TC - 11. kapitola

Překlad: Marťa

Hannah

I když jsem měla na přípravu celou noc a byla jsem tam už nesčetněkrát, vejít s Cordem do jídelny, bylo jako mimotělní zážitek.

Na této škole jsem strávila tři roky, jako neviditelná, pokud jsem neseděla za klavírem nebo nehrála na housle. Už tehdy mě hudba blokovala. Ale když mě Cord objal kolem ramen, viděli mě všichni. Dnes ráno jsem se oblékla do vytahaného svetru a oblíbených džínů, které jsem sehnala v sekáčích a martensky, na které jsem si našetřila na střední škole. Oblečení bylo ekvivalentem emocionální tělesné zbroje, uklidňující a známé. Byla jsem ráda, že jsem věnovala víc času svým vlasům. Padaly mi kolem ramen v jak doufám, stylových vlnách.

Několik lidí zavolalo Cordovi na pozdrav a ozývaly se údery pěstí a placáky. Takové to muselo být, když jste celebritou. Zdálo se, že Cord si toho nevšímal. Byl stejně v pohodě, jako obvykle. Nebyla jsem si jistá, jestli bych si někdy na takovou pozornost dokázala zvyknout.

Na jídlo stála fronta. Cord samozřejmě toho člověk před námi znal a seznámil mě s klukem, který mu loni pomáhal s chemií. Usmívala jsem se a dělala, co bylo v mých silách, abych konverzovala, ale tohle mi nikdy moc nešlo. Když jsme se dostali na začátek řady, Cord zvedl tác a uklonil se. S příšerným francouzským přízvukem řekl: „Podává se večeře.“

Nemohla jsem si pomoct a usmála se na něj. Všechno, co dělal, bylo trochu přehnané, ale když se choval hloupě, uklidňovalo mě to. Ve skutečnosti bylo překvapivě snadné se s Cordem cítit pohodlně.

„Jsem v pohodě. Jedla jsem doma.“ Když jsem to říkala, sevřel se mi žaludek hlady. Nelhala jsem – jedla jsem doma. Arašídové máslo a želé byly ty nejlevnější věci, které tu prodávali. Ale ke snídani jsem měla toust a černou kávu, abych vyrovnala ramen, který jsem měla včera k večeři. V domě jsem teď moc jídla neměla, dokud nebudu mít na svém bankovním účtu víc peněz. Někdy jsem s tím musela vystačit.

Cord se zamračil a jeho pohled přejel od špiček mých bot nahoru, aby se mi znovu podíval do očí. „Vtipné.“ Položil tác na koleje před sendvičovým barem a poručil si obloženou bagetu.

Zamračila jsem se na něj. „Řekla jsem, že jsem v pohodě.“

„To jsi.“ Ukázal na sendviče.

„Nepotřebuju jíst zeleninu, Corde.“ Mluvila jsem tiše, protože jsem nechtěla dělat scénu. Bylo to tam, jako na výstavě. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, bylo, aby nás lidé viděli, jak se hádáme ještě předtím, než si vůbec uvědomí, že jsme pár.

Falešný pár. To bylo jedno.

Cord se předklonil. Najednou jsem jím byla obklopená a jeho vůně mi naplnila hlavu. Sevřel dlaněmi má ramena. Když mi šeptal do ucha, nedokázala jsem zastavit zachvění, které mnou projelo. Zkoumal můj obličej, a kdybych nevěděla své, mohla bych si myslet, že jsem v jeho tváři viděla skutečné obavy. „Slyšel jsem, jak ti kručí v žaludku, a viděl jsem, jak ses právě podívala na můj koláč. Tak vášnivé pohledy obvykle mimo ložnici nevídám.“ Jeho slova se mi odrazila od páteře, sjela do žaludku a dívčích partií. Sakra. Tenhle chlap zněl sexy, i když mluvil jen o jídle.

Jeho prsty mi sevřely ramena a stisk – téměř jemná masáž – mi přišel tak dobrý, že se mi chtělo zasténat. „Takže jestli je to pravda a opravdu nemáš hlad, tak dobře. Jsem šťastný. Ale pokud ano, nemusíš nic předstírat. Vidím tě.“

Pak ustoupil a postavil se svým obvyklým úsměvem vedle jídla.

„Pojď, Marshallová. Sněz něco. Kvůli mně.“ Mrkl. „Bude to vypadat divně, když to sním všechno já…“ ukázal na tác, na kterém byl jeho sendvič, hranolky, miska ovoce a zmíněný kousek koláče, „…zatímco ty tam budeš sedět a dívat se.“

Měla jsem dvě možnosti. Uměla jsem lhát. Mohla jsem se naježit a říct mu, že neví, o čem mluví. Že je tohle všechno falešné a on by si měl dávat pozor. Že se o sebe dokážu postarat. Protože jeho slova mě zasáhla mnohem víc, než mi bylo příjemné.

