TBCB - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Julian

Sedím na židli a projíždí mnou vztek. Neexistuje způsob, jak bych mohl vydržet dalších šest dní čekání. Potřebuju získat výsledky a hodit vše za hlavu, abych mohl pokračovat ve svém životě.

„Čau Juliane.“ Vejde do mé kanceláře Kevin. „Vrátily se technické parametry pro tu aplikaci.“ Položí složku na stůl.

„Díky.“ Třu si tvář.

„Co se děje? S tím testem je něco špatně. Och mimochodem, viděl jsem Georgii odcházet s Ellou. Zatraceně, Juliane, je žhavá. Upřímně netuším, jak s ní můžeš žít a udržet se.“

„Umím se chovat a zřejmě kvůli zítřejšímu Díkuvzdání budu mít výsledky až v úterý.“

„To je mi líto, kámo, ale není to zas tak dlouho.“

„Celá věčnost.“

„Poslouchej brácho, zítra je díkuvzdání a my vyrazíme do baru, jako každý rok, podíváme se na fotbal a ty nebudeš muset na otcovství myslet. Och sakra.“

„Co?“

„Co Georgia?“

„Necháš ji samotnou na Díkuvzdání?“

„Nebude sama, bude s Ellou. Jejím úkolem je starat se o dítě, aby nenarušovalo můj život.“

„Asi. Každopádně se podívej na ty parametry a řekni mi svůj názor. Stavím se později.“ Ukáže na mě prstem, než vyjde ze dveří.

 

Okolo sedmé přijedu domů, a když vystoupím z výtahu, ucítím něco lahodného. Položím aktovku a jdu do kuchyně, kde najdu Georgii, která vaří s Ellou, která leží v něčem, co vypadá jako kruh.

„Co to sakra je a kde se to tady vzalo?“

„I tobě přeju pěkný večer.“ Usměje se Georgia. „Říká se tomu centrum aktivit a ona ho miluje.“

„Odkud je?“

„Z Targetu. Vzala jsem ho, když jsem šla pro sunar spolu s pár dalšími věcmi.“

„Jakými věcmi?“

„Pár hračkami, nějakým oblečením, kombinézou a přenosnou postýlkou.“

„Přenosnou co?“

„Postýlkou. Mám ji ve svém pokoji, aby mohla spát a já se taky trochu vyspala a neměla strach, že spadne z postele.“

„Kolik to všechno stálo?“

„Moc ne. Většina z toho byla ve slevě. Doufám, že máš rád těstoviny.“

„Nemám hlad.“

„Dělej, jak myslíš. Já jo. Ani jsi nevzal Ellu na vědomí, usmívá se na tebe.“

Podívám se na ni a ona se rozesměje. Zavrtím hlavou, jdu do obývacího pokoje a naliju si skleničku.

„Víš co, Juliane? Nezajímá mě, jestli jsi nasraný. Tohle dítě potřebuje určité věci a já je pro ni potřebuju taky, abych se mohla vyspat nebo si dát zatracenou sprchu!“ Vyštěkne na mě.

„Fajn, cokoli. Všechno bude stejně brzy pryč. Poslední, co chci je, aby se můj dům změnil v dětské hřiště. Mimochodem, potřebuju tvoje telefonní číslo, pro případ, že bych se s tebou potřeboval spojit. Předtím jsem se tě na něj zapomněl zeptat.“ Vytáhnu telefon z kapsy a vyťukám čísla, která mi nadiktuje. Poté opustí obývací pokoj a jde zpět do kuchyně. Slyším Ellu brečet, a i když se to snažím ignorovat, nedokážu to.

„Co je sakra špatně s – kde se to tu sakra bere?“ Ukážu na vysokou židli v rohu.

„Target, potřebuje dětskou židli, aby se mohla najíst.“

„Proč? Pije z láhve.“

„Koupila jsem jí nějaké cereálie a dětské jídlo. Už jí je šest měsíců, takže může už nějakou pevnější stravu.“

„Jak sakra víš tolik věcí o dětech?“

„Prostě vím.“ Odvrátí se ode mě a natáhne se do skříňky. Zavrtím hlavou a jdu do ložnice, abych se převlékl. Nejen, že jsem ve stresu, jsem i frustrovaný a mám v sobě spoustu vzteku. Poté, co se převléknu do pohodlnějšího oblečení, zamířím do kuchyně, abych snědl nějaké těstoviny, co uvařila a které voní tak dobře.

