TBCB - 11. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Julian

Otevřu oči a rozhlédnu se kolem. Položím ruku na svou bolavou hlavu a zasténám.

„Už bylo na čase, aby ses probudil.“ Ozve se Kevin.

„Co se sakra stalo? Proč jsem u tebe?“

„Možná protože ses včera ožral jak dobytek a bylo tě snazší přivést sem.“

„Správně, dost jsem pil, že?“

„Jo, víc, než jsem tě kdy viděl.“

„Kolik je?“

„Poledne. Neboj, večer jsem volal Georgii z tvého telefonu, že tu zůstaneš.“

„Řekl jsi jí výsledky testů?“

„Jo, ale nebyla překvapená. Věděla to, Juliane, všichni jsme to věděli. Vše, co jsme museli udělat, je podívat se na Ellu a věděli jsme, že je tvoje. Vypadá jako ty.“

„Přestaň.“ Snažím se vstát z pohovky. „Nemám náladu poslouchat jednu z tvých lekcí. Musím jít.“

„Můžeš si utíkat, jak jen chceš, ale fakt, že je Ella tvá dcera se nezmění. Čím dřív to přijmeš, tím ti bude líp.“

„Nemusím přijímat nic.“ Řeknu a vyjdu ze dveří.

V okamžiku, kdy se otevřou dveře výtahu, a já vejdu do foyer, spatřím vánoční výzdobu.

„Co to kurva je?“ Zakřičím.

„Ztiš se, právě jsem Ellu uložila.“ Pokárá mě Georgia, když vběhne do haly.

„To je mi jedno. Proč jsi to udělala?“

„Protože jsou Vánoce.“

„Nejsou Vánoce!“ Zakřičím, čímž mě rozbolí hlava ještě víc.

„Vánoce jsou až za pár týdnů! A já nezdobím! Dej to všechno dolů, hned! A vrať mi moji zasranou kreditku!“

Vezme svoji kabelku z pohovky ve vstupní hale, vyndá moji kartu a hodí ji po mně.

„Tady je tvá zkurvená karta. Vezmu Ellu a dnešní den strávíme někde jinde. Vrátíme se, až se do prdele uklidníš.“

Zavrtím hlavou, jdu nahoru a osprchuju se. Ve chvíli, kdy jsem vylezl a převlékl se, Georgia s Ellou už odešli. Jdu dolů do lékárničky, vezmu si tři Motriny a zapiju je sklenicí vody. Rozhlédnu se kolem, nemůžu uvěřit, že mi vyzdobila byt. Je tu důvod, proč ho nikdy nezdobím a proč jsem se tak nasral, když jsem přišel domů a uviděl to. Přejdu k baru a naliju si skotskou. Zvednu skleničku k ústům, ale pak ji zase položím. V hlavě mi stále buší, takže si radši vezmu láhev vody z ledničky a lehnu si na pohovku. Poprvé za několik dní je v bytě klid.

Zavřu oči, vím, že se musím rozhodnout. Nejsem způsobilý být otcem. Nikdy jsem nechtěl mít děti a zjištění, že je Ella moje dcera, nic nezměnilo. Bude jí mnohem lépe beze mě. Jediné, co ji můžu nabídnout, je peněžní zajištění, nic jiného. Stejně jako ženám, se kterými se vídám.

Usnu a spím několik hodin. Když se vzbudím, je sedm hodin. Vstanu, rozhlédnu se po domě a uvidím, že Georgia se stále nevrátila. Chytnu telefon ze stolku a zkontroluju, zda mi nepřišly nějaké zprávy, konkrétně od ní. Nepřišly. Mám hlad, tak jdu do kuchyně a ohřeju si nějaké zbytky ze včerejška. Právě, když vytahuju talíř z mikrovlnky, uslyším výtah. Položím talíř a jdu do haly, kde uvidím vycházet z výtahu Georgii s kočárkem.

„Jste zpět.“ Řeknu klidným hlasem.

„Bohužel, ale můžeme jít, pokud jsi ochotný nás ubytovat v hotelu.“

„Nebuď směšná.“

„Mám daleko od toho být směšná, Juliane,“ řekne a zvedne Ellu z kočárku.

„Až se o ní postaráš, musíme si promluvit.“

„Už měla svoji láhev. Umyju ji a uložím do postýlky, pak přijdu dolů.“

„Budu v kuchyni večeřet. Můžu ti něco ohřát?“

„Ne, už jsem jedla.“

Vezme Ellu nahoru a já uslyším bouchnutí dveří. Georgia vejde do kuchyně zrovna, když uklízím po večeři a začne umývat několik lahví.

