TDBV - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Hendric

Ne všichni lidé, kteří žili ve vyhnanství, byli zločinci. Spousta jich sem byla poslána za zločiny nebo proto, že utíkali před zákonem, ale spousta dalších se tu narodila. Jiní ještě odešli do vyhnanství se svými blízkými. Právě pro tyto lidi bolelo Hendrika srdce, když cestoval vyhnanstvím. Tyto země nebyly obsazeny žádným královstvím a každý, kdo by se pokusil o jejich obsazení nebo do nich zasáhl, by se setkal s tvrdými následky ze strany ostatních království. V minulosti dokonce vyslání pomocníků do Vyhnaných zemí vyvolalo války.

Přesto si Hendric nemohl pomoci, ale přál si, aby mohl všechny tyto občany jednoduše vzít s sebou do Byrelmoru. Každé městečko mělo svůj systém samosprávy, ale častěji to byly tlupy, které vládly územím. Některá města byla bohatá, chránily je hradby a ulice byly prakticky vydlážděné zlatem. V jiných, jako v tomto, se na ulicích povalovaly odpadky. Všude kolem se hroutily budovy a lidé měli propadlé, prázdné tváře.

Hendric dával jídlo skupině dětí s obrovskýma očima, zatímco jeho ohně řvaly nad nespravedlností toho všeho. Možná by je mohl adoptovat? Dostat je z té strašné bídy. Bylo nespravedlivé, že ostatní království nedovolila Byrelmor tyto děti alespoň nakrmit! Vždyť by to brali jako jejich pomoc zrádcům.

Ze zubů mu uniklo zasyčení, když zavrtěl hlavou. Jakmile se vrátí do paláce a řekne Indulfovi, jak to tady vypadá, budou moci s ostatními královstvími zahájit nějaká jednání, aby děti alespoň ochránili. Jakých zločinů se dopustily, že si zasloužily takový život?

Při pomyšlení na vlastního syna, který by tu byl, se otřásl. Díky bohům, že byl ve svém životě tak požehnaný.

Hendric zamířil do špinavé, rozbité hospůdky. Podle informací, které se mu podařilo vyhrabat, by právě tady měl najít muže, kterého hledal. Když vstoupil, několik lidí se na něj podívalo. Uvnitř to bylo stejně zchátralé jako zvenčí. Několik spoře oděných žen se povalovalo způsobem, který měl vypadat přitažlivě, ale působilo to, že je jim to prostě jedno.

Tohle bylo rozhodně nejhorší místo ve městě a nejhorší město, na které zatím narazil. Barman pil přímo z láhve a několik klientů se rozvalovalo na stolech. Zahlédl známý profil a zamířil tím směrem.

Warmund seděl na dně láhve, hlavu měl položenou v dlaních a zíral na nedotčený talíř s jídlem. V ruce svíral nůž. Když se k němu Hendric přiblížil, s řevem vyskočil na nohy a ohnal se po něm nožem. Na boku měl připnutý meč, na druhém boku dýku a na hrudi několik vrhacích nožů.

„Vypadni, pokud si nechceš nechat rozpárat vnitřnosti,“ vyštěkl Warmund a nejistě se zapotácel.

Bylo by velmi snadné ho odzbrojit, ale na místě, jako je tohle, vypadat nebezpečně znamenalo polovinu úspěchu, než zůstat naživu. Hendric o krok ustoupil a zvedl ruce. Když se na ně lidé dívali, nechtěl oznamovat, že přišel z paláce.

„Nehledám potíže.“

Warmund na něj přimhouřil oči. Nejspíš ho nepoznal. Když ho poslali do vyhnanství, byl Hendric ještě strážcem na nízké úrovni. Od té doby se toho hodně změnilo a Warmund jako by neměl prostředky na to, aby to všechno stíhal. Vyhnaný princ si odfrknul, když se posadil zpátky a odstrčil talíř s jídlem přes stůl.

