TBCHFC - 6. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Delův medvěd mu líně podřimoval na hrudi, naprosto spokojený. Upřímně řečeno, měl chuť udělat přesně to samé – prostě se stočit do klubíčka s Hazel po boku a spát, dokud nepřijde jaro.

„Doufám, že si nemyslíš, že to bylo trochu… rychlé,“ řekla mu a prsty si hrála v jeho vlasech. „Já jen, že jsem… no, nikdy předtím jsem s nikým jiným necítila takové spojení.“

Zvedl hlavu a podíval se na ni. S tvářemi stále zarudlými a pot jí stále ještě vytvářel pramínky vlasů, které se jí kroutily nad čelem, nikdy nevypadala krásněji. Naklonil se k ní, aby ji políbil.

„Samozřejmě že ne,“ řekl, když se od sebe odtrhli. „Jsi moje…“

Náhle se odmlčel a uvědomil si, co chtěl říct.

Jsi moje družka.

Ta myšlenka byla jako šplouchnutí studené vody.

Musel jí to říct. Říkal si, že jí to musí říct dřív, než se spolu vyspí – aby se mohla skutečně svobodně rozhodnout, jestli chce pokračovat. Ale ten slib porušil – a to všechno jen proto, že jí nedokázal odolat.

Její rty na jeho ho přiváděly k šílenství, touha po ní – a její po něm – ho nutila úplně zapomenout na sebe. Ale teď jí to musel říct. Okamžitě.

„Hazel…“ řekl a trochu si kleknul na kolena. „Musíme… chci říct, je tu něco, co ti musím říct.“

Zívla a zamrkala na něj. „Může to počkat, až budeme zpátky v chatě?“

„Myslím, že ne,“ řekl, i když se chtěl sklonit a znovu ji políbit, naplnit své smysly její vůní, její chutí, jejím vším…

„Dobře,“ řekla trochu neochotně. „Co mi chceš říct?“

„Není to zrovna nejjednodušší věc na světě,“ řekl Del.

„Jsi ženatý.“ Hazelin hlas byl plochý. „Je to tak?“

„Cože?“ Del se na ni udiveně podíval. „Ne – vůbec ne. Slibuju, že to není nic ani trochu podobného. Je to… no, nemyslím si, že je to něco, co by ti předtím mohl říct nějaký jiný kluk.“

Zatvářila se ostražitě. „Tak o co jde?“

„Je to – no, jak to říct? Jde o to, že mám schopnost –“

Zrovna když se mu chystala projít kolem úst slova proměnit se v medvěda, přejel Delovi po zádech chladný mráz.

Zmateně se zarazil, než mu došla příčina: chřípí mu zaplavila nová vůně.

Nebyla to Hazelina sladká vůně ani svěží, čistá vůně sněhu a země.

Byla temná, zemitá a hodně cítit.

Byl to pach medvěda – velkého, chlupatého medvědího samce.

„Dele?“ Hazelin hlas byl tichý, když od ní odvrátil pohled a zadíval se z okna auta.

Na pozadí bílé barvy sněhu byl jasně vidět hřmotný tvar obrovského medvěda, který se k nim blížil.

Sakra, pomyslel si a v hlavě se mu zatočila myšlenka. Zrovna teď!

Většina lidí si myslela, že všichni medvědi přes zimu hibernují, ale Del to věděl lépe. Někteří velcí medvědi grizzlyové, kteří mohli v chladných měsících lovit jeleny a jiná zvířata, aby se uživili, zůstávali vzhůru a živili se masem, dokud se na jaře nevrátily jiné zdroje potravy.

Pokud si však mohli najít snadnější zdroje potravy než běhání za jeleny, pak to samozřejmě udělali.

Tuhla mu krev v žilách. Potraviny.

Medvědi měli neuvěřitelně dobrý čich – mnohem lepší dokonce než vlci. Pokud ucítili potravu, dokázali ujít kilometry a kilometry po souši.

A přesně to tenhle zjevně udělal.

