TC - 30. kapitola

Překlad: Marťa

Cord

„Mluvil jsi s New Jersey.“ Překvapovalo mě, že mému tátovi trvalo tak dlouho, než s tím přišel. Včera večer se dostal do Pittsburghu a vydržel čtyřiadvacet hodin, aniž by cokoli řekl. Mohl to být jeho nový rekord.

„Mluvil.“

„Jak to šlo? Harry mi řekl, že mají zájem s tebou podepsat do obrany.“ Můj otec se neobtěžoval skrývat svůj nesouhlas.

„Ano.“ Usrkl jsem ledový čaj. Věděl jsem, že to budeme muset řešit. Část mě doufala, že můj otec o schůzce neslyšel, ale to bylo hloupé. On a Harry spolu mluvili neustále.

„Když jsem mluvil s Harrym, řekl, že si myslí, že by to pro tebe bylo vhodné.“ Upíral do mě pronikavý pohled svých otcovských očí. „Taky tomu věříš?“

„Nepřišel bych na schůzku, kdyby to tak nebylo.“ Odpověď byla příliš obranná, takže jsem se nadechl pro uklidnění a zkusil to znovu. „Po tom, co se Linc na podzim zranil, jsem si obranu užíval. Nebylo to pro mě jen o tom, být kapitánem. Ale zatím nic nenabídli.“

„Na tom být všestranný není nic špatného. Jen bych nerad, kdyby ses rozptyloval. Pro nové hráče je těžké najít své místo. Nechci, aby ses ztratil.“

Nevím, co to znamenalo, ale kousl jsem se do jazyka. Nechtěl jsem se do téhle konverzace zapojovat a protahovat ji déle, než bylo nutné. Když jsem neodpověděl, otec přikývl, jako by vyhrál kolo.

Všechno s ním byla koneckonců soutěž a stejně, jako já nerad prohrával. Stále jsem svíral čelisti a čekal.

Naštěstí v tu chvíli přišel číšník s naším jídlem a my byli o krok blíž tomu, aby tato večeře skončila. Sáhl jsem pro nůž a vidličku a zabořil je do steaku. Alespoň jídlo bylo dobré.

Když číšník odešel, otec na mě zíral. „Harry mi řekl, že se vídáš s někým novým.“

Polkl jsem. Lahodné jídlo mi najednou vyschlo v ústech. „Harry zasraně moc mluví.“

Otec se kolem nás rozhlédl a zíral na mě přes svou sklenici. „Conrade, dávej si pozor na ústa.“

Protočil jsem očima, když můj otec použil celé mé jméno. Nikdo nás neposlouchal.

V módní výzdobě Altius v Pittsburghu se neskrývali žádní odposlouchávači. Ve skutečnosti, z toho, co jsem věděl o Pittsburghu, se tady lidé osobním záležitostem druhých lidí vyhýbali.

Pár minut jsme mlčky jedli, zatímco vzduch mezi námi naplňoval napětí.

Nakonec, když jsem dojedl, jsem odložil příbor a ubrousek. „Hannah není tvoje starost.“ Minulý rok jsem říkal, že můj osobní život je, no, osobní, ale bylo to, jako tlačit balvan do kopce. Do teď mi na tom tolik nezáleželo. Vím, že se o mě bál. Byl jsem jedináček a on nikoho jiného neměl. Ale jeho pozornost byla vtíravá.

Můj otec mě sledoval. „Prosím. Pověz mi o ní.“

Povzdechl jsem si. „Je krásná. Talentovaná. Hudebnice. Hraje na klavír a na kytaru, ale její hlas je velkolepý. Před pár týdny předskakovala pro začínající rockovou kapelu Dazed Zealots.“ Nemohl jsem uvěřit hrdosti ve svém hlase. „Na příští rok byla přijata na postgraduální studium.“

„Zpěvačka?“ Zvedl obočí.

Opravdu jsem doufal, že jí dá šanci. Ale jak jsem na něj zíral, nebyl jsem si jistý, že to udělá a uvědomoval jsem si, že je mi vlastně jedno, co si o ní myslel.

„Rád bych, abys k ní byl zítra zdvořilý. To je vše, co žádám.“

„Samozřejmě. Kdy jsem se k někomu nechoval zdvořile?“

Ani jsem neodpověděl a jen na něj přimhouřil oči.

„Jsem si jistý, že je milá. Koneckonců, Rachel se mi líbila a tu sis vybral také ty.“

„Není vůbec, jako Rachel.“ Hannah byla naprostým opakem mé bývalé přítelkyně.