„Rozmyslel jsem si to.“ Posadím se ke stolu. „Mám hlad.“

„Dobře.“ Usměje se, připraví mi talíř a položí ho přede mě.

Posadí se naproti mně a zvedne dětský talíř s Bůh ví čím.

„Co to sakra je?“

„Ellina večeře. Toto jsou sladké brambory a tohle mixovaný banán, jahody a jablko. Podívej, miluje to.“

Usměje se.

„Vypadá to nechutně. Na druhou stranu, těstoviny jsou vynikající. Nedokážu si vybavit, kdy jsem měl naposledy doma uvařené jídlo.“

Najednou mi začne zvonit telefon, zvednu ho a zjistím, že je to moje hospodyně Roz.

„Tohle musím vzít.“ Vstanu a jdu do jiného pokoje.

Poté, co hovor ukončím, si povzdychnu a zase sednu ke stolu. Musím vypadat zklamaně, protože se mě Georgia zeptá, jestli je vše v pořádku.

„To byla moje hospodyně, Roz. Stav jejího otce se zhoršil a ona neví, kdy se vrátí, nebo jestli vůbec.“

„Nevěděla jsem, že máš hospodyni.“

„Stará se pro mě o tohle místo.“

Najednou Ella popadne od Georgie lžíci a na tvář mi dopadne dětská výživa.

„Co to sakra?“

„Och můj Bože.“ Georgie se začne smát a podá mi ubrousek.

Zavrtím hlavou a setřu si to.

„Vynechal jsi místečko.“

„Kde?“

„Přímo tady.“ Ukáže mi na čelo.

„Je to pryč?“

„Ne. Tady, dovol.“ Vezme ubrousek, přejde ke mně a otře mi čelo, přičemž je její tvář jen pár centimetrů od mé. Cítím, jak přejede prstem po místě, kde mám jizvu.

„Jak jsi k ní přišel?“ Její hlas je klidný.

„Ta je od Elliny matky.“

Georgia o krok ustoupí a nakloní hlavu.

„Vážně?“

„Ano, po našem společném víkendu jsem jí řekl, že to byla zábava a že už mě nikdy znovu neuvidí. Rozzuřila se, obvinila mě, že jsem jí využil a pak po mě hodila vázu. Ten večer jsem skončil se šesti stehy.“

„Wow, musel jsi ji vážně duševně ranit, aby takhle reagovala.“ Georgia se posadí a začne znovu Ellu krmit.

„Sleduj ji s tou lžicí. Hádám, že chtěla víc a já nejsem ochotný nikomu dát víc.“

„To chápu.“ Řekne a já se na ni zmateně podívám.

„Jo?“

„Jo. Pokud nejsi sám se sebou spokojený ve svém životě, proč bys někomu dával víc.“

„Jsem se svým životem extrémně spokojený. To s tím nemá nic společného.“

„Tak s čím to má co společného?“ Zeptá se a zvedne další lžíci k Elle.

„S ničím. Prostě takový jsem.“ Vstanu od stolu, dám talíř do dřezu, abych se vyhnul trapné konverzaci s ní. „Nikdy jsi mi neřekla své příjmení. Myslím, že mám právo ho vědět, když žiješ v mém bytě.“

Otočí se a podívá se na mě s úsměvem na tváři. „Beckham. Jsem Georgia Louise Beckham.“

„Máš nějaký vztah k Davidu Beckhamovi, profesionálnímu fotbalistovi?“

„Kdo ví, možná.“ Pokrčí rameny.

Uchechtnu se. Už je to nějaká doba, co jsem to udělal.

„Mohl bys dát tu dětskou žínku pod teplou vodu, prosím? Ale ujisti se, že není moc horká, potřebuju ji otřít, než jí nahoře vykoupu.“

„Vykoupeš?“

„Ano, hlupáčku.“ Zasměje se.

Podám ji teplou žínku a sleduju, jak Elle otírá ruce a tvář.

„A jak to uděláš? Není na vanu příliš malá?“

„Koupila jsem dětskou sedačku do vany.“

„Skvělé. Předpokládám, že byla taky ve výprodeji.“

„No jistě.“ Kření se na mě, zatímco vyndává Ellu ze židle.

„Chceš si ji podržet?“

Natáhne ji ke mně.

„Um, ne. Jsem v pohodě.“ Otočí se. „Mám nějakou práci v kanceláři.“