Proklínal se za to, že se nechal unést svými touhami. Jeho vlastní medvěd teď stál vzpřímeně, očichával vzduch a agresivně vrčel.

Chraň svou družku, zavrčel.

Medvědi nebyli pro lidi často nebezpeční. Ale tenhle měl nejspíš hlad. Možná by byl ochotný zaútočit, kdyby si myslel, že se staví mezi něj a hostinu.

„Dele? Co se děje?“ znovu se ho zeptala. Otočila hlavu, sledovala jeho pohled a zalapala po dechu. „To je medvěd?“

Přikývl. „Jo, asi ucítil potraviny a napadlo ho, že se přijde podívat zblízka.“

„Je to nebezpečné?“

„Mohlo by být,“ řekl. „Záleží na tom, jak je hladový.“

„Může… může se dostat do auta?“ zeptala se a strach jí zvedl hlas.

„Určitě to může zkusit,“ řekl. Ale já mu to nehodlám dovolit.

Medvěd byl obrovský – ale věděl, že je větší. A chránil svou družku. Nic se nemohlo postavit měniči, který hodlal chránit to jediné, na čem jim nakonec záleželo.

Mou družku. Budu ji chránit, ať se děje, co se děje.

Čím víc se medvěd přibližoval a čím víc mu jeho pach plnil chřípí, tím víc se ho zmocňoval čistý instinkt. Jeho medvěd řval, rozzuřený, že se jiný medvědí samec vůbec odvážil přiblížit k jeho drahé, vzácné družce.

Vyškrábal se z auta a ucítil studený vítr na kůži, sníh pod nohama. Jeho medvěd se dral na povrch, odhodlaný uchránit svou družku před nebezpečím.

Medvěd, který byl nyní jen několik metrů od auta, se zastavil ve svém postupu a očichával vzduch, zjevně si nebyl zcela jistý, co si o něm má myslet.

Del zavrčel.

Druhý medvěd byl okamžitě ve střehu. Zavrčel, vztyčil se na zadních nohách a strašlivě zařval.

Del ani nepřemýšlel o tom, co se stane potom. Velký, agresivní medvěd byl blízko jeho družky. Nebylo o čem přemýšlet.

Instinkt ho zcela ovládl. V příští vteřině mu na místech, kde kdysi byly prsty, vyrostly mohutné drápy a z rukou se staly obrovské vycpané tlapy. Jeho kůže se změnila v hustou hnědou srst a zcela pokryla jeho tělo.

Navzdory tomu, jak nezvyklý byl v těchto dnech na proměny, bylo v okamžiku po všem: tam, kde kdysi stála jeho lidská podoba, byl nyní prostor před autem zcela zablokován obrovským, děsivým tělem medvěda.

Rozzuřený vydal ze sebe zdrcující řev, který jako by naplnil prázdný prostor kolem nich zuřivostí.

Moje! Moje družka!

Druhý medvěd zavrčel a zaváhal. Pak ho však zjevně přemohla myšlenka na snadnou potravu, klesl zpět na čtyři nohy a obranně shrbil ramena. Byl připraven bojovat.

Del se k němu přiblížil s vyceněnými zuby a skloněnou hlavou. Jeho obrovské ramenní svaly se napjaly a připravovaly. Kdyby musel, bojoval by do posledního dechu, aby ochránil svou družku, ale doufal, že medvěd se prostě rozhodne, že to přece jen nemá cenu, stáhne ocas a uteče.

Zdálo se, že tohle nebude jeho den – druhý medvěd byl velmi velký a velmi agresivní. Očividně se mu nelíbilo, že by měl ustoupit.

Del mu dal poslední šanci, aby se bez boje stáhl stranou, pomalu k němu kráčel na svých obrovských tlapách a varovně vrčel. Ale medvěd si to nenechal líbit. Místo toho mu vyšel vstříc, krok za krokem, a sám se k němu pomalu vydal.

