TDBV - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Hendric

Jeho plameny se rozhořely a dychtivě sílily, jak se Hendric přeorientovával. Cestování mezi Byrelmorem a Zemí bylo pokaždé méně intenzivní, ale stále se mu nelíbilo. Pokrčil rameny a úlevně si povzdechl. Být zpátky bylo vždycky jako dlouhé napití se vody poté, co měl několik dní žízeň. Většina draků nedostatek magie na Zemi necítila, ale on ano. Cítil, jak jeho ohně začínají vyhasínat ve chvíli, kdy opustil Byrelmore, a když se vrátil do království, cítil, jak se znovu rozhořívají.

„Nechápu, jak může Volcant trávit tolik času na Zemi,“ zabručel Indulfovi, když mířili chodbou. Rukou si prohrábl světlými vlasy, jako by chtěl vymazat přetrvávající pocity z odchodu bez magie. „Nechápu, jak tam lidé mohou vydržet žít. Nedostatek magie… je to poušť.“

Indulf se pod nosem ušklíbl. „To je, ale musíš si uvědomit, že oni nikdy nepoznali magii. Neznají nic jiného.“

„Volcant ano.“

„Má toho dost, co ho na Zemi udrží.“

Hendrik přikývl a vzpomněl si na Volcantovu družku a dítě. A pak se jeho mysl nevysvětlitelně obrátila ke slečně Sylvii. Úsměv mu přelétl přes rty, když si vzpomněl na rudý ruměnec, který ji pálil na bledé kůži pokaždé, když ho viděla. Nedělal si iluze, že by ho neměla ráda. Její city byly zřejmé. Způsob, jakým přejížděla očima po jeho postavě, ho přiměl k tomu, aby si při návštěvě domu oblékl těsnější oblečení, jen aby viděl, jak se jí za brýlemi rozšiřují oči. V poslední době však začala nosit čočky přímo proti očím.

„Kontaktní čočky,“ zamumlal si pro sebe, když si vzpomněl na ten název.

Indulf na něj pohlédl s nakrčeným obočím. I když byl král podstatně mladší než on, ten vědoucí pohled v jeho očích často způsobil, že Indulf vypadal starší, než ve skutečnosti byl. „Sylvie?“

„Ano, myslel jsem na ni. Ty čočky, co nosí. Měli bychom se podívat, jestli by se do Byrelmoru nedalo přivézt zařízení na testování zraku. Je to sofistikovanější než mágové, kteří testují oči, a my bychom mohli poskytnout oční brýle těm, kteří by raději nechtěli podstoupit magickou operaci.“

Indulf se pod nosem ušklíbl. „Ano, jsem si jistý, že přesně na to jsi myslel.“

Hendric se zamračil, stále ještě nezvyklý na to, že si ho jeho král dobírá. Ano, vypadal mnohem starší, než naznačovala jeho staletí, ale byly chvíle, kdy mu připomínal, jak je mladý.

Jeho mysl se znovu vrátila k Sylvii. Byla to krásná žena. Samé křivky, se zadkem, který by muž chtěl jen držet. Její úsměv s těmi rty, které byly trochu tenké, ale o nic méně svůdné. To, jak jí jiskřily oči. A samozřejmě ten ruměnec, který jí vždycky zbarvil pleť. Rád by ji poznal lépe ve fyzickém smyslu, ale to se nestane.

Hendric už od mládí nepatřil k těm, kteří by si potrpěli na náhodný sex. Tělesné pudy někdy převážily nad jeho zdravým rozumem, ale myslel si, že sex by měl něco znamenat. Právě díky náhodnosti se dostal do takového zmatku, jaký v manželství měl. S bývalou ženou se vzali jen proto, že několik schůzek skončilo jejím těhotenstvím. Snažili se, aby to fungovalo, ale zjistili, že se nemají ani rádi.

Po rozvodu odjela a nechala ho tu s jejich synem. Od té doby o ní neslyšel.