„O čem sis chtěl promluvit?“

„Vím, že ti Kevin řekl, že je Ella moje.“

„Jo, ale nemusel, protože už jsem to věděla.“

„Dlouho a usilovně jsem přemýšlel o tom, co budu dělat a nemohu jí být otcem.“

Udeří utěrkou do linky a vyjde z kuchyně. Jdu za ní do obývacího pokoje, kde přejde k baru a nalije si skleničku skotské.

„Slyšela jsi, co jsem řekl?“

„Samozřejmě, že jsem tě slyšela. Proč bych neměla?“

„Protože nejsem otcovský typ. Jsem velmi zaneprázdněný muž a nemám čas vychovávat dítě.“

„Já vím, že nejsi, protože peníze jsou jediná věc, na které ti záleží.“

„To není pravda, Georgio.“

„Ale jo, je!“ Bouchne sklenicí o bar. „Je to zkurvená pravda a ty to víš!“ Křičí na mě. „Být celý život v pěstounské péči tě vážně podělalo, Juliane.“

„MĚ?! A co ty? Vše, co jsi od osmnácti dělala, bylo, že jsi projížděla celou zemi a hledala perfektní místo, kde bys cítila, že tam patříš. Nemáš stálý příjem, domov a nemáš, kam se vrátit. Tvůj život není nic jiného, než jedno město za druhým. Honíš se jen za vzdušnými zámky. Není perfektní místo, kam bys mohla patřit. Usaď se. Tak se to dělá. Vyber si místo a každý zasraný den ho využij naplno.“

„Možná nemám miliony dolarů a fajnovej penthause, nebo nějaké místo, které bych mohla nazývat domovem, ale mám něco, co ty ne.“

„A to je co?“ Zeptám se s rukama pevně zastrčenýma do kapes kalhot.

„Srdce.“

Při jejích slovech od ní odvrátím pohled.

„Chceš dát svojí dceru k adopci a dát jí ten samý život, ve kterém jsme vyrůstali my dva? Chceš, aby se ztratila ve zkurveném systému, jako my? Jakýkoli rozumný a emocionálně stabilní člověk se srdcem by to nechtěl pro žádné dítě, natož své vlastní.“

„Bude v pořádku. Nenechám ji jít, dokud se osobně nesejdu s rodiči, kteří ji adoptují! Ujistím se, že jí bude poskytnut nejlepší možný život!“

„To ti nemůžou zaručit žádné peníze na světě. Chci ji vychovávat, jako svoji vlastní.“

„Zbláznila ses? Nemáš na to prostředky.“

„Ne, ale ty jo. Miluju to dítě a nenechám ho jít. Pokud budeš tlačit, vezmu ji a uteču. Už má jednu matku, která od ní utekla, a já nepřipustím, aby se jí to stalo znovu. Ve skutečnosti odejdeme zítra ráno.“

Chvíli na ni zírám a už nemám sílu to dále rozebírat.

„Popřemýšlím o tom, jo?“ Řeknu klidně.

„Fajn,“ proběhne kolem mě a zamíří nahoru.

***

Georgia

Podle výrazu jeho tváře a příkrého tónu můžu říct, že chtěl celou konverzaci uzavřít. Nebude přemýšlet o ničem, protože už se rozhodnul. Vím, co musím udělat. Bože, doufám, že jsem udělala správné rozhodnutí, ale je to jediný způsob, jak mu ukázat, že dělá největší chybu v životě. Jak si balím kufr, stahuje se mi žaludek.

Ráno vypnu budík v pět. Nechala jsem budík pouze vibrovat a navíc pod polštářem, abych nevzbudila Ellu. Odhodím deku. Místo, abych se večer převlékla do pyžamových kalhot, převlékla jsem se do jiného oblečení, abych mohla rychle odejít. Nasadím si černou pletenou čepici, kabát a obuju boty. Nakloním se nad postýlku a oči se mi zalijí slzami, když shlížím na Ellu.

„Miluju tě, holčičko, nikdy na to nezapomeň.“

Na okamžik zavřu oči, ostře se nadechnu, popadnu kufr a tiše odejdu přes služební vchod, aby cinknutí výtahu Juliana neprobudilo. Srdce mám zlomené, ale vím, že tohle je nejlepší pro ně oba.