V záblesku zubů a srsti se Del postavil, rozmáchl se mohutnými pažemi a snažil se zasadit medvědovi zničující úder na rameno nebo břicho. Ten byl o něco pomalejší než on a vrčel, když se mu Delovy drápy zabořily do těla. Netrvalo však dlouho a začal se rvát doopravdy, zuby se mu zakously do Delova citlivého čenichu a snažily se ho převrátit na záda a dostat se k jeho relativně nechráněnému břichu.

Del se vytrhl z jeho sevření a znovu zařval. Jeho tlapy zasypávaly vetřelce jednou ranou za druhou, drápy pronikaly hustou vrstvou ochranné srsti, zuby se mu zavíraly kolem nosu.

Medvěd chrčel bolestí a snažil se z něj Delovy zuby setřást, ale Del byl neúprosný. Měnič chránící svou družku se nedal tak snadno porazit. Bojoval o to nejdůležitější na světě.

Sevřením medvědova čenichu se Del pomalu začal tlačit dopředu a celou svou mohutnou vahou ho vychýlil z rovnováhy, aby se převrátil do sněhu. Medvěd proti němu bojoval, ale bylo vidět, že je unavený. Del byl každopádně větší medvěd, silnější a mohutnější. Pomalu cítil, jak se druhý medvěd začíná sesouvat a ztrácí oporu.

Medvěd zařval, když se převrátil na bok, a Del rychle využil své výhody a předními tlapami bušil do medvědových boků a břicha. Vyškrábal se nahoru, sníh létal na všechny strany a část z něj byla potřísněna rudou krví.

Vetřelec jasně poznal, kdy je poražen: odklonil se od Dela a vyškrábal se na nohy, vyrazil cestou, kterou přišel, a plnou rychlostí cválal zpátky k lesu, na jídlo zapomněl.

Del se postavil na zadní nohy, zařval na jeho rychle se vzdalující záda a ujistil se, že druhý medvěd pochopil, že pokud se ještě někdy vrátí, může očekávat totéž.

Zdálo se, že medvěd nějak zrychlil krok, když ho Delův řev následoval do kopce a mezi stromy. Bylo jasné, že dostal zprávu. Hruď mu naplnilo tiché zavrčení plné uspokojení. Jeho družka byla v bezpečí. Ochránil ji.

Moje družka…

Vzpomínka na Hazel ho náhle naplnila zmatkem. Jeho medvěd triumfoval ve svém vítězství. Do mozku mu však náhle vtrhlo jeho lidské vědomí a oslavu chladně zastavilo.

Moje družka. Která neví, že se měním v medvěda.

Nebo… přinejmenším nevěděla, že se mění v medvěda. Del se vyděšeně otočil, předpokládal, že teď už to určitě ví.

Hazelina tvář přes sklo okna byla bledá, ruce zvednuté k ústům v gestu šoku.

Naplnila ho hrůza.

Co nejrychleji se proměnil zpátky do své lidské podoby, jeho mohutné huňaté tělo se rychle zmenšilo a z tlap se opět staly ruce. Stál nahý ve sněhu.

„Hazel…“ zamumlal a jeho hlas zněl přiškrceně i jeho vlastním uším.

Hazel na něj jen zírala s vytřeštěnýma očima.

Po chvíli se doplazila dopředu a roztřesenýma rukama otevřela dveře auta. Vyhlédla ven, oči plné strachu.

„D-Dele?“

Sevřelo se mu hrdlo. „To jsem já, Hazel,“ řekl jediná slova, která ze sebe dokázal dostat. „Pořád jsem to já.“

Vypadala, jako by se mohla každou chvíli odplazit úplně zpátky do auta a zabouchnout za sebou dveře. Zatím však seděla s otevřenými dveřmi a zírala na něj.