Nemohl skončit ve stejné situaci s jinou ženou, zvláště ne s lidskou. Kdyby měl dítě s člověkem, skončilo by to tak, že by zemřela stářím dřív, než by jejich dítě vůbec začalo chodit, pokud by nebyli opravdovými druhy. V tom případě by se její stárnutí zpomalilo tak, aby se vyrovnalo jeho.

Indulf mu položil ruku na rameno a přitáhl ho zpět do přítomnosti. Král mu věnoval kritický pohled. „Vím, že je těžké přestat myslet na ženu s takovými křivkami, ale budeš muset, Hendriku.“

„Toho jsem schopen dostatečně, můj pane.“ Hendric odolal nutkání se na něj zamračit. Král si zasloužil respekt, i když by se měl přestat plést do soukromí jiných lidí.

Právě dorazili do zasedací místnosti. Thonis, který v Byrelmore vedl komunikační síť, na ně čekal. Byl ještě mladší než Indulf, ale svou funkci zvládal více než dobře. Kývnutím na Hendrika a poloviční úklonou Indulfovi sdělil novinky, které krále přivedly zpět do Byrelmoru dříve, než plánoval.

„Ztratili jsme veškeré spojení s našimi informátory ve Vyhnanství. Nejméně tři z nich byli mrtví a o ostatních nemáme žádné zprávy.“

Kdyby Hendric neznal Indulfa tak dobře jako on, nikdy by si nevšiml, jak se mu zachvěla tvář a ukázala strach, který se skrýval pod povrchem. „O těch mrtvých?“

„To jsou ti, kteří byli pověřeni hlídáním vyhnaného prince.“

Indulf zavřel oči a ruce se mu sevřely. Hendric ho pozoroval a u srdce mu zabušilo soucitem. Byly to teprve dva věky, co se proti němu vzbouřil Warmund, Indulfovo nejstarší dítě. Za ten zločin byl vyhnán, ale Indulf si dal záležet na tom, aby měl kolem sebe lidi i ve vyhnanství, aby mu podávali zprávy o jeho činech a v případě potřeby ho chránili.

Otcovskou lásku bylo těžké pochopit. Hendric, který měl sám chlapce teprve devět století, věděl, jak by pro svého chlapce udělal cokoli. Muselo Indulfa ubíjet, že nedokázal svému synovi bezpodmínečně odpustit. Ale když šlo o to být králem, muselo mít království přednost před jeho vlastními přáními, a Warmund se vzbouřil.

„Už je to nějaký čas, co jsem se vydal na polní misi,“ řekl Hendric. „Půjdu sám zjistit, co se děje.“

„To mám po narušení špionážní sítě poslat šéfa své ochranky?“ Indulf znovu otevřel oči a pohlédl na Hendrika. „Jaké pro to mohu mít zdůvodnění? Vždyť tuhle pozici nemáš ani sto let. Pokud se vydáš na tuhle misi a budeš zabit, kdo tě nahradí?“

Hendric pokrčil rameny. „Odvolej Volcanta z mise, vrať ho na jeho původní místo a jmenuj nového velvyslance.“

Thonis sebou na místě trhl a odkašlal si. „Mohl bys Wildref říct pravdu.“

Indulf zavrčel a otočil se na Thonise. „Katrina,“ vyplivl a zdůraznil jméno, které dostala na Zemi, „má rodinu. Má svůj život a netouží vědět o své rodné rodině. Nebudu jí vnucovat, co chci, když by to zničilo štěstí, které má. Ale…“ Hněv z něj vyprchal a zanechal ho vypadat starobyle, vyčerpaně a vyprázdněně. „Ale nemůžu ztratit i svého chlapce. Ne znovu. Když pomyslím na to, že ho malý Erik nikdy nepozná…“

Zavřel oči a stiskl si kořen nosu. Hendric mu položil ruku na rameno a beze slov svého krále utěšoval.

