DS - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bailey

„ALE NE! ALE NE!“ Zasténám a beru ze skříně na prádlo hromadu ručníků. „To je pračka! To je ale nepořádek!“ Házím ručníky na dřevěnou podlahu a posouvám je uklouznutou nohou v naději, že se mi podaří nasát co nejvíc vody. „Miláčku, půjdeš do mé ložnice a vezmeš mi z nočního stolku mobil?“

„Dobře.“

Addi běží chodbou do mého pokoje a po několika vteřinách se vrací s mým telefonem v ruce. Vezmu si ho od ní a projíždím kontakty, dokud nenajdu číslo na svého domácího, Richarda Klinknera. Zvedne to při čtvrtém zazvonění, zrovna když se začínám bát, že to půjde do hlasové schránky.

Říkám mu, že máme problém s pračkou a že z ní vytéká voda. Když domluvím, chvíli mlčí. „Je Štědrý den,“ řekne.

„Já vím, že je Štědrý den,“ odpovídám a snažím se, aby v mém hlase nezaznělo podráždění. Nevím, jestli jsou na malých městech slumlordi, ale jestli ano, Richard Klinkner se k nim řadí. „Ale tahle pračka zjevně svátky nerespektuje.“

„Nemůžu ven,“ odpoví. „Mám práci. Přijdu se o to postarat po víkendu.“

„Ale já nemůžu čekat tak dlouho!“ Vykřiknu. „Všude je voda! Nevím, co mám dělat!“

„Jestli tě to opravdu tak trápí, zavolej instalatéra.“ Jeho tón dává jasně najevo, že si myslí, že jsem hysterická kvůli ničemu.

„Když zavolám instalatéra, uhradíš mi náklady?“ Ptám se a snažím se nepanikařit. „Ty jsi domácí. V nájemní smlouvě je, že máš udržovat spotřebiče v provozuschopném stavu!“

„V nájemní smlouvě je taky, že nemáš spotřebiče zneužívat,“ vystřelí zpátky. „Jestli je všude voda, tak jsi asi udělala něco špatně.“

„Neudělala jsem…“ Začnu se rozčilovat, ale pak si uvědomím, že teď se s ním nedá hádat. Čas je nejdůležitější. Musím sem hned někoho dostat. Účet můžu Klinknerovi vystavit až potom. Dokonce si můžu náklady na službu odečíst z nájmu, pokud budu potřebovat hrát tvrdě.

„Tohle není důsledek mého špatného používání pračky, pane Klinknere,“ řeknu chladně. „Zavolám instalatéra, ale účet budeš platit ty, protože odmítáš přijet. Veselé Vánoce.“

Než stihne odpovědět, stisknu tlačítko „ukončit hovor“. Addi je stále na chodbě a dívá se na mě, takže odolám nutkání zaklít. „To je v pořádku, zlato,“ řeknu jí. Jestli chceš, můžeš se vrátit do svého pokoje.“

„Dobře.“ Pádí chodbou pryč z dohledu.

Okamžitě vytáhnu prohlížeč a hledám instalatéry v Ironwoodu v Ohiu. Zavolám třem, kteří se mi objeví, ale dva z nich mi rovnou spadnou do hlasové schránky. Ten, který to zvedne, je záznamník, který mi řekne, že mají zavřeno až do šestadvacátého.

„Sakra!“ Zakleju šeptem a podívám se směrem k Addiině ložnici. V duchu přemýšlím, co dál. Ručníky, které jsem položila na podlahu, jsou celé promočené. Popadnu několik dalších a hodím je také dolů, protože si uvědomím, že dokud neopravím pračku, nebudu je mít jak vyprat.

Tohle je jedna z mála příležitostí, kdy se mi skoro stýská po manželství s Garrettem. Ne proto, že by dokázal opravit, ať už je s tou pračkou cokoli. Ví o takových věcech skoro stejně málo jako já. Ale Garrett má peníze, postavení a konexe. Byl to člověk, který sem mohl dostat opraváře na Štědrý den.

Já, na druhou stranu? Nic z toho nemám. A vzhledem k tomu, že tu bydlíme teprve pár měsíců, nemám ani žádné přátele, kteří by byli tak blízko, abych jim na Štědrý den zavolala a oni mi pomohli z průšvihu.