Hendric se na chvíli zarazil a pak se opět posunul dopředu. Warmund zvedl hlavu a zvedl nůž. Zřejmě už to, že se navzájem nezabíjeli, bylo nudnou zábavou, protože ostatní hosté se vrátili ke svému pití a spánku, aniž by se jimi zabývali. Hendric si sedl vedle Warmunda, který mu okamžitě přiložil nůž ke krku.

„Co to sakra děláš? Jestli nechceš mít problémy, tak se otoč a jdi rovnou pryč.“

Vřelé přivítání zrovna nečekal. Bylo by to jednodušší, kdyby Warmund věděl, kdo je. Hendric se zaklonil, aby se oddělil od nože a svého hrdla. „Posílá mě tvůj otec.“

Warmundovy krví podlité oči se rozšířily. Nůž klesl o palec, když prudce zalapal po dechu. Na okamžik se z jeho mladistvé tváře vytratil hněv, než se objevila vlna naděje. Vypadal velmi podobně jako ztracený malý chlapec, kterému bylo sotva třiadvacet století. Hendric byl více než dvakrát starší než on. Jeho mládí ho přimělo zavrávorat.

Pak Warmundovi znovu ztvrdly oči. V očích se mu zračilo zoufalství a nenávist, když znovu zvedl nůž. „Můj otec tě neposlal. Můj otec na mě kašle. A já kašlu na něj. Takže ať už se snažíš prodat cokoli, tak si klidně běž a vypadni.“

Navzdory krví podlitým očím měl pevnou ruku a jeho slova byla jasná. Hendric mírně zúžil oči. „Nejsi tak opilý, jak se snažíš předstírat. Což znamená co? Že jsi někoho čekal?“

Warmund se na něj chvíli díval a pak praštil rukou do stolu. „Slyšel jsem, že jsi mě hledal, Hendricu. Jestli si myslíš, že se nechám tak snadno zabít, tak ses zbláznil.“

„Takže mě poznáváš.“

„Samozřejmě že poznávám,“ utrhl se na něj Warmund. „To já jsem tě najal. Selhává ti snad paměť, staříku?“

Hendric se nehodlal nechat vytočit takovou slabou urážkou. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Pokud si pamatuješ, že jsi mě najal na práci v paláci, proč si myslíš, že jsem tě přišel zabít kvůli možnosti, že tě tvůj otec chce zpátky domů?“

„Protože můj otec je ten bastard, který mě sem poslal.“

Teď nebyl čas o tom diskutovat. Přestože Hendrikův oheň při tom obvinění vzplál ještě víc, věděl, že je lepší, než aby se tady pokoušel změnit Warmundův názor. Zatímco mluvili potichu, v hostinci nebylo slyšet mnoho jiných zvuků. Bylo by příliš snadné, kdyby je někdo vyslechl a použil tuto informaci proti nim. Položil Warmundovi ruku na rameno.

„Možná nejsi tak opilý, jak bys chtěl vypadat, ale pořád ještě nejsi plně při smyslech. Vezmeme tě někam na méně veřejné místo, aby ses z toho mohl vyspat, a pak si promluvíme.“

Warmund si nevěřícně odfrkl, ale nejistě se postavil. Zamířili ven z krčmy, na princově tváři se zračilo vyčerpání a beznaděj. Hendric mu pomáhal jít, na čele měl vrásku. Pokud Warmund skutečně věřil, že ho poslali zabít, proč s tím tak tiše souhlasil? Ne, musel Hendricovi věřit, jen si to nechtěl připustit.

Když vyšli z krčmy, Hendric zahlédl průvod obrovských, dobře vyzbrojených draků. Zdálo se, že nesou nějakou klec, a Warmund zaklel.

„Zase oni.“

„Co jsou zač?“ Hendric se zeptal.