Možná bych to udělala taky, kdybych byla chytrá. Potřebovala jsem mezi námi udržovat určitou vzdálenost.

Včera, když mě vysadil, nabídl mi přátelství, jako by se to mohlo skutečně stát. Za pár měsíců odpromuji a on půjde někam hrát profesionální hokej. V jakém vesmíru existovala možnost, abychom se po ukončení studia vídali? Možná jsem na to musela myslet, jako na přátelství, ale viděla jsem, že se nám blíží datum vypršení platnosti.

Přesto jsem mu nemohla lhát, ne když měl v očích takovou něhu. Protože měl pravdu. Měla jsem hlad.

„Dala bych si koblihu.“ Byla to první věc, která mě napadla. Vždycky jsem chtěla koblihu.

„Koblihu, hm?“ Cord zamrkal, pravděpodobně stejně překvapený mou odpovědí, jako já. Mnul si bradu a já si všimla, jak mu to strniště slušelo. Z koho jsem si utahovala? Slušelo mu všechno.

Jeho ruka sklouzla po mé paži k mému lokti a jemně mě vedl k oddělení dezertů. Vedle něj jsem se cítila drobná a ženská. „Podívejme se, co tady máme. Vypadá to, jako glazované, poprášené a…“

„Naplněné krémem. Očividně.“

Zašklebil se. „Očividně.“ Ukázal na obsluhu.

„Vezmeme dvě.“

„Sním jen jednu.“

„Hele, jednosměrko. Ta druhá je pro mě.“

Zasmála jsem se a poklepala na jeho tác. „Samozřejmě.“

Přitiskl si ruku na jemně vyrýsované břišní svaly. „Musím si udržet dívčí postavu, Marshallová.“

Zavrtěla jsem hlavou a následovala ho k pokladně. Ukázal na nápoje. „Kávu? Vodu?“

„Kávu.“ Čekal, než trochu naliju do kelímku a zavřu víčko.

„Nic si do ní nedáváš?“ Natáhl se kolem mě, aby vzal tři láhve vody a krabičku mléka. Být tak blízko něj mě nabudilo.

Pokrčila jsem rameny. „Obvykle ne.“ Přestala jsem kupovat smetanu a cukr, protože byly drahé, a pak mi začala víc chutnat samotná černá.

Následovala jsem ho s kelímkem k pokladně. Vzal si ode mě kávu, takže jsem se cítila trochu špatně, protože už nesl mou tašku, batoh a všechno jídlo. Ale nezdálo se, že by to váha toho všeho udivila. Pokynul mi, abych šla před ním, tak jsem vyrazila vpřed, s volnýma rukama, zatímco on byl naložený všemi našimi věcmi, jako mula.

Nebo jako bych já byla královna a on můj věrný poddaný. Musela jsem si přiznat, že mi ten pocit ani trochu nevadil.

Sotva jsme se posadili, odsunul si židli vedle mě Mikey Dischenski. „Hannah, že?“ Šťouchl do mě ramenem. „Jsem Mikey.“

„Vím, zvracel jsi mi v autě,“ připomněla jsem mu se spikleneckým šepotem a mrkla na něj. Teď, když mi Cord spravoval auto, byla celá ta věc mnohem zábavnější, než minulá noc.

Přísahám, že se začervenal. Zahanbeně sklopil hlavu a pokrčil rameny. „To mě opravdu mrzí.“

Nemohla jsem odolat chlapovi, který se červenal. Šťouchla jsem ho zpátky. „Byly to tvoje narozenin. Je ti odpuštěno.“

„To ne. Jak jsem řekl, je mi to opravdu líto. Ale já ti to vynahradím. Své auto ani nepoznáš, jak bude krásné. A až bude všechno opravené…“ Předvedl líbání špetky prstů, jako šéfkuchař.

Usmála jsem se. „Díky.“

Naklonil se a řekl tišeji. „A díky, že jsi mě neshodila před trenérem. To od tebe bylo skvělé.“

„Už o tom nemluv.“

Cord před námi přesouval tác s jídlem.

„Hej, Dizzi… nechtěl bys ustoupit od mojí holky, když budeme jíst? Blokuješ mě.“

Mikey zvedl ruce a odklonil se. „Ach, to je rande.“ Pískl si. „Páni, jídelna. Nevěděl jsem, že jsi tak okouzlující.“

Ale všimla jsem si, že se o pár centimetrů odsunul, čímž mi dal trochu prostoru. Cord na něj současně kývl, když mi přisunul kávu a koblihu přes stůl.

