TBCB - 17. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Julian

Hledím na ni přes stůl. Vím, od čeho utíká. Je to ta samá věc, od které jsem mnoho let utíkal já sám: před sebou. Můj hněv, neschopnost se s kýmkoli zaplést, neustálý chaos uvnitř sebe, se kterým jsem žil každý den a potřeba uniknout minulosti.

„Musíš na to přijít sama, protože to, před čím utíkáš, je uvnitř tebe a nutí tě to být stále v pohybu. A jsi vyděšená, že kdyby ses zastavila, dohnalo by tě to.“

„Páni, nikdy jsi mi neřekl, že máš doktorát z psychologie.“ Ústa stočí v úšklebku.

Uchechtnu se, zvednu skleničku a dopiju ji.

„Nepotřebuješ doktorát, když vidíš někoho, kdo je stejný, jako jsi ty.“

Zvedne talíř a odnese ho do dřezu. Je chytrá a ví přesně, o čem mluvím.

„Omlouvám se, jestli jsem tě naštval.“ Vezmu svůj talíř a zamířím ke dřezu také.

„Nenaštval.“ Otře si oči.

Sevřu jí ramena zezadu.

„Už žádné lži, Georgio. Už jsem ti odpustil, že jsi odešla a lhala.“

„Toho si cením. Teď, jestli je to v pořádku, tak zamířím do postele. Mám takový pocit, že dnes to bude s Ellou dlouhá noc.“

„Asi máš pravdu, dobře se vyspi.“ Stisknu jí ramena.

„Ty taky.“ Řekne a odejde.

Jdu nahoru a obléknu si kalhoty od pyžama, sednu si na okraj postele a hledím na svoji dceru, která mírumilovně spí. Slyšet její dnešní pláč a vidět její teplotu na teploměru mě vyděsilo. Nikdy v životě jsem nebyl tak vyděšený, jako v tu chvíli. Obavy ve mně narůstaly, stejně, jako v tuto chvíli. Uvažuju, zda má matka cítila to samé, když se mě vzdávala. V okamžiku, kdy vlezu do postele a přehodím přes sebe deku, Ella začne brečet. Tiše se pro sebe usměju, protože teď ji musím držet a objímat.

***

Georgia

Je osm hodin, když otevřu oči a podívám se na hodiny. Nemůžu uvěřit, že jsem spala tak dlouho. Vyskočím z postele a jdu dolů zkontrolovat Ellu. Problém je, že když se tam dostanu, je ticho. Očividně s Julianem ještě nevstali. V hlavě se mi objeví hrůzné scénáře. Co když přestala uprostřed noci dýchat a Julian si to neuvědomil? Běžím nahoru, pomalu otevřu dveře jeho ložnice a dlouze vydechnu, při pohledu na něj v houpacím křesle s Ellou přitisknutou k hrudi.

Otevře oči a podívá se na mě.

„Promiň, měla jsem strach.“ Zašeptám.

„To je v pohodě. Kolik je?“

„Osm.“

Vezmu teploměr a lehce ho přitisknu Elle k uchu. Napne se a zvedne hlavu, když teploměr zapípá.

„38,6.“ Ukážu teploměr Julianovi. „Nazdárek, holčičko.“ Políbím ji na hlavičku a jemně jí třu záda.

„Dobré ráno, princezno.“ Usměje se Julian. „Můžeš ji vzít?“

„Jistě.“

Zvednu Ellu a zapřu si ji o bok.

„Vyměníme ti plenku a dáme láhev.“ Usměju se na ni, když mě chytne za tvář.

„Musím zavolat doktora. Znám dětskou pediatričku, jejíž ordinace je jen pár bloků odtud. Moje společnost jí nastavovala celý počítačový systém a software, když přebírala praxi.“

„Dobře, já ji převléknu a nakrmím.“

Při vycházení z jeho ložnice na mě Julian zavolá.

„Georgio?“

„Jo?“ Zastavím se a otočím.

„Půjdeš s námi?“

„Samozřejmě.“ Na mých rtech se zformuje malý úsměv.

Vezmeme Ellu k doktorce Judith Rotchildové. Vlídně nám řekla, že můžeme přijít hned. Zatímco on vyplňuje papíry, já si hraju s Ellou, aby nebrečela.

„Ella má infekci obou uší. Napíšu vám antibiotika na 14 dní. Chci, abyste s ní přišli na kontrolu, jakmile léky dobere.“

„Děkuju, doktorko Rotchildová. Měl jsem takový strach.“

„Nemáte za co, pane Cambridgi. Ráda jsem vás zase viděla.“ Zaflirtuje.

„Já vás také,“ řeknu a kývnu na ni.

„Pěkný den a ujistěte se, že Ella bude mít dostatek tekutin.“

Jakmile vyjdeme z budovy, šťouchnu Juliana do ramene.

„Co?“ S úsměvem se na mě otočí.

„Totálně s tebou flirtovala.“

„Jo, no, nebylo by to poprvé.“ Mrkne na mě.

Vezmeme Ellu domů a Julian zaběhne do lékárny pro léky. Ve chvíli, kdy se vrací, už ji krmím obědem, tak abychom jí mohli podat první dávku léku. Zvládne to jako šampión a zdá se, že jí to i chutná.