„Není?“ Můj otec zvedl obočí. „Rachel je chytrá, krásná, vyrovnaná. Tvá nová přítelkyně není nic z toho?“

„Je to všechno.“ Zavrtěl jsem hlavou a nenáviděl, jak se mě snažil provokovat. „Je opravdová. Ne falešná. Nikdy by se ke mně nezachovala, jako Rachel.“

Složil si ruce před sebe. „Myslím, že to bylo nedorozumění.“

„Spala s jiným chlapem, tati,“ zabručel jsem. „Bylo na blozích, v bulvárech.“

Pohled, který mi věnoval, byl téměř žalostný. „Bylo to přes léto. Nějakou dobu jsi ji neviděl. Cestovala. Ty jsi trénoval. Ještě nejsi ženatý a tyhle věci se můžou stát.“

Přimhouřil jsem na něj oči. „Věci se nestávají jen tak. Dělají to lidé jiným lidem a ubližují těm, kterým na nich záleží.“ Přinutil jsem se zhluboka nadechnout. „Chápu, že to s tebou a mámou dopadlo špatně, ale tohle není život, který bych chtěl já. Nechci pořád přemýšlet, jestli mi někdo lže.“

„Tohle je náročný život. Celou dobu budeš na cestách. Myslíš, že to bude snadné?“

„Tohle jsi řekl mámě?“ Nemluvili jsme o vztahu mých rodičů, ale pokud se pletl do toho mého, zasloužil si to oplatit.

„Nikdy jsem si nemyslel, že ji udělám šťastnou.“

Poprvé, po dlouhé době, jsem viděl, jak se přes otcovu tvář mihla bolest. „Měl jsem vidět, že nebylo možné, aby žila spokojeně mým životným stylem. Celou dobu jsem byl pryč, ona byla sama. Byla nešťastná.“ Nadechl se. „Chtěla manžela, který pracuje od devíti do pěti. Někoho, kdo by byl každý večer doma na večeři. Sakra, aby každou noc spal v její posteli. Takový život s hokejistou nezažije, synu.“

Zjemnil jsem svůj tón hlasu. „Opravdu mě mrzí, že to pro vás skončilo. Vím, že to bylo těžké. Ale budeš mě muset nechat, abych si našel vlastní cestu, tati.“

„Já vím.“ Přimhouřil oči. „A pokud to znamená, že to nebude s Rachel, je to v pořádku. Ale tuto dívku jsi potkal teprve teď. Kolik toho o ní víš?“

„Vím toho dost.“

„Řekněme, že s ní zůstaneš. Ona vystuduje školu, zatímco ty se vydáš po své profesionální kariéře. Možná to bude v New Jersey, možná ne. Myslíš si, že to bude pro vás oba snadné? Nebo hůř, pokud je tak talentovaná, jak říkáš, bude cestovat stejně nebo víc, než ty.“ Povzdechl si.

„Jen… buď opatrný s dívkami, které tento život neznají. Nechci tě vidět zraněného.“

Rozhovor se stočil jiným směrem. Zatímco jsme čekali, až nám obsluha přiveze auto, zkontroloval jsem telefon. Měl jsem zmeškaný hovor od Hannah. Chtěl jsem slyšet její hlas, ale počkám, až mě otec vysadí v hotelu a odjede, než jí zavolám.

Když to zvedne, usměju se. „Ahoj, ty.“

„Corde.“ Líbilo se mi, jak říkala mé jméno. „Když jsem ti volala, uvědomila jsem si, že jsi na večeři se svým tátou.“

„O nic nejde. Už jsme skončili.“

„Jaké to bylo?“

„Fajn.“ Moc se mi o tom nechtělo mluvit, tak jsem změnil téma. „Nemůžu se dočkat, až tě zítra uvidím.“

Zítra přijede na zápas. S trochou štěstí se dostaneme do dalšího kola a ona může zůstat přes víkend. Snažil jsem se ji přimět, aby jela se mnou, ale trvala na tom, že zůstane, aby tam byla na hodiny. Ani na okamžik jsem nevěřil, že by její známky utrpěly, ale obdivoval jsem její obětavost.

Ale její auto… Snažil jsem se ji přimět, aby si vzala moje, ale řekla, že by z jeho řízení byla nervózní. Trval jsem na tom, že jsem dobře srozuměný s její spolehlivostí. Nakonec jsem to přes její argumenty vzdal. Ale čert to vem, zabalil bych ji do bublinkové fólie, kdyby to šlo.

