TDBV - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Sylvia

Byl to přesně ten typ líného odpoledne, kdy měla Sylvie dům pro sebe, který měla ráda. Milostný román, který četla, ji rychle omrzel – byl to spíše realistický příběh a ona měla náladu na něco fantasknějšího – a tak si místo toho vyhledala film. Ani ten jí však nedal to, co chtěla. Povzdechla si, když zvažovala svou pozici. Sama v domě. Cítí se neklidná. Romantika ji neuspokojuje.

Zbývala jí jediná možnost. Rychle vzala z recyklačního koše několik prázdných plechovek od limonády, postavila z nich pyramidu u vchodových dveří a přeskočila do své ložnice. Ne že by se styděla za to, že se uspokojuje, ale kdyby na to přišly ostatní holky, nemilosrdně by si ji dobíraly. Bylo tak špatné chtít při tak intimním aktu trochu soukromí?

Ale právě když si svlékla kalhoty a začala se pohodlně uvelebovat na posteli, ozvala se z obývacího pokoje rána. Zvuk plechovek kutálejících se po podlaze. Sylvie zděšeně zasténala a rychle se zase zvedla.

„Co to…?“ Po hluku se ozval Mistyin hlas.

Sylvie si se šeptaným zaklením natáhla kalhoty, popadla plynovou pistoli a vyběhla zpátky do obýváku. „Promiň, jen jsem si cvičila střelbu na terč.“

Misty po ní střelila otráveným pohledem a pak zavrtěla hlavou. „Toho si nevšímej. Našla jsem něco, co ti vyrazí dech. Takže pro část toho, co s Volcantem děláme, mám přístup k záznamům ze sčítání lidu. Tak se podívej, jaké jméno jsem našla.“

Vítězoslavně položila na stůl tlustý pořadač a otevřela ho na stránce. Sylvie se naklonila a překvapeně si prohlédla seznam jmen, který tam byl. Rychle našla jméno, na které Misty ukazovala. Přimhouřila oči a v duchu proklínala skutečnost, že už si vyndala kontaktní čočky. Její zrak bez nich nebyl nijak hrozný, ale číst bylo obtížné. Oči se jí rozšířily a čelist jí poklesla, když si to přečetla.

Myleesa Elforde.

„Cože?“

„Není to jméno toho tvého předka, o kterém jsi říkala, že se chceš dozvědět víc?“

Sylvie zavrčela a odběhla do svého pokoje pro pořadač, kde měla všechny své genealogické záznamy vytištěné z internetu. Vrátila se a už listovala na stránce. „Z doby před rokem 1883 o ní neexistují žádné záznamy a v našich rodinných záznamech toho o ní moc nemáme. Ale jsi si jistá, že se ta tvá Myleesa píše správně?“

Našla stránku a zadívala se na obrázek své praprababičky, hezké tmavovlasé ženy s úsměvem, který Sylvii vždycky připadal trochu samolibý.

„Určitě,“ řekla Misty. „Byrelmore je neuvěřitelně vzdělaná. Školní docházka je povinná pro děti do šestnácti let a míra negramotnosti je mimořádně nízká. Mají standardizovaný pravopis a gramatiku a vůbec všechno, není důvod, aby to bylo napsané špatně.“

Sylvie porovnávala jména a srdce jí mělce bušilo. Genealogie ji vždycky vzrušovala, a jestli tohle znamená to, co si myslela, že to znamená…

„Myleese by teď v Byrelmore bylo teprve dvacet nebo tak nějak.“ Misty vyskočila a vypískla. „Jestli už existují vazby mezi Zemí a Byrelmorem, tak mi to hodně usnadní práci. Jestli se s ní chceš setkat, už jsem o tom mluvila s Volcantem a Indulfem. Brzy se otevře portál. Budeš mít měsíc v Byrelmoru a týden na Zemi vynecháš.“

Sylvie vypískla, chytila Misty za ruce a vyskočila nahoru a dolů. Vzrušení v ní zazvonilo tak silně, že se nedokázala zastavit. Už samotná možnost jet do Byrelmoru byla vzrušující. A když se k tomu přidala šance, že by se mohla setkat s jedním ze svých předků? Nemluvě o objasnění obrovské rodinné záhady. Takovou příležitost si nemohla nechat ujít.