Mikey se na mé jídlo zamračil. „Kámo. To není žádné rande. To je svačinka. Kde má to děvče jídlo?“

Co to bylo s těmi chlapi, že se báli o můj kalorický příjem? „To děvče už jedlo, děkuji pěkně. Takový hlad nemám.“ Vzdychla jsem štěstím.

Vážně, bylo něco lepšího, než koblihy plněné krémem?

Mikey zvedl obočí. „Když to říkáš.“ Poplácal stůl a postavil se.

„Ale já budu potřebovat víc, než to. Z bufetu.“ Vyskočil na nohy a poklusem zamířil k jídlu.

Okamžitě ho nahradili Linc Reynolds a Declan Mitchell. Linc  vklouzl vedle mě, zaujal Mikeyho místo a Declan si sedl vedle Corda.

Cord si zabručel pod vousy. „Proč jsem si myslel, že si tu budeme moci promluvit?“ Ale jak sklonil hlavu, všimla jsem si jeho úsměvu. Jako by si užíval, jak si se mnou kluci povídají.

Nechápala jsem, proč se tak bavil tím, že se mnou jeho spoluhráči mluvili a jeho většinou ignorovali. Linc mi strčil do ramene, stejně jako Mikey.

„Ahoj, jak se vede?“

Declan přes stůl naklonil hlavu v imperiálním kývnutí. „Ahoj. Jsem Declan Mitchell. Nemyslím si, že bychom se znali.“

Dožvýkala jsem a lehce jsem si otřela rty, protože jsem se bála, že jsem je měla pokryté moučkovým cukrem.

„Myslím, že jsi mi nabídl, že si mě vezmeš, pokud to tedy neřekl někdo jiný.“

Linc vedle mě se zachichotal a Cord zvedl obočí.

Declan se dokonce usmál, než si mě prohlédl blíž. „Takže ty a cap? Zajímavý.“ Opřel se a založil si ruce na hrudi. „Moje nabídka stále platí. Pokud si budeš chtít vyrazit s nejlepším hokejistou v týmu, dej mi vědět.“

Cord si odfrkl. „To už dělá.“

Jejich pohledy na sobě vydržely dlouhou dobu. Nebyla jsem tak obeznámena s chlapskými interakcemi, ale připadalo mi to, jako nějaký divný mužský výraz pro drž se dál. Už jsem se chystala prolomit trapné ticho, když Declan poplácal Corda po zádech a mrkl na mě.

Cord se střetl s mým pohledem a pak kývl směrem k mému jídlu. „Vychladne ti kobliha.“

To mi nemusel připomínat dvakrát. Zatímco jsem ládovala překvapivě lahodnou koblihu, vzhledem k tomu, že byla z vysokoškolské jídelny, kluci pokračovali v konverzaci. Byla jsem ráda, že Cord naložil jídlo, protože jsem nepřemýšlela nad tím, jaké by mohlo být posezení s nimi. Jídlo dávalo možnost něco dělat, když jsem poslouchala.

Rozhovor se stočil k hokeji. To asi nepřekvapilo. Tento víkend budou pryč, a pak si zahrají ještě jeden domácí zápas, než za pár týdnů začne play off. Rozpoutala se vášnivá debata o různých aspektech jejich týmu, různých hráčích a o tom, co si myslí, že jsou jejich silné a slabé stránky proti nim.

Když jsem poslouchala, snažila jsem se vysvětlit rozdíl mezi sportovci, jakými jsem myslela, že byli, s dobře informovanými sportovci před sebou. Všichni tři byli vážní, intenzivní a měli podobný temperament, jako soustředění hudebníci, se kterými jsem byla zvyklá se stýkat. I když jsem to přiznávala nerada, bylo těžké nerespektovat jejich vášeň a plně ignorovat předsudky, které jsem vůči nim měla.

„Přijdeš na poslední domácí zápas, Hannah?“ Zeptal se konečně Linc.

„Já ne…“

„Samozřejmě, že přijde,“ doplnil Cord. Jeho oči se na mě vykulily, jako by mi tiše připomínal, že jsem byla jeho přítelkyně. „Je to příští čtvrtek.“

„Jasně. Samozřejmě,“ usmála jsem se. „Budu tam.“

Vzhledem k tomu, že mi utnuli směny, neměla jsem žádné jiné povinnosti.

Linc se zazubil, a pak se obrátil na Corda. „Shea použije můj lístek do naší sekce, když je ve městě. Pokud nemáš nikoho jiného, mohla by ten tvůj použít Hannah.“ Pokrčil rameny. „Možná byste si mohly sednout spolu.“

„To by bylo skvělé.“ Nelhala jsem. Shea se mi líbila. Byl to ten druh holky, kterou měl každý rád.

