TDBV - 17. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Sylvia

Pro někoho, koho dlouho neznala, bylo strašně těžké se s Myleesou rozloučit. Sylvie ji pevně objala a oči se jí zalily slzami. Myleesa byla oblečená v obyčejných viktoriánských šatech, u nohou měla kufr s dalším oblečením. V mohutných sukních měla schovaný velký váček zlata, který jí daroval Indulf, a byla připravená vydat se na cestu.

Mágové se drželi za ruce a zpívali, zatímco používali obraz Myleesy ve viktoriánské éře jako ohnisko portálu. Myleesa měla zarudlé tváře, oči jí zářily vzrušením i slzami. Modřiny po útoku zabijáků se jí všechny zahojily, takže byla na tuto cestu naprosto zdravá.

„Jsi si tím jistá?“ zeptala se Sylvie, když ustoupila.

Myleesa přikývla a promnula si oči. „Jsem si jistá víc než čímkoli jiným. Vždycky jsem toužila po dobrodružství, a tady ho mám.“

Sylvie se na ni usmála. Nemohla popřít, že tohle bude obrovské dobrodružství, paralelní s tím, které si sama připravovala. Rozdíl však byl v tom, že až Myleesa odejde, její magie se vyčerpá a ona se už nikdy nebude moci vrátit. Byla to jednosměrná jízdenka a už se nikdy nesetkají. Sylvii se zachvěly rty a nedokázala se ubránit tomu, aby Myleesu naposledy objala.

„Jsi tak statečná,“ zašeptala. „Sbohem, Myleeso. Jdi a vezmi svět útokem.“

Myleesa ji políbila na tvář, zvedla kufr a vešla do portálu. Zmizela a portál se zavřel. Sylvie si otřela obličej, ruce obtočené kolem středu. Věděla, co bude Myleesin život od této chvíle obnášet. Stane se z ní úspěšná kostýmní výtvarnice pro operní dům, kde potká svého manžela. Měli by spolu tři děti a Myleesa se dožije patnácti vnoučat, než v pětadevadesáti letech pokojně zemře ve spánku.

Ale Myleesa nic z toho nevěděla.

Hendric ji objal kolem ramen a políbil ji do vlasů, když se mágové rozešli. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ zamumlala. „Jsem v pořádku. Jen… si nedokážu představit, že bych dělala to, co dělá ona. Vím, že tady už nemá žádnou rodinu… no, kromě mě, ale já se za rodinu nepočítám. Pro mě je to jiné. Možná žiju v Byrelmore, ale kdykoli se můžu vrátit a navštívit své přátele a rodinu.“

Hendric ji odtáhl a odvedl ji z místnosti. Jeho oči se na ni usmívaly, když ji vedl chodbami k jejich pokoji. „A ty na sebe bereš zodpovědnost být matkou devítiletého chlapce. To také není snadné.“

Zavrtěla hlavou. Samozřejmě že to bylo snadné. Možná ne pořád ty každodenní životní věci, ale volba byla snadná. Milovala Avase a milovala Hendrica. Nepochybovala o tom, že chce být v jejich životech jako matka a manželka. Nemluvě o tom, že teď, když žila v Byrelmore, její magie sílila. To jí umožňovalo přicházet na mnohem více nápadů, jak spojit magii a technologii. Pokud by její teorie byly správné, pak by netrvalo dlouho a v paláci by byly dokonce splachovací záchody.

Brzy se dostali do jejich pokoje. Avas trénoval, a tak byl byt prázdný. Hendric ji přitiskl ke zdi, ruku jí položil na bok, zatímco druhou začal tahat za tkaničky jejího živůtku.

„Sylvie,“ vydechl. „Staneš se mou ženou a družkou?“

Zachichotala se a začala mu sahat na kalhoty. „Já už jsem tvoje žena a družka, hlupáčku.“

Stoupla si na špičky a uchvátila jeho ústa hlubokým polibkem. Pod kůží jí vzplála jiskra horka, jako vždycky, když mu byla takhle blízko. Oči se jí zavřely, když ji Hendric pevně sevřel. Projela jí netrpělivost – posledních pár týdnů byla tak mimořádně citlivá a toužila po fyzickém kontaktu, že se z toho málem zbláznila.

