čtvrtek 15. prosince 2022

TBCB - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Georgia

Naprosto nevěřícně stojím na místě. Tohle bylo z jeho strany naprosté šílenství, ale zmínil, že má luxusní byt a to je zatraceně lepší, než tohle místo.

Navíc řekl, že mi dobře zaplatí a jde o krátkodobou záležitost. Pravděpodobně jen na tak dlouho, než se budu zase stěhovat. Co můžu ztratit? Absolutně nic.

„Dobře, nech mě, ať si vezmu kufr. Ještě jsem nevybalila, takže můžu hned.“

„Skvělé. Vezmi dítě a já ho vezmu. Je to tenhle, že?“ Ukáže na něj.

„Jo.“

„Kde máš zbytek?“

„Tohle je jediný.“

„To je jediné zavazadlo, co máš?“

„Jop. Celý můj život je v tomto kufru, tak buď opatrný.“ Usměju se, otevřu dveře a vyjdu ven. „Musím se jen odhlásit.“

Jdu dolů na recepci a řeknu holce, co sedí za ní, že se odhlašuju a dám jí klíče.

„Rezervovala jste si pokoj na dva týdny, takže vám budu muset naúčtovat celou dobu.“

„Co? V žádném případě. Ukažte mi, kde se to píše.“

„Já pravidla nevytvářím.“ Žvýká žvýkačku.

Julian zvedne ruku. „Mám to. Jen odtud chci sakra vypadnout.“ Vytáhne peněženku a kreditku.

„NE!“ Vytrhnu mu kartu.

„Promiň?“

„Nikdy nedávej těmhle lidem kreditku, jedině hotovost. Věř mi.“ Podám mu kartu.

Sáhne do peněženky, vytáhne balík bankovek, odpočítá příslušnou částku a hodí ji na pult.

„Máte zaplaceno a my odcházíme.“ Řekne holce.

„Pěkný den a děkujeme, že jste u nás zůstali!“

Protočí oči a vyjdeme ze dveří.

„To jste nemusel dělat, hádala bych se s ní.“

„V pohodě. Nechtěl jsem na tom místě zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné.“

Dám Ellu do sedačky a připásám ji, zatímco Julian dává moje zavazadlo do kufru auta.

„Vím, že mi do toho nic není, ale dnešní den s tebou byl vážně divný, chlape.“ Prohodí řidič.

„Máte pravdu, nic z toho není vaše věc. 301 East 61st Street.“

Jakmile dojedeme k jeho budově, rozepnu autosedačku a Julian ji vezme poté, co zaplatí řidiči. Vystoupím a zírám na vysokou krémově zbarvenou kamennou budovu s taškami z Targetu v ruce.

„Tady máte, madam,“ řekne řidič a podá mi kufr. „Hodně štěstí, doufám, že víte, co děláte.“

„Děkuju.“

„Jdeš?“ Otočí se ke mně Julian.

Projdeme dveřmi a pozdraví nás starší pán.

„Dobrý večer, pane Cambridgi.“

„Dobrý, Louisi, tohle je slečna –“ Julian se na mě podívá.

„Můžete mi říkat Georgia.“

„Rád vás poznávám Georgio.“

„Georgia se mnou teď chvíli zůstane.“

„Dobře. Přidám ji na seznam.“

Vyjedeme výtahem až do devatenáctého patra. Nejvyššího patra budovy. Jakmile se dveře výtahu otevřou, přivítá mě šedá mramorovaná podlaha a krásně kované vinuté schodiště.

„Wow.“ Rozhlížím se kolem.

Položí autosedačku a vydá se k baru, který je umístěný v rohu obývacího pokoje.

„Můžu ti nalít?“

„Ne, děkuji, jsem v pohodě.“

Nalije si skotskou, zhluboka se napije a pak se na mě podívá.

„Nahoře jsou tři pokoje pro hosty. Vyber si, který se ti bude líbit.“

„A dítě?“

„Zůstane s tebou ve tvém pokoji. V kuchyni si vezmi, co chceš, ale moc toho tam není. Skoro nebývám doma. Udělej si pohodlí.“

„Díky, vím, že je to hloupá otázka, ale máš pro Ellu postýlku, nebo ohrádku?“

„Ne, proč bych měl? Dneska jsem ji dostal. Může spát v posteli vedle tebe. Jak jsem řekl, nebude tu dlouho.“

„Je jí asi tak šest měsíců, co když se skutálí z postele?“

„Teď je tvoje práce ujistit se, aby se to nestalo.“

Ella začne brečet, což se brzy změní v křik. Vyndám ji z autosedačky a pokouším se ji uklidnit.

„Kdy naposledy jedla?“

„Nemám tušení.“

Och můj Bože, nemůžu tomu uvěřit.

„Rebecca nechala instrukce v tašce na pleny. Jdu do postele. Musím brzy vstávat do kanceláře. Snaž se, aby nebrečela.“

„Jasně. Udělám to okamžitě.“ Řeknu sarkasticky.

Zatímco Ella křičí, projdu si tašku s plenami a najdu několik plechovek s umělou výživou a dvě lahve. To je všechno? Zavrtím hlavou a snažím se ji uklidnit, zatímco ji připravuju lahev. Vezmu ji na pohovku v obývacím pokoji, posadím se a držím ji, zatímco saje.

„Je mi to tak líto, zlatíčko. Nic z toho si nezasloužíš. Je to jen nepříjemný starý chlap. Ano je. Je ubohý.“

„Slyšel jsem to.“ Řekne Julian, když vchází do pokoje.

„Slyšel co?“ Ušklíbnu se na něj. „Jen jsem zpívala.“

„Jasně.“ Protočí oči, popadne skleničku skotské a vrátí se zpět nahoru.

***

Ráno se Ella vzbudí v šest. Spala celou noc a já ani nejsem překvapená, vezmeme-li v úvahu včerejšek plný událostí. Na druhou stranu já jsem byla vzhůru celou noc ze strachu, že spadne z postele.

„Dobré ráno,“ řekne Julian, zatímco si nalévá kafe a vezme si muffin, který leží na kuchyňské lince.

„Dobré, můžeš ji na chvíli podržet, zatímco ji budu připravovat lahev?“

„Uh ne, mohla by mi něco udělat s oblekem.“

„Správně.“ Ukážu na něj.

Rozložím deku na zemi a posadím ji na ni. Vytáhnu plyšového slona, který byl v tašce na pleny, a postavím ho před ni.

„Páni, ona sedí.“ Řekne Julian.

„To doufám. Je jí šest měsíců.“

„Vyspala ses dobře? Jsem si jistý, že ano. Rozhodně mnohem lépe, než v tom zavšiveným hostelu.“

„Vlastně jsem nespala vůbec. Byla jsem vzhůru celou noc z obavy, aby Ella nespadla z postele.“

„Jsem si jistý, že by byla v pohodě.“

Připravím jí láhev, zvednu ji a zamířím do obývacího pokoje, kde se usadím, abych jí nakrmila.

„Odcházím do práce. Potřebuješ něco předtím, než odejdu?“