„Takže jsi v hudební třídě?“ Zeptal se Declan.

„Ano.“

Strčil si do pusy jeden z Cordových hranolků. „Jsi dobrá.“

Mrkla jsem. Tihle kluci nebyli takoví, jak jsem čekala. „Díky.“

Cord trhl hlavou ke dveřím, posbíral všechny odpadky na podnos a vstal, takže jsem ho následovala. Rozloučili jsme se a vydali se k místu, kde jsme odložili nádobí. Ostatní nás sledovali a tleskali Corda po zádech, mávali na mě při chůzi a dokonce jsem si s Mikeym plácla. Když se hokejisté řítili ven z jídelny, jako banda štěňat, strkali se a jezdili na sobě, zazubila jsem se. „Jsou to dobří kluci, že?“

„Jsou obrovskou osinou v zadku.“ Cord na mě mrkl, když vyhazoval odpadky a dával špinavé nádobí na pás. „Ale jo. Z větší části.“

Zlehčoval to, ale bylo jasné, že je zbožňoval.

Chápala jsem proč.

Někdo přistoupil vedle Corda a obtočil mu ruce kolem ramen.

„Ahoj, miláčku.“

Rachel. Z větší části jsem byla šokovaná a hodně znechucená. Kdo takhle vůbec mluvil?

Cord ztuhl a vymanil se z jejího sevření. „Rachel.“

Musela jsem uznat, že vypadala úžasně. V krátké sukni s kozačkami nad kolena předváděla dlouhé a pěkně tvarované nohy. Dlouhé hnědé vlasy jí padaly rovné na záda a její make-up byl dokonalý. Byla nádherná a nákladná. Narovnala jsem se a zvedla bradu.

Cordův nedostatek nadšení Rachel netrápil.

„Snažila jsem se tě zastihnout.“ Usmála se a stiskla mu ruku. „Nedostal jsi mé zprávy?“

„Dostal.“ Cord vytáhl prsty z jejího sevření a strčil si ruce do kapes.

„Aha. No.“ Její úsměv nepatrně opadl. „Jen jsem… slyšela jsem, že budeš mít pohovor v New Jersey a chtěla jsem ti popřát štěstí.“

Cordova tvář potemněla. „Počkej. Kdo ti to řekl?“

„Nevím.“ Mávla rukou. „Možná můj táta nebo jsem to někde četla…“

„To není tvoje věc. Nejsme spolu,“ zašeptal.

„Ne, kdyby mělo být po mém.“ Položila mu ruce na hruď. Stála jsem vedle nich, ale ona mě úplně ignorovala. Kdybych nebyla jen jeho falešná přítelkyně, opravdu by mě to naštvalo.

Nebyla jsem si jistá, co se mezi nimi stalo. Řekl mi, že se rozešli před rokem v létě, ale zbytek byl nejasný. Jedno však bylo jisté.

Nenáviděla jsem, že mu kvůli ní zmizel z tváře uvolněný úsměv, na který jsem si zvykla.

Tiše se zasmál a položil mi ruku kolem ramen. Pohltila mě jeho vůně. Nebyla to kolínská. Bylo to mýdlo a máta a plnohodnotná mužská lahoda. Přitiskla jsem se k jeho kůži. Nebylo možné si nevšimnout, jak byl tvrdý a svalnatý a já na to nebyla připravená. Nadechla jsem se. Každý jeho centimetr byl jako vytesané do mramoru. Byly tam akry břišních svalů a já přistoupila ještě blíž. Měla jsem být jeho dívka. To, že jsem nebyla, neznamenalo, že jsem si to nemohla užít i tak.

Čas vcítit se do postavy falešné přítelkyně.

„Rachel, potkala jsi Hannah?“

„Myslím, že ne.“ Natáhla jsem ruku, která nebyla omotaná kolem Cordova pasu, i když jsem se snažila ignorovat akry svalů, které se na mě tlačily. Nasadila jsem svůj sebejistý úsměv, který jistě vypadal falešně, protože takový byl.

„Ahoj, jsem Cordova přítelkyně.“

Ta slova zněla mým uším cize a Rachel jim také nevěřila. Stačil jí jediný pohled, aby mě ignorovala.  Usmála se na Corda. „Co kdybychom si večer vyrazili? Máme pár věcí, o kterých si můžeme promluvit.“

„Nemáme si co říct. Kromě toho máme s Hannah plány.“

Rachel se ani nenamáhala na mě podívat. „Jsem si jistá, že tě nebude zaměstnávat celou noc.“

Zíral na ni. „Dovol mi, abych ti to vyjasnil. Nechci s tebou mluvit.“ Odstoupil a chytil mě za ruku. „Jsi připravená?“ Zeptal se.

Přikývla jsem a nechali jsme ji tam.