„Co se právě stalo?“ řekla po chvíli nebo dvou. „Zdá se mi to?“

Zavrtěl hlavou a natáhl ruce v prosebném gestu. „Ne. Všechno je to skutečné. Přísahám.“

„O tomhle jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se a její hlas zněl trochu ostře. „O tom, že se dokážeš proměnit v… medvěda?“

Bezradně přikývl. „Ano. Teď už chápeš, jak to myslím, že to není nejjednodušší vysvětlit. Ale nechtěl jsem před tebou tuhle svou stránku tajit – nikdy bych ti nelhal. A nikdy bych ti neublížil.“

Chvíli mlčela. „Takže… je to něco, co máš pod kontrolou?“

Znovu přikývl. „I když jsem medvěd, dokážu se ovládat. Neproměním se jen tak v bestii, která není schopná rozlišit, kdo je můj přítel a kdo nepřítel. A slibuji ti, že svou medvědí stránku budu vždycky používat jen k tomu, abych tě ochránil.“

Opět ho na chvíli přivítalo jen ticho. „Takže… je to něco jako vlkodlak? Pokousal tě medvěd za úplňku?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, takhle jsem se narodil. Můj otec byl měnič. Ale moje matka nebyla.“ Polkl a přemýšlel, jak jí to usnadnit, aby to pochopila. „Byl to jeden z důvodů, proč jsme si pořídili tuhle chatu – aby se měl kde bezpečně měnit. Když zemřel, matka ji musela prodat, aby zaplatila naše dluhy, ale já ji zase koupil, abych měl kde být medvědem a nikoho neděsil. To je to poslední, co bych chtěl udělat. Moje schopnost měniče je prostě součástí toho, kdo jsem.“

Dlouho nic neříkala. Kousala se do rtu a dívala se dolů na sníh. Del nedokázal říct, na co myslí.

Jeho medvěd nechápal, v čem je problém. Truchlivě zavrčel, zmatený z toho, proč jeho družka vypadá vyděšeně a rozrušeně.

Copak neví, že jsme ji chránili?, zeptal se ho. Copak neví, že ji milujeme a nikdy bychom jí neublížili?

To Hazel samozřejmě nevěděla, pomyslel si. Ale nedokázal to svému medvědovi vysvětlit. Prostě to nechápal.

„Hazel…“ začal říkat a udělal k ní krok.

Začala couvat a zalapala po dechu. To gesto vyslalo kousek nesnesitelné bolesti přímo do Delova srdce.

Jeho družka se ho bála. V hrudi měl prázdno, jak jím projela opuštěnost. Chtěl jí to říct, ale místo toho ji vyděsil tím, že se proměnil a pak se okamžitě pustil do krutého boje.

Nemohla to pro ni být zábava sledovat.

Přinejmenším.

„Hazel, je mi to líto,“ řekl zoufale. „Co mám udělat, abych ti ukázal, že… že tě budu jen chránit? Že jsi pro mě to nejcennější, co na světě mám?“ Ztěžka polkl. „Že jsi moje družka?“

Hazeliny oči vystřelily zpátky k jeho tváři, velké jako talíře. „Tvoje… tvoje družka? Co to znamená?“

Ještě nikdy to nikomu nemusel vysvětlovat. „Měnič má na celém světě jen jednoho druha. Člověka, se kterým je mu souzeno být. To pouto je okamžité a nelze ho přerušit.“ Podíval se na ni a prosil ji, aby to pochopila. „Věděl jsem, že jsi to ty, hned jak jsem tě uviděl. Všechno, co jsme k sobě cítili… to bylo kvůli tomu poutu.“

Padla ji brada. „Takže… ta přitažlivost, kterou jsem cítila… to… jak se díky tobě cítím…“

Přikývl. „Ano. Jsi moje družka, Hazel. Ta, se kterou mám být. A nikdy, nikdy bych ti neublížil, v žádném případě.“

„A… je to na celý život?“

Del se pomalu nadechl. „Ano.“

Hazeliny klouby na hraně dveří auta zbělely, její tvář byla bledá.

„Já… musím o tom přemýšlet,“ řekla tiše. Zamrkala a podívala se do sněhu. „Mohl bys… mohl bys mě vzít nahoru do chaty, kterou jsem si najala? Myslím, že to není daleko. Ale já teď prostě potřebuju trochu prostoru.“

Delovi se v hrudi zkroutilo zoufalství, ale přikývl. „Samozřejmě.“