„Nevíme, co se stalo,“ řekl Thonis pomalu. „Mohlo se stát, že Warmund sám zabil naše špehy.“

„Pokud je to tak, zjistím to,“ řekl Hendric. Už se rozhodl, že půjde. Teď už šlo jen o to, získat formální povolení od Indulfa. „Ale jestli po něm někdo jde, nemáme čas otálet.“

Indulf se narovnal, jeho výraz se vyhladil. „Přiveď ho zpátky. Ať už je důvod přerušení komunikace jakýkoli. Přiveď mého chlapce domů.“

Po krátkém rozhovoru bylo rozhodnuto, že Hendricova nepřítomnost bude vysvětlena tak, že se vydal do budoucnosti. Řekli by, že Volcant požádal o pomoc, aby mohl trávit více času se svou družkou a dítětem, a Hendric byl tou volbou. Mezitím Thonis převezme Hendricovy povinnosti.

Jakmile to bylo vyřízeno, vydal se Hendric do svých apartmánů. Tam našel svého syna sedět u krbu, zatímco mu matka četla pohádku. Srdce ho bolelo při pomyšlení, že tak brzy zase odjede. Avas vzhlédl a při pohledu na otce vyskočil na nohy. Hendric k němu natáhl ruce a Avas se vrhl do jeho objetí.

„Tati!“ Avas se na něj usmál. „Učitel mě chce vzít na měsíc do kláštera Kelyn na výcvik! Tak moc tam chci jet!“

Hendric položil chlapce na zem a oči se mu při té zprávě rozšířily. Avas, stejně jako většina chlapců s otci v palácové gardě, dostával bezplatné vzdělání a výcvik na válečníka, pokud by se tomu chtěli věnovat. Nebyl to život, který by pro svého chlapce chtěl, ale Avas miloval boj. Byl v něm také dobrý. Mnohem lepší než ostatní chlapci v jeho váhové kategorii. Kelynský klášter však byl výlet, který byl obvykle vyhrazen chlapcům mnohem starším než on.

„To je velmi vzrušující zpráva.“ Hendric si zklamaně povzdechl. Kdyby o tom věděl, na misi by se dobrovolně nepřihlásil. „A jestli chceš jet, tak samozřejmě můžeš. Jen bych si přál, abych mohl jít s tebou.“

Avasův úsměv mírně pohasl.

Hendric poklekl na jeho úroveň. „Dostal jsem od krále velmi důležitý úkol. Budu pryč poměrně dlouho.“ Znovu svého syna objal. „Ale jsem si jistý, že babička bude moci jít s tebou…?“

Obrátil pohled k matce, která s drobným úsměvem na tváři přikývla. Hendric si s úlevou oddechl, když se na ni usmál a poděkoval jí. Bez matky si nebyl jistý, jak by to zvládl. Byla to velká úleva vědět, že jeho syn je stále s rodinou.

„Jak dlouho budeš pryč, tati?“ zeptal se Avas.

„Nejsem si jistý. Ale vrátím se, jakmile to půjde. Slibuji.“ Hendric znovu prohrábl Avasovy vlasy, když se postavil. „Co kdybys mi zatím ukázal, co ses dnes naučil?“

Avasovi se rozzářily oči. „Jo! Začínáme pracovat s noži, tati. Učitel nám dovoluje používat jen dřevěné, i když starší děti dostanou kovové. Můžu dostat k narozeninám opravdový nůž, tati? Prosím?“

Jeho matka se zasmála. „Na to jsi ještě malý, miláčku.“

„Je mi devět století,“ namítl Avas. „To je devět set let. Jsou kluci, kterým je teprve šestnáct let a mají kovové.“

„To jsou ale lidští chlapci, kteří stárnou mnohem rychleji,“ připomněl mu Hendrik. „Teď si běž pro svůj cvičný nůž, Avasi. Uvidíme, jestli dokážeš porazit svého otce holýma rukama.“

Avas vyrazil do svého pokoje a nechal Hendrika, aby se za ním usmíval. Chtěl tuhle misi dokončit co nejrychleji. Nechtěl přijít ani o jediný den se svým synem. A kdo věděl, pokud bude dostatečně rychlý, možná se k nim bude moci připojit v klášteře dřív, než jim skončí měsíc.