„Jsi tak hodná holčička.“ Řekne Julian, zvedne ji z židličky. „Uložím ji.“

„Dobře, hezky se vyspi, zlatíčko.“ Políbím ji na čelo.

Zatímco jde Julian nahoru a ukládá ji, jdu do pokoje a popadnu kufr.

„Co to děláš?“ Zeptá se mě Julian, když schází ze schodů a vidí mě i s kufrem ve foyer.

„Myslím, že můj čas tady se naplnil. Musím se dostat na autobusovou stanici.“

„Proč? Proč už musíš odjet?“

„Protože prostě musím, Juliane. Ella se už uzdravuje a –“

„A co, Georgio?“

„Je načase, abych odešla.“

„To pro mě není dost dobré vysvětlení. Chci, abys zůstala. Znovu tě najímám jako Ellinu chůvu.“

Usměju se na něj, přejdu k němu a položím mu ruku na tvář.

„Jsem poctěna, vážně, ale nadešel čas, abych šla. Tam venku je celý svět, který čeká, až ho objevím.“ Lehce ho políbím na tvář, otočím se a chytnu madlo kufru.

„Zatraceně, Georgio. Pro případ, že bys na to ještě nepřišla, utíkáš před sebou samou a to musí přestat!“ Zakřičí a já se zastavím.

„Upřímně, Juliane, prosím, prostě přestaň.“

Slyším, jak se ke mně přibližuje. „Jsi vyděšená malá holčička uvězněná v dospělém těle. Utíkáš před svojí minulostí, příliš přemýšlíš o budoucnosti a nikdy nedáš příležitost přítomnosti. Zrovna, když se začneš cítit pohodlně, zdrhneš, protože nechceš pohodlnost. Bojíš se pohodlnosti.“

„To není pravda.“ Otočím se a podívám se na něj.

„Sakra že je a čím dříve si to připustíš, tím dříve můžeš začít žít normální život. Vím, jak se cítíš. Možná, že kdyby nás lidé, v jejichž domovech jsme žili, adoptovali, jako své, neměli bychom tuhle potřebu zjistit, kam v tomhle světě patříme, protože kvůli adopci bychom cítili, že tam patříme, ale to se nikdy nestalo. Cestuješ z jednoho města do druhého a hledáš tohle potvrzení a možná ho na okamžik i cítíš a pak se vyděsíš, že to nikdy nebude stačit. Vždycky se najde výmluva, proč nezůstat na jednom místě a cítíš potřebu posunout se dál.“

Oči se mi zalijí slzami.

„Nevíš, o čem mluvíš.“ Řeknu tiše, i když každé slovo, které řekl, byla pravda. „Neznáš mě.“

„Znám tě, Georgio, já jsem ty, byl jsem tebou.“ Jeho hlas je tichý a naplněný bolestí.

„Proč si myslíš, že jsem odmítl Ellu, když ke mně poprvé přišla? Proč si myslíš, že nejsem na vztahy? Protože to, že bych někomu patřil, mě kurevsky děsí. Nikdy jsem nikomu nepatřil. Má vlastní matka mě nechtěla, vzdala se mě, když mi bylo pět. Rodina, u které jsem byl dva roky, mě chtěla adoptovat. Už měli jedno dítě a bylo jim řečeno, že už nemůžou mít další, ale ona otěhotněla, s dvojčaty a rozhodli se, že čtyři děti už by byli moc. Tak mě poslali zpět do systému. Naplnil mě vztek a poté se ze mě stalo problémové dítě. Ujistil jsem se, že už mě nikdo nebude chtít, jen abych nemusel cítit bolest z odmítnutí. To byla první věc, co mě napadla, když jsem spatřil Ellu. Že mě zavrhne jako svého otce. Příliš jsem se bál otevřít se té malé holčičce, ale ty jsi to pro mě změnila. Přiměla jsi mě vidět, jakou chybu dělám a jak strašnou osobu to ze mě dělá. Když tu byla sociální pracovnice, zvedla ji a řekla mi, ať jí zabalím věci, že ji odvede a já uvnitř pocítil nekontrolovatelný vztek. Srdce mě fyzicky bolelo a jediná věc, na kterou jsem mohl v tu chvíli myslet byla, potřeba ochránit svoji dceru, mým vlastním tělem a krví. Toho dne jsem té malé holčičce slíbil, že ji nikdy neopustím tak dlouho, jak budu živ.“

Přistoupí ke mně blíž a lehce mi stiskne paže. „Patříš sem. Najdi tu část uvnitř sebe a přestaň utíkat.“

Těžce polknu a jediná slza mi steče po tváři. Zvednu prst, jemně ji otřu a přikývnu.

Úlevně vydechne.

„Začneme znovu, můžeme?“

„Co tím myslíš?“

„Ahoj, jsem Julian a rád bych ti nabídl práci chůvy mé šestiměsíční dcery.“ Natáhne ke mně ruku s úsměvem.

Na okamžik skloním hlavu a zasměju se.

„Ahoj, jsem Georgia Beckhamová a ráda se postarám o vaší dceru.“ Usměju se, podívám se mu do očí a vložím ruku do jeho.

„Rád tě poznávám Georgio Beckhamová. Nejsi náhodou příbuzná s Davidem Beckhamem, tím profesionálním fotbalistou?“

„Nejsem si jistá. Možná.“ Zakřením se.