Nové ručníky, které jsem položila, jsou teď promočené skrz naskrz. Ze zadní části pračky stále vytéká voda. Do prdele, do prdele, do prdele! Zírám na svůj bezcenný telefon a snažím se vymyslet, co mám dělat. Cokoli, čím se pokusím tu zatracenou věc opravit, nejspíš všechno jenom zhorší. A je jasné, že to takhle nemůžu nechat až do šestadvacátého.

A pak mě něco napadne. Nápad, za který bych dala cokoli, abych ho mohla ignorovat.

Ale právě teď jsem zoufalá a nemám na výběr.

„Bože,“ zasténám. „Tohle opravdu není, není, není dobré.“

Překročím hromadu promočených ručníků, vnitřně se zavrtím, když přecházím obývací pokoj a chystám se udělat to poslední, co chci. Zhluboka se nadechnu, připravím se na další ponížení a rozrazím vchodové dveře.

Přejdu dvůr co nejrychleji a skoro doufám, že Žhavý soused mezitím odešel, abych to nemusela dělat. Nemám štěstí: když mířím k jeho garáži, vidím, že nejenže je stále venku, ale že se zase naklání přes otevřenou kapotu svého auta, takže zezadu vidím jen jeho… zadek. Měkká, obnošená džínovina jeho džínů se přizpůsobuje jeho svalům, ale jak na něčem pracuje pod kapotou, nemůžu si pomoct a jen na vteřinu se zadívám, protože si nepamatuju, že bych někdy viděla takhle pěkný zadek u muže. Aspoň ne naživo.

Rychle se vytrhnu z omámení, protože to poslední, co teď potřebuju, je, aby se otočil a viděl mě, jak na něj zase zírám. „Hm, promiň!“ Zavolám. „Promiň?“

Majitel nejkrásnějšího mužského pozadí, jaké jsem kdy viděla, se vyprostí zpod kapoty auta a otočí se ke mně. Díkybohu si oblékl tričko, ale pořád je rozpálený jako čert. Triko je špinavé, umazané od mastnoty a oleje, ale ostře bílá bavlněná látka jen zvýrazňuje jeho opálenou kůži a tvrdost svalů pod ní. Nedá se to říct jinak: tenhle muž je úchvatně nádherný.

Jeho tmavé, pronikavé oči se setkávají s mými, než sklouznou po délce mého těla – pomalu, hodnotícím pohledem. Se zpožděním si uvědomím, že jsem odešla z domu, aniž bych věnovala pozornost svému vzhledu – a zrudnu rozpaky, když vidím, jak si prohlíží můj rozcuchaný uzel nahoře, nedostatek make-upu, ušpiněnou zástěru a huňaté ponožkové opičí pantofle, které mi Addi dala loni k Vánocům. Jeho pohled se na mé hrudi zdrží až příliš dlouho – jako by chtěl, abych viděla, jak se dívá – a pak pokračuje v cestě na jih.

„Pěkné papuče,“ uchechtne se, když dojde k mým nohám.

Jeho hluboký barytonový hlas ve mně vyvolá mrazení, až musím skutečně potlačit zachvění. Je jako samet. Jako temný, drcený samet. Na velké kruhové posteli uprostřed místnosti osvětlené pouze krbem. Je bez košile, jeho oči se upírají do mých, když ke mně udělá krok…

Soustřeď se!

„Děkuju,“ vydusím, i když jsem si naprosto jistá, že věta o pantoflích má být urážkou. „Já, ehm… omlouvám se, že obtěžuji, ale zdá se, že mám problém s pračkou.“

„Vážně?“ Zakroutí hlavou a líně se usměje.

Bože, on si myslí, že si to vymýšlím! Myslí si, že se ho snažím přimět, aby šel dovnitř! Tváře mi zrudnou horkem, žaludek se mi zvedne směsicí rozhořčení a studu.

„Ano, moje dcera si toho právě všimla, když jsem v kuchyni pekla sušenky!“ Spěchám dál a doufám, že se mi ho podaří přesvědčit, že to není jen lest. „Prosakuje mi voda do chodby a já nevím, co mám dělat, volala jsem domácímu, ale ten nepřijede, a ani žádný z instalatérů, které jsem zkoušela…“ Uvědomím si, že teď blábolím a že si kroutím ruce, jak se snažím dívat jinam než přímo na jeho posměšný pohled. „Já jen, že je Štědrý den, takže nikdo nepřijde…“

„Můžu se podívat,“ řekne a přeruší mě.

