet babek za parkování byl obrovský výdaj, ale neměla jsem čas najít parkovací místo mimo ulici.

Byla teprve jedna hodina. Dostatek času, abych dojela na letiště a stihla svůj let ve tři hodiny.