Hendric se zasmál a mírně se odtáhl. „Máme pár hodin.“

„A my je využijeme.“ Sylvie mu stáhla kalhoty ke kolenům a vzala ho do ruky, chtěla, aby poznal stejnou touhu, která ji doháněla k šílenství. „Nejspíš to jsou všechny ty emoce, které mnou cloumají – ale já tě chci hned teď.“

Rychle ze sebe svlékli oblečení a nechali je na hromádce před zamčenými dveřmi, než ji Hendric zvedl. Prohrábla mu prsty světlé vlasy a slastně vzdychla, jak se jí v nitru dostavilo příjemné chvění. Hendric ji položil na hromadu kožešin před krbem. Byly přikryté dekou, která se dala snadno sundat a vyčistit. Ohniště bylo studené a prázdné, ale v místnosti bylo teplo a oheň nebyl potřeba, ne s tím, který hořel mezi nimi.

Hendric jí přejížděl rukama po těle a zkoumal každý kousek jejího těla, zatímco ona dělala totéž jemu. Její nitro se sevřelo, když ji jeho prsty dráždily na stehnech – v odpověď ho znovu uchopila a jemně ho hladila.

„Začíná ti to jít,“ zavrčel Hendric a jeho boky se pohybovaly sem a tam v rytmu jejích pohybů.

Sylvie se zamračila a zastavila se. „Začíná? Chceš říct, že se ti nelíbilo…“

Hendric ji přerušil spalujícím polibkem, který ji málem donutil zapomenout na vlastní jméno. Přerušil polibek jen proto, aby se přesunul k jejímu krku, zatímco jeho prsty našly svůj cíl mezi jejíma nohama. Sylvie se k němu jednou rukou přitiskla a druhou ho hladila rychleji, jak se snažila vyrovnat jeho rychlosti.

„Užíval jsem si každý tvůj centimetr,“ zašeptal jí Hendric do kůže. „Pokaždé, když ses mě dotýkala. Pokaždé, když jsem se tě dotýkal já. Chtěl jsem tím jen říct, že se pokaždé zlepšujeme.“

Sylvie vykřikla, když přitlačil o něco silněji a vyslal jí z nitra dolů po obou nohách záplavu rozkoše. Nedokázala myslet dost jasně na to, aby se s jeho logikou hádala, a tak ji jen přijala. Srdce jí bušilo, když se přesunul zpět k jejím ústům a jeho rty dráždily ty její od sebe. Když se mu zadívala do tmavých očí, naplnilo ji klubko tepla, spojené s žárem rozkoše, který jí proudil, a přesto oddělené. Vyzařovala z nich láska. Z hrdla se mu vydraly měkké vzdechy, jak pohupoval boky a břicho se mu škubalo, zatímco ho uspokojovala.

Brzy se z toho stal závod, každý dělal, co mohl, aby toho druhého omráčil rozkoší. Sylviina záda se prohnula, když se pánví vrhla dopředu a snažila se zvýšit kontakt mezi sebou a Hendrikovou rukou, zatímco on dělal totéž. Dračí bojovník se na ni s vrčením převalil a chytil ji za obě zápěstí. Tvrdě se jí přitiskl na stehno a přitom jí přitiskl ruce nad hlavu.

Další spalující polibek, tentokrát zanechávající za sebou žár. Hendric do ní vrazil a pevně ji držel, zatímco ona křičela jeho jméno.

„Buď moje,“ zašeptal jí do ucha, když začal rytmicky přirážet. „Buď moje, Sylvie. Teď, po miliony let, až do konce vesmíru a ještě dál.“

„Navždy,“ souhlasila, její hlas byl jen o málo víc než zadýchané mňoukání a v jejím nitru se zmítalo tekuté horko. Hlava jí klesla dozadu a její tělo se pod milencovým tělem zkroutilo. Obtočila nohy kolem jeho boků a vtáhla ho hlouběji. Uvolnil jedno její zápěstí, aby se natáhl dolů a vytáhl jí nohu nahoru. Její koleno se mu zaháklo za rameno a zabránilo jí v jeho stisku.