A kdyby náhodou viděla víc Hendrica… no, to byl jen bonus navíc.

***

Největším zklamáním pro ni bylo, když se dostala do Byrelmoru a zjistila, že Hendric je na Zemi. Druhým největším zklamáním bylo týdenní cestování v karavaně z paláce do místa, kde Myleesa během sčítání lidu žila, aby zjistila, že zmizela.

„Je mi to strašně líto,“ řekl mnich, který jí pomáhal prohlížet záznamy, když opouštěli místnost s deskami. „Musí to pro tebe být hrozné zklamání.“

Sylvie přikývla. „Kéž by tam byla její fotka,“ povzdechla si a sundala si brýle, aby si je vyčistila. „Možná že její zmizení bylo tím, že ji někdo magicky unesl a uložil ve viktoriánské Anglii. Ale asi nezbývá než pátrat dál.“

Zamračila se, když kolem ní prošla skupinka dospívajících chlapců, kteří vypadali vyčerpaně. Jeden chlapec, od pohledu o dobrých pár let mladší než ostatní, se za nimi označil a zívl. Starší chlapec se zastavil, aby šel s ním. Sylvie zvažovala, že se zeptá, jestli jsou to mniši ve výcviku, ale v tu chvíli byla příliš unavená, než aby myslela na něco jiného než na své zklamání.

Dokud nezačaly zvonit zvony. Chlapci i mnich se napjali a pohlédli na oblohu. Mnich popadl Sylvii za zápěstí a začal ji táhnout do budovy, zatímco další mniši vyběhli ven, aby chlapce odvedli. Sylvie otevřela ústa, aby se zeptala, co se děje, když náhle vzduchem vyšlehl výbuch ohně. Všude kolem nich se zvedl křik, když z nebe zaútočil drak.

Sylvie je už dříve viděla v jejich dračí podobě, ale nikdy žádný nenabíhal přímo na ni. Dech se jí zadrhl v hrdle při pohledu na mohutné zvíře se složenými křídly a pařáty s drápy, které se po ní natahovaly. V hrdle se jí zadusil výkřik.

Odněkud se vynořil další drak a vrazil do prvního, čímž ho srazil ze směru. Pak se kolem ní ovinul šupinatý pařát a vytrhl jí zpod nohou. Křičela, kopala a mlátila sebou, zatímco se země stále více vzdalovala. Vzduch řídl. Mozek jí rozbolela hlava. Oběma rukama se chytila brýlí, aby jí nespadly.

Anna měla pravdu. Neměla jsem chodit tak daleko od paláce.

***

Sylvii strčili do malé klece vedle mladíka, kterého viděla v klášteře. Draci, kteří je unesli, se změnili zpět do lidské podoby, byli nazí a ona odvrátila pohled. Místo toho se obrátila k chlapci. Mohlo mu být teprve devět let. Měl vytřeštěné oči a choulil se v rohu klece, zatímco se mu zvedal hrudník. Vypadal, že je skoro připravený dostat záchvat paniky, a tak Sylvie ustoupila a objala ho.

I když měla přirozený sklon začít křičet a kvílet strachy, měla už z toho vyschlé hrdlo a nemělo smysl dál panikařit. „Jak se jmenuješ?“

Chlapec při zvuku jejího hlasu nadskočil a ostražitě si ji prohlížel. „Avas.“

„Já jsem Sylvie. Jsi zraněný?“

Avas zavrtěl hlavou, i když se mu oči začaly zalévat slzami. Sylvie pohlédla z klece na jejich věznitele. V tu chvíli už byli všichni oblečení. Všimla si, že mnozí z nich mají na kůži modřiny nebo dlouhé rány. Nikdo z nich nevypadal příliš šťastně. Několik z nich se na ni a Avase upřeně dívalo, jako by to byla jejich vina, že klášter byl dobře chráněn.