Další pauza mě znervózněla. „Proto s tebou musím mluvit.“ Nadechla se. „The Zealots mě chtějí na další koncert.“

„Kdy? To je skvělé.“ Bylo jen otázkou času, kdy z ní bude velká hvězda. Nevím, co se stane s mou vlastní kariérou, ale Hannah jsem věřil.

„To je. Díky.“ Odmlčela se. „Až na to, že je to opravdu na rychlo. V pátek večer.“

„Pokud vyhrajeme…“ Mluvit o výhře mi bylo nepříjemné. Pokud zítra večer vyhrajeme, pak bude poslední zápas v sobotu večer.

Vydechla. „Vím.“

Promnul jsem si obličej. Žaludek jsem měl sevřený. Ona nepřijde. Cítil jsem to.

Konec play-off se blížil, jako předem stanovený oficiální konec našeho vztahu, až na to, že to ani jeden z nás nezmínil. Byl tohle její způsob, jak mi říct, že byla připravená skončit? Chtělo se mi zvracet.

Pokračovala dál. „Takže tam v pátek nebudu. Vrátím se v sobotu po koncertě. Vyspím se, a pak vyrazím do Pittsburghu.“ Spěchala dál. „Vím, že se ti moje auto nelíbí, ale říkám ti, že to Cherry zvládne. A vím, že jsi doufal, že mě v pátek vezmeš na prohlídku města se svým tátou. Něco s nakloněnou rovinou. Ale opravdu na ten koncert chci…“

Projela skrz mě vlna úlevy. Stále chtěla přijet. Díky Bohu. Přerušil jsem ji. „Rozhodně ne.“

Odmlčela se. „Nemůžeš mi říkat, co mám dělat.“

Podíval jsem se na ni, což ona neviděla, protože byla na telefonu. „Chci říct, že v žádném případě nebudeš řídit. Zařídím ti let. A pak zpátky. A pak zase ke mně.“

„Co? Ne, to je příliš.“

Pořád jsem mluvil, jako by nic neřekla. „Připravím ti letenky. Zítra přiletíš sem. Vezmu tě sem, do hotelu. Pak tě v pátek doprovodím letadlem domů. V sobotu ráno, za předpokladu, že vyhrajeme…“

„Vyhrajete.“ Její hlas byl plný jistoty. Rozesmálo mě to.

„Za předpokladu, že vyhrajeme,“ opakoval jsem, „odletím s tebou v sobotu.“ Bylo to pro ni hodně cestování, ale potřeboval jsem ji tady.

„Corde…“

„Myslím to vážně. V žádném případě nemůžeš jet v Cherry.“ Nemůžu uvěřit, že jsem jejímu zatracenému autu říkal jménem, které mu dala.

„Dvakrát Pensylvánii nepřejede. I kdyby ano, opravdu to chceš té ubohé staré věci udělat?“ Tohle bylo směšné. Nezajímala mě cena a nezajímalo mě zpoždění. Chtěl jsem Hannah tady, ať to stálo cokoli. Zasmála se. „Asi ne, ale…“

„Tohle je správné. Mysli na ni, Marshallová. Pro Cherry je to tak lepší.“

Byl jsem hravý, ale z toho všeho zoufalý. Nemohla si nechat ujít zápas a v žádném případě ji nenechám udělat, co chtěla jen, aby tu byla.

„Fajn.“ Zasmála se. „Teda ne, není to fajn. Děkuju. Přijedu. Jen jsem se bála, že budeš naštvaný… že budu řídit… což je směšné. Protože ve skutečnosti nejsme…“ Její hlas se vytratil.

Tohle byl rozhovor, který na ni byl příliš vážný. Věděl jsem, co jsem k ní cítil já, ale ona tak daleko ještě nebyla. „Chceš letět letadlem nebo ne, Marshallová?“ Zeptal jsem se a přerušil jakékoli myšlenky, které teď pravděpodobně měla.

„Poletím. Napiš mě tam.“

Zasmál jsem se. „Podrobnosti ti napíšu, až budu ve svém pokoji.“ Stál jsem tam a usmíval se, jako zamilovaný blázen, což byla pravda. „Myslím to ale vážně. Těším se, že tě zítra uvidím, zlato.“ Bylo to tak blízko vyznání náklonnosti, nakolik jsem si byl jistý, že byla připravená.

Nakonec řekla. „Já taky, Corde.“

Zavřel jsem při těch slovech oči. „Dobrou noc, holčičko.“

„Dobrou noc,“ řekla a hovor ukončila.

Zazubil jsem se, schoval telefon do kapsy a zamířil nahoru.