Zalapala po dechu, prsty volné ruky se jí zaryly do vlastního stehna, jak se snažila vyrovnat Hendricovým plynulým přírazům. Pokaždé, když se jejich těla plně spojila, se jí z hrdla vydral výkřik. Vlasy se jí při zmítání létaly kolem obličeje a Hendric je odhrnul stranou a jednou ze svých mohutných rukou jí přikryl obličej, zatímco pokračoval.

Jak jí proudilo horko a naplňovalo ji od hlavy až k patě, zapomněla, kde začínala ona a kde Hendric skončil. Viděla jen jeho oči, cítila jeho tělo na svém, slyšela jeho tiché vzdechy. Celý její svět byl on a ona se k němu upínala, nechtěla, aby je něco rozdělilo. Vrněla potřebou, chtěla být blíž, ale bojovala s rozkoší, která slibovala tuto blízkost – ale zároveň i konec blízkosti.

Nakonec už s tím ale nedokázala bojovat. Prohnula se v zádech a oči se jí stočily do zátylku, jak ji zachvacovala jedna vlna rozkoše za druhou. Její nitro explodovalo a všechny svaly ochably. Ani si neuvědomovala, jestli vydává nějaké zvuky, protože se jí úplně zatmělo před očima. Její prsty se zaryly do Hendricova svalu, když ze sebe vydal sérii chrčení.

Když se temnota rozptýlila a zanechala ji lapající po dechu a svíjející se s blokem svalů, Hendricova hlava ležela na jejím rameni. Hrudník se mu zvedal. Kůži mu pokrýval pot, když ležel mezi jejíma nohama, naprosto nehybný. Sylvie mu zajela prsty do vlasů a vyhřívala se v záři toho, co jí dal.

Po nějaké době – minutách, hodinách, nevěděla – zvedl Hendric hlavu. Vtiskl jí něžný polibek na rty a vyčerpaně se na ni usmál.

„Nikdy, nikdy nenaznačuj, že nejsi dobrá,“ zašeptal chraptivě.

Sylvii chvíli trvalo, než si vzpomněla, o čem mluví. Slabě přikývla. „Dobře.“

Hendric se jemně stáhl a převalil se vedle ní. Přitáhl si ji do náruče, hladil ji po vlasech a zádech a dál si vyměňovali jemné polibky. Odhrnul jí vlasy z obličeje a zadíval se jí do očí, jeho tmavé oči téměř zářily láskou. Zaplavilo ji to teplo, které v ní bylo předtím. Sylvie si nepřála nic jiného než strávit s tímto mužem zbytek svých dní.

„Nikdy jsi mi neodpověděla na otázku,“ řekl.

„Jakou otázku?“

Hendric se ušklíbl. „Budeš mou ženou a družkou.“

Sylvie protočila oči. „Na tu jsem odpověděla. Řekla jsem ti, že už jsem tvoje manželka a družka.“

„Dělej si ze mě legraci.“

Zavrtěla se blíž a přikývla. „Ano, budu tvou ženou. Tvojí družkou. Matkou tvého dítěte. A ty budeš mým manželem a druhem, otcem mých dětí?“

„Samozřejmě.“

„Dobře.“ Sylvie se na něj usmála a přejela mu prsty po paži. „Protože Avas bude brzy velký bratr.“

Hendric na ni zamrkal. Pak se mu rozšířily oči a po tváři se mu rozlil úsměv. Rozesmál se tak silně, že se musel převalit na záda. Tváře mu rychle zrudly, jak se dál smál. Sylvie ho pozorovala a sama se chichotala, spíš zmatená než cokoli jiného. Náhle se po ní Hendric natáhl a přitáhl si ji na sebe. Další polibek jí ukradl dech a jeho ruce ji celou objaly.

„Úžasné,“ zašeptal, když jí roztahoval stehna. „Jsi… úžasná.“

„Proč?“

„Protože jsi.“ Hendric se na ni usmál a přitáhl si ji k sobě pro další polibek. Když si ho přitáhla blíž, projelo jí teplo, žár a láska. Manžel, syn a další dítě na cestě… to bylo všechno, co chtěla.

Bože, byla šťastná dívka.

Konec 3. dílu…