„Ah…“ zarazím se. „Vždyť jsem to tak nemyslela! Jen jsem si říkala, jestli třeba neznáš někoho, komu bych mohla zavolat. Já jen, že ve městě nebydlím tak dlouho, takže…“

„Miláčku, už jsem říkal, že se podívám.“ Jeden koutek úst mu zacuká v úsměvu. Pořád si myslí, že si vymýšlím, tím jsem si jistá. Nebo si možná myslí, že jsem pračku rozbila schválně, abych měla záminku s ním mluvit.

Otevřu ústa, abych mu řekla, že jsem nic takového neudělala – ale pak si uvědomím, že by to nejspíš vypadalo ještě víc, že jsem to udělala. Tady opravdu neexistuje správná odpověď. Kůže mě pálí. „Jasně,“ zamumlám bezmocně. „Děkuju.“

Natáhne se dolů a vyhrne si spodní část trička, aby si otřel pot z obličeje. Odvrátím zrak, ale ne dřív, než si zblízka prohlédnu tetování zdobící jeho opálenou kůži. Jedno tetování obzvlášť vyniká: je to velká šklebící se lebka na jeho levé hrudi a kolem ní nápis Lords of Carnage. Stáhne si tričko zpátky dolů, a když se mu podívám zpátky do tváře, otevřeně se šklebí. Zase mě přistihl, jak na něj zírám. Dobrý bože, i kdybych se snažila, aby to bylo trapné, nevím, jak bych to mohla udělat líp než teď.

Ale pak to vlastně dělám ještě trapnější.

Žhavý soused udělá krok dopředu a zmenší vzdálenost mezi námi. Teprve tehdy si uvědomím, že se chystám pustit cizího muže do svého domu.

Do dneška jsme spolu neprohodili ani slovo, přestože tu žiju už skoro čtyři měsíce. Nevím o něm vůbec nic, kromě toho, že jezdí na motorce a že má spoustu nebezpečně vypadajících tetování. Neznám ani jeho jméno. Jsem snad blázen, když takhle vystavuji svou dceru nebezpečí? Na druhou stranu, instalatér by byl asi taky cizinec… Možná bych měla –

„Nejsem násilník. Já děti nejím. Neublížím tobě ani tvé dceři.“

Provinile se mu podívám do očí.

„Na to jsi myslela, že jo?“ Zeptá se. Jeho tvář už se neusmívá. Místo toho je podrážděný. „Bála ses mě pustit k sobě domů.“

„Ne,“ namítnu, ale i sama sobě zním trapně. „Chci říct, já jen…“

„Jestli chceš, můžeš se s malou zamknout v koupelně, zatímco já tam budu,“ opáčí znechuceně. „Vytoč devět-jedna-jedna a měj prst připravený stisknout volání.“ Nejsem si jistá, jestli mě mají slova uklidnit, nebo ve mně vyvolat pocit malosti. Ale tak jako tak je jasné, že je naštvaný. Najednou si připadám jako nevděčná mrcha.

Alespoň už si nejspíš nemyslí, že mu lžu o té pračce.

„Promiň,“ řeknu tiše. „Nechtěla jsem tě urazit. Já jen, že…“

„Ne, to je v pořádku. Chápu to.“ Odvrátí pohled a pokrčí rameny. „Nevypadám jako kluk ze sboru. Ale ženám neubližuju.“

Prostota jeho slov mě nějak přesvědčí, že mi říká pravdu.

„Je mi to líto,“ řeknu znovu. „A děkuju ti, že to děláš. Jsem opravdu v úzkých.“

„Žádný problém.“

Upřeně se dívám na jeho auto a snažím se předstírat, že mě jeho blok motoru fascinuje.

„Máš jméno?“ zabručí a také si otře ruce o látku. Vypustím dech, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji.

„Jsem Bailey,“ vydechnu. „Bailey Shaw.“

„Těší mě, Bailey, Bailey Shaw. Já jsem Gage Caron.“ Zvedne bradu směrem k domu. „Pojďme se podívat, co se děje s tvou pračkou.“