Warmund se na něj zadíval. „Víc než jeden člověk unese. Přestal jsem se o to pokoušet.“

Když se muži začali pohybovat kolem, zahlédl, co je v kleci. Srdce se mu zastavilo. Žena a chlapec. Jeho plameny se rozhořely ještě víc a on pustil Warmunda, vrčícího v hrdle. S rukou na meči vykročil vpřed a postavil se před průvod. Otroctví bylo ve všech královstvích nezákonné. Nehodlal teď jen tak stát opodál a nic nedělat.

Srdce mu málem spadlo, když žena vzhlédla. Sylvie. Oči se jí rozšířily a vrhla se k mřížím klece. Jak se sem dostala? To teď otrokáři napadli Zemi? Chlapec polekaně vyskočil a Hendric nemohl dýchat. Avas. V klášteře měl být v bezpečí! Jeho ohně zařvaly tak vysoko, že je ochutnal na jazyku. Z úst a nozder se mu valil kouř.

Otrokáři se zastavili a upřeně se na něj zadívali. „Z cesty, pokud si nechceš koupit otroky nebo si nechat useknout hlavu.“

Hendric pevněji sevřel jílec meče. „To je můj syn, kterého tam máš.“ Jeho pohled se stočil k Sylvii. Kdyby řekl, že je jen známá, byli by méně ochotní k výměnnému obchodu. „A ona je moje družka. Okamžitě je propustíš, nebo…“

„Nebo co?“ vůdce se ušklíbl. „Jestli jsou to tvoje družka a syn, tak jsi je měl lépe chránit. Znovu opakuji, buď je koupíš, nebo půjdeš z cesty, nebo zemřeš.“ Vytáhl zbraň, stejně jako ostatní otrokáři. „Co z toho?“

Hendrikovy plameny vzplály tak, že skutečně zavrčely. Bylo jich nejméně tucet. Sám by je všechny neudržel a v opuštěných ulicích mu nikdo nepomůže. Poblíž zůstal jen Warmund, který se ztěžka opíral o sud a nezaujatě je pozoroval.

Kdyby se proměnil, měl by šanci. Ale kdyby to udělal, jeho barvy by byly známé a tetování na jeho šupinách, které prozrazovalo, že je palácový strážce, by bylo všem viditelné. To by bylo stejně dobré jako namalovat mu na záda terč.

Což znamenalo, že si je bude muset koupit. Nerad dával peníze těm odporným ubožákům, ale ještě víc nesnášel pomyšlení, že by se Sylvie a Avas ocitli v jejich spárech na další vteřinu. Vytáhl z kapsy malý váček se zlatem a hodil ho vůdci, který ho s překvapeným výrazem chytil. Bylo to všechno, co měl, aby dostal jeho a Warmunda zpátky do Byrelmoru.

Nějak na to přijdou.

Drak váček otevřel a roztřídil ho. Tiše hvízdl a pak gestem naznačil mužům, kteří nesli klec, aby ji otevřeli. Avas se vyškrábal ven a okamžitě se k němu vrhl. Hendric ho zachytil a srdce mu začalo bušit dvojnásob. Teprve teď, se synem v náručí, si skutečně připustil, že se to děje. Avas byl nějakým způsobem zajat otrokáři… A Sylvie s ním. Když se k nim připojila, objal ji ochrannou rukou a oba je stáhl zpět, z cesty otrokářům, kteří pokračovali dál.

Jakmile se ztratili z dohledu, Hendric se k oběma otočil. „Jste v pořádku?“

Avas si otřel slzy z tváře a přikývl.

„Co je to za hloupou otázku?“ vyhrkla Sylvie. Tváře jí zrudly, jak se jí za brýlemi rozšířily oči. „Chci říct… jo. Nejsem zraněná nebo tak něco. Jen… děkuju, že jsi nás zachránil. Teď se asi zblázním.“

Hendric si ji přitáhl blíž a snažil se ji uklidnit, když se začala třást.

Warmund se k nim zamračeně připojil. „Hledal jsi mě, co?“

„Máš nějaké místo, kde bychom mohli zůstat a vymyslet, co dál?“

„Jo.“ Warmund se na ně ještě chvíli díval, než pokrčil rameny. „Tudy.“