„Aspoň že máme jeptišku,“ zabručel jeden z nich. „Takovou neprovdanou pannu? Ta bude mít na trhu vysokou cenu.“

Sylvii se zvedl žaludek. Otrokáři? Nevěděla, že se v Byrelmore něco takového děje. Potlačila nutkání prosit a žadonit, aby ji nechali jít, a místo toho zašeptala Avasovi: „Potřebuju, abys s tím souhlasil, ano?“

Téměř neznatelně přikývl.

„Nejsem ani panna, ani nespárovaná,“ řekla a snažila se, aby se jí nezachvěl hlas. „A žádám, abys mě i mého syna okamžitě propustil! Až se o tom dozví můj manžel, budete toho všichni litovat.“

Avas jí zabořil tvář do ramene.

Všichni draci na ni podezřívavě zírali. Několik jich zamumlalo, ostatní se jen odvrátili. Ten samý, který předtím promluvil, se teď vysmíval. „Takže ona není jeptiška. Má syna, to znamená, že je plodná. A ten kluk je drak, což znamená, že vydrží bujarý sex. Každý z vyhnaných lordů se bude dožadovat jejích stehen.“

Sylvii stoupla do krku žluč. Sevřela čelist a zhluboka dýchala nosem. K tomu se nehodlala dostat. Přitiskla Avase k sobě, když začal plakat, a zároveň prozkoumávala okolí a hledala cokoli, co by jí pomohlo uniknout. Nedostala se její postava z D&D do podobné situace zrovna minulý týden?

Také jsem hodila přirozenou dvacítku a přesvědčila je, aby mě pustili ven. Nějak pochybuju, že to tentokrát vyjde.

„Najdu způsob, jak nás odsud dostat,“ slíbila Avasovi tiše. „Slibuju.“

„Chci tátu,“ zašeptal Avas a jeho vzlyky zesílily. „Já chci tátu.“

Kdyby tady zemřela, jak by to ovlivnilo vztahy mezi Byrelmorem a Zemí? A její rodina – ujistila je, že bude v bezpečí. Slíbila jim, že jim z dračí říše přiveze něco skvělého. Byli by zdrcení, kdyby se nevrátila. Ne vždycky si rozuměla se svými pěti bratry a třemi sestrami nebo s rodiči, ale měla je ráda. Nemluvě o jejích neteřích a synovcích.

Musím odsud vypadnout a vrátit se domů.

Trvalo ještě několik minut, než si uvědomila, že čekají na další lidi. Draci znepokojeně sledovali oblohu. Jeden z nich vydal výkřik a během chvíle přistál tucet dalších draků. Tito byli v ještě horším stavu než první várka. Jeden z nich měl na noze tržnou ránu, která mu bránila i v chůzi. Sylvie si upravila brýle a pořádně si je prohlédla.

„Co se sakra stalo?“

Ten s tržnou ránou zachrčel. „Indulfovi muži nás zahnali.“ Odplivl si na zem. „Nic z toho nemám. Od té doby, co si vzal tu lidskou mrchu, má tady čím dál víc mužů. Budeme si muset najít nové území k nájezdu.“

Sylvie, jejíž ústa byla otevřená a na půl cesty k protestu proti tomu, že draci nazývají její kamarádku mrchou, polkla rozhořčení. Anna jí řekla, že od té doby, co se s Indulfem vzali a měli Erika, Byrelmore vzkvétá. Indulfova vláda byla stabilnější a místo toho, aby se soustředil na udržování pořádku uvnitř království, dokázal posílit hranice. Myslela si, že Anna má na mysli ochranu proti invazním vojskům. Nájezdníci a piráti, jako byli tihle, zjevně cítili tlak, aby se pohnuli dál.

Ne že by to Sylvii bylo k něčemu dobré – stále byla zajatcem a čekalo ji, že ji někam odvedou a prodají jako otrokyni.

Nájezdníci si obvazovali rány. Dva ze svalnatých mužů zvedli klec. Začali chodit v těsném závěsu, zatímco Avas plakal a Sylvie se zoufale rozhlížela kolem sebe a snažila se najít něco – cokoli –, co by jí pomohlo vymyslet plán útěku.

Nic nenašla. Jediné, co mohla dělat, bylo držet Avase u sebe